OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Smrtící živly - Za zradu se trestá



Smrtící živly - Za zradu se trestáZemě, ke všem spravedlivá je,
země, všechno obklopuje,
země, která hlídá tě neustále,
jako kdysi rytíři svého krále.

Země, jen oddanost žádá,
země, bez tebe však strádá,
země, je to tvoje osudová cesta,
ale pozor dej, krutě za zradu se trestá.

Za zradu se trestá

 

Les okolo přímo zářil zelenou barvou a já se na tu krásu nemohla vynadívat. Všechno to rostlo ze země, která jim dávala svou půdu jako obětí dětí v matčině lůně. Všechno, co z ní vyrostlo, bylo neuvěřitelné, až se člověku skoro nechtělo věřit, že by něco tak dokonalého a často ještě nepochopeného dokázala stvořit.

Chodit v lese a prohlížet si všechny ty nádhery je moje oblíbená činnost. Často, když není bahno, ale občas i v těchto případech, si vyzuju boty a sundám ponožky a procházím se jen tak. Země studí, ale velice příjemně. Když zabořím chodidla hlouběji a kolem prstů mě zašimrá všechno to kamení a hlína, nemůžu si už přát víc. Takovou slast nikdy jindy nedokážu zažít.

Moje nohy míjely jeden strom za druhým a já si přála, aby to tak mohlo být navždy. Zase jsem si vyšla na svou obvyklou túru lesem. Všechny vůně mě obklopovaly a nedaly se ani porovnat s těmi, které jsou cítit ve městech. Tohle byla čirá svěžest, růst a život. Všechno, co žilo, mělo svou vůni. Dokonce i to, co už umřelo. Jenže odér života měla prostě něco víc do sebe.

Našla jsem svoje obvyklé místečko a sedla si. Opřená o strom jsem pozorovala sluneční svit a modrou oblohu přes koruny stromů. Venku bylo horko a já se potila jako vrah při výslechu, přiznávám se, ale všechny ty ruce stromů mi dodávaly dostatečný stín, abych se mohla trochu ochladit. Ve vzduchu jsem cítila vlhkost, a jelikož pršelo už dávno, někde poblíž musel být potůček nebo dokonce řeka s velkým množstvím vody. Ano, byla dobrá asi tak na umytí rukou, ale se zemí se nemohla rovnat. Vždyť země mi mohla dát borůvky, maliny, různé druhy pestrobarevných květin, a i když potřebovala vodu nebo déšť, aby mohla růst, ostatní živiny dodávala sama. A ve vodě by rostliny nerozkvetly. Navíc dokázala takto získané látky udržet v sobě na pozdější použití. Nic nepřišla vniveč.

Zazvonil mi mobil. Proč jsem ho s sebou, sakra, brala? Nikdy to nedělám, ale dnes se mi musel v tašce ocitnout náhodou. „Haló?“ ozvala jsem se v telefonu hned po tom, co jsem zjistila, že mi volá neznámé číslo a že mi dochází baterka. Aspoň jedna pozitivní věc. Buď mobil potom vypnu, nebo mi prostě dojde baterka a rozhodne se tak za mě.

„Nazdar!“ zakřičel mi do ucha kolega z práce.

„Ahoj,“ zakroutila jsem s úsměvem na tváři hlavou a jen čekala, co po mně bude vlastně chtít. U něho by to mohlo být cokoli. Byl to nejnevyzpytatelnější člověk, jakého jsem kdy poznala. Přitom jsem se zasněným pohledem sledovala dění nad sebou. Ruce obrostlé listím se díky větru přetahovaly a jí si vzpomněla na dětství a školku.

„Zase jsi na svých toulkách, nebo jsem se trefil do doby, kdy sedíš doma jako pařez?“ zeptal se, ale hned si odpověděl. „Ne, sedíš doma, já vím. Jinak bych se ti nedovolal.“

Pohladila jsem vedle sebe malou větvičku, která vyrůstala z kořene stromu, o který jsem se opírala. Už se zazelenala a natahoval své zelené dětičky k slunci, aby se ohřály. „Ne, tentokrát jsem venku. Ano, zase ty mé toulky.“

„A máš telefon,“ dodal se slyšitelným úsměvem.

„A mám telefon,“ potvrdila jsem. „Nějak mi sám skočil do tašky. Ani jsem to nečekala.“

„Možná taky toužil vyrazit si někam ven a neležet stále jenom někde ve městě.“ Protočila jsem oči a čekala, kdy se konečně vymáčkne a řekne, proč volá. Čekala jsem dlouho a už si myslela, že snad zavěsil a já to jenom neslyšela. Ani dech ani žádný hluk v pozadí se neozýval. Už jsem chtěla vypnout telefon, když se konečně ozval.

„Chtěl jsem se tě zeptat na něco z práce. Bude to jenom chvilinka.“

Povzdechla jsem si. „Tak se ptej.“

Jeho chvilinka se protáhla na hodinku a já ho musela krotit. Už jsem říkala, že je nejnevyzpytatelnější člověk, kterého znám? Huba mu jela, až jsem se divila, že mu neshořel telefon, a jeho dotazy se změnily ve vyprávění, co se mu za poslední týden stalo. Jako bychom se včera neviděli v práci.

„Jasně, jasně,“ krotila jsem ho, „ale už mi nezbývá moc baterky a ještě bych dneska chtěla něco málo ujít, takže budu končit.“

„Dobře, takže v práci?“ zeptal se, a když jsem hm-la, že jo, okamžitě zavěsil. A právě v čas, protože mému mobilu došla šťáva, naposledy zaskuhral a zčernal. Hodila jsem ho zpátky do tašky a vstala. Na nohách jsem měla otlačenou zem a přilepilo se mi tam pár větviček a odřezků kůry. Setřepala jsem je se smíchem a protáhla si záda. Vsadila bych se, že kdybych se teď koukla do zrcadla, najdu na nich přírodní tetování v podobě kůry stromu. Jenom jsem se zasmála a pokračovala ve své cestě. Už se trochu ochladilo a obloha se zatáhla, stejně jsem ale v rukách nesla své boty. Zatím jsem neměla potřebu si je nazout.

Občas jsem se zastavila, a to na takových místech, kde byla čistě jenom hlína, žádné kamení, žádné kmeny, žádné rostlinky, jenom čistá, nefalšovaná půda. Zaryla jsem prsty na nohou do toho měkkého polštářku přírody a zhluboka se nadechla toho okolo. Měla jsem chuť si tady ustlat, tak dokonalé se mi ty chvíle, kdy jsem stála, zdály.

Když jsem se zastavila po několikáté, klekla jsem si na zem a zaryla do ní i ruce. Jako kdybych od přírody vždycky čerpala sílu na to žít ve městě. Abych zvládala tu horu lidí, práci, všudypřítomný shon a další věci, prostě mi dodávala energii a já si s ní připadala propojená.

Slyšela jsem padat kapky deště na listy nade mnou. V době deště jsem přírodu milovala ještě víc, protože se všechno rozvonělo ještě intenzivněji a já se cítila v ráji nad rájem. Prostě naprosto úžasně.

Okolo mě začala půda měknout ještě víc, vytvářelo se bahno a já si to jenom užívala. Mnoho lidí z města si platí za bahenní lázně, já si to užívala zadarmo a ve zdravější formě. Pokračovala jsem znova dál v cestě a znova měla hlavu v oblacích, jak se říká, když v tu chvíli jsem ucítila pocit pádu. Srdce mi začalo bít rychleji. V mžiku jsem otevřela oči, abych měla přehled o nastalé situaci. Možná neuběhla ani čtvrt sekunda, ale já pod sebou viděla dno.

Chtěla jsem před sebe nějak nastavit ruce a zbrzdit pád, ale už jsem to za tu chvíli nestihla.

Dopadla jsem tvrdě na zem, která ještě nebyla promáčená jako zbytek, a s výkřikem se svalila na bok. V noze mi hlasitě křuplo a já cítila ostrou bolest v kotníku a koleni, nebo tak nějak. Nikdy jsem se v anatomii nevyznala.

Když jsem konečně dokázala ovládnout tu bolest, která mi mučila nohu, mozek začal pracovat. Pomalu si uvědomoval, co se stalo, kde jsem a jak jsem se sem dostala. Podívala jsem se nad sebe a občas musela přivřít oko nad padající kapkou deště. Nahoře jsem viděla znovu koruny stromů, ale tentokrát o něco výš, než obvykle. A tím, že bych se zmenšila, to rozhodně nebylo. Nejsem přece Alenka v říši divů.

Pohled jsem zaměřila na všechno okolo sebe. Viděla jsem jenom zem, nic víc, občas z ní vyčuhoval nějaký kořínek, ale jinak nic. Vypadalo to uměle vybudované, schválně prohloubená díra. Ale pro koho? Pro chytání zvířat? Nedávají snad dneska pytláci pasti? A i kdyby hloubili jámy, proč zrovna uprostřed mýtinky, kde často chodí lidé, pokud ovšem ještě nějací dobrodruzi, jako jsem já, existujou. Deštěm se skrýš nad jámou rozmočila a pak už stačilo menší zvýšení váhy a všechno se to zhroutilo, i se mnou, jak jinak.

Sedla jsem si na zadek, protože jsem už stejně byla špinavá a promočená, a snažila se přemýšlet konstruktivně. Spadla jsem do jámy, ale netušila, jak hluboké. Odhady nikdy nebyly mou silnou stránkou. Možná tři metry, možná jenom dva, kdo ví, ale na okraj jsem nedosáhla.

Napadalo mě několik možností, jak se odsud dostat. Úplně první byla: vyšplhat nahoru. Ihned jsem se o její realizaci pokusila, ale díky noze, se kterou jsem nemohla skoro hnout, mi to moc nešlo. Další problém spočíval v tom, že jsem se neměla čeho chytit. Déšť všechno promáčel, a tak, místo aby hlína držela na svém místě a jenom do sebe přijala moje prsty jako vetřelce, který hned zase zmizí, moji tíhu nevydržela a zůstala mi v rukách. Takže jsem ve své podstatě jámu rozšiřovala, místo abych se z ní dostala pryč.

Fajn, první nápad nevyšel. Jako druhá možnost mě napadla: zavolat mobilem o pomoc. Vytáhla jsem ten zpropadený přístroj a s bušícím srdcem a velkou nadějí na záchranu, se podívala na displej. Zmáčkla jsem tlačítko, abych odemkla klávesnici, ale nic se nestalo.

Srdce se mi na vteřinu zastavilo. Vždyť mi došla baterka. Sakra, sakra, sakra! To se může stát jenom mně. Ne, sakra proč? Ruce se mi rozklepaly a snažily se najít tlačítko vypnutí a zapnutí. Když ho ty mokré prsty konečně našly, několikrát se jim nepodařilo ho dostatečně zmáčknout.

Mobil zavrněl a světýlko se rozsvítilo. „Děkuju!“ zakřičela jsem nahlas a začala jásat, ale předčasně. Mobil sice ukázal světýlko, ale ihned ho vypnul, jako kdyby mi ukazoval prostředníček: Jo, měla jsi mě sem brát častěji a nejdříve se podívat, jestli mám dostatek baterky. Teď táhni k čertu.

„Prosím, prosím,“ šeptala jsem a stále mačkala to tlačítko znova a znova, jako by mi ty nové pokusy měly přinést větší štěstí. Bezúspěšně. „Ne, prosím, no tak, jenom chvilku. Prosím. Stačí zavolat záchranku, možná hasiče. Nebo kolegu. Ale prosím, aspoň na chvilku. Moc tě prosím. Prosím…“ Moje lamentování a žádosti pokračovaly, ale mobilní telefon se na mě totálně vysral.

Byla jsem naštvaná i zoufala zároveň, z očí mi tekly slzy a já toužila mít někoho při ruce a uškrtit ho, nejlépe svého kolegu z práce, díky kterému má baterka udělala adie. Díky němu jsem byla nucena zůstat tady, s bolavou nohou. Ne, že bych si stěžovala, v takovém prostředí uvíznout je lepší, než někde v hořícím domě nebo ve zborcené budově.

Vzala jsem mobil do rukou, postavila se, na tváři se mi objevil vražedný výraz, a s křikem lovce, který právě vyskočil z křoví s oštěpem, kterým míří na svou kořist, ho hodila vší silou proti blátu. Místo aby se roztřískal a mně tak udělal radost, krám jeden zatracenej, zůstal v celku a jenom s čvachnutím spadl na zem, která už měla tenkou vrstvičku vody.

Začínala mi být zima, protože jsem se nemohla pohybovat a oblečení bylo mokré, tudíž vůbec nezahřálo. Slzy mi po tvářích začaly téct, protože mi to vůbec nepomohlo. Mobil si ve vodě ležel, jako by se dostal po dlouhých letech na dovolenou a přitom se mi vysmíval, jak úžasně měkký dopad to byl.

Všechno se proti mně spiklo.

Fajn, musím uvažovat dál, dva moje nápady skončily fiaskem. Je ještě nějaká možnost?

Utřela jsem si slzy, abych se trochu vzmužila, a přemýšlela dál.

„Pomoc! Pomozte mi někdo!“ Byl to můj nejlepší nápad, který ještě zbýval, a já ho nevyzkoušela. Křičela jsem z plných plic a doufala, že mě někdo najde, že někdo uslyší žalostný křik z hloubi lesa, protože…

… je určitě na procházce v DEŠTI!!!

Sakra, vzpamatuj se, osobo, nadávala jsem sama sobě. Který rozumný člověk by šel ven, když prší? Všichni raději zalezou domů, ke krbu, pokud něco takového mají, pod deky, dívají se na filmy nebo něco podobného. Já bych se klidně dívala na horor, protože by to rozhodně nemohlo být horší než trčet v nějaké jámě bez možnosti úniku. Horor života.

Jestli se z tohohle dostanu, už vždy si budu nosit do lesa nabitý mobil, i kdybych ho už nikdy nepoužila. Vypnu si zvuk, aby mě při mém rozjímání nerušil, ale budu mít jistotu, že nástroj dvacátého a jednadvacátého století není jenom na rozčvachnutí v mokrém bahně a upozornění na mou neschopnost.

Kecla jsem si zpátky do bahna a kolem mě se rozstříkly jeho kapičky. Měla jsem slzy znova na krajíčku a netušila, co dělat. Noha mě bolela, jako by mi ji řezali, a já nenosila žádné léky. A už vůbec ne do přírody.

Z nebe padaly kapky stále rychleji a země kolem mě byla promočená víc a víc. Už nedokázala pojmout tolik tekutiny, proto ji na sobě nechala ležet, jako by se jí přikrývala. Nejdřív mi smáčela jenom spodek oblečení, ale jelikož místo okolo mě neoplývalo zrovna velkým prostorem, rychle začala stoupat.

Nejdřív jsem to nevnímala, vlastně mi to bylo naprosto fuk, ale když jsem vodu cítila i na koleni, které bylo zvláštním způsobem ohnuté… nedalo se to přehlížet.

Pokusila jsem se vstát i přes bolavou nohu, ale šlo to těžko. Nakonec se mi to přece jenom povedlo a já se snažila uskutečnit svůj plán číslo jedna, vyšplhat se po stěně jámy.

Věděla jsem, že je to předem prohraný boj, ale já to musela zkoušet. Přece tady neumřu…? Ty hnědé a lepkavé kousky bahna mi zůstávaly v ruce a já, místo abych se dostávala nahoru, jsem jámu jenom zvětšovala. Nemohla jsem se odsud hnout… Noha mě bolela jako čert a já se kousala do rtu nebo zatínala čelisti, abych nekřičela.

A proč vlastně? Stejně taky nikdo není. A pokud ano, aspoň mě uslyší.

Po tomto ujištění sama sebe jsem ze sebe všechnu tu bolest, a částečně taky hněv z bezmoci, vypustila najednou. Hlasivky začaly protestovat a snažily se mě zdiskreditovat. Nemohla jsem jim to dovolit, proto jsem křičela dál.

Nakonec mi došly síly i hlas. V hrudi jsem měla prázdno, plíce mě bolely a od nedostatku vzduchu se mi začala motat hlava a podlamovat kolena. Sedla jsem si tam, kde jsem právě stála, a snažila se uklidnit. Možná ještě najdu nějaké řešení.

Sundala jsem si ze zad batoh a začala ho prohledávat. To, že tam ještě před chvílí ležel mobil, který je ale úplně k ničemu, jsem raději ignorovala. Pití, které díky dešti bylo naprosto bezpředmětné, jsem vyhodila ven. Sundala jsem si tričko a nasadila suchou mikinu. Naštěstí na mě pod převisem, který jsem sama vytvořila, nepršelo. Jinak bych se mohla jít klouzat.

A to v této situaci doslova.

Ponožky, jídlo, dno… Samé neužitečné věci. Hodila jsem batoh vedle sebe a dala si hlavu do dlaní. Zraněná noha se v nepřirozené poloze už dávno koupala a já teprve teď začala přemýšlet, jak umřu… Nejspíš utopením.

Nebo ne, napadlo mě.

Co když voda vystoupá a já prostě budu plavat s ní. Mohlo by pršet ještě nějakou dobu a já bych tak vyplavala až k okraji. Ven z lesa bych se nějak dostala, ačkoli by to asi trvalo velice dlouhou dobu.

A potom bych si tu nohu nechala ošetřit, jestli chci ještě někdy na túry.

Čekala jsem už dlouho… Další a další kapky dopadaly na povrch zahnědlé hladiny, která nyní sahala už po pas. Já se jen držela kolem těla a snažila se nějak zahřát. Člověk by nevěřil, jak je za deště zima. Vlasy se mi lepily všude po obličeji a já přes ně sotva viděla. Z nudy jsem si začala broukat písničky, které mě napadly, a hlavně, jejíž melodie jsem uměla zazpívat čistě. Zuby mi drkotaly o sebe, proto bych se se svým výkonem na Broadway asi těžko dostala. A se vzhledem mokré slepice taky ne.

Těšila jsem se na teplo domova. Až se dostanu do své postele, kde se skryju pod peřinu. Až si uvařím vařící čaj. Nikdo neuvěří, jaké náhody se staly.

Najednou mi něco čváchlo o hlavu. Vzala jsem to do ruky a viděla bahno. Odkud? Přece na mě ani neprší, tak jak se tu dostalo bahno?

Podívala jsem se nad sebe a už viděla jen padající převis, který ještě více podemlelo to jezírko, které se zde vytvořilo.

Nutilo mě to přemýšlet nad tím, jestli to spadlo proto, že se to opravu neudrželo, nebo proto, že jsem místo přírody chtěla zvolit město. Milovala jsem zemi, hlínu, ať už mokrou nebo suchou. Měla jsem s ní jakousi tichou úmluvu. Ale mé myšlenky zbloudily a já ji zradila… Možná mi chtěla pomoct tím, že v sobě zadržovala všechnu tu vodu, abych se odtud mohla dostat.

Jenže to už se nestane. Padala na mě velká kupa bahna, která se už na svém místě neudržela a tím, že byla celá nasáklá vodou, musela vážit strašně moc. Jak už jsem se zmínila, odhady mi vůbec nejdou.

Před tím, než mě zavalila, jsem stihla jenom poprosit za odpuštění za svou zradu a potom jenom čekala, až mě země konejšivě obejme a uroní přitom plno slz.

 

Ano, vím, že je to už dlouho, co přibyl poslední živel, ale je tady další... Předposlední.

Který bude následovat?

blotik :)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Smrtící živly - Za zradu se trestá:

1. kiki1 přispěvatel
24.08.2013 [11:41]

kiki1Krásná povídka. Moc pěkný nápad a zpracování. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!