OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Všude dobře, doma nejhůř...

01.02.2012 (11:00) • Gracewhite • Povídky » Jednodílné • komentováno 12× • zobrazeno 1404×

Jmenuji se Kalea, je mi šestnáct a chci vám povědět svůj příběh.
Příběh plný radosti a lásky, který se během chvíle změnil na moji noční můru…
Každý den jsem věřila, že se z toho snu vzbudím, ale došlo mi, že je to opravdu skutečná realita.
Těžké je pro člověka o něčem takovým psát, ale horší to zažít…

Měla jsem krásný život. Ano měla!
Nemohla jsem si na nic stěžovat, protože vše bylo perfektní.  Vždy jsem dostala, co jsem chtěla.
Se sestrou jsme vycházely skvěle, byly jsme přímo ukázkový příklad. Bydlely jsme společně v domě s rodiči mého otce, takže vše bylo perfektní, ale táta s mámou… ach, táta s mámou…
Tehdy jsem je ještě milovala tak, jak milují děti své rodiče. Tehdy…

Nikdy jsem nekladla nějaký velký důraz na smysl mého učení. Věděla jsem, že v životě budu dělat úplně něco jiného než to, čemu jsem se na škole učila. Proto jsem proplouvala vždy s odřenýma ušima. Naši…
Jak už jsem řekla – maminku jsem milovala, oba své rodiče jsem milovala, ale nevím, co změnilo jejich chování vůči mně.
Byla jsem hloupá a naivně si myslela, že se tak ke mně moje maminka chová pro mé dobro. Takhle ale ne, takhle se milující matka ke svému dítěti nechová!
Ze dne na den se vše zhroutilo a ta krásná pohádka, ve které jsem až do této chvíle žila, zmizela.
Začala jsem svoji matku nenávidět. Nesnášela jsem její přítomnost, pohled… ale byl to hlavně styl, kterým se mnou mluvila.

Takové množství sprostých slov, kterými mě každý den označovala, byste nenašli ani v rozšířeném slovníku vulgarismů.
Slýchala jsem to každý, každičký den. Co jsem jí provedla tak hrozného, že se tak začala ke mně chovat?
Možná, že to bylo díky stresu z jiné práce, kterou dostala, ale přece i tak se nemůže člověk, až takhle změnit anebo ano?

Hádky u nás doma začaly být na denním pořádku. Vlastně bych se divila, kdyby tomu tak nebylo.
Mlátila mě každý den za cokoli, co jsem neudělala podle jejích představ. Když jsem nic neudělala, tak si důvod sama vymyslela. Bolest, kterou mi tím způsobovala, byla nejen fyzická, ale i psychická.
Byla to bolest, kterou jsem necítila nejen na své kůži, ale i hluboko v duši.
S každou další ránou, kterou jsem od ní dostala, má nenávist k ní stále sílila.
Jak je možné, aby se člověk takto změnil? Nechápala jsem to…


Pro všechny jsem byla černá ovce rodiny. Všichni se ke mně otočili zády. Byla jsem tak sama.
Dokonce i moje milovaná malá sestřička se ke mně obrátila zády a o všem je s úsměvem na rtech informovala. Diktovala jim, kde jsem, co dělám. Začala být stejná, stejná jako oni. Svině!
Z každé strany jsem jen slyšela, jak jsem neschopná, že ze mě nikdy nic nebude… Když tohle člověk slýchává každý den, dost vás to odradí a vyžene vám vaši vůli něco v životě dokázat. Dokud jsem stále zůstala a žila s nimi, musela jsem je poslouchat.
Kdysi dávno jsem v televizi – ještě před tímto vším – viděla děti se stejnými problémy, které teď mám a nevěřila jsem, že by člověk, který má někoho rád, člověk, který je stejné krve, by se dokázal chovat k jinému a tolik mu tím ublížit.
Teď jsem ale vše pochopila…


Nikomu ze svých kamarádů, jsem nechtěla nic říct. Nechtěla jsem se s ničím, co se děje u nás doma, svěřit. Teď už vím, že to byla chyba.
Sami na mě určitě poznali, že se mnou není něco v pořádku. Už jsem nebyla taková veselá, jako předtím. Přestávala jsem chodit i více méně ven. Byla jsem pevně pod rukou tyranky.
Vše jsem měla zakázané - televizi, počítač, mobil – prostě cokoli, čím bych se mohla spojit s okolním světem. Od všeho mě odtrhla.

Patřila jsem už jen do světa, ve kterém byla jen ona, kde velela jen ona!
Několikrát jsem měla chuť se jí postavit, ale měla všechny kolem na její straně, takže jakýkoli odpor by byl k ničemu.
Snášela jsme její domácí teror několik týdnů, ale ty se změnily na měsíce. Po necelém půl roce jsem si řekla ´Dost! ´ a přišel den… den, který vše to trápení ukončil.

♦  ♦  ♦ 

Zase si vymyslela nějakou lež, kterou obrátila proti mně… že mě to vůbec překvapovalo, ale  to už jsem opravdu nevydržela a do očí jsem jí vyčetla vše, co jsem měla právě na jazyku. Bylo mi už jedno, co se mnou udělá, už na tom nezáleželo.
Vyčetla jsem jí vše, úplně vše! To, jak jsem proklínala den, kdy jsem se narodila, to, jak sem byla ráda, že mám malou sestřičku, ale že bych si ji raději nepřála, kdybych věděla, že bude stejná fúrie jako ona… že už seru na ni a to její rozkazování, no… bylo toho dost, co jsem ze sebe dostávala ven.
Po všech těch hrozných věcech, co slyšela z mých úst, jen zaraženě stála na místě, ale potom ji popadl takový vztek, že… Zleva zprava jsem chytala facky jednu za druhou. V té smršti úderů jsem ani nestíhala uhýbat.
Ten křik museli slyšet opravdu všichni, protože se o nějakou chvíli později dostavili rodinní diváci a divili se, co moji matku tak rozčílilo.
Já jsem ale s roztrženým rtem a poškrábanýma rukama vstala a začal dál všem nadávat. To všechno, co jsem do této doby zažila, jsem jim vyčetla.
Klepala jsem se strachy, strachy z toho, co teď bude. I když mi to už bylo jedno, tak jsem se cítila uvnitř tak zklamaná, z toho co řekli oni i já.

Chtěla jsem se odtud co nejrychleji dostat.
Vyběhla jsem z obývacího pokoje jen v kraťasech a tričku s krátkým rukávem a hledala odtud co nejrychlejší cestu – z tohoto pekla. Dvakrát rozumné to ale nebylo, protože bylo venku jen pět stupňů.

Do cesty se mi ale čtyři metry přede mnou postavil otec a zakřičel celý rudý od zuřivosti: „Tudy neprojdeš!“ a roztáhl k tomu všemu i své ruce. Rychle jsem se teda otočila, ale moje malá sestra mě chytila za ruku a zakřičela: „Mami! Tady je!“
Z těch tří slov mě zaplavila taková nenávist a vztek, že jsem do své malé sestry strčila a shodila ji ze schodů. Dopadem jejího těla na poslední schod, bylo zřetelně slyšet křupnutí.  Podlaha se během chvilky, zalila krví z vytékající rány na její hlavě. Moje malá sestřička byla na místě mrtvá.
„Co jsi to ty, spratku, udělala?!“ Křičela na mě matka několik metrů ode mě. „Zabila jsi mi dítě!“ křičela dále se slzami v očích.
Zabila jsem jí dítě? Ale vždyť i já jsem byla její dítě, i když se tak ke mně vůbec nechovala.
Uvědomovala jsem si, že jsem udělala strašnou věc… to jsem nechtěla, ale když je člověk pohlcen nenávistí a pohání ho jen to, koná strašné věci.

Všichni na mě přes sebe křičeli, ale já je neslyšela. Hleděla jsem jen do červené kaluže pode mnou.
Zbystřila jsem a uviděla, jak se po mě otec za matkou rozběhl, a mě nezbývalo nic jiného, než seběhnout schody dolů a dostat se tak vchodovými dveřmi ven.
Seskákala jsem schody po dvou, po třech, ale uklouzla jsem v kaluži krvi a spadla tvrdě na zem. Narazila jsem si hlavu o zeď, ale udržovala jsem si stále plné vědomí.
Pootočila jsme hlavu mírně doprava a uviděla tam stát uplakanou babičku, kterou objímal děda.
„Zůstaň tam!“ zakřičel z ničeho nic otec a pomalu scházel schody. „Jestli odtud odejdeš, tak tě zabiju!“
To by přece ale udělal tak či tak!
Rychle jsme se zvedla a chtěla otevřít dveře, ale byly zamčené. „Říkám ti stůj!“ zakřičel znovu a už byl skoro dole.
Pohledem jsem měla ještě pár sekund, abych našla jinou cestu ven.

Rodiče mého otce měli v obývacím pokoji obrovská okna, takže už jsem nepřemýšlela kudy, protože to šlo jedině tudy.
Rozběhla jsem se a v rychlosti proskočila skleněným oknem.
Dopadla jsem do zahrady. Ruce jsem měla celé pořezané, protože jsem si jimi kryla většinu části obličeje. Poškrábané jsem měla stejně tak i nohy.

Otec doběhl mezi okenní rám a zarazil se.
Nečekala jsem na to, jestli na mě začne znovu křičet, prostě jsme vstala a rozběhla se do ulic.
Lidé na mě hleděli jako na naprostého blázna, nejen proto, že jsem byla polonahá, ale že jsem i byla k tomu všemu celá od krve. Kulhala jsem na levou nohu a sípavě jsem oddechovala.
Nevšímala jsem si jich.
Někteří se otáčeli, někteří zastavovali. Běžela jsem ale stále dál – až k řece.

V záchvatu nekončícího hněvu jsem přemýšlela nad různými věcmi. Zabiju se? Vrátím se? Ne! Určitě… určitě se nevrátím!
Měla bych se asi… mám vůbec právo vzít si život? Co jiného mě ale v této situaci zbývá?

„Támhle je!“ zakřičel kdosi v tichu a já se ani neohlédla a rovnou rozběhla. Cože? Oni snad běželi opravdu za mnou?

I když jsem měla po těle otevřené rány, vzala jsem to rovnou přes řeku na druhou stranu. Nějaká infekce mě v této chvíli netrápila.
Celá promrzlá mokrá jsem lezla po strmé stráni a bylo mi jedno, že jsem si dál kůži trhala od prolézání keři.


Vylezla jsem na stráň a běžela dále lesem. Zastavila jsem se a bylo ticho. Srdce mi bušilo až tak, že jsem čekala, kdy mi vyletí z hrudě.
Lehla jsem si do vlhké trávy na bok a nohy si přitáhla k sobě.
Kdybych toto všechno přežila, bylo by to minimálně na zápal plic.
Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak ležela, ale už se stmívalo…

Polootevřenýma očima jsem hleděla na červánky před sebou a sem tam jsem zastihla pohledem přelétající ptáky oblohou. Klepala jsem se jako osika.
Cítila jsem, jak chlad svírá celou mojí pokožku a dostává se mi dále hlouběji do kůže.

Naposledy jsem si přehrála přes zalité oči slzami šťastné okamžiky, které jsem se všemi prožila.
Den vystřídala noc, a jak sluneční paprsky slábly, tak i před mýma očima byla už jen tma.
Smrt se mi stala vysvobozením…

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Všude dobře, doma nejhůř...: