OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Agentka: 17. kapitola

28.06.2015 (11:00) • Ver • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1148×

Kapitola devátá… „Chtěla jsi něco, Angelo?“

„Chtěla jsi něco, Angelo?“ zeptal se Nick zvědavě, když s Ag nasedl do jeho služebního vozu a společně vyjeli směrem k městu. Mohla jsem tušit, že odhadne, že to nebude jen tak…

„Vlastně… ano,“ usoudila, dívajíc se skrze nepříliš čisté sklo na zeleň kolem. „Dneska jsem viděla ty bestie, bylo jich sedm,“ prohodila, jakoby mimochodem, po delší chvíli, co nechávala mezi svými výroky pauzu.

„Cože?!“ teď zněl vyděšeně i Nicholas a blondýnka si nad tím musela jen povzdechnout.

„Jen z dálky, roztrhali kus přede mnou polovinu stáda sobů. A na maso se ani nepodívali, prostě ta zvířata roztrhali a odešli, jako by se nic nedělo,“ svěřila se se svými dojmy a podívala se na Nicka s dosti kyselým pohledem. „Netušila jsem, že zvířata jsou něčeho takového schopná.“

„Taky jsem tomu nevěřil – než jsem se přišel podívat na jedno takové místo. Rozsápaný dospělý zdravý samec losa, skoro pět set kilo živé váhy, a ty šelmy jej úplně rozcupovaly, i paroží rozlámaly, jako by to byla jen párátka – a nic nechybělo. Krvavými kusy masa a kostí bylo poseté blízké okolí, ale veterinář potvrdil, že kdyby se člověk opravdu snažil, to zvíře by poskládal zpět a nechybělo by nic, ani kousek,“ vrtěl hlavou nechápavě a taky, zdá se, trochu znechuceně.

„Máš stejné nutkání ty bestie ulovit, viď?“ napadlo Ag, když tak sledovala jeho výraz.

„Ne, Ag,“ zarazil ji však Nicholas. „Nesnaž se do toho plést. Nevím, co jsou to za bestie, ale pokud loví ve skupině, určitě by se ti nepodařilo zlikvidovat všechny dříve, než by se k tobě nějaká dostala. Tak či tak, máš dovolenou. A nějaké šelmy, co zabíjejí pro zábavu soby a losy, rozhodně nepatří do tvé jurisdikce,“ rozhodl se to obrátit v žert, ač ona z něj cítila tu obavu, kterou o ni měl.

„Nic by se mi nestalo, Nicku,“ zavrtěla hlavou, „ale nemusíš se o mě bát, nebudu se do toho plést, když nechceš. Ale do lesa mi zakázat běhat nemůžeš,“ upozornila jej s úsměvem, když se auto zastavilo před stanicí.

„To jsem ani neměl v plánu, stačí slib, že budeš opatrná a do ničeho se nezapleteš,“ přesvědčoval ji Nick, ale jeho výraz značil opak. Kdyby směl, jistě by to už udělal. Ale Ag nic zakázat nemohl, toho si byl dobře vědom.

„Mám přece dovolenou, tak si ji nebudu kazit lovem přízraků, ne?“ pokrčila rameny a vyšla z vozu. „Tak, šerife… co takhle mi ukázat vaše království?“ zazubila se vesele a vykročila směrem ke dveřím. „Mohla bych ti trochu pomoct s těmi papíry a v ušetřeném čase bychom mohli vyrazit na ryby jako za starých časů, co ty na to?“

„Cokoliv, když mi pomůžeš z toho zakletí.“

„Ale copak? Růženka nám zarostla trním? Neboj se, neboj, jako v každé správné pohádce i tady přijíždí princ, aby naši spanilou krásku vysvobodil,“ vyplázla na něj jazyk a už letěla jako malé dítě s chichotáním dovnitř.

Když však objevila jeho kancelář a právě stůl, který vypadal, jako kdyby na něj nasněžilo, smích ji přešel. Věděla, že Nick není ani trochu pořádkumilovný, ale tohle bylo lehce přes čáru – když šerif usedl na svou židli, musel totiž odhrnout několik listů, z nichž dva se svezly na zem, aby odhalil klávesnici počítače.

„Nicholasi Moore! Tohle snad nemyslíš vážně!“ prohlásila tudíž Ag hned a při pohledu na mužův omluvný výraz si jen povzdechla. „Zajdi si pro kafe, tohle nebude hned,“ rozkázala spíše než cokoliv jiného a vzala do rukou prvních několik listů.

„Kdybys byla kdokoliv jiný, informoval bych tě, že jsi v mé kanceláři a to já tady vlastním zbraň, ale…“ dříve, než stihl svůj výrok dokončit, zastavil jej svist kovu ve vzduchu, který proletěl nebezpečně blízko a vzápětí se nůž zabodl do nástěnky vedle jeho hlavy. „Jelikož jsi to ty, vím, že by ses mi akorát vysmála,“ dopověděl nakonec rezignovaně, osvobodil ostří z korku, hodil jej zpět Ag, která jej mrštně chytila, aniž by se řízla, a Nick už jen vypochodoval ze své kanceláře.

A v té se následně děly divy – Ag směla v omezeném uzavřeném prostoru využít svých schopností, a tak vzápětí byly všechny papíry posbírané a ona se mohla dát do pročítání jejich obsahu, aby je zařadila do kartotéky, kam patří, nebo na jednu hromádku položila zpět na Nickův stůl.

A tak, když se šerif vrátil do své kanceláře, téměř to tam nepoznal. „Wow,“ vydechl překvapeně. „Jsi rychlá,“ usoudil, načež se jeho společnice jen zakřenila.

„A ty líný, nahromadily se ti tu hlášení k ověření,“ poukázala na hromádku na stole, která však byla ničím, oproti tomu, co se tam nacházelo dříve. „Nic zvláštního, alespoň podle mě, ale tvé lidi neznám, takže si to musíš překontrolovat sám,“ upozornila jej a usadila se na kraj stolu. Ruce měla totiž již prázdné, neb k něčemu se jí přec jen ta rychlost a schopnost jednat daleko efektivněji, hodila. „A příště, pozor na abecedu, měl jsi v těch složkách řádný čurbes,“ zavrtěla hlavou jen, když hodila výmluvným pohledem ke skříňkám na kraji místnosti.

„Chtělo by to nějakého archiváře,“ zhodnotil Nicholas, když něco zapsal do papíru a odložil jej bokem.

„Nechci ti brát iluze, ale mám daleko zábavnější práci v Jacksonu, jak jistě víš,“ ušklíbla se Ag a seskočila ze stolu. „Jdu si popovídat s tvými kolegy, určitě se tu najde nějaká zábavnější společnost. Až budeš hotov, zavolej mě. Musíme ještě pro pruty!“ rozhodla pak a opustila kancelář, aby se navrátila na prostranství, kde se nacházelo více stolů a více lidí, přičemž ne každý měl co dělat.

Toho hodlala Ag využít. „Dobrý den, jsem Angela Moore, dcera zdejšího šerifa,“ zazubila se na prvního policistu, který zrovna, jak se zdálo, nic na práci neměl.

„Detektiv Tom Clark, co pro vás mohu udělat, slečno Moorová?“ zeptal se příjemný zelenooký muž, kterému Ag tipovala něco pod třicet. Ona si klidně seděla na kraji jeho stolu a houpala nožkama ve vzduchu.

„Otec nemá čas, ale slíbil mi prohlídku stanice, byl byste tedy tak hodný…?“ broukla a zamrkala dlouhými řasami s úsměvem od ucha k uchu. Možná to tak nemusela přehánět, protože opravdu pouta nebyla její oblíbenou hračkou, ale nemohla si nechat ujít policistův výraz. „Určitě tu máte spoustu zajímavých věcí – cely, výslechovou místnost a tak…“ zhodnotila s nadšením jí vlastním.

To detektiv Clark vypadal úplně jinak, když se nejistě poškrábal ve vousech. „Jsme malá stanice, ale ano, je pravda, že k celám vás zavést můžu,“ usoudil, trochu plaše na jeho věk.

Takže Ag si nemohla nepřisadit: „To bude jistě velmi vzrušující!“

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Agentka: 17. kapitola: