OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Život nebo něco takového

21.08.2011 (11:00) • Salamonka • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 840×

Život? Co to znamená? Je to skutečnost, kterou nám nikdo nevrátí, když ji ztratíme. Jistota, že ji nemůžeme opakovat kdykoli se nám zachce. Nelze dělat chyby, poté si vše přehrát nazpět a vymazat je.

Pro mnoho z nás je náš život ta nejdůležitější věc, ale co dál? Nač je život jednotlivce, pokud jej žije sám? Nač mít rty, jestliže se nemohou smát na ostatní? K čemu jsou potřeba ruce, když se dotýkají jen neživých předmětů? A proč vlastnit srdce, jestliže v tepech slyším pouze to jediné slovo: „Já!?“

Tento příběh nepatří k takovým, s kterými se lze chlubit! Ale určitě patří mezi zkušenosti, které mi velkým způsobem ovlivnily život. Nepamatuji si, kdy se ze mě stal bezcitný a sobecký člověk. Na druhou stranu si s určitostí pamatuji, kdy jsem jím přestala být. Je mi k pláči při vzpomínce, že teprve velká rána v mém životě mě dokázala probudit a pomohla mi uvědomit si jednu věc.

Jsou mnohem důležitější věci než život sám.

„Mám perfektní život! Nemusím se o nikoho starat, nikdo mě nemusí zajímat. A jakmile něco chci, dostanu to!“ chlubila jsem se jedné z kamarádek cestou do školy.

„Nepřijde ti, že je tvůj život až příliš jednoduchý? Nechtěla bys snad něco víc?“

Petru jsem neměla nikdy ráda ani nevím, proč jsem se s ní bavila. Nezajímaly mě její názory a co víc, nesnášela jsem její upištěný hlas! Protočila jsem očima a s okouzlujícím úsměvem jí dala odpověď: „Až budeš chtít příště něco říct, tak si ponech ty svoje duchaplné odpovědi a řekni mi to, co chci slyšet.“

„Dobře!“ souhlasila.

„Těším se do školy,“ dodala po chvíli.

„Zbláznila ses? Horší ústav neznám.“ Zatvářila jsem se znechuceně.

Můj odpor ji na okamžik zastavil, poté vše dořekla.

„Dneska přece budeme mít přednášku téměř celý den, říkali nám o tom. Přijede ten pán na vozíčku. Jsem zvědavá, o čem bude vyprávět. Nestává se často, že přijdeš do styku s takovým člověkem.“

„Mně to ani nechybí. Nepotřebuju poslouchat politování hodné žvásty o starostech
druhých. Stejně si stále stěžují, spíš by něco pro to mohli začít dělat.“

„Do konce života se už nebude moct postavit na nohy. S tím neudělá nic.“ Dívala se na mě očima plnýma soucitu.

„Nech toho, nemám chuť tě poslouchat.“

Před námi se začala rýsovat škola. V podzimní mlze nebylo téměř nic vidět. Nejspíš proto mi připadalo, že jsme od školy vzdáleny ještě dobrý kus cesty, skutečnost mě přesvědčila o opaku.

Na přednášku jsme se shromažďovali v knihovně. Petra seděla po mé levici, zatímco na pravou stranu si sedla má druhá kamarádka. Nevím, jestli se to tak dá říct, nesahala mi ani po kotníky. Na Nataše jsem oceňovala její upřímnost, vždy se mnou souhlasila. Moc dobře věděla, že mám pravdu, proto držela se mnou. Samozřejmě je tu ale - měla stařecké ruce.

Vždy mě to dokázalo neskutečně naštvat. Všimla si, že se jí dívám na ruce, a ihned je schovala pod lavici. S hlavou vztyčenou jsem se otočila dopředu, kde se právě objevila naše třídní.

Paní Synková byla dáma velmi originální. Vzrůstově mohla mít tak k metru osmdesát, ale to je vše, co na ní bylo obdivuhodné. Její výška neměla nic společného s výškami modelek, byla opravdu velmi tlustá. Rezavé vlasy střižené na krátko měla rozcuchané a ofina jí padala do obličeje. Tvář byla poseta množstvím pih a modré oči svítily na dálku. Její vkus byl nesnesitelný. Chodila oblékaná ve stylu usedlých dam, i když měla lehce přes třicet. Zrovna teď na sobě měla šedé kalhoty, které jí sahaly téměř až po hrudník. Vždy mě to dokázalo rozesmát. A o halence se radši nebudu zmiňovat. Ze široka se na nás usmála, až se jí objevily dolíčky ve tvářích.

„Utište se, prosím, ráda bych zahájila dnešní přednášku. Náš host, pan Tománek, se laskavě uvolil, že nám poví něco o sobě a svém úrazu. Pevně věřím, že k němu budete vstřícní a milí.“

„To určitě!“ sykla jsem.

Za potlesku ostatních přijel do místnosti tmavovlasý muž. Nedokázala jsem odhadnout, kolik mu mohlo být. Vypadal docela obstojně. Měl delší černé vlasy a tmavé oči. Vypadal téměř jako Ital, kromě opálení. Srovnávat barvu kůže Italů s jeho, by bylo jako srovnat bílou a mléčnou čokoládu. Pozoroval nás a zlehka se usmíval. Dojel k naší učitelce a otočil se čelem k nám. Třídní si sedla a on spustil.

„Dobrý den, jmenuji se Šimon Tománek, ale mně úplně postačí jen Šimon. Rád bych vám pověděl pár věcí o sobě, pak vám dám prostor na dotazy.“ Lehce si odkašlal.

„Netrpím žádným druhem nemoci ani postižení. Nemám svalové dystrofie a podobné věci. V mládí jsem udělal velkou chybu. Jednoho dne pozdě večer jsme byli s kamarády v baru. Pili jsme, tancovali s holkami a všemožně se bavili, jak jen to mladí lidé umí. Mám pocit, že jsme si dali i pár halucinogenních drog, nevím už přesně.“ Oči mu začínaly slzet, hřbetem ruky si je otřel a pokračoval.

„Omlouvám se, není to jednoduché vyprávět, ale chci, abyste to věděli! Doufám v to, že nikdy neuděláte tutéž chybu, jako jsem udělal já. Domů jsem jel svým autem, bral jsem s sebou ještě jednoho kamaráda, ostatní tam zůstali. Řídil jsem, aniž by účinky drog či alkoholu pominuly. Měl jsem pocit, že to zvládnu, řídilo se mi dobře. Silnice byla tmavá, všude ticho, jen předení motoru bylo slyšet. Silnici osvětlovala světla mého auta. Z ničeho nic se mi před očima začaly vytvářet podivné tvary. Pruhy na silnici se začaly rozdvojovat, mé auto jelo čím dál blíž ke svodidlu. Ani jsem si neuvědomoval, že volant na stranu tahám já, ale nemohl jsem s tím nic dělat.

Kamarád vedle mě už dávno spal a já si neuvědomoval plnou váhu svého činu. Vzpomínám si jen na červené auto na kraji silnice a mladou ženu u něj. Zrovna byla nahnutá do okýnka u zadních dveří auta a něco tam dělala. Jakmile uviděla má oslňující světla a auto řítící se na ni, zkřížila ruce před obličejem a vyjekla.

Mé vozidlo srazilo ji i auto, u kterého stála. Probudil jsem se až v nemocnici a dozvěděl se podrobnosti. Pravou nohu jsem měl rozdrcenou na devíti místech a levou mi amputovali pod kolenem. Můj kamarád zemřel v nemocnici na vnitřní krvácení. Žena zemřela na místě nehody. Na zadním sedadle zemřel i její půl roční chlapeček, kterému zrovna dávala pít z láhve, když jsem ji srazil.

Nikdy nezapomenu na pohled jejích očí. Časem jsem se rozpomněl ještě na něco.

Když jsem se k ní řítil, její hlava se na okamžik otočila k okýnku. Myslím si, že se naposled podívala na svého chlapečka.

O postizích a trestech, které na mě čekaly, vám vyprávět nebudu. Největším trestem pro mě byla skutečnost, že jsem připravil o život tři lidi. Nikdy to nebudu moct vrátit zpět a omluvy nic nespraví.

Od té doby se snažím dělat vše možné, abych to odčinil, ale nikdy nesmažu krev ze svých rukou!“ Držel se, ale bylo vidět, že se mu chtělo brečet. Ruce se mu třásly.

„Vždy pečlivě važte své činy. Věřím, že nebudete tak hloupí, jako jsem byl já.“ Promnul si obličej rukama a zamrkal očima.

„Nyní je čas na vaše dotazy.“

Spolužáci se ho ptali na věci typu: „Jak jste se s tím vyrovnal? Odpustili vám někdy blízcí zemřelých?“

Vše mi to připadalo hloupé a hrané. Nevypadal na to, že by všeho upřímně litoval. Nejspíš si to vše jenom vymyslel, aby ho ostatní mohli litovat. Vypadá to, že dotazy jsou u konce. Konečně!

„Máte ještě někdo něco na srdci? Třeba slečna vzadu, která se na mě celou dobu mračí?“ Kývl na mne a všechny hlavy se točily stejným směrem.

„Nic?“ optal se znovu.

„Myslím si, že už toho bylo řečeno dost, nemyslíte?!“ Prohlásila jsem sebevědomým tónem. Sklonil hlavu a vše ukončil.

„Děkuji vám za spolupráci!“

Přednáška se opravdu nesnesitelně táhla. Naštěstí zbývaly už jen dvě hodiny a potom domů. Všichni se hrnuli z místnosti s naší třídní učitelkou v čele, aby nás dostatečně brzdila. Do dveří jsem se dostala až mezi posledními. Náhle mě někdo chytil za ruku a přitáhl nazpět. Jakmile jsem se ohlédla, spatřila jsem Šimona.

„Chcete něco?“ zeptala jsem se pohrdavým tónem.

„Myslíte si, že jsem vám to všechno vyprávěl kvůli politování?!“

„A proč byste to jinak asi dělal?“

„Abych vám dal odstrašující příklad!“ Díval se na mne jemným pohledem.

„No jistě!“ usmála jsem se ironicky.

„Nechovejte se tak sobecky, jednou přijde chvíle, kdy se změní váš postoj a pohled na svět!“

„A to mi radíte vy?“ vyhrkla jsem. „Ten, který zabil lidi!“ Ukončila jsem celý ten nesmyslný rozhovor a slavnostně odkráčela z místnosti.

Poslední hodiny uplynuly v rychlém sledu a my jsme opět mohli opakovat tu starou zaběhlou rutinu. Cesta zpátky ze školy mi připadala vždy mnohem delší, protože jsem se těšila domů. Nad námi se začaly seskupovat nadýchané mraky zbarvené do tmavě modrého odstínu.

„Doufám, že nebude pršet!“ poznamenala Nataša.

Stočila svůj monolog k tomu, že prý nemá deštník, zatímco můj pohled se obrátil na dívku sedící na zastávce. Zastavili jsme pár metrů od ní.

„Podívejte se na tu holku!“ vyhrkla jsem schválně nahlas, aby to slyšela.

„Vždyť jí jde každé oko jiným směrem!“ začala jsem se smát a Nataša mě automaticky napodobila.

„A ty její popelníky na nose! Takové už nenosí ani moje babička!“ hulákala jsem na celé okolí.

Dívka sklonila hlavu a ohmatala si brýle. Znovu se na mě podívala, tentokrát se smutkem v očích. Nejspíš si myslela, že mě to dojme k slzám, ale já se jí s chutí smála do obličeje. Náhle jí z očí začaly kanout krokodýlí slzy.

„Ó, podívejte. Naše miminko nám pláče, chudinka malá!“ smála jsem se s Natašou.

„Holky, nechte ji už na pokoji, vždyť vám nic neudělala.“ Petra měla vždy soucit s šerednými lidmi. Možná i kvůli tomu klesala v mém žebříčku na stále nižší místa.

„Sklapni a usmívej se, pokud se k ní nechceš přidat!?“ zakončila jsem vše zdůrazňující otázkou.

Autobus měl samozřejmě zpoždění a přijel zaplněný kluky z průmyslové školy. Pomalé kodrcání a brzdění autobusu mě uspávalo. Za oknem se míhala rozlehlá pole s kukuřicí a obloha opět dostávala pomněnkově modrou barvu. Se zamyšlenýma očima jsem pozorovala, jak se kavky slétají na kus čehosi, co našly na zemi.

Jejich peří mělo černobílou barvu a u černé jemně přecházelo do tmavě modrých odlesků. Když chodily po trávě, rytmicky kymácely hlavami dopředu a dozadu. V dálce se začaly objevovat obrysy paneláků a my se blížili k městu.

V hlavě se mi objevila myšlenka, že doma bude nejspíš dusno, protože jsem neumyla nádobí. Na druhou stranu, proč bych si měla špinit ruce? Matka to za mě udělá, já se namáhat nebudu. Tohle stejně nebudu nikdy potřebovat a služku nikomu dělat nebudu.

Domů jsem šla loudavým krokem a s jistotou, že až dorazím, bude umyto. Nemýlila jsem se. Ovšem, sotva jsem vložila klíč do zámku a otevřela dveře, už mi naproti letěla mladší sestra.

„Ahoj Sašo, kdes byla tak dlouho? Pojď, dej mi pusinku!“

„Nech mě být, Michalo! Teď na tebe nemám náladu!“ okřikla jsem ji.

„Ty se vždycky chováš tak hnusně!“ začala vzlykat.

„A já tě mám tak ráda, ale tobě to je úplně jedno.“

„Tak to máš pravdu!“ kývla jsem pohrdavě. Složila hlavu do dlaní a běžela do pokoje. Sotva mi zmizela z dohledu, objevila se na jejím místě máma.

„Střídání stráží?“ pronesla jsem znechuceně.

„Alexandro, přestává se mi to líbit!“ Máma byla dobrá herečka, vždy dokázala vykouzlit ten nejumučenější výraz, který existuje. Aspoň vím, po kom mám vlohy.

„Co přesně se ti nelíbí?!“

„Přestaň se mnou mluvit tímhle tónem, nejsem tvoje kamarádka ze třídy.“ Zvýšila hlas. „Proč jsi dnes neumyla nádobí? A co jsi to Míše provedla? Neustále se směje, ale jakmile se objevíš ty, smích vystřídají slzy.“

„O tom rozmazleném spratkovi mi radši ani nemluv! Nezajímá mě, co dělá, jak se chová! Ale jedno vím naprosto jistě, za všechno si může sama.“ Pokrčila jsem rameny a odepínala svůj batoh.

„Tohle už nechci nikdy slyšet. Takhle už mluvit nebudeš, to si vyprošuji.“ Bylo legrační vidět, jak se vzteká. Vždy při tom začala koktat. Můj úsměv za chvíli vystřídal smích.

„Tobě to připadá směšné?“

„Ani se nedivím, že od nás táta odešel, když ses neustále rozčilovala a koktala!“ vyprskla jsem v ještě větší smích. Na pravé straně mi přistála facka, až mi hlava spadla na stranu.

„Tvůj otec od nás odešel, protože si našel jinou,“ řvala v předsíni.

„Rozvod byla jediná možnost, kdyby to šlo zařídit jinak, udělám to. Zkrátka nebylo vyhnutí.“

„To jistě,“ sykla jsem stranou.

„Nevím, proč jen jsi na mě tak zlá a tátu miluješ. Kupuje vám drahé dárky, to ano. Ovšem nikdy bych si nemyslela, že zrovna tebe, dospělou holku, si těmito gesty koupí. Peníze přece nejsou všechno, Sašo.“

„Pro mě ano. Za prachy si můžu koupit cokoli.“

„Ale ne srdce ostatních. Tímto postojem ztratíš nás všechny, pokud se trochu nezměníš!“ naléhala.

„Mně to vyhovuje.“ Sbalila jsem se a odešla do pokoje. Mamku jsem nechala za dveřmi i s jejím koktáním. Sestra seděla u stolu a pozorovala mě svýma velkýma zelenýma očima.

„Mamka nás má ráda, víš, Sašo?“ mluvila pisklavým hláskem.

„Mě to nezajímá!“ odsekla jsem.

„Můžu ti něco říct?“ zkoušela to znovu.

„Ne.“
„Ale já ti to stejně řeknu, chci, abys to věděla!“ vedla si svou. Svalila jsem se na postel a zavřela oči. Její jemňoučký hlásek začal povídat.

„Dneska jsme si ve škole povídali s holkami o svých sourozencích. Edit říkala, že by svého bratra chtěla vyměnit. Nepřijde mi to správné. Já bych tě nikdy nevyměnila! Jsme přece sestřičky, máme se rády. Ty mě asi nemáš moc ráda, ale já tebe jo. Nevadí mi, že jsi na mě zlá, ani že na mě křičíš. Nechtěla bych nikoho jiného za tebe, protože by byl cizí. Mám tě moc ráda takovou, jaká jsi, i když mi nechceš dávat pusinky.“ Povzdechla si a pokračovala.

„Sašo, myslíš, že se k nám tatínek vrátí? Nechá být tu cizí paní a přijde za naší maminkou?“ Její hlásek byl plný naděje a ty její zdrobněliny mě přiváděly k šílenství, přesto jsem se ovládla.

„Nevrátí se!“ procedila jsem skrz zuby.

„Maminka říká, že to tak mělo být. Podle ní má každý z nás svůj osud už dávno napsaný ve hvězdičkách, které na nás blikají. Někdy mi připadá, jako by nám chtěly dát nějaký signál, že se něco škaredého stane.“ Přemýšlela a točila se na modré židli.

„Jdu se dívat na pohádku, jdeš se mnou?“

„Jdi sama, nechce se mi!“ Trošku se zamračila, ale hned na to zpěvně dodala.

„Tak za mnou přijď později!“

Nepostřehla jsem, kdy se setmělo. Podívala jsem se na hodiny - osm pryč! Nestává se mi často, abych se takhle zasnila. Propásla jsem celý den! Jediné štěstí je, že zítra máme ředitelské volno, nesnáším zbytečně promarněný čas.

Zhoupla jsem se do sedu a pomalým krokem se přesunula ke stolu. Sedla jsem si na něj a
dívala se ven skrz otevřené okno. Tma venku pohlcovala i světla okolních lamp. Chladný vítr si pohrával s listy stromů a ze tmy se ozývalo cvrlikání. Občas jsem v té nepropustné noci spatřila rychle se pohybující stvoření s trhavými pohyby. Netopýři byli tohle léto opravdu hojní. Dveře pokojíčku cvakly a objevila se v nich známá tvář.

„Alexandro, mohu tě poprosit, jestli bys zítra dohlídla na Míšu? Chtěla bych, abys ji doprovodila přes cestu, nikdy nevíš, co se může stát a..“ chtěla pokračovat.

„No fajn!“ umlčela jsem ji.

„Děkuju.“ Ztratila se ze dveří mrknutím oka a já se mohla otočit zpět k oknu.

Náhle se mi zdálo, že jsem venku spatřila postavu, která tam předtím nebyla. Došla až ke světlu lampy a otočila se směrem k mému oknu. Sotva na ni dopadlo světlo, poznala jsem, že postava sedí na vozíku. Jakmile se otočila tváří ke mně, poznala jsem Šimona – pana Tománka. Tvářil se, jako by měl před smrtí a z jeho očí sršela hrůza. Lekla jsem se a zakopla o balón, který byl kousek za mnou, když jsem couvala. S bouchnutím jsem dopadla na zem.

Cítila jsem bolest v zádech, když jsem vstala a podívala se z okna znovu. To už jsem vážně tak šílená? Nikdo tam není! Půjdu spát, ať nezačnu kolem sebe vidět i strašidla. Vyčistila jsem si zuby, převlíkla se a skočila do postele. Musela jsem hned usnout, jelikož jsem vůbec nezaregistrovala, kdy šla sestra spát.

Ráno mě vzbudila a její pisklavý hlas mi cinkal v uších.

„Sašo, vstávej! Vezmi si něco na sebe, máš mě jít doprovodit přes silnici! Maminka to říkala.“

„Nech mě spát a běž sama,“ odsekla jsem na to se stále zavřenýma očima.

„Ale maminka říkala..“

„Nerozumuj a udělej to!“ Na patě se otočila a šla do předsíně. Poté jsem slyšela jen třísknutí dveří od domu. Vyvalila jsem se z postele a šla na záchod. U botníku jsem uviděla pytlíček s tělocvikem, který si Míša měla vzít do školy.

„To se mi snad jenom zdá, ona si ho tady snad zapomněla schválně?!“ řvala jsem si pro sebe. „Já ji přerazím!“ Hodila jsem na sebe župan a popadla pytlík.

Výtah se pomalu sunul nahoru a ještě pomaleji jel dolů, zatímco já zlostí bublala uvnitř. Dveře jsem téměř vyrazila a vyletěla ze vchodu. Míša se teprve chystala přejít silnici a cvakala na telefonu. Zavolala jsem na ni, ale ona mě vůbec neslyšela.

Rozběhla jsem se, a jakmile jsem byla téměř u silnice, ze zatáčky se vyřítilo auto. Míša nevnímala své okolí, tím pádem ani auto. Chtěla jsem běžet za ní, náhle mě nohy nechtěly pustit dál.

Opravdu to chceš udělat? Proč? Ona ti nesahá ani po kotníky! Jednou přijde chvíle, kdy se změní váš postoj a pohled na svět! O tom rozmazleném spratkovi mi radši ani nemluv! Peníze přece nejsou všechno, Sašo. Pro mě ano. Za prachy si můžu koupit cokoli. Ale ne srdce ostatních. Já bych tě nikdy nevyměnila! Jsme přece sestřičky, máme se rády.

„Míšo!“ vykřikla jsem a velkými skoky ji odhodila ze spárů cesty. Auto nezabrzdilo a já
už nestihla uhnout..

Nebyl to konec. Ani začátek nového života v jiném světě. Tato okolnost mě zasáhla. Uvědomila jsem si, že existují důležitější věci, než život sám – láska a soucit.

Po zemi chodí málo lidí s těmito vlastnostmi, ale čas od času se jich pár najde. Obohatí tento svět a září světlem pro ty, kteří ho potřebují. Je třeba si uvědomit, že vcítit se do někoho je důležitější, než starat se jen o sebe. Těžký úkol, ale o to víc vás jeho splnění potěší, když víte, že je to pro někoho.

Kolem sebe jsem slyšela pípání nemocničních přístrojů a hlas doktora, jak říká:

„Bude v pořádku!“

Dech jsem měla plynulý, tlukot srdce pravidelný. Přesto bylo na tepech něco zvláštního, jiného! Už jsem neslyšela to děsivé slovo „JÁ“, nyní mi v hrudi bilo „MY“. Mé oči se doširoka rozevřely a s tímto okamžikem jsem začala žít nový život.

Autor: Salamonka, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Život nebo něco takového: