25.06.2015 (15:00) • Ver • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 703×

Kapitola devátá… „Tak to vidíš, Angelo.“

Ag byla sama překvapená tím, že Becky pověděla alespoň část toho, co se dělo v klubu. Jak se jí Frederick dvořil, lichotil jí, že spolu tančili. A když se žena vyptávala na polibek, jen stěží zadržela smích, ale nakonec to působilo, jako by jen nesměle kývla hlavou. To, že pusu neotevřela z důvodu, že by se jinak začala řehtat, a že se červenala právě jen z toho úsilí, aby tak neučinila, vidět nebylo. A dívka ani nehodlala nijak zvláště na tento fakt upozorňovat – Rebecca je hrozně naivní. Vážně má Nick v oblibě někoho takového? Vážně, jak jej zrovna ona dokázala upoutat? Snažila se stále sama přesvědčit, že to nechápe. Pravda však byla úplně jinde. I jí se dostávala ona zvláštní, ač příliš přátelská žena pod kůži. Rychle a účinně jí sebrala vítr z plachet svou bezelstností a touhou pomáhat ostatním. Nevěřila, že někdo takový mohl vyrůst ve městě, jako je Jackson.

„Tak to vidíš, Angelo,“ usmívala se Rebecca, sedíc na posteli vedle dívky, která si ani neuvědomila, kdy že se vlastně k ní paní domu přesunula, „vůbec se nedivím, že jsi jej tak zaujala,“ ujistila ji, ale pak trochu změnila téma na něco, co ji pravděpodobně pálilo spíše: „Vím, že jako tvá macecha bych nejspíše měla být zlou starou čarodějnicí,“ nad tím označením se jen pousmála, „ale já bych raději byla ta hodná, pokud ti to nebude vadit,“ navrhla. „Chápu, že otce jsi pořádně nepoznala a teď se o něj musíš dělit s nějakou cizí ženskou, ale myslím, že my dvě bychom spolu stejně mohly vycházet. Nickovi by to určitě udělalo radost – a já opravdu chci jen, aby byl opravdu šťastný.“

Jen kdyby věděla… zhodnotila Ag v duchu trochu kysele, avšak navenek jen kývla. „Myslím, že bychom spolu vycházet mohly,“ souhlasila s její myšlenkou, ač její podvědomí se samotnému návrhu ostře bránilo. Na druhou stranu, i sama Angela si začala uvědomovat, že spor s Rebeccou by vyvolal jen další potíže – a hlavně, rozhodně by Nicholase nepotěšil. A přes to přese všechno… Ag si byla vědoma, že svému zachránci dluží.

„Skvěle,“ zazářila žena, „ale teď mě budeš muset omluvit, za chvíli mi začíná směna v knihkupectví, kde teď pracuji, ale Nick má volno a asi si s ním určitě máš ještě mnoho co říct, takže se snad nudit nebudeš. A kdyby ano, můžeš mě navštívit v práci, pokud tedy ráda čteš – na tak malé městečko máme celkem široký výběr,“ mrkla na Angelu a pak se vydala ven z jejího pokoje.

„Zatím!“ mávla Ag ještě za mizející postavou a trochu si oddechla. Vpravdě netušila, co si má o Rebecce myslet. Stále ještě… ta ženská ji jednoduše mátla. Určitě je na ní něco zvláštního. Prostě… tohle nemůže být normální, no ne? hodnotila, jak tak dumala nad chováním své spolubydlící. A pak notnou chvíli koukala na dveře, aby jí snad pověděly, zda vůbec má vycházet a setkat se s Nickem. Mnoho s ním dosud nenamluvila – byla na něj naštvaná (a nechtěla si přiznat, že neprávem) za to, že se oženil. Nakonec to však přec jen skousla a sešla dolů do obývacího pokoje.

„Angelo! Už jsem se bál, že se mi vyhýbáš,“ zahlásil Nicholas, jen co ji zpozoroval ve dveřích.

„Rebecca je pryč, mohl bys mi říkat jen Ag?“ odfrkla si spíše než cokoliv jiného a svalila se vedle něj na pohovku. Díval se na místní zprávy, nic záživného.

„Co se stalo, Ag?“ zarazil se a vypnul televizi, když se na ni otočil. Kysele natočila koutek rtů vzhůru.

„Vlastně nic,“ zhodnotila, taktéž proto, že opravdu si byla vědoma, že její důvody k tomuto chování jsou naprosto směšné. Povzdechla si, za což si od Nicka vysloužila zvědavý pohled. Rozhodla se tedy utéct od tématu: „Jak jinak tady žiješ? Padouši před tebou prchají z města?“ zkusila nahodit trochu veselejší tón a zdálo se, že to zabralo.

„Kéž by,“ povzdechl si totiž šerif trochu ustaraně, „ač je pravda, že to, co se děje ve městě, až tak děsivé není. Poslední dobou jen sedím za stolem, smutně koukám na pistoli a vyplňuji tuny papírů, které v podstatě nemají vůbec žádný užitek,“ ušklíbl se hořce, „horší to mají aktuální lesníci. Nastěhovalo se tu příliš mnoho šelem a zvěř padá jak na porážce. A co je nejdivnější, většina z těch zvířat skončí rozežraná mrchožrouty, protože se zdá, jako by je něco zabíjelo, ale maso nejedlo, prostě útočí jen tak – pro pocit z lovu. Nikdo netuší, co za tím může být. Každému jinému bych řekl, ať do lesa raději vůbec nechodí, ale vím, co jsi zač, Ag, takže budu jen rád, když budeš opatrná,“ nabádal ji, ale dívka jen s úsměvem zavrtěla hlavou.

„No tak, Nicku, mě žádný medvěd ani puma nevyděsí,“ prohlásila pobaveně, „to oni se více bojí mě, než já jich,“ ujistila jej. „Nebo jsi už zapomněl, co upíří jed provádí s tělem člověka?“ zeptala se, a snad aby mu to ukázala, během chvíle oběhla gauč a posadila se na druhou stranu na opěrku, objímajíc Nicholase kolem krku. „Mám tě!“ zazubila se na něj jako malá holka a stejné veselí z ní i zářilo.

Muž si jen odfrknul. „A pamatuji si, že cos mě posledně chytila, málem jsem skončil s prohryznutým hrdlem,“ podotknul, ale na tváři mu hrál úsměv. Nebyl rozčilený.

Přesto ji to zarazilo, stáhla ruce a uklidnila se. Na chvíli jí to připomnělo její noční můry.

Nick si toho nemohl nevšimnout. „Ale no tak, Ag,“ brouknul k ní přátelsky, „přece víš, že to chápu. Byla jsi upírem, neovládala ses. Teď už je úplně jiná situace. Nechtěl jsem ti to vytýkat – vím, že bys mi, a ani žádnému jinému člověku, nikdy neublížila,“ uklidňoval ji, ale Ag ze sebe pochyby úplně setřást nedokázala.

„Já vím,“ odtušila bezvýrazně a sklouzla z gauče, aby se přesunula do kuchyně a vypila další sáček její umělé stravy, která v prvé řadě zajišťovala právě tento fakt – že zůstane naživu, ne jako nemrtvá, ale opravdu bude nadále fungovat skoro jako člověk. Jen daleko silnější a odolnější. „Každopádně o mě strach mít nemusíš,“ zkusila pak vrátit diskusi před okamžik, kdy se to zvrtlo, a stejně tak nahodit i úsměv, když se posadila zpátky. „Takže ve městě žádný gangster, který by potřeboval vyprášit kožich? To je ale mrzuté.“

„Pokud za gangstery nepovažuješ příležitostné zlodějíčky v samoobsluhách, tak tě musím zklamat,“ zhodnotil Nick. „V tomhle malém městečku život každopádně adrenalin postrádá. Není to jako v Jacksonu… jak si vůbec vedeš ty? Slyšel jsem na tebe sice samou chválu, ale o tvých misích nevím ani ťuk,“ postěžoval si trochu.

Ag se zazubila, byť vnitřně ji stále nahlodávaly obavy. „Kdybych ti to řekla, musela bych tě zabít,“ informovala jej se správnou teatrálností.

„Takže jak jsem čekal… upíři a další kousavé potvory, záchrana světa, občas kafíčko s prezidentem, když chce mít pokoj od své nudné ochranky…“ začal si vymýšlet Nick a Ag se musela zasmát.

„Jo, přesně tak – víš, jak otravná umí lidská ochranka být? A co se v tom Bílém domku jeden nedozví za drby! To bys teprve koukal!“ přistoupila pak na jeho hru a s tím šla veškerá vážnost stranou.  

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Agentka: 15. kapitola: