OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Ōrātiō

Toto není tak úplně jen povídka, je to takové... poselství, nebo snad myšlenka, ale je to vyjádřeno příběhem. A každý z Vás si z toho může vzít to, co potřebuje. Zabavit se a zabít čas, či uvažovat o myšlence, která tomu dala vzniknout... nejspíše to neřekne dvěma lidem to samé poselství, avšak... něco mě nutí to zveřejnit. Přeji tedy příjemné počtení a doufám, že alespoň některým z vás tento velmi krátký příběh něco dá...

01.08.2014 (12:00) • Ver • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1303×

Magie je všude kolem nás. Je jen vinou civilizace, že jsme slepí a nedokážeme ji spatřit. Ovšem i když ji nevidíme, i když si ji nepřipouštíme a i když ji zavrhujeme. Je tady stále. Je součástí Matky, naší Země, mocné Přírody. Je to moc, kterou jsme odmítli, a moc, která nás zničí… ne dnes, možná ani ne za sto let, ale jednoho dne ano. Pokud se nerozhodneme to změnit. Pokud se nerozhodneme změnit sami sebe, své smýšlení, své já. Dokud nepřestaneme sypat sůl do ran, které jsme naší Matce způsobili, a otvírat další. Dokud se nerozhodneme ty rány vyléčit.

Nastal podzim. Na zemi ležely listy stromů společně s jehlicemi, které zde sídlily po celý rok. Les voněl vlhkým pachem listí, hub a mechů.

Jako mnohokrát předtím, jako snad každým dnem, se i tentokrát po lese potulovali houbaři zabaleni do mnoha vrstev oblečení, s košíky, které se usilovně snažili co nejvíce naplnit co možná nejchutnějšími houbami.

Luna v celé své kráse zářila nad krajinou. Ale Slunce již vycházelo. Jeho zlaté paprsky si pomalu, ale s jistotou, která byla neoblomná, razily cestu mezi kmeny a větvemi stromů.

A společně s jednou skupinkou houbařů zde byla i jedna neobyčejná dívka. Otec ji vzal na výpravu do lesa, ovšem ona neměla chuť zde sbírat suchohřiby a babky, šla zde z jiného důvodu. Kapesním nožíkem opatrně odřezávala kousky mechů, aby je mohla zasadit u sebe doma. Vždy si moc přála mít les na dosah ruky a již delší dobu se tak snažila kus zahrady pod starou lískou proměnit v drobný lesík plný mechů a kapradin.

Les byl krásné a pokojné místo. Zdál se naprosto bezpečným. Avšak žádný nikdy nepatřil a nikdy nebude patřit lidstvu. Byl domovinou jiných šelem.

Dívka byla zabraná do své práce, kterou se snažila vykonávat velmi pečlivě tak, aby do papírové tašky vkládala kousky mechů s co nejméně poškozenými kořenovými systémy, aby se jim mohlo i v nové domovině dařit co nejlépe. Vůbec si neuvědomila, že se dostala dosti daleko od ostatních při své výpravě za různými druhy zeleného porostu.

A zdejší ochránce byl právě zde. Sledoval, co se děje na jeho malém panství. A vůbec se mu nelíbila lidská přítomnost. Zvláště ne v tuto dobu. V tuto dobu měl být les stále ještě jeho.

Zrovna se skláněla nad jedním druhem, který vypadal sám o sobě jako miniaturní zelený lesík, z nějž navíc vyrůstalo několik úzkých hnědých stopeček s maličkými kloboučky, které byly jistě jedovaté, avšak přesto vypadaly na zátiší mechu velmi roztomile. Ovšem dívku z její práce vyrušil zvuk praskající větvičky nalevo od ní. A tak se otočila.

Sluneční paprsky pomalu prostupovaly v zlatavé záři mezi kmeny stromů. A v té záři stál temný obrys majestátního zvířete, působícího, jako by paprsky proudily od něj.

A spatřila ten obraz, který vypadal jako z nějakého snu. Nevěděla, zda je to spíše děsivé či kouzelné. Linoucí zář a černý vlk. Alespoň to v první chvíli odhadovala na tuto šelmu. Ovšem pak se zvíře pohnulo. Nebo vlastně… najednou to temné nestálo na čtyřech, ale pouze na dvou nohou, a dívka měla pocit, jako by ten temný stín byl snad… člověk? Protřela si oči.

Linoucí záře se nezměnila. Avšak něco bylo jinak. Ochránce zmizel, dnes jeho úloha skončila. Musel čekat na další příležitost. Na další noc, kdy bude chránit svůj les.

Znovu se zahleděla do světla, avšak již tam nic nestálo. Ať už to předtím bylo zvíře či člověk. Zmizelo to. Bez jediného zašramocení. Dívka se zamračila a zvažovala, zda to, co viděla, nebyl jen výplod její vlastní bujné fantazie. Ovšem z jejích úvah ji něco vyrušilo.

Luna zmizela, předávajíc žezlo Slunci. Les již nebyl tichý. Chyběl zde ten klid, ten mír. A Ochránce čekal. Věděl, že to mohou být léta, ba i staletí, ale věděl také to, že on bude čekat.

„Lucie!“ zazněl totiž hlas jejího otce, a tak dívka neochotně vstala a rozešla se za hlasem, aby se mohli společně s otcem vydat domů. Pro dnešní den bylo toho dobrodružství již dost. Stejně musela co nejdříve nasadit své poklady do hájku pod lískou. A ona se zase vrátí. Věděla to.

A stále měl alespoň tu jistotu, že jej moc Luny opět vypustí na svobodu.

Protože naše Matka, vzácná Příroda, jest spravedlivá. Ač je spravedlnost často krutá.

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné



Sdílet

Diskuse pro článek Ōrātiō:

Eh. No, neměl jsem v žádném mém temném zákoutí nápad nějak znevažovat hodnotu dílka, neb rozepsal jsem se. Věř, ale, že jsem schopen psát daleko delší a rozsáhlejší kritiku. Pokud to chceš jako kritiku počítat.

O to více mne potěšilo, že jsi na mé "výtky" reagovalo tímto způsobem a mé "mučení" jsi zvládla takříkajíc hladce. Nemusel jsem ti ani pouštět žilou.
Nemusíš si pomyslně sypat popel na hlavu za užívání zbytečných slov. Stačí si přečít cokoli ode mne. Já věřím, že budeš mít milión příležitostí seznámit se s pojmem zbytečný přísun a příval slov. Můžeš být ráda, že se na rozdíl od některých expertů neopakuješ.

Co se týče té biologie, to vůbec neřeš. Každý máme své obory a možná teĎ ani nevíš jak blízko jsi člověku, který ji taky hltá plnými doušky už 12 let. Zábavné co. Každopádně, když to porovnám se Slzami země, to je to o tom dešti, je zde jasný rozdíl.

Nechci vyznít tak, abych řekl, že tohle je horší než tvá předchozí úvaha o kapkách, ale když jsem si to porovnával a četl, zjistil jsem, že v té druhé jsi měla zajímavější formulaci vět i myšlenek a jaksi, vyzrálejší volbu slov.
Když to porovnám, archaismy v kurzívě a moderní výrazy zkrátka dřou. Já vím o čem mluvím, když píšu Tik tak, nebo Křehký led (soukromá nedokončená povídka) tak se často pohybuji na hraně a často trávím hodiny tím, že to celé podrobuji podrobné korektuře.

Hlavně se neboj. Přiznám se, nemám odvahu jít do jakéhokoli dílka na pokračování. Stačilo mi jedno nejmenované a maloval jsem čerta na zeď, přičemž jsem zničil omítku. Tahle stránka nám všem pomáhá a jednou i z nálady vytvoříš hezké dílko.

Přeji hodně tvůrčích dnů a hodně štěstí.

Mechaniculum: Tak tohle jsem opravdu nečekala… nu, každopádně děkuji, za tvůj komentář. Jen pro začátek bych však ráda řekla, že každý má právo kritizovat. A je mi jedno, co jsi již zde dokázal, či jak dlouho zde jsi. Právo mě „zdrbat“ máš vždy… (drobný? Drobný?! Takhle „drobnou“ slohovku jsem ještě jako komentář nikdy nenapsala… to tě nikdo neinformoval o tom, že psát komentář delší, než je samo dílko, je podezřelé? Ne, že bych si stěžovala…)
Původně jsem měnila zarovnání textu, žel Bohům, tady mě to nějak neposlouchalo a tak jsem to musela vyřešit takto – to k těm fontům. V podstatě však vím, že tohle střídání není zrovna elegantní – ale myslím, že snad ještě nepřehlednější by to bylo, kdybych to nechala jednolitě. Byť… každý má jiný pohled na věc.
V podstatě, jsou to mé myšlenky, což znamená, že tam je hromada zbytečných slov. To v mé zmatené mysli bývá. A ano, jsem příšerně přírodně naladěná, a ano, jsem cvok do biologie. Přiznávám se, jsem vinna ve všech bodech obžaloby… doufám v pouze mírný trest.
Mno… právě toho, že perex vám s textem nebude souviset, jsem se obávala… mě souvisí, žel všem možným i nemožným bohům, toto je věc subjektivní – tento text je věcí subjektivní, takže někdo to má jako zbytečné plácání, někdo jako povídku a já jako úvahu.
Tvá pochvala mě rozhodně těší více, nežli kritika chybiček, přiznávám se bez mučení. Popravdě, můj styl psaní mi snad dosud nikdo nepochválil – většinou spíše se lidé rozčilují nad mým slovosledem, výběrem slov a vůbec vším, co s tím souvisí. Možná právě novoty, které přináší fakt, že nepíšu podle žádného vzoru, ničeho se nedržím a ničím se neřídím, jsou to, co lidi na mě děsí.
U mě je nálada neustále… problém bude v tom, že všechny tyhle textíky píšu z krátkého svitu inspirace, který musí přijít ve správnou dobu. Takže… snad jen bohové vědí, kdy se odhodlám psát něco podobného…

Nejsem zde dlouho a nemám ani zásluhy na to, abych kohokoli zde kritizoval, ale neodpustím si drobný komentář k dílku.

V prvé řadě teď odbočím od interpretací, samotného dílka a mrknu se na střídání fontů a kurzívy. Nevím jestli se ti to povedlo náhodou, nebo to bylo cílené, ale měl jsem místy pocit, že se mi ztrácejí řádky a to hlavně v okolí prvního a posledního odstavce.
Ale toto bude můj problém a jediná věc, kterou bych ti vytknul jako chybu.

Jinak, nevím jestli je to tím, že jsem dnes archaicky nalazen, nebo tím, že jsem psal poněkud méně přírodní věci. Ale musím se přiznat, že některá slova na mne působila jako zdržení. Jako bych jel v lese na kole a projel bahnem, či bych se zadrhl v soukolí. Hlavně ty kořenové systémy pro mně byly facka, ale to si stále nemohu vyložit zda to skřípalo v pohledu ke story, nebo k reáliím.

Dále jsem ve vztahu perexu k celkovému textu nenašel žádnou větší souvislost, ale to je možná tím, že neumím číst. Docela dlouho jsem se zamýšlel, zda li tam je nějaká skrytá souvislost, nebo něco, ale nenalezl jsem nic. Perex a první odstavec bylo vše co jsem pobral takříkajíc filozoficky.


Jinak, tohle byly jen mé negativní dojmy, nikoli chyby, to bych si nedovolil. Hlavně to prosím neber jako urážku, ale nedalo mi to se neozvat potom co jsem si to ze zvědavosti přečetl a dočetl navíc i komentář Candice.

Abych, ale nevypadal jako úplný morous, je tu něco co mne přes to všechno mile potěšilo. Musím pochválit tvoje popisy. Pasáže psány s archaickými, či čistě uměleckými výrazy, které protínaly drobný nemasný popis toho co se děje v našem světě, byly taktéž něčím novým. Rozhodně musím říct, že je to neotřelá forma, jelikož co čtu i klasiku, nenašel jsem vyloženě "něco" takového.

Každopádně, nevím zdali budeš mít náladu v něčem podobném pokračovat, ale mne díky tomu napadla slušná polemika nad obsahem této povídky.
A abych neodešel s prázdnou, mohu ti dát jednu skromnou radu. (Samozřejmě dle mého gusta) Až budeš psát fylozofii, zkus to více rozvést a rozepsat se. Možná by to tomuhle dílku neuškodilo.

Jinak teda musím říct, dá to teda práce najít tu opravdu solidní psaní a ty se k němu můžeš řadit.

Ver, nevím co mám říct. Jsi skvělá autorka, hrozně se mi líbí tvůj styl myšlení. Taková filozofka naše.
Na mě udělalo dojem to vytvoření lesa na zahrádce doma. To mě přijde geniální! Kdyby všichni vyměnili bazény, trampolíny ale i obyčejnou golfovou trávu za lesní porosty... to by byla ale krásná planeta! Takhle myšlenka mi přijde naprosto skvělá, to na mě udělalo asi největší dojem, protože jsem byla schopná si představit, jak by to vypadalo.
Ver, super! Takových filozofických textů piš více. Není nic krásnějšího než si přečíst dobrý text od dobré autorky a zamyslet se nad každým slovem. Protože - jak říká můj pan profesor - lidé v sobě čím dál tím víc potlačují filozofické myšlení. Soustředí se pouze na materiální stránku a už se pořádně nezamýšlí nad věcmi.
Ještě jednou tohle bylo bezpochyby to nejkrásnější, co jsem od tebe četla!

Přidat komentář:

Nick:

Text: