OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Písnička na dobrou noc

12.05.2013 (11:00) • Mea • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1346×

Loupežné tlupy drancují vesnice... pálí... všude je boj... umírání... bezmoc... nenávist...

Vyšli jsme z lesa a na tváři všech se zjevilo zděšení, na jinak kamenné tváři našeho velitele také, nejdřív zděšení, a pak krutá a hluboká nenávist. Po malém malebném městečku zbyly jen ohořelé trámy, zpadlé komíny a domy, a co je nejhořší... mnoho mrtvých.

Velitel nám řekl, ať hledéme živé. Hledali jsme, ale stejně jsme věděli, že všichni jsou buďto mrtví nebo v nejlepším se jim podařilo prchnout do bezpečí. Prohledávám zrovna zbytky domu, pod jehož troskami leží malá ohořelá panenka. Komu asi patřila? A dostala se ta neznámá dívenka do bezpečí? Odpovědí je mi jenom tiché zakašlání. Prudce se otočím, u vedlejšího domu se cosi pohne, dojdu tam a nestačím se divit.

Mezi trámy je zchoulená malá holčička, mohou ji být nanejvíš dva roky. Podezíravě si mě měří svýma modrýma očkama a tichým hláskem jako větřík potichounku zaševelí: „Pomoc.. plosím, pomoc...“.

Opatrně ji vezmu do náručí, protože nevím, jestli není zraněná. Naštěstí je jenom trochu popálená a poškrábaná, brzy bude zase jako rybička, podávám jí panenku, trochu se pousměje, tak to je ta dívenka, která ji nejspíš upustila.

V táboře utečenců se o ni nikdo nehlásí. Ta malá nepláče, ale je vidět, na její tváři smutek i přes její klidný spánek. Velitel říká, ať ji tady nechám, že už se o ni někdo postará. Ano, takhle přesně to udělali se mnou a mou sestrou. Nakonec se nás stejně nikdo neujal a byli jsme odsouzeni se jen tak potulovat, ale to nebude osud i té malé.

Schovám ji pod kabát a vím, že hodně riskuji za neuposlechnutí rozkazu. Jdeme zpátky do našeho tábora. V táboře se opatrně vytratím, chci najít sestru a dát jí tu malou, ale musím rychle, aby nikdo nezjistil, že jsem pryč.

Teď jsem si vzpoměl, že ani neznám jméno té modrooké bytůstky v mé náruči. Nespí a tak na mě klidně upírá pohled. Začnu se tedy opatrně ptát: „Jak se jmenuješ, maličká?“. Chvíli se na mě dívá jako by mi snad nerozuměla, ale potom svým dětským hláskem odpoví: „Malianka.“ Je na ní vidět, že je ráda, že s ní mluvím, a tak pokračuji.

„Aha a Marianko, kde máš maminku a tatínka?“ Trochu posmutní a odpoví.

„Šli pápá,“ pak svůj pohled odvrátí, rozhovor nejspíš skončil.

Rychle sestře vše vypovím a chci jí Marianku předat, ale ona nechce a začne pronikavě plakat. Sestra se ji snaží utěšit a já opatrně vysvětlit, že se jí vrátím, že já nikam neodejdu jako její rodiče, že se o ní má sestřička dobře postará a že jí neublíží. A pak si vzpomenu, co dělali, když nás předávali do tábora utečenců a my začali plakat. Jedna žena nám začala zpívat krásnou písničku, písničku na dobrou noc, a tak tedy začneme Mariance zpívat také. Ona se utiší a já rychle běžím zpátky s příslibem, že se vrátím a že bude vše zase dobré.

Tak, co na to říkáte? Tuhle povídku bych chtěla věnovat svojí ségře a sestřenici za to, že mi vždy vykouzlí úsměv na tváři. :D

Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Písnička na dobrou noc: