Alter ego - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Mia Walkerová se po traumatické nehodě vzbudí v nemocnici. Po kómatu začne slyšet zvláštní hlas, který se ale za chvíli ztratí. Po pár dnech odpočinku se konečně Mia dostane do školy.

06.02.2014 (12:00) • Diablo • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1156×

1. kapitola

Otevřela jsem oči a zaslepila mě všudepřítomná bílá barva. Ležela jsem na tvrdé posteli, vedle mého ucha něco vydávalo nepříjemný nestálý zvuk. Pootočila jsem hlavou a spatřila černý monitor, spoustu tlačítek a poskakující zelenou čárku, která nepravidelně pípala.

„Už je vzhůru!" zazněl výkřik ode dveří. Odklonila jsem hlavu od přístroje a ve dveřích jsem viděla svou mámu, jak se opírá o rám. „Mio! Jak ti je?" třeštila na mě oči.

„Mami? Co se stalo?" mžourala jsem na ni přes nemocniční pokoj. Byla jsem v něm sama. Celou místnost totiž zabíraly přístroje, které různě blikaly, nebo mi vedly z těla nějaké hadičky. Pohled na jehly v mém těle mi vždy vadil, proto jsem se neklidně zavrtěla.

„Mio, miláčku, měla jsi nehodu." Maminka přiběhla k mému lůžku. „Spadla jsi do studny. Nikdo neví jak. Pamatuješ si to? Nic se ti naštěstí nestalo, ale ty jsi upadla do kómatu. Nejspíše z šoku. Jak ti je?" vychrlila ze sebe na jeden nádech. Zamračila jsem se a usilovně se snažila si vzpomenout, co se vlastně stalo.

„Nic neříkej."

Co to...

„Je mi dobře, mami. Já jsem spadla do studny? Nic takového si nepamatuju." Snažila jsem se ignorovat ten hlas, co mi zazněl v hlavě. Kdesi jsem četla, že se to může po nehodě stát.

„A co si pamatujete poslední, slečno Walkerová?" zabručel doktor, který se vynořil ze dveří. Zjevně poslouchal.

„Eh... Šla jsem s Jimmym na zahradu. Šli jsme si natrhat nějaká jablka. A pak... Jimmy začal pobíhat v trávě a chytal kobylky. Je bráška v pořádku?" strachovala jsem se.

„Ano, Mio, to on nás zavolal, když tě nemohl najít. Díky němu jsme tě včas našli."

„Chytal kobylky. A dále, slečno Walkerová?" naléhal doktor.

„To stačí."

„Já... nevím." Opravdu jsem si nemohla vzpomenout.

„Dobře. Jak vám je?"

„Je mi fajn, kdy můžu jít domů?" naléhala jsem. Vůbec se mi nelíbilo nemocniční prostředí, už jsem chtěla být zase doma.

„Uděláme pár testů a pak uvidíme," odpověděl a listoval papíry, které držel ve své ruce. „Jako první nás čeká..."

O týden později

Z nemocnice mě pustili před pár dny. Doktoři na mně dělali různé zdravotní testy, ale nepřišli na to, proč jsem ztratila vědomí. Řekli mi, že jsem byla mimo pět dní. Ten podivný hlas jsem od rozhovoru s doktorem neslyšela. Hodila jsem to za hlavu a vrátila se do mého starého života. Když se nehoda stala, byl začátek školního roku. Nechtěla jsem tvrdnout doma, zatímco všichni mí přátelé byli ve škole a užívali si středoškolského života, a tak jsem se ráno začala chystat.

Do pokoje mi vrazil můj sedmiletý mladší bráška Jimmy. Od té doby, co jsem se vrátila z nemocnice, mě vítal nadšeným pokřikem každé ráno. On miloval mě, já milovala jeho. S výskotem mi skákal po posteli, pak skočil na mě a dal mi pusu na tvář. Rychle seskočil a utíkal pryč. Krásně mi zahájil den.

S úsměvem jsem si dochystala sešity do školy. Kdo by řekl, že po pár dnech vynechání školy začne člověku chybět. Těšila jsem se na mé přátele. Na nejlepší kamarádku Annabelle, na jejího přítele Lucase a na kamaráda Simona. Bez těchto lidí bych se střední školou musela prokousávat hodně těžko. Byli jsme nerozlučná parta už od prvního stupně. V době mé absence mi několikrát denně psali sms a Annabelle mi každý večer před spaním volala. Když jsem jí řekla, že další den dojdu, málem mi svým jekotem zničila repráček na telefonu.

Naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle. Oblečení v pohodě, make-up přijatelný, vlasy učesané.

„Tak pospíchej, krásko!" promluvil na mě můj obraz v zrcadle a jedním okem mrkl.

Následující díl »

Autor: Diablo (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování