OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Vodník



VodníkPřicházím po dlouhé době s povídkou, kterou jsem posílala do jedné soutěže. Třeba se bude líbit a budu moc ráda za všechny odezvy! Vogel

Kraj se utápí v noci, jen horizont hraje berlínskou modří. Zima si pomalu zotročuje přírodu, už přituhlo. Městečko v údolí je ztišené, vyvolává pocit, že opravdová zima začíná až v té chladné černi okolo něj. Nad ním se sladce nese mlha, pouliční plynové osvětlení tak vytváří mlžná svítící kola. Chalupy se zdají být z perníku, snad jsou jím i cítit. V předvánočním blahu se ztrácejí domy i ulice; město okouzleno spí dál.

S posledním příbytkem vůně perníku zaniká, tma se tu zdá být daleko chladnější. Rybník za městem odráží třpytivé nebe. V měsíčním světle se ostře rýsují vrby při pobřeží.

V té hrobové noci něco přesto dýše, cosi se teď pohnulo na vrbě. Zdánlivě lidská postava mlčky sedí na nejspodnější větvi a kejklá nohou ve vzduchu. Pohled na ni vzbuzuje divný pocit, jako nahlédnutí do smutečního průvodu.

Vypadá na mladého muže a na to, že je vodník, je vlastně docela pohledný – nebo ho tak aspoň vykresluje měsíční svit – pleť se zdá být z alabastru, nos má vypůjčený od antických mistrů umění, celý má jen jistý bažinatý nádech, který působí odpudivým dojmem. Tělo drží pevně a dlaněmi se opírá o větev.

Svítící smutnou bažinu připomínají i oči – lehce vypoulené a od sebe široko posazené, takže se zdají být i větší.


Natáhne nárt a štrejchne špičkou bosé nohy o vodu; ta se rozčeří a zpod hladiny se ozve akord bublavých tónů.

Ubíhá čas, krajina se nemění. Vodník sedí – a to sezení je mu náplní večera, stejně jako téměř všech večerů ostatních, a symfonie vodního bublání a šplouchání je symfonií stvořenou právě pro jeho uši, je to neustálý koloběh a vynález přírody, tak jako je svořen pyl pro včelu a včela pro pyl – i vodník je svořen pro tu symfonii a jedno bez druhého by pozbylo na smyslu.

Vodník s mokrýma lesklýma očima znovu štrejchne, tentokrát celým chodidlem, až vystříkne voda. A zase je jen tma a zima.

Na hladinu najednou připluje sumec, hlava mu trčí z černého skla hladiny. Jeho oči jsou vlastně něčím dojemně podobné očím vodníkovým, odrazila se tu příroda svým prostředím – a ony ho odrážejí dál. A tak kouká ryba na vodníka a vodník na rybu, až se sumec zase schová do svého mokrého světa pod hladinou. Chvíli se nic neděje, pak vodník seskočí za ním do vody a ostré šplouchnutí se roznese krajem, všude je zase výmluvné ticho.

Světa píseň jako by se změnila. Tlak je jiný. Teplota také, pohyby tu vytvářejí kovově dunivé zvuky. Vodník plave ve svém útrpném podvodním království, které přes celou scenérii mlžně odráží zatoulané světlo měsíce, a černá se tu rozsvěcuje v zelené záblesky, tvářící se jako stoupající sloupy páry. Voda je cítit rybinou.

Vodník brzy sumce doplave a následuje jej až kamsi na druhý konec rybníka, potkávají jiné a další ryby, co mlčky proplavou, záblesky divně velkých očí, tmavě modré vodní rostliny. Proplavou zakalenou oblastí, kde víří bláto, a nakonec se sumec zastaví při strmé bahnité hrázi. Obrátí velký lupen. Zespodu je nalepeno spousta malých jiker. Do tmy svítí oči sumce, jak vřele kouká na vodníka, co on na to. Je to snad zbožná oddanost, která v něm podněcuje pocit téhle povinnosti.

Vodník zklamán odplave zpět ke svému břehu, s crčením vody vyleze na souš a nechává se ukolébávat mrazem na nejspodnější větvi vrby. Jak z něj padají kapky vody, tříští se o vodní hladinu a třpytivý odraz hvězd se pokaždé zavlní.

Najednou se ozve z dálky zvuk. Vodník se ani nepohne, je mu to jedno. Ale když ve zvuku rozluští veselé pískání hospodských melodií, něco se v něm lehce pohne, tak tomu bývá vždy – od počátku věků až dodnes, jako by se krajina kolem míhala časem, jen vodník seděl klidně na své vrbě. Necítí žádný rozdíl, přesto to tu je – lehké červené zrníčko kdesi v mozku, jemné zneklidnění a jemný – opravdu jen jemný - dotek pocitu, možná jen jako otěr pavučiny – přesto však rozehraje celou zimu někde uvnitř. A pískání se přiblíží natolik, že lze nočního cestovatele také vidět.

Vodník seskočí ze svého oblíbeného místa a přejde přes cestu, nevěda proč a necítě nic jiného, než hru mrazivé noci kolem sebe. Neboť jeho žebříček hodnot je znesvěcen a navždy zapomenut, škála lidských pohnutků zaprášena kdesi hluboko, spolu se vším, co by připomínalo smysl či aspoň jeho náhradu.

Mužík je už nadosah, rozjasněná tvář mu jen hraje, zmrzlý nos mezi tvářemi připomíná třešinku. Občas si znovu zapíská a rozehřátý veselostí si kráčí blíže k domovu; vodníka vedle sebe si ani nevšimne.

Asi ze stejného podnětu, jako když člověk šlápne kočce jen tak na špičku ocasu, vezme vodník neznámému teplou čapku z hlavy a odhodí ji pryč. Mužík se zastaví, trochu sebou škubne – rozhlíží se, vtip mu zmizí ze rtů, přeci jen, chodit takhle pozdě v noci nikdy není bezpečné – nikoho ale nevidí, tak se trochu zamračí a malými krůčky si jde pro svou čepici, co se válí ve sněhu u břehu.

Vodník necítí ani potěšení ze svého šibalského činu, ani vinu, jen tak přihlíží, náhle vzplanulá jiskra bolesti zase uhasne. Odloučení od lidského světa je už zase jenom suchým faktem. Mužíkova veselost byla potrestána, přestože po trestu nikdo neprahl.

Křupne led a zmizí čepice i s mužíkem. Ticho je ještě hlubší než předtím, jen vodník jde s povzdechem uklidit duši do nádobky.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vodník:

6. vegab
20.12.2016 [18:29]

Emoticon Emoticon Emoticon

5. sadad
20.12.2016 [18:28]

Emoticon Emoticon

4. Vogel přispěvatel
05.05.2013 [17:25]

VogelSamosebou, že odepíšu!
Děkuju ti mnohokrát za krásný komentář Emoticon

3. ty víš kdo
04.05.2013 [22:44]

Hej tak ty jsi hustá... To s těmi včelami... A čepice s přirovnáním k té kočce... to je tak geniální...
(haha, už tři - a když odepíšeš, čtyři! :D)
Emoticon

2. Vogel přispěvatel
30.04.2013 [17:39]

VogelMissVolturi: Děkuju za komentář! .) Tenhle nápad jsem měla už dýl, nějak se mi poslední dobou zalíbila pohádková atmosféra a tak. .)

1.
Smazat | Upravit | 29.04.2013 [18:13]

Moc pěkně zpracovaný příběh. Sice úvodní popis krajiny byl na můj vkus maličkato zdlouhavý, ale kvalitu článku to nijak neovlivnilo. Příběh vodníka, který topí lidi jen proto, že by měl, působí to dokonce, že je topí z donucení, je zajímavý nápad. Přiznám se, že díky nepěkné příhodě z dětství jsem vždy měla vodníka za zlé stvoření, které si to ubližování lidem užívá. Je fajn vidět, že né vždy jsou předsudky oprávněné. A neplatí to jen o vodnících. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!