OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Žal Matky přírody



Žal Matky přírodyMoje pojetí strastí Matky přírody. Doufám, že se vám bude povídka líbit. Komentář vždy potěší :) Přeji hezké čtení.

Na listoví stromů dopadaly zlaté sluneční paprsky, jenž osvětlovaly krutou realitu života lidí a ostatních tvorů. Žena, tichá jako letní vánek, lehká jako pavučina, pomalými a rozvážnými kroky spěchala lesem. Tu překročila lesní potůček, tu prošla ostrůvkém voňavé zelené trávy, která svými dlaněmi hladila její nahé kotníky. Ta žena nebyla obyčejná. Byla to sama Matka příroda. To ona tvořila celý svět, každičký drobný kvítek, každý kámen, každou kapku vodu. To všechno byla ona. Byla nehmotná, každý si jí mohl představit tak, jak chtěl. A já jsem tak učinila. V mé mysli se jeví jako krásná, moudrá a všemocná žena, jejíž tvář je tak  dokonalá, že si ji ani nedokáži představit. Matčiny kroky donutily okolí, aby se jí podřizovalo. Vítr šeptal vlídná slova do jejích uší, vzkazoval, že je vše v pořádku. Ale mýlil se. Avšak nic netušící Matka příroda putovala lesem dál a dál, až došla na palouček, který byl jejím útočištěm a domovem. Žila v každém zákoutí lesa, v každém kousku hlíny, ale i přesto jí toto místo bylo nejmilejší. Posadila se do trávy, která se rozhrnula, jen aby jí umožnila bez obav odpočívat. Kolem loučky se začala shromažďovat lesní zvířena. Ptáci přestali zpívat, hmyz přestal poletovat. Užaslí srnci se blížili k ní, jen aby mohli být své stvořitelce, matce a ochránkyni co nejvíce nablízku. Vítr znovu něco Matce pošeptal, ale tentokrát už nebyla tak klidná. Opustila loučku doprovázená závojem obav, smutku a starostí. Les trpěl, a to ona nemohla dopustit. Utíkala směrem, kterým ji vedl vítr. Konečně dorazila na místo, které jí učinilo tak smutnou. Na něžných kvítcích, dlouhých stéblech trávy a silných kořenech stromů se povalovala něco, co dokázali vyprodukovat pouze lidé. Lidská lůza, za níž se Matka tolik styděla. Dala lidem život a nádherný domov, kterého si ale vůbec nevážili a nevšímali si toho, jak trpí. Začala plakat. Z oblohy se spustily provazce deště, Matčiny hořké slzy, plné zklamání a nenávisti k druhu, kterému dala tolik darů. Obdařila je schopností mluvit a svobodně myslet a jednat, ale až teď jí došlo, jakou udělala chybu, když tyto dary nevěnovala raději zvířatům. Pes, kočka, dokonce i čmelák by s těmito dary naložil lépe než člověk. Déšť smíval z trpící Země všechen nepořádek, každý obal, každý papírek. Špína v pramíncích odtékala do struh, rybníků a řek, v lepším případě do kanálů v lidských sídlech. Matka cítila obrovskou bolest a zášť. Nejvíce ji mrzelo, že se lidem nemůže pomstít. Nebyla všemocná, nemohla lidem odebrat to, co jim nadělila. A to ji mrzelo nejvíce. Ničilo ji, když musela jen nečinně přihlížet tomu, jak lidé ženou svůj domov do záhuby. Že mohla jen pomoci krajině od toho, co tam lidé stejně zase donesou a zanechají. Ale i přesto, jak moc se její děti provinily, se musela zachovat jako každá jiná matka. Věděla, že musí doufat v lepší zítřky, že se lidé polepší. Stále je milovala. Doufala, že druh, na kterém tolik lpí a který tak miluje, konečně zanechá svého řádění a že zas vysvitne slunce. Když uznala, že je Země dostatečně čistá, přestala plakat a na obloze se objevila duha. Změť barev, která říká, že:

„Dávám vám další z mnoha šancí, protože věřím, že ji jednoho dne využijete nejen v prospěch svůj, ale také můj.“

Tento prosebný vzkaz zanechává Matka příroda po každém dešti, jelikož doufá, že se jednou najde člověk, který toto trápení zastaví a učiní lidský druh způsobilým pro život na planetě Zemi. Když vyřkla svou prosbu, odešla z toho místa, na kterém to páchlo smrtí. Smrtí mnoha rostlin a jiných organismů. Naposledy se ohlédla, aby se podívala na to bojiště. Bojiště, kde válčil rozum s pokušením, skromnost s ješitností, vůle se slabomyslností. Často se sama sebe ptala: Proč jen vždy vyhraje ta horší lidská vlastnost? Přestože toto místo uklidila, zůstalo na něm stále mnoho stop po té vřavě. Ty stopy viděla jen ona a další živočichové, kteří na rozdíl od nás, lidí, svůj domov chrání. Znovu se kolem ní začalo srocovat lesní zvířectvo, dokonce se zdálo, že i stromy se naklonily, aby slyšely její slova. Když vše utichlo, Matka započala svou řeč, která ovšem patřila jen jejím nejvěrnějším.

„Lidé se odklonili od cesty, na kterou jsem je já nasměrovala. Od cesty, která jim kázala chránit domov, ve kterém žijí a který jim každodenně poskytuje své dary, aby mohli spokojeně žít. Ovšemže, oni si tohoto mého milosrdenství přestali vážit. Zvítězily jejich špatné vlastnosti, které jim zaslepily mysl. Už nemohou vidět to, co my, protože jim malichernost a ješitnost zavřela oči. Přiklopila na ně temnou masku, kterou nedokáží sundat a odhodit. Ano, oni trpí. Trpí svou nevědomostí a slepotou. Nedokáží určit, kdy je to ještě v pořádku a kdy už je to příliš. Neznají hodnotu hranice, kterou překročili už dávno. A zacházejí stále dál. Prostor za hranicí je nekonečný, a to oni velice dobře vědí. Ale jsou líní, proto to odmítají přijmout a respektovat. Plýtvají vodou, která by mnohým z vás, zvířat, mohla zachránit životy v době, kdy ji nejvíc potřebujete. Místo toho ale vodu využívají ke spoustě věcem, které nejsou užitečné, nikterak jim nepomáhají, jsou tu pouze pro jejich zábavu. Věřím ale, že pochopí, co způsobují, a najdou řešení, jak se z tohoto kruhu dostat.“

Ztichlý les se začal pomalu probouzet z tranzu, do kterého upadl, když Matka hovořila. Vítr začal znovu ševelit v listoví stromů a v trávě. Zvířata odcházela hlouběji do lesa, pryč od Matky, pryč od žalu, který vycházel z jejího nitra. I ona odcházela. Odcházela tam, kam si lidé myslejí, že odchází. Je to nebe? Nebo se jen rozplyne ve vzduchu a objeví se, až to bude nutné? To neví ani ten nejchytřejší z nejchytřejších. Ale Matka příroda to ví moc dobře. Ona nikdy neodchází. Je tu pořád a stále. Sleduje lidské počínání svým ostřížím zrakem, aby mohla okamžitě kdykoli zasáhnout. Lidé jejímu zraku neuniknou. Navždy budou pod drobnohledem jejich matky a stvořitelky, která jim dala život. Život, kterého si neváží a marní ho. Marní ho kratochvílemi, které škodí okolí. Ale ona ví, že se lidé polepší. Jednoho dne se narodí člověk, který spasí svět a přesvědčí lidstvo o tom, že to, co dělají, je špatné. Že je svede zpět na správnou cestu. Toto nevyřčené proroctví by si měl uvědomovat a respektovat každý člověk. Ale ne všichni jsou takoví. Lidstvo se nakonec samo zahubí. Ne, lidé se nikdy nepolepší.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Žal Matky přírody:

1. Just
28.04.2014 [18:54]

Je to opravdu super!!!

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!