OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » První taneční

26.11.2009 (11:19) • Lucka • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1982×

Do tanečních jsem se rozhodla přihlásit já sama a věřila jsem, že je to ta nejlepší věc, kterou jsem mohla udělat. Bude to spousta zábavy, poznám nové lidi, naučím se základní společenské tance… Všechno bylo v pohodě až do onoho osudného pátku, prvního zářijového.

Vlastně to začalo už ve čtvrtek, kdy mi kluk, který mi měl dělat partnera, oznámil, že to vzdává, protože se na to necítí. Snažila jsem se ho přemluvit, a když se mi to nedařilo, snažila jsem tedy alespoň přijmout realitu se vztyčenou hlavou a s optimismem. Přece se zas až tolik nestalo, namlouvala jsem si. Ale i tak jsem byla velice rozhozená, nervózní, naštvaná. Mrzelo mě to… A najednou je pátek odpoledne a já stojím v pokoji před zrcadlem. Tupě se dívám na svůj odraz a přemýšlím. Co když na mě žádný kluk nezbyde? Co když se mnou žádný nebude chtít být, protože třeba nejsem dostatečně hezká? Ne, ne… já přece jsem hezká. Zrcadlo mě v tom utvrzuje. Stává se ze mě pesimista. Začínám počítat čas. Za čtyři hodiny to začne a já dosud ani nevím, co si vzít na sebe. Rozhoduji se, jestli jsou lepší šaty, nebo sukně a halenka, jestli se mám nalíčit nějak jinak než obvykle, jak se mám učesat. Jsem si vědoma toho, že první dojem je nejdůležitější. Co když na mě zbyde nějaký kluk, který bude divný a nebude se mnou komunikovat? Pro mě je komunikace při tanci docela důležitá. Pomáhá mi. A co když se ztrapním? Ne, nepůjdu tam. Musím vymyslet, jak se tomu vyhnout. Nemůžu tam jít. A navíc nemám partnera! Starost, která mě stresuje nejvíc... Zkrátka a dobře, v hlavě mám obrovský zmatek. Nakonec na sebe hodím jednoduché šaty, lehce se namaluji a vlasy moc neřeším. Nestíhám to. Jako vždycky je jen sepnu sponkou.

Po celou cestu autem jsem nervózní, snažím se vnímat hudbu, linoucí se z rádia, abych si s její pomocí vyčistila hlavu. Daří se mi to. Hudba je jediný lék, který mi vždycky zaručeně pomůže. Sotva ale auto zastaví před Sokolovnou, všechno na mě zase spadne a tentokrát je to ještě horší, než to bylo. Táta mi popřeje hodně štěstí a odjede. Zůstávám sama, opuštěná. Postavím se mezi ostatní před vchod, nenápadně se rozhlížím po někom známém, s kým bych se mohla začít bavit. Jenže nikde nikdo. Po třech minutách si začínám prohlížet zdejší kluky a přemýšlím, kolik z nich je asi bez tanečnic, jestli tu nějaký takový vůbec je. A najednou slyším, jak se někdo ptá holky, co stojí vedle mě: „Hele, máš nějakého partnera?“ Schválně poslouchám, co mu odpoví, s vědomím, že i když ho odmítne, tak ten kluk stejně půjde raději jinam, než aby se zeptal mě. Ale ono to tak není. Ona už opravdu partnera má a než se naději, ten kluk stojí přede mnou a pokládá mi stejnou otázku. Jsem z toho mírně vykolejená, nečekala jsem to. „Ne, jsem tady sama,“ odpovím a lehce se usměju, když se mě ptá, jestli bych s ním tedy nechtěla tancovat. Ačkoli partnera potřebuji, nejprve si ho trochu prohlédnu. „Jo, jasně,“ přikyvuji, až když se ujistím, že je ten kluk vyšší než já. Vzájemně si sdělíme svá jména, to jeho je Jarda, a on se vytratí za svým kamarádem. Cítím se naprosto úžasně, ale stále jsem na pochybách. Co když nebude fajn? Co když je skvělý tanečník a mně se bude smát, že nic neumím? Z povzdálí si ho prohlížím a snažím se z toho, jak se chová, vyčíst jeho povahu. Nervózně se na něj pousměju, když se po mně také jednou ohlédne.

Odbíjí sedmá hodina večerní a první lekce začíná. Stojím v řadě mezi ostatními holkami, naproti postává dlouhá řada kluků. Poslouchám úvodní slova našich učitelů. Snažím se dávat pozor. Při pánské volence si pro mě přijde Jarda. „Smím prosit?“ ptá se mě a nabídne mi rámě. „Jasně,“ ušklíbnu se. Začínáme si povídat. Už během prvních několika minut mi pomáhá zbavit se stresu. Musím se smát. Je vtipný. Zjišťuje můj věk, kam chodím na školu, kde bydlím, jaké mám zájmy. Na oplátku mi také odpoví na mé otázky. Co se týče tance, taky není zrovna přeborník. Taky to neumí. Začínáme tancem nazvaným džajv. Učíme se ty nejzákladnější kroky. Nerozčiluje se, když mi to nejde, naopak se mi to snaží vysvětlit. „To je v pohodě,“ opakuje mi pořád dokola, až tomu doopravdy uvěřím. Postupně si během toho večera uvědomuji jeden důležitý fakt – lepšího kluka, než je on, jsem chytit nemohla, protože Jarda splňuje všechno, co potřebuji.

Večer, když je první lekce tanečních u konce, jsem strašlivě unavená, bolí mě záda. Než se s Jardou rozloučím, zeptá se mě, jestli přijdu i příště. „Myslím, že ano,“ odpovídám a vydávám se k našemu autu, které na mě čeká venku. Táta chce vědět, jak bylo, a tak vyprávím, i když dost stručně. A později, když usínám, si celý večer znovu přehrávám v hlavě. Jsem spokojená.

Autor: Lucka, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek První taneční: