OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Tomáši!

31.08.2015 (09:00) • RenyNew • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1741×

Čekám. Čekám už nejmíň půl hodiny v tomhle důvěrně známým stísněným prostoru. Čekám, až milej zlatej Tomáš odšroubuje to černý víko barelu. Ne, že bych nebyl zvyklej. Na vodu jezdíme s Tomem už nejmíň pět let. A dřív jsem většinu roku trávil namačkanej v látkovým obalu o rozměrech dvacet na pětatřicet centimetrů. Ani to nebylo zrovna nejpříjemnější, a tak jsem byl šťastnej jako blecha, když Tom ten obal někde vytratil a mě s sebou teď všude tahá jen tak. Je ale pravda, že dost času trávím někde ve skříni. S tím jsem se smířil a vlastně ani nevím, jak jinak by spacák jako já měl trávit volnej čas. Jedna věc je bejt přes rok zavřenej ve skříni, když se nic moc neděje. Čekat uvnitř barelu na to, až se konečně znovu octnu ve vodáckém tábořišti v Nadrybech, je ale věc druhá.

A ten zvuk právě odšroubovávanýho víka bych poznal na desítky metrů. Je to ten nejúžasnější, nejskvělejší zvuk, jaký může spacák znát. 

Jenže ten zvuk nepřicházel. Popravdě, nejspíš jsme byli ještě na vodě. My spacáky jsme králi paradoxu. Celý rok se těšíme na to, až vyplujeme. A když jsme konečně na vodě, jsme napjatí jak struny na španělce Jendy Kytáry, kdy už budeme na břehu. Na břehu totiž znamená venku. Nebo přinejmenším ve stanu. Což není můj případ. Tom sice s sebou svědomitě vozí svůj stan typu iglů pro čtyři osoby, zásadně v něm však nespí. Jak to v něm vypadá tak vím jen díky tomu, že tam trávím večery a rána, když mě Tom zrovna nepotřebuje.

Zbystřím. Dám ruku do ohně za to, že se barel právě pohnul. Ano, vím, že nemám ruce. Ale uznejte sami, jakou svou část může dát spacák do ohně, když jich vlastně moc nemá? Leda zip, jo, to by asi šlo…

A teď znova! Zaplaví mě vlna očekávání. Opět, zase, po roce! Voda!!! Nadryby!!! Drcnutí přijde potřetí a teď dám klidně do ohně zip i zbytek sebe za to, že jsme na břehu. A že zanedlouho budu venku. Na vzduchu. Nemám daleko k tomu začít odpočítávat vteřiny, které mě dělí od úniku. Abych uvedl věci na správnou míru, jsem tak trochu smolař. Nebo možná spíš přírodní úkaz. Jsem spacák trpící klaustrofobií.

Celý barel se začal povážlivě naklánět. Možná byste na mém místě začali zmatkařit nebo přinejmenším lamentovat, kdyby se na vás navalila hromada věcí, mezi něž patřila masová konzerva, bochník chleba, svítilna, stanové tyčky a pánské trenýrky. Jenže pro mě to znamenalo jediné. Barel už stojí pevně nohama na zemi (jo, já vím, že nemá nohy!). To je asi, jako když letadlo dosedne na přistávací plochu. Jen krůček od toho, aby se otevřely dveře a cestující mohli ven.

A já jsem ten typ cestujícího, který prahne po jediném – dostat se ven z paluby jak nejrychleji to jde.

Zatajím dech. Tři, dva jedna…

No KONEČNĚ! DENNÍ SVĚTLO! VZDUCH! VOLNEJ PROSTOR! Ádijé, plastem páchnoucí stísněný barele. Ale že ti to teda, Tome, trvalo…

***

Zrada! Normální, podlá zrada. Ležím pohozený na jakési okrasné skalce pod rekreační chatičkou nesoucí jméno ZUZKA. Tom v zápalu, který ho popadl při hledání plachty od stanu, z barelu vyházel polovinu věcí s výrokem: To nepotřebuju…

Nevím, čím mě naštval víc. Jestli tím, že mě údajně nepotřebuje, nebo spíš, nejsme v tábořišti U Votrubů. Tam žádná chata ZUZKA není! Musím ale uznat, že jsem dopadl ještě dobře. Pohozený spacák najdete, dokonce i potmě a s trochou štěstí i po požití alkoholu. Tomovy klíče, které odhodil chvíli přede mnou, si o takovém štěstí mohly nechat leda zdát.

A nakonec, celkově mohlo být hůř. Tohle tábořiště vlastně nevypadalo špatně. A ta chatička v sousedství se jmenovala zrovna tak jako jedna Tomášova kamarádka.

„Kde mám klíče?“ probral mě z úvah Tomův hlas. Aha. Pán si zahodí klíče a teď je hledá. No já mu teda pomáhat nebudu.

„Letěly někam tam,“ ozval se další hlas. Zarazil jsem se. Ten hlas jednak odpovídal tónem, kterým bych dozajista v tuhle chvíli odpověděl i já - kdybych uměl mluvit, pochopitelně, hlavně ale, byl známý. Což by nebylo nic divného, protože jsem znal většinu Tomovy vodácké party. Jenže holka, která před chvíli promluvila, s námi na vodu nikdy nejezdila…

„Tak proč mu je sama nenajdeš, Zuzano?“ prohlásil ironickým tónem Martin. Zuzana?! To jako vážně? Nemyslí tu chatu? Nebo paní v chatě? Psa u chaty? Třeba se jmenuje Zuzana…

Ale houby, proč by mluvil na paní v chatě. Myslí tu samou Zuzanu. Zuzanu, Zuzku, která s sebou všude mívá tu svoji spacandu. Svoji modro-černou spacandu…

„Proč bych to jako dělala?“ promluvila znovu ta holka a já si už byl naprosto jistej, že je to Zuzka a o nikom jiném nemůže být řeč.

Zaplavil mě nečekaný, příjemně zvláštní pocit. Zvláštně příjemný pocit. Nečekaně zvláštně příjemný pocit…

„Pro-,“ Martinovi do jeho ironické průpovídky skočil Tom svým nadšeným výkřikem.

„Mám je!“ A bylo po debatě.

***

Jsem ve stanu. Ve stanu, kde je tma a uzavřený prostor. Naštěstí jsme tu jen my čtyři, spacáci - já, Martinův, Petříkův a Bořkův. Takže ten prostor není zas tak stísněný. Jsem vážně zázrak přírody. Samorost. Spacák, co nerad spí ve stanu. Teda vlastně, bdí. Protože my v noci nespíme. My spíme přes den, v barelech, loďácích a tak. Je to logický, protože co máme přes den asi tak dělat? Hrát prší s karimatkou asi sotva, že, takže máme takový převrácený režim. To je moje jediná spása. Jinak bych to v tom barelu asi sotva přežil.

Ty tři jsem měl rád. Zažili jsme spolu už ledacos. Návraty svých majitelů ve značně pohrouženém stavu. To, že nemůžou přijít na to, kde máme zip, nebo jak se zapínáme. Spaní pod širákem nebo leckde na zemi. Že si nás pletou. A tak podobně. Pravda, Bořkův na tom byl nejlépe, neboť Bořek byl ze všech čtyř kluků nejopatrnější, co se pití týkalo. Možná i nejrozumnější.

Tom byl z celé čtyřky rozhodně ten nejhyperaktivnější. A taky mistr ve vymýšlení ptákovin. Takže by mě asi nemělo překvapovat, když mě pozdě v noci ze stanu vytáhne a zamíří se mnou jinam. Myslel jsem, že pod širák. Omyl.

Svým nepříliš rovným krokem si to štráduje rovnou do vedlejšího stanu. Jeho obyvatelům při tom oznamuje:

„Holky, holky, já spím u vás! Jo?“ Aha, tak obyvatelkám. Moment, obyvatelkám? Kdo že si to stavěl stan vedle kluků?

„Tomáši!“ zaúpěla Zuzka ze stanu. Samozřejmě, Zuzka s Lucií mají stan vedle kluků. Nevím, proč měl Tomáš letos takovou zálibu v tom nakýblovat se vždycky k těmhle dvěma. Na vandrech a tak. Možná proto, že to dokázaly brát s humorem. Nebo protože ho prostě nevyháněly. Prohodily pár sarkastických poznámek, otočily se a spaly.

Takže Tomovi ani tentokrát nic nebránilo sápat se do stanu. Snad kromě zipu u předsíňky. Chvíli s ním nepříliš úspěšně bojoval. Vzhledem k tomu, kolik toho dneska asi vypil, na tom nebylo nic divného. Když se mu podařilo dostat do předsíňky, cestu mu zatarasily dva barely. Tenhle stan byl malý, a tak se sem jen tak tak vešly. Téměř akrobatickým výkonem se Tomovi podařilo dostat se přes ně až dovnitř k holkám.

Teda, abych byl přesnej, natáhl se tam jak dlouhej tak širokej. Nohama přes Lucku a hlavou přes Zuzku. Ty to pochopitelně doprovodily sborovým: „Tomáši!!!“

Popravdě, kdybych mohl, zaúpěl bych něco podobnýho. Ne, že bych si už nezvykl, že Tomáš nepatří zrovna k lidem spícím tam, kde si původně ustelou. Vždycky to byl tak trochu cestovatel. Spaní pod širákem vítězilo na plné čáře, ale míval i jiné nápady. Tohle byl zjevně jeden z nich.

Teď si nejspíš uvědomil, že ačkoli on je ve stanu, já ležím pohozenej napůl ve stanu a napůl venku. Takže mě popadne a vtáhne dovnitř.

Ten stan je fakt malej. To je první, čeho si vždycky všimnu. Klaustrofobik, no. Tenhle stan byl pro dva a teď tu byli tři lidi a tři spacáky. A Zuzčina spacanda byla pochopitelně jednou z nich.

V tu chvíli mě Tom začne podivně převracet a dost zmateně otáčet.

„Já nevím… já nemůžu najít, kde je ta díra…,“ mumlá. Aha. No jasně. To se taky stává.

Holky jeho snažení chvíli pozorují. Když už je jasný, že to je marný, Zuzka se rezignovaně posadí a vezme mu mě z rukou.

Najít jak se do spacáku - jako jsem já -, leze, jí nedělá sebemenší problém. Mnohem větším problémem je dostat Toma dovnitř.

Chvíli se s tím perou, respektive, Zuzka se snaží a Tomáš její snažení spíš kazí, ale nakonec se jim to povede. Tom leží a já si konečně teď plně uvědomuju, že vedle mě není nikdo jiný než ONA. Zuzčina spacanda. Zuzčina modro-černá spacanda…

Zjevně i ona si mojí přítomnosti všimla teprve před chvilkou. Teď na mě kouká způsobem, který říká: Zase ty?

Jo, zase já. Ale jsem v tom docela nevinně! Doufám, že to z mého pohledu pochopila. Copak můžu za to, že si Tomáš poslední rok při všemožných příležitostech tak často ustele vedle Zuzky? No řekněte sami, můžu? Spacák může mít na svědomí asi jen tři věci: když se během noci podivně pootočí a majitel se z něj ráno nemůže dostat. Když se i s majitelem posune třeba o půl metrů dál, než byli, když majitel usínal. A když je majiteli zima.

Rozhodně ale nemůžeme ovlivnit to, kde si majitel ustele. V případě Toma už tuplem ne.

Pokud ale vím, Zuzka taky není zrovna typický stanový nocležník, takže by mě její spacanda měla chápat. Měla. Ale jestli chápe? Těžko říct. Kdo vidí ženský do hlavy?

Tom se k nim posouvá blíž a blíž.

Radši odvrátím zrak, protože jsem si jistej, že by se na mě teď dívala si způsobem: Co si myslíš, že děláš?

A abych řekl, sám to tak docela jistě nevím.

Sice mě pořád tak trochu štve Tomášovo počínání, protože co si o nás ty holky zase pomyslí? Ale na druhou stranu mi JEJÍ společnost není vůbec proti srsti. Dokonce možná podvědomě Tomášovi pomáhám přiblížit se k Zuzce. Nakonec, holky nás znají.

Tomovo mumlání postupně přešlo do nesrozumitelné hatmatilky. Předpokládal jsem, že za chvilku usne jak pařez. A bude chrápat, chrápat a chrápat…

A já tu budu se Zuzčinou spacandou vlastně o samotě. Teda jasně, Lucčina je tu taky. Ale ta se ani o minulých dvou víkendech nijak moc neprojevovala.

Zase omyl. Tom se náhle vymrštil, nečekaně a naprosto nesmyslně. A než jsem se stačil zamyslet nad tím, co to způsobilo, začal se i se mnou sápat ze stanu ven.

***

Nudím se. Když se parta ráno odebere na snídani, vždycky se nudím. Najednou je v tábořišti ticho a klid, žádný hulákání, vtipný průpovídky ani nic podobnýho. A protože já jsem spacák snad nejhlasitějšího vodáka v širokým okolí, je nad míru jasný, že takový ticho, jako nastalo právě teď, je pro mě děsnej nezvyk. Zneklidňuje mě to.

Já i všichni tři spacáci kluků ležíme v Tomově stanu typu iglú. Ten je naštěstí mnohem prostornější než stan holek, ve kterém jsme s Tomem strávili část včerejší noci. Moje klaustrofobické já tedy mlčí.

Jen se prostě nudím.

„Ty budou zírat…“ ozve se najednou hlas, který je nepochybně Petříkův. Ozve se sakra blízko stanu, a tak jen doufám, že nemluví o nás.

„To je jejich problém, né můj,“ reaguje na to Tom průpovídkou, kterou používá jako odpověď na osmdesát procent něčích slov.

„Přésně,“ přisvědčí Martin.

„No když myslíte…“ dodává tiše Bořek.

S ostatníma spacákama si vyměním překvapený pohledy. Co ti čtyři jdou zas vyvádět?!

Stan se pohne. Ale ne tak, jako když se do něj opře vítr. Spíš jako když se o něj opře vodák. Co propánajána dělají???

Následuje šustění stanové plachty. A klenutej strop se začne podivně deformovat. Vytahujou stanový tyčky? To jako skládaj stan? Ale my jsme tady! No to ne. To vůbec! Koukejte nás vytáhnout ven.

Namísto toho se celej stan zbortí přímo na nás. Doprčic, co to je za kravinu? Balit stan i se spacákama. To nikdy nedělali. Vymysleli snad ještě jednodušší způsob balení? Míň náročnej? Takhle nás ale přece nemůžou narvat do barelu. To je prostě blbost. Nevejdeme se tam! Nebo snad jo?!  

Pak se celá ta neforemná hromada plachty i s náma zvedne. A někdo z těch čtyřech expertů nás začne sešťouchávat do hromady ještě menších rozměrů. To už je na mě – na mý klaustrofobický já -, moc.

No ne, prostě! Vůbec! Nechte toho! Sakra, Tome! Pomoc! Do barelu ne! NE!

Najednou je klid. Celá naše hromada leží někde na pevný zemi. Dobrý na tom je zjištění, že barel to určitě není. Stísněný to sice pořád je, ale zdá se mi, jako kdyby se ten malej prostor kolem mě pomalu, ale jistě zvětšoval. To by v barelu nešlo. A venku asi taky nejsme. Proč by nás taky takhle sešťouchali a nechali ležet venku, že jo. Takže?

Co že to vlastně říkali?

Ty budou koukat? Jestli to ty nebylo myšlený jako ty spacáky, tak pak jedině snad… ty holky. Ty holky, tím pádem… Zuzka a Lucka. Jasně, kdo jinej. Jenom ty dvě spí ve stanu samy holky. Takže?

Vážně jsem už zase u nich ve stanu? Co tím ten Tom, doprkýnka, sleduje? A jestli jsem u nich ve stanu, tak Zuzčina spacanda je teď někde… pod náma. No doprčic! Jasně, kde by taky jinde byla. Holky jsou na snídani. Balí se až po ní. Takže nejen, že je na mě naštvaná kvůli tomu, jak se k nim pořád kvartýrujeme. Teď jsem jí možná pro změnu zalehnul. Paráda. Fakt, paráda. Díky, Tome! Mít tě za majitele, to je teda výhra!

***

„Kluci už jsou sbalený?“ zaslechnu zpovzdálí zjevně překvapenou Lucku. Aha. Tak už se vrací ze snídaně. Skvělý. Tak to nás tu najdou.

„Oni? To je fakt dobrej vtip…“ uchechtne se Zuzka. Pak se zarazí.

„Aha.“ Nejspíš se jí nabídl pohled na volnou plochu, kde ještě před půlhodinou byl klučící stan.

„AHA!“ zopakuje znovu. Docela jiným tónem než předtím. Je jasný, že nás právě objevila. Ve svým stanu.

„Stan ve stanu?“ řekne Lucka, jako by se ujišťovala, že vidí, co vidí. Jo. Stan ve stanu. Geniální nápad našich geniálních majitelů.

Je pravda, že už od Zuzčina druhého „aha“ se obě holky pochechtávají. Ještě, že tak. Obešlo se to bez nějakých nabroušených řečí.

Pořád ještě se smíchem nás z toho svýho stanu vytáhnou. A pak nás spacáky vyndají i z tý zpropadený plachty od Tomova stanu. Zatímco Zuzka drží v ruce mě a Martinův, Lucka zkoumavě v rukou převrací tu plachtu. Obličejem jí probleskne nadšení. Určitě dostala nápad. A sakra…

„A co takhle stan ve spacáku?“ navrhne. To už se obě šibalsky pošklebujou. Stan ve spacáku? Cože?!

Nato Zuzka pouští ten Martinův na zem. Lucka drží vnější plachtu Tomova stanu, Zuzka mě. Hej! Ať vás to ani nenapadne.

Pozdě. Už napadlo.

Trochu ohledu na obyčejnej spacák! Já fakt nemůžu za to, že kluci blbnou. Trochu víc blbnou. Jsou to prostě kluci. Vždyť je znáte!

Protesty jsou mi k ničemu.

Stejný osud čeká i Martinův spacák a vnitřek Tomova stanu. Napěchované si nás holky přehodí přes ramena, jako pytle s moukou a společně i s doposud nedotčenými spacáky Bořka a Petříka nás odnášejí neznámo kam.

„Hele,“ poukazuje Zuzka na něco před námi.

„To je hnůj?“ ptá se Lucka. Cože? Hnůj?! Ne! Ne, ne, ne! Zapomeňte. Žádnej hnůj! Do žádnýho hnoje mě kvůli Tomášovým ulítlejm nápadům nedostanete!!!  

Z ramene mě přehodí rovnou na nějakej dřevěnej trám. Jakej tu ten trám má účel? Kdo ví… Na dvou kratších dřevech - zatlučenejch v zemi, leží jedno delší. Pod ním sláma. Teda, doufám, že je to jen sláma.

Kolem trámu mě pro jistotu ještě obtočí, abych náhodou nespadl. Jestli to není jen sláma, tak díky bohu. Martinův spacák čeká opět totéž. Jako přes kopírák. Petříkův a Bořkův jen přehodí přes. Ty nejsou zatížený stanem uvnitř, takže by spadnout neměly. Holky si zálibně prohlídnou svoje dílo.

„Jestli od toho načichnou…,“ prohodí Lucka.

„To je jejich problém, né můj!“ Mávne rukou Zuzka. Vystihnout Tomův tón se jí podařilo na jedničku. Lucka přikývne. A ušklíbne se.

„Přésně!“ Jasně, to je zase pro změnu Martinova průpovídka.

S vítězným plácnutím odcházejí zpátky ke svému stanu.

 A my visíme nad hnojem. Ne! Je to sláma. Určitě je to jenom sláma!

***

Uff! Vážně jsem si oddychnul. Je večer a tábořiště Kobylka pomalu usíná. Tom taky usíná a naštěstí pod širákem. Žádnej holčičí stan. Žádný tropení ostudy. A hlavně žádný nakvašený pohledy Zuzčiny spacandy. Jen něčí chrápání. To je v pohodě. Na to jsem zvyklej. A hlavně, my spacáky máme jinej sluch. Chrápaní považujeme za docela příjemný zvuk.   

Konečně klid. Hukot řeky. Poslední vytrvalý zpěváci a kytarista u vzdáleného ohniště. Šustění listí na stromech. Pár tlumenejch hlasů. Lehkej větřík…

… a zvuk dopadajících kapek.

Moment.

Kapky. Bubnování deště. Ale ne!

Nehodlám tu moknout! Tomáši, dělej, vstávej! Prší! Slyšíš? No tak, spáči, vstávej! Když nemusíš, tak jsi hyperaktivní! A teď?

Petřík už ten nepříjemnej fakt zaregistroval a pakuje se do stanu. Ale ten můj spáč pořád leží jako špalek.

Tome!!!

Už podruhé si dneska oddychnu. Konečně se probral. Nejdřív zmateně kouká kolem sebe. Když mu dojde, co se děje, prudce se posadí. Vyleze ven a vláčí mě s sebou – tou mokrou trávou -, ke stanu.

Jo, ke stanu. Měl bych se asi radovat. Kdyby to ale nebyl stan pro dvě osoby v khaki povedení, stojící přímo naproti Tomovu stanu typu iglú.

Tomáši! Už zase?! Nech toho. Padej do svýho!

Neposlechne mě, jako mě neposlechl ani nikdy předtím. Odkdy taky majitel poslouchá svůj spacák, že jo.

***

Trucuju. Jsem uvnitř barelu, kterej mi mimochodem už nepřipadá tak příšernej, když pominu ten malej prostor. Hlavní je, že jsem tu sám – bez Toma i bez NÍ. Nemusím snášet jeho pitomý nápady a její reakce na ně. Tak třeba ta včerejší.

Už zase? Klasickej nakvašenej pohled.

Promiň! Já za to opravdu nemůžu! No tak, pochop to!

A odpověď?

To je tvůj problém, né můj…

Tak fajn! Budu spacák samotář! Ne, že bych do teďka byl nějak společensky aktivní, střed pozornosti nebo tak…

No, vlastně střed pozornosti asi jo. Díky svému úžasnému majiteli…

A právě tomu je konec! Žádný takový. Jestli chce blbnout, beze mě. Končím. Nebudu ho v tom podporovat!

Ne, že bych ho doteď podporoval.

Stanu se tím nejhorším, nejneschopnějším spacákem. On si pořídí novej a nechá mě na pokoji.

Cítím, jak se barel kolíbá. Jasně, že se kolíbá. Jsme na vodě. Teoreticky bych měl spát. Je den. Jenže nespím. Jsem naštvanej a v takovým stavu neusnu. Ve skrytu duše doufám, že už budeme na místě.

Tak jo, dobře. Ten malej prostor mi přece jenom pořád vadí. Vlastně dost vadí. Nesnáším ho! Na mou klaustrofobii je i vztek na Tomáše krátkej.

***

Asi by bylo dost nečekaný, kdybych třetí večer skončil jinde než v holčičím stanu. A přestože Tom je značně nevypočitatelný, nejspíš mě nechtěl zklamat. Tentokrát nečekal ani na déšť, ani na to, až se opije. Do stanu mě strčil rovnou, hned po zakotvení, samotného. Předhodil mě vlkům!

Co tu jako mám dělat s dvěma spacandama?! A hlavně s NÍ?!

Tentokrát nemá žádné poznámky k mé přítomnosti. Zarytě mlčí už od mého příchodu. Vlastně, spíš příletu. Tom mě sem doslova hodil. Mlčí a ani se na mě nepodívá. Přijde mi to stokrát horší než její včerejší řeči.

Tome, já tě vážně nesnáším! Jsem asi první spacák, co nesnáší svýho majitele. Ale tohle fakt přesáhlo všechny meze. Končím.

KONČÍM!

Do stanu vtrhnou holky. Vlastně, vtrhnou asi není to správný slovo, vzhledem k tomu, že ten stan je jejich. Ale jejich příchod mě přinejmenším zaskočil.

„Chudák Bořek…,“ povzdychne si Lucka. Bořek? Proč on? Co dělal? Vždyť ten byl přece vždycky nejklidnější. Nejrozumnější.

„Chudáci kluci,“ řekne Zuzka, „maj pozvracený spacáky. Brrr…“ Otřesu se při tý představě. Chudáci kluci. Ne Martin a Petřík. Myslím jejich spacáky.

Musím říct, že v tuhle chvíli mi hlavou bleskne nečekaná myšlenka. Měl bych poděkovat Tomovi, za to, že mě strčil sem… Ale kuš! Žádný děkování!

„Tomáš věděl, kam si dát spacák…,“ dodá Lucka při pohledu na mě. Vymění si se Zuzkou pobavenej pohled.

Tak dobře, asi bych mu měl poděkovat. Díky němu jsem unikl krutému osudu být pozvracen. To si zaslouží poděkování. Ale stejně ho nesnáším!!!

„Prostě není zvyklej pít… neměli ho tak hecovat…“

„Znáš je…“

Cože? Bořek, ten náš rozumnej Bořek, se opil takovým způsobem, že…

No ježkovy oči!

V tu chvíli se do stanu začne dobejvat Tom. Je sice dost připitej, ale už má praxi. Zip mu sice dělá problém, ale barely zvládá hravě. Zvláštní, čekal bych to spíš obráceně…

„Holky, já mám dneska štastnej den…“ No, to já taky. Teda, tak trochu. Pořád na něj mám vztek. Ale na druhou stranu…

Připadá mi, jako kdyby se opakovala scéna z předevčíra. Tom mě opět začne podivně převracet v rukou. Hledá díru, jasně. Jak někdo nemůže najít díru do spacáku?! Nemá tak chlastat!

Zuzka a Lucka, zjevně už smířené s jeho přítomností, mu mě vezmou z rukou a pomůžou mu dovnitř.

Dneska už dokonce ani sborově neúpí: „Tomáši!!!“ 

Snad právě proto štafetu přebírají Martin s Petříkem.

„Tomáši!!!“ ozve se z venku. „My jdeme spát k vám…“

Hej, tak to ne. Už takhle je ten prostor stísněnej. Je to stan pro dva, herdek.

„Na to zapomeňte,“ houkne ven Zuzka.

„My tam máme Bořka,“ oponuje Petřík.

„To je váš problém, né můj,“ reaguje pohotově Zuzka.

„Tak hele, Zuzano…,“ začne Martin, pravděpodobně si chystá nějakou ironickou poznámku, ale Lucka ho přeruší.

„Tohle je stan pro dva…!“ Moje řeč. Přesně tak. Už teď je tu málo místa.

Tom se nevyjadřuje.

„To je váš problém, né můj,“ odvětí Martin. No tak! Dost! Takhle věta by se měla zakázat používat. Čert vem toho, kdo ji vymyslel. Tomáš, samozřejmě. Kdo jinej. Expert na vymýšlení nejrůznějších ptákovin.

Než se holky zmůžou na další odpověď, Martin už překonává barelový zátaras, Petřík jakbysmet. V tu ránu jsou ve stanu.

„Tak hele, Zuzano, tady máš Tomáše…“ dopoví Martin tu svou větu a strčí do mě a Toma směrem k Zuzce. A k NÍ. Když se pak oba kluci natáhnou do tý malý mezery, která vznikla mezi mnou a Lucčinou spacandou, jsme na sebe s NÍ namáčknutí jako sardinky.

Promiň, já za to ale VÁŽNĚ nemůžu!!! A tentokrát kupodivu ani Tom.

Podívá se na mě. Ten pohled je dost nečekanej. Není ani nakvašenej, ani otrávenej. Ten pohled je… přívětivý?

Co mám s tebou dělat!

Usměje se. Teda, je to spacanda, samozřejmě. Já vím, nemáme pusu. Ale to neznamená, že se nemůžeme usmívat.

Tak se taky usměju.

„Ten stan je vážně malej…,“ připustí právě Petřík. Asi si uvědomil, že tohle vážně nebyl zrovna nejlepší nápad. Ještě před pěti minutama bych mu dal za pravdu. Tohle byl stan pro dvě osoby. Teď se tu mačkalo lidí rovnou pět. Jenže nejen, že já – smolař, přírodní úkaz, spacák klaustrofobik, jsem nepanikařil. Já jsem byl naopak dokonale klidný. A nejen to.

Uvědomil jsem si zcela novou skutečnost.

Miluju stísněný prostor!

Ticho ve stanu protne notoricky známý hlas.

„To je tvůj problém, né můj…“

Autor: RenyNew (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Tomáši!: