OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Zahir smrtí



Zahir smrtí Seděl jsem v tom Chlívě a přemejšlel vo životě. Nad pultem jim visel rozbitej kus skla a já si říkal, že za dobrejch živejch časů to muselo bejt zrcadlo. Jak jsem se tak díval, mý prázdný lebeční dutině došlo, že ty tmavý důlky, co zbyly po vočích, vodněkuď zná.
Jen nápad s omezením 15+. Pro jistotu.


Viděly jsme tě!

Tenkrát v noci byla pořádná zima, co si pamatuju. Ze seschlýho kaštanu, okolo kterýho jsem procházel, padalo zkroucený listí a na betonovým patníku vedle seděl starej Carter, ožralej jak duha. Páchl až za roh, knoflíky z popálenýho kabátu mu musely vytrhat děcka z ulice, když byl v bezvědomí.

„Jimmy, kluku rezatá… ksakru,“ huhlal a natáh po mně ruce, „dej mi ňáký drobný.“

Svalil se na ledovej chodník. Ignoroval jsem ho. Nevěděl jsem, kdo ten Jimmy je, ale jedno jsem teda věděl. Tohle méno by mi matka nikdy nedala. A kdyby se vychrápala se zrzkem, otec by ji zabil hned, jak bych se narodil. Ne až za čtyři dlouhý roky.

A mě by odkrágloval, co by mě prvně uviděl. Stejně jako někdo za tejden po tom dni u opadanýho kaštanu oddělal vožralýho a zničenýho Cartera.

 

Slyšely jsme tě!

Byla noc a jako každej večír bylo jasný, že se někdo nedožije rána. Říkaly se různý věci a já byl jeden z mála, kdo je nechtěl poslouchat.

Na to zvěrstvo před Jerryho Chlívem lidi prostě brali. Jerry se to dřív dycky snažil maskovat, ale posledních pár měsíců se mu z Chlívu podařilo udělat sakra dobrej byznys. Ještě tenkrát, než si přišli pro mýho otce, Jerry vstával o tři hodiny dřív než zbytek Prokletý ulice. Vždycky se ale našel nějakej čumil, co vykloněnej z okna sledoval, jak ty zavšivený chudáky rychle a co nejtišejc hází do kanálu – odkaď se vostatně pokaždý brali.

Všichni věděli, že ty kočky a rejsky a potkany maj na svědomí ty potvory zabijácký, nikdo to ale nepřiznal. Všici se bojí, že je dostanou, ale většina už na ukrejvání nedbá. Kdo by taky chtěl bejt pořád zalezlej a poslouchat za dveřma, jestli si pro něj nejdou. Už neměli mít z čeho větší strach.

 

Víme všechno!

Z tý noci si pamatuju dost. Na podzim to byl pořádnej fučák. I na Prokletou ulici. Kdosi zařval o pár domů dál a já jenom slyšel, jak se o oprýskaný dlaždice tříští špinavý nádobí. Nic jinýho se totiž po sobě v bytech házet nemohlo – talíře byly nejlevnější v tom jednom ubohým obchodě, co stál na konci cesty; a když je někdo ve vzteku hodil z balkóna, o tolik se nevošidil.

Všici jsme měli takovej divnej zvyk. Každej v tý zatuchlý ulici ho tenkrát měl. Věděli jsme, co nás potká, do jednoho všiváka bez výjimky, stejně jsme všade kráčeli jenom za tmy. Nechápal jsem to, ale asi to bylo proto, že dobrák Jerry nalejval jenom od desíti. Kdeže dobrák! Na rum nás nechal čekat vo hodinu dýl – od tý doby, co mu začaly vynášet články o chcíplinách v redakci o blok dál.

 

Dostaly jsme tě!

Tu noc jsem potřeboval pít už v osum. Tak jsem se na Jerryho nasral a šel se podívat do krámu na druhým konci naší ulice.

Vítr mi šuměl v uších a já cejtil, jak mi mrzne mozek. Podrbal jsem se na zarostlý bradě a snažil se vzpomenout, co je dneska za den a kdy mi maj dát vejplatu.    

Jak jsem šel, pod nohama mi křupalo narudlý listí. Proslejchalo se, že se ty listy začaly barvit do ruda, aby zamaskovaly krev. Blbost? Poslední dobou jsem si nebyl tak jistej.   

 

Neschováš se.

Zaslechl jsem nějaký rány, jako by kdosi drtil kamení a sekal třísky.

„Já to věděl, Ernie, že to sou ty potvory,“ zachrčel kdosi nade mnou. „Dneska maj dobrej den, to je už třetí.“ Stařec se z balkóna vykláněl do zapadlý postranní uličky tak, že málem přepad přes zábradlí. Na nose kulatý brejle, co mu zakrývaly polovinu obličeje, v zažloutlý ruce držel šedou krysu. Moh jsem to vidět dobře – osvěcovalo ho totiž matný světlo lampy odnaproti.

„Ernie,“ zajíkal se stařec a hlodavce drtil v těch svejch kostnatejch drápech, „Ernie, je to špatný. Udělali jsme moc zlejch věcí, Ernie…“

 

Ztuhla mi krev v žilách. Každej podělanej mililitr se mi stáhnul a dejchalo se mi taky nějak blbě. Došlo mi, o čem to ten dědek mele. Jsou tady. Je pozdě. Dostal jsem třicet sedum let. Na víc jsem nenapracoval.

Není to dobře? V hlavě jsem cejtil, jak mi myšlenky utíkaj daleko, tak daleko, abych je nemoh dohonit.

Nikdo jinej tady nebyl.

Zůstal jsem tu sám se svejma rozpraskanejma patama.

Cejtil jsem husí kůži, jak se chlad zadíral do mejch černejch chlupů, který zakrývaly díratý kalhoty.

 

Dveře od balkóna se tiše zaklaply, dědek se vypařil tak rychle, jak to ani prdy od starýho Cartera nedokázaly.

Před očima se mi mihl stín. Tmavej, rychlej. To krvavý listí se vokolo mě rozvejřilo.  

Led mi tekl po ramenech, ale mozek se mi začal škvařit. Do noh se mi zabodly hřebíky a nehty vod palců mi někdo krutě rval z kůže. Nevšim jsem si, kdy mi zmizly křusky, ani kam se dostal zbytek mýho voblečení.

Začal jsem se třást. Nekřičel jsem; otec mě vycvičil, ani o tom nevěděl. Utrpení jsem polykal a dusil tak dlouho, dokaď nezačaly protestovat mý instinkty. A jednou, pro něj teda naposled, jsem se ubránil.

A teď pro mě poslal. Aby se mě kdesi jinde zase snažil stáhnout z kůže.

Modrý plameny žhnuly a před očima se mi vobjevil nůž, kterej tak výhružně pokládal každej večer na to, co zbylo z kuchyňský linky. Nakonec to vostří stejně vždycky sebral a kus kůže mi vodříz. Jak se mu chtělo, z předposledního boje o holej život si na pánvičce usmažil můj ukazovák.

Ušklíb jsem se. Zčásti proto, že ta bolest byla silná. Vnitřní, takový to, když se mění život a nikdo neví, jestli je to dobrý nebo zlý. Protože jsem umíral několikrát. Na tý zakrvácený zemi jsem se třás, jako by to bylo včera, a nikdo mi nepomoh. Matku umlátil. To její druhý děcko nepřežilo ani první tejden. To tenkrát jsem si řek, že jsem měl ksakru smůlu, že při mým porodu radši běhal za děvkama a matčinýho splasklýho břicha si ani nevšim. Po měsíci, kdy bylo jasný, že přežiju dýl, mi tak řekla poprvý.

„Zahir,“ zašeptala v slzách, jako bych snad uměl mluvit a prásk to na ni. „Kveteš pro mě, a kveteš každým dnem. Zůstaň, Zahire.“ Až do mejch čtvrtejch narozenin jsem to slyšel každej den. Nikdy jsem se nedověděl, odkaď věděla, co to slovo znamená, nikdy jsem ani netušil, že by mohla vědět, kde se daj taký ména pro děcka zjistit. Nikam totiž nechodila, ten hajzl ji doma poutal a nechal ji kojit mě jednou za den. Říkala, že jsem prej zázrak a já si to pamatuju doteď.

 

Jo, a tak jsem dopad. Jako by se na mý zmaštěný vlasy snášely její slzy a pokropily mi celej obličej. Nikdy se nesmála. A já jako malej nechápal, jak to může přežít. Zvykal jsem si na její křik a na otcův smích, když ji týral ve vedlejším pokoji, zatímco já byl uvázanej v kuchyni.

Pak měla pouta pořád, když se jí přestalo dělat mlíko. Jednou ji pustil umejt se, když si strachem ukápla do postele. Vo tom, že v tý jedný, ubohý nestřežený chvíli vyskočila z balkóna, se radšejc nikde nemluvilo, aby si to s nima nepřišel vyřídit. Všichni se ho báli, a já nikdy nepochopil, proč ho prostě nezabijou.

 

Ale najednou to přestalo.

Ztuhlý svaly najednou povolily a tlak v čelisti taky.

„Hej,“ syklo cosi přede mnou. Přišlo mi to jemný a zároveň výhružný. Bylo to na mě?

Nevěděl jsem. A tak jsem raděj držel pec.   

Ale vono to najednou zařvalo. Do ucha mi prostoupila bolest, a ječelo to znova a znova.

Praskalo mi v kloubech a lámaly se mi kosti. Pahýl, co zbyl po useknutým prstu, sebou kmital divokejma záškubama.

 

Uvědomil jsem si, že ležím na zemi. Jak tenkrát. Ale stejnak se to lišilo. Neválel jsem na linoleu, ale na cestě a nehty se mi zarejvaly do hlíny – ne jak tenkrát do vlastního masa. 

 

A zas to přestalo. Nikde nebylo nic slyšet.

Brnělo mě celý zmrzačený tělo a čistá krev se vylejvala z novejch ran. Mísila se s potem a hlínou a čistčí v tý chvíli bylo i mý podpaží.

„Aldebaran, nech ho být!“ ozvalo se nade mnou. Slepený oči mi povolily a odvážily se podívat skrz úzký štěrbiny.

Kolem prosyčel vzduch, jak když dohořívá svíčka.

„Je to tak. Je to on.“

Matný bílý světlo mi vířilo asi tři stopy nad hlavou a projíždělo přes mou celou dýlku.

„Pollux vybírá nástupce, co se třepe jako puding,“ odfrknul si stejnej hlas jak před chvílí.

Najednou se v tom bílým světle objevily taky pásy černý a vypadalo to jako dým se smetanou, co někdy dává ten zavšivenej Jerry vyšší spodině. Všici z tý normální spodiny ale ví, že jsou stejně zchudlý jak ostatní.

 

Nějakou náhodou jsem se voct na nohách. Musela to bejt jakási vyšší síla, protože na svejch bych se v tom momentě teda neudržel, ani kdyby mě někdo chtěl za odměnu rychle zabít.

Ve svým malým mozku jsem cejtil střep a před vočima jsem měl šedý skvrny, jak mi ho kdosi pomalu tahal ven. Točil s ním a já prostě věděl, že ty malý kusy zůstávaj jako památka sídlit vevnitř.

To jsem si myslel, že by se ve mně krve nedořezal. Opak byl pravdou. To rudý teplo se mně valilo přes břicho a stehna, jak jsem tam stál nahej a zničenej.

 

Najednou všecko kolem mě vozářil měsíc. Mraky se začly rozestupovat a já je před sebou prvně uviděl. Kosti měly vobalený kusem nějakejch hadrů a na lebkách jim svítilo tetování. Jakýsi složitý, ale vlastně jsem ani nevěděl, jestli nehalucinuju.

„Dobrej,“ slyšel jsem svůj chrčivej smích a prostě se nemoh udržet. „Tak co to skončit rychle, kamarádky, nemám na vás celou noc.“

„Říkala jsem to, Aldebaran,“ naklonila se ta napravo k té druhé, který to tetování žhnulo černě, „potřebujeme ho.“

„Nechcu nic říkat,“ snažil jsem se ignorovat svoje splašený žaludeční šťávy, „sem ale jaksi napůl mrtvej.“

Ta nalevo si znechuceně odfrkla. Čelist se jí začla kejvat sem a tam, jak něco rozčileně šeptala svý společnici.

Začal jsem bejt zmatenej. Ti, co někdy viděli jejich nálety a dožili se druhýho dne, tvrdili, že byla vždycky jenom jedna. Pokaždý chodila jenom jedna.

„Kdyby sis to nemyslela, neřekla bys mi, pamatuj,“ prohlásila naprosto klidně ta, která měla bílej háv. Pak, tak rychle, jak to uměj prej jenom vony, se mi do ksichtu zaryly dlouhý bodce a já ještě pravým vokem stačil zahlídnout, jak se to levý vodkutálelo do kanálu za těma zavšivenejma kočkama. 

• • •

 

Seděl jsem v tom Chlívě a přemejšlel vo životě. Nad pultem jim visel rozbitej kus skla a já si říkal, že za dobrejch živejch časů to muselo bejt zrcadlo. Jak jsem se tak díval, mý prázdný lebeční dutině došlo, že ty tmavý důlky, co zbyly po vočích, vodněkuď znám.

 

„Vybraly jsme si tebe, Zahire,“ řekla mi tenkrát Pollux. Zistil jsem, a to nebylo moc příjemný, že Smrt má ksichty dva. Pollux, to vona byla ta, co mě zachránila. Aldebaran mě ale našla. Pokaždý vrčela jako čokl před pekáčem, jedno se jí ale nemohlo upřít – měla charisma. Proto se jí žádnej z těch zabijáckejch lumpů nebál, když ji prvně uviděl.

Aldebaran holt lidi tejrala tak, až si sami přáli skončit v Pekle; a Pollux byla ta hodná Smrt – taky se s ní dalo snadnějc vyjít.

„Vybrali jsme si tě, protože ses pro to narodil. Byl jsi zrozen proto, abys trestal Zlo a Dobru pomáhal.“

Aldebaran jsem zrovna předvčírem hodil mladýho vod mrtvýho Cartera, kterej prostě musel pochopit, že v Pekle mu nikdo kanibalizmus trpět nebude.

 

Vodpliv jsem si na podlahu.

„Vytřeš mně to tady, hochu,“ zaječel na mě se smíchem Jerry z druhý strany báru a já se zasmál s ním.

Před sebou jsem měl už pár prázdnejch sklinek, když mi kdosi zaklepal na mý zkostnatělý rameno.

„Můžu vám dolít?“ zaslech jsem a vzhlíd.

„Fakt nádhera, Aldebaran, kdes to vzala?“ zahučel jsem a potichu se uchecht.

Vrazila mi prst do díry, co zbyla po mým uchu, a výhružně zasyčela.

„Sedni si, než ti ten ukazovák vodlomím,“ poklepal jsem na dřevěnej stůl.

„Kolik jich je?“ Časem jsem si zvyk, že z obličeje kostry toho moc nevyčtu. A v Aldebaran se nevyznala ani Pollux, tak jsem to vzdal taky.

„Dneska nic.“ Lok jsem si z dolitý lihoviny. „Máš volno.“

„A tos mě zavolal proč?“ naklonila se ke mně a rozhodně nezněla přátelsky. Jako nikdy.

Pokrčil jsem tím, co zbylo z mejch ramen, a dál pil.

 

„Ale ale,“ ozval se vedle mě Jerry s utěrkou přes rameno a prázdným korbelem. „Kdes zbalil takovou kočičku, ty bejku?“ Poplácal mě po zádech a v úsměvu vycenil ty svoje shnilý zuby.

Střelil jsem pohledem po Aldebaran a nepatrně, co nejnápandějc, jsem zavrtěl hlavou. Jerry je starej otrapa, ale nic špatnýho neudělal. Ještě si pár let svýho štěstí v Chlívě zaslouží.

To, že by to Aldebaran mělo lichotit, jí vůbec nedošlo. Nedocházelo jí toho dost. Jak hodně je to špatný, jsem poznal v tý chvíli, kdy ukázala svoje zuby.

„A vystrkuje drápky, potvůrka!“ řehtal se Jerry a já cejtil, jak mě mrazí.

Výhoda nás Smrtí byla v tom, že nás mezi lidma nikdo nemoh poznat. Máme zachovanou podobu ze svýho života, a ta její byla…

Na druhou stranu jsem se nadrženýmu Jerrymu ani nedivil.

„Měl by sis ji vochočit, Zahire, než tě v afektu celýho vykouří!“ ječel dál a to už se s ním smála půlka Prokletý ulice, co v Chlívě chlastala.

Nasucho jsem polknul. Nedíval jsem se na ni, protože ona mlčela. A to nikdy nevěstilo nic dobrýho. Čekala, až kejvnu. Jedno kejvnutí a Jerryho je do rána celá stěna vzadu v kuchyni.

V lebce mi rotoval průvan.

Kecal dál a ty oplzlosti se stupňovaly.

 

Tu noc byly mraky ještě černější než normálně. Před očima jsem uviděl hlavu mýho otce a v ní ten jeho nůž, jak se do pološera obejváku výhružně lesk. Taky ječel, stejně jak Jerry, a já se teď na něj dokázal podívat. Jako by s tím parchantem měl společnýho mnohem víc. 

 

Poškrábal jsem se na bradě, jako by mi tam ještě někdy moh rašit vous. Nejrači bych vodsaď zmizel a už se nikdy neviděl. Pokynul jsem jí tak, jak chtěla; já z kapsy vytáh prachy, nechal je na stole a věděl jsem, že pohromadě Jerryho už nikdy neuvidim.

To má za ten rum vod jedenácti, zmetek.




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zahir smrtí :

5. Killy přispěvatel
28.10.2012 [15:20]

Killyuff... úplne niečo nové, s čím som sa ešte nestretla. Hm, neviem sa k tomu nejako obšírnejšie vyjadriť... Hádam ti postačí, že sa mi to páčilo. Niečo originálne (konečne), zaujímavý a opäť originálny štýl písania. Možno mi to príde trochu neukončené, no tak to asi malo byť. Skrátka: zaujímavé Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. YokoScarlet přispěvatel
28.10.2012 [13:04]

YokoScarletWau! Tahle povídka mě zaujala - ač někteří zmiňovali jako rušivý element volbu tvého stylu jazyka, kterým jsi příběh vyprávěla, mě naopak okouzlil - dal příběhu takovou tu temnou neohrabanost, což posílil i fakt, že jsi prostředí, kde se příběh odehrával nevylíčila nijak růžově, což je pro mě taková ta opravdová ponurá neohrabaná a zlověstná temnota, která mi k tomuhle námětu opravdu sedla, než obšírné popisy prostředí zastaralým jazykem plným přívlastků a přístavků, který by vytvořil takové to elegantní pojetí temnoty, které by zde opravdu působilo jako rušivý element Emoticon (snad si se v tom komentáři vyznala, jelikož můj tok myšlenek je velice prapodivný a ani já sama ho do teď nepochopila Emoticon )
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. martinexa přispěvatel
28.10.2012 [12:09]

martinexaHodně zvláštní povídka. No, je pravda, že ta nespisovná řeč byla trochu rušící, ale myslim, že by to bez ní už nebylo takový:) Rozhodně zase jako vždy originál u tebe. nevím, co na to napsat. Ze začátku to bylo hodně zmatené a musela jsem se více orientovat, ale na konci to už konečně smysl dává. Rozhodně z toho temná atmosféra přímo čiší, tohle jsme nikdy neuměla:/

2. SaDiablo přispěvatel
28.10.2012 [11:55]

SaDiabloPoisson, no jo, děkuju za názor! Já jsem chtěla zkusit něco nového, přece jen, ještě se hledám. Nápad to byl chvilkový a nelituju, že jsem ho využila tak, jak jsem to udělala.

1. Poisson admin
28.10.2012 [11:47]

PoissonOpravila jsem jen to, co vyloženě bilo do očí. Z mého pohledu je to dobrý nápad, ale tento typ zpracování je pro mě příliš tvrdý a rušivý, že si z povídky nakonec neodnesu vůbec žádný pocit. Všechno přehluší jazyk, jakým je vyprávěn...

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!