Vídeň • OurStories.cz ~ naše povídky

Víte, jaký je to pocit, když jste mezi lidmi a stejně se cítíte sami? O tom je v podstatě tato krátká povídka. Je to psané podle skutečnosti, tak se nedivte, že jsem tam nedávala moc přímou řeč nebo tak. Psala jsem to totiž, jak jsem to v tu chvíli viděla já. Beca :)

26.08.2013 (15:00) • RebecaLin • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 879×

„Tak, a poslední místo, kam máme teď namířeno, je Prater!“ řekl vcelku už unaveným, ale stále příjemným hlasem průvodce. Všichni jsme nadšeně zaječeli. Během chvíle jsme tam dojeli. Bohužel nás tam byl lichý počet dívek. Řekla jsme si, že to nějak zvládnu, a přidala jsem se ke svým dvěma kamarádkám.

Poprvé jsme šli na horskou dráhu, takovou malou, ale i tak nás to bavilo. Holky potom chtěly jít na extreme. Já vím, že je mně brzo špatně, když se rychle točím, tak jsem na to nešla. Zůstala jsem stát dole, když už se to domotávalo, přišli dva spolužáci. Holky je s nadšením uvítaly a pak se vystřídali a na tu atrakci šli kluci a já jsem s holkami čekala dole. Když dojeli, přidali se k nám.

Chvíli jsme chodili a vybírali atrakce. No, oni je vybírali. Bavili se mezi sebou a mě si nevšímali. Nevím, jestli je to mnou, třeba kdybych se do jejich konverzace zapojila, tak by se se mnou bavili víc, že, ale já se prostě neměla s nimi o čem bavit. Řekla jsem teda kamošce, že se jdu podívat jenom na ten stánek. Nevím, jestli mě slyšela nebo ne, ale nechala jsem to plavat a prostě jsem šla. Věděla jsem, že se chystají na velkou horskou dráhu.

V obchodě jsem si vybrala takovou tašku přes rameno s nápisy Prater, Wien a podobné. Když jsem došla k té horské dráze, zrovna někdo jel. Rozhlédla jsem se, a když jsem je neviděla, řekla jsem si, že třeba teď jedou. Počkala jsem teda, ale oni nebyli ani na té horské dráze. Chvíli jsem se teda procházela, jestli je neuvidím. Neviděla jsem je, ale zato jsem potkala učitelky. Zeptala jsme se jich, jestli je někde neviděli, ale prý ne. Zůstala jsem tam chvíli s nimi a pak jsem se šla ještě projít.

Svou procházku jsem zakončila na místě srazu, kde jsem byla jedna z prvních. Po chvíli přišli i ostatní. Viděla jsem, že se všichni dobře bavili. Když se jedna kámoška podívala mým směrem, usmála jsem se na ni. Ona se ke mně otočila zády a dál se věnovala klukům. Přestala jsem se usmívat a podívala jsem se na oblohu.

Tak teda tohle je Vídeň.

Z myšlenek mě vytrhla S, která se mě ptala, jak jsem se bavila. Když přišly ostatní holky, začaly jí vyprávět, co všechno dělaly a kde všude byly, poslouchala jsem a dělala jsem, že jsem se taky bavila.

Po chvíli jsme se naštěstí rozešli do autobusu, kde jsem seděla s holkami. Postupně jsme si přesedávaly, až jsem seděla vedle S. Tenhle výlet mě naučil, že i když si myslím, že mám dobrou kamarádku, tak to není zas tak pravda. Je to dobrá kamarádka, když jsme spolu sami. Když ale ne, tak si všímá víc ostatních, než mě. Zatímco S si na mě vždycky udělá čas.

To je nejspíš pravé kamarádství. Ale s ní se zas tolik nevídám, protože bydlí daleko. Upřímně doufám, že příští školní rok bude lepší, protože mě nebaví se pořád cítit tak sama.

Autor: RebecaLin (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné