OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me II.

26.11.2015 (09:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1155×

0.2 VOLÁNÍ O POMOC

Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, které bez jediného mrknutí pozorovaly onoho muže přede mnou. S ohromením jsem si prohlížela Vincentovu urostlou postavu, důmyslně schovanou pod silným, temně černým kabátem, aby dokonale zapadl do velkoměstského stereotypu. Snažila jsem se nahlédnout do jeho tváře, ze které bych dokázala vyčíst mnohem víc, než jen z obyčejného postoje, ale tu výhodu mi oduševněle odpíral, když svoji hlavu držel natočenou úkosem a navíc za zdviženým vysokým límcem. Nepochybně to bylo záměrně…

„Vrátil ses,“ hlesla jsem roztřeseně, jednak proto, že se do mě začal doslova zahryzávat ten mrazivý vzduch podzimního večera, ale taktéž proto, že jsem byla Vincentovou přítomností nebývale rozrušená. Těžko jsem se bránila zběsilému bubnování srdce, kteréž se s jeho prvním krokem do mého obzoru nekontrolovatelně rozpumpovalo. A už vůbec se nedalo zabránit tomu, aby to se svým vylepšeným sluchem nezaznamenal. To mě pochopitelně znervóznilo o to silněji, až jsem z toho tlaku ucítila takové slabé tepání v obou spáncích. A to, že Vincent stále zarputile mlčel a přitom na mě nepřetržitě zíral, mi k uklidnění rozhodně nepomáhalo. Ovšem zabíralo to útěšné vědomí, že ani Vincent zrovna neoplýval svoji obvyklou vyrovnaností. Bylo na něm poměrně snadno poznat, že i on je z téhle situace celý nesvůj. Neušlo mi, jak se mu nepravidelně, hekticky nadzdvihává hrudník, ani jak má podivně skleslá ramena a hlavu vraženou mezi nimi. Kdybych ho důvěrně neznala, tak bych z těchto neverbálních indicií vydedukovala, že se něčeho obává. „Vincente, děje se něco?“ Poddala jsem se svému neutišitelnému ponoukání podvědomí, které mi napovídalo o tom, že je tady prostě něco v nepořádku. Zatím nikdy jsem svoje instinkty nepodceňovala a nehodlám s tím právě teď začínat. Vincent sebou podivně škubnul, jakmile jsem ten kakofonický hluk města znovu přerušila svojí podezřívavou otázkou. Jako by ho můj relativně pokojný tón vyděsil. Přimělo mě to zpozornět a oproti mojí původní pohnutce se k němu o něco přiblížit jsem se raději držela v povzdálí. Naposled jsem ho viděla před třemi dlouhými roky, a za tu dobu se mohlo stát mnohé. Z Vincenta mohla být úplně jiná osoba, než jakou jsem znávala já. Proto se dalo ztěžka odhadovat, co od něj můžu vlastně čekat, a to jsem si velice hodnotně uvědomovala. Díky jeho zvířecí části to mohlo být v podstatě cokoliv, takže jsem byla nanejvýš obezřetná...

„Pomoz mi,“ zaburácel svým hromovým hlasem, v němž se okázale odráželo právě to jeho vnitřní zvíře. Zaskočeně jsem se narovnala a uvedla jsem svoje smysly do bleskové pohotovosti, kdybych měla čelit nějaké hrozbě z jeho strany. Na kratičkou sekundu jsem měla dojem, že jsem zahlédla v jeho očích ten zářivě žlutý odlesk jeho animální podstaty, která byla většinou prvním náznakem toho, že se Vincent mění.

„Pomoct ti? Proč bych měla?“ tázala jsem se ho nechápavě a nevyvarovala jsem se svraštělému čelu, kteréž zrcadlilo můj nevyslovený nesouhlas. Po tom, co mi vrazil kudlu do zad a bez jediného slova odsud odešel, bych mu měla pomáhat? Po téhle jeho kruté zradě nevidím jediný rozumný důvod…

„Prosím,“ zasténal zničehonic pod nezvladatelným nátlakem bezbřehé zoufalosti, která jeho prvotní svéráznost totálně převálcovala. Teď spíš zněl jako bezradné žalostné koťátko, než jako hrozivá, agresivní šelma. Ta náhlá změna jeho nálady mi pouze nezvratně potvrdila, že je s ním něco špatně. Takovéhle rozporuplné chování jsem u něj jaktěživ nezažila. A když směle zvedl hlavu vzhůru a svůj obličej vystavil na relativní světlo, poněvadž byla temná podzimní noc, ten dlouho vytoužený pohled mě akorát vyděsil. Poprvé po těch třiceti šesti měsících jsem znovu pohlédla do jeho pohledné tváře, a akorát mi to způsobilo nevítaný šok. Na každém jednotlivém ryse bylo totiž patrné, že nějakým způsobem strádá. Jeho líce se propadaly, takže o to víc mu vystupovaly oční důlky. Rty měl popraskané a těch pár drobných vrásek, které dřív měl, se zřetelně prohloubily a několik nových jich přibylo. Ty jeho krásně oříškové oči postrádaly onu blyštivou jiskru, kterou jsem v nich běžně vídávala. Celkově byl pobledlý a pohublý. Tohle byly všechno nepopiratelné stopy po dlouhodobém utrpení, které ho postupně stravovalo.

„Vincente, řekni mi, co se děje,“ požádala jsem ho ustaraně a svoje napjaté svaly jsem povolila, protože díky té diametrální změně jeho jednání jsem pozbyla zdání, že jsem v nějakém ohrožení.

„Já tě potřebuju,“ zaúpěl beznadějně, a ještě než dořekl poslední slabiku své stručné věty, tak kvapně sklopil bradu dolů. Zřejmě se styděl za to, že mě o něco takového žádá. Možná se styděl i za to, že tu dokonce musel stát. Ale svoji hrdost nakonec přemohl, protože nejspíš neměl ani jinak na výběr. Kdo ví, co ho sem skutečně přivedlo… „Catherine,“ oslovil mě prosebně a znovu se na mě zpříma podíval, avšak se zcela prázdným pohledem. Já jsem byla ovšem neustále v ohromení z toho, co jsem viděla v jeho tváři. I dnes byly jeho oči dočista jiné. Popravdě jsem je ani trochu nepoznávala. Úplně prvně jsem v nich zahlédla hlavně zalíbení, jistou náklonnost, a taky starostlivost. Po tom, co ho můj otec unesl a my ho vypátrali, se na mě naopak díval s takovou odměřeností a s profesionální ostražitostí, jelikož nevěděl, kdo jsem. No a teď? Jeho oči se leskly strachem, obavami a také nejistotou. Takhle se momentálně Vincent cítil. Takovýhle teďka byl. Zase naprosto odlišná osobnost, než s jakou mě tu opustil. Už zase…

Než jsem se dovtípila k nějaké adekvátní odpovědi, Vincent mě úspěšně umlčel tím, že nečekaně divoce zavrčel a prudce se rozběhl mým směrem tou svojí nadpřirozenou rychlostí, že jsem nestačila absolutně nijak zareagovat kromě překvapeného zvednutí obočí. Reflexivně jsem se za ním otočila, ale zůstal po něm nanejvýš tak zvířený vzduch, který mě zezadu ledově ovál.

„Catherine? Tak tady jsi,“ promluvil na mě za mými zády můj přítel rozjitřeně, až jsem tím strašlivým úlekem viditelně nadskočila. Vzápětí jsem se obratně natočila zpátky směrem ke dveřím na střechu, ve kterých na mě vykukoval usměvavý Gabe. Zřejmě ho pobavilo to moje teatrální leknutí. Vincent musel předem zaslechnout, že se sem někdo blíží, a proto se takhle neohlášeně vypařil pryč. Zadívala jsem se ještě na několik sekund na to místo, kde Vincent seskočil dolů, a potlačila jsem to nutkání se jít podívat až k římse, abych se přesvědčila, zdali neleží na silnici vlisovaný do asfaltu.

„Pěkně jsi mě vyděsil, Gabe,“ pokárala jsem ho lehkovážně a zavrtěla jsem nad ním hlavou, zatímco jsem ho sledovala, jak si to ke mně nadšeně míří. Jeho krok byl poměrně energický na to, že byla pokročilá noční hodina a on měl za sebou nekonečný den v kanceláři. Budu se pokrytecky domnívat, že tu jeho čilost způsobila moje blízkost.

„No nepovídej. Podruhé za čtyřiadvacet hodin? Tady někdo asi nemá čistý svědomí, co?“ dobíral si mě nevybíravě, a jakmile ke mně došel, ihned mě uvěznil ve svém pevném náručí. „Ahoj, lásko,“ pozdravil se se mnou až napotřetí, co otevřel svoji pusu, a věnoval mi jeden přesladký polibek.

„No ahoj,“ odpověděla jsem mu nazpátek potěšeně, když jsem si vychutnávala otisk jeho jemných rtů.

„Co tu vlastně děláš? Čekal jsem, že tě najdu ve vaně, když jsi měla odpolední směnu,“ zajímal se s neskrývaným podivením a hýčkal si moji maličkost, když ji měl opět u sebe.

„Musela jsem na chvíli na vzduch a pak jsem se nějak zamyslela. Víš, potkala jsem dneska v práci Joea Bishopa s jeho ženou a… tak jsem si zavzpomínala na časy, kdy jsem dělala pod jeho úřadem,“ odůvodňovala jsem mu svoje nynější působiště, abych nějak zamaskovala ty svoje rozpaky. Nedokázala jsem mu říct, že jsem se tu sotva před malou chvilkou setkala s Vincentem. Alespoň ne, dokud nezjistím, proč se Vincent vrátil zpátky a proč ode mě chce pomoct. Naštěstí jsem mu vlastně nikterak nezastírala pravdu, poněvadž jsem opravdu vzpomínala na svoji kariéru u newyorské policie, ale to bylo hned potom, co jsem obsloužila právě manžele Bishopovi. Nakonec jsem se myšlenkami beztak zatoulala k Vincentovi, se kterým tohle moje období úzce souviselo. Pod Bishopovým vedením jsem Vincenta poprvé vědomě potkala.

„Lituješ toho, že jsi odešla od policie?“ vydedukoval naprosto logicky, čím bych se tu mohla trápit, kdybych ovšem opravdu dumala nad touhle záležitostí, což jsem doopravdy nedělala. Mezi obočím se mu při tom utvořila taková svislá rýha, jak se pokoušel vcítit do mých fiktivních myšlenek, jak to lidé jeho profese dělávají.

„Ne, tak to není. To přece víš. Musela jsem od policie odejít. Kvůli tomu s tátou a s Vincentem… Bylo to správný rozhodnutí. Jen se mi někdy zasteskne, nic víc,“ uvedla jsem na pravou míru a bezstarostně jsem se na něj usmála, aby viděl, že si z toho nic nedělám. On mi ten úsměv ochotně oplatil a jeden neposedný pramen ofiny vlasů, který se mi uvolnil z vyčesaného drdolu, mi zastrčil za ucho.

„A nevrátíš se někdy zpátky? Byla jsi vážně skvělý detektiv. A teď je navíc kapitánem Tess, no, a nezapomínej na to, že tys jí k té funkci taky hodně pomohla,“ osvěžil mi fakta, kteráž by mohla značně pozitivně ovlivnit moje další nostalgické oprašování věcí minulých. Při tom na mě tak povzbudivě pomrkával, až tím ve mně vyvolal dojem, že mu na tom možná záleží víc než mně.

„Zatím netoužím po tom znovu nosit odznak nebo snad tu těžkou zbraň po boku. Naprosto mi bude stačit, až mi jednou nasadíš prstýnek,“ umírňovala jsem jeho bouřlivé představy o mé alternativní budoucnosti, v níž jsem se já osobně viděla někde dočista jinde. Anebo spíš ne ve své předchozí práci.

„Toho si skoro ani nevšimneš, až ho budeš nosit,“ pravil věcně, že ten rozdíl mezi nošením odznaku a prstenu je docela markantní. Nemluvě o tom, že má radikálně odlišný význam.

„Proto budu raději vdaná paní, než policejní detektiv,“ ujasnila jsem mu blahosklonně, ale s takovým neoblomným výrazem ve tváři, který Gabeovi napovídal o tom, že jsem tohle téma uzavřela. A protože byl Gabe nadmíru vnímavý, pouze mi to s rozkošným úsměvem odkýval a znovu si mě k sobě přitáhl na hruď.

„Nepůjdeme dovnitř?“ navrhl mi Gabe po souznivé chvilce vzájemného tulení se.

„Jo, pojďme. Už je mi docela zima,“ odsouhlasila jsem mu vstřícně a zařadila jsem se vedle něj, když mě omotal levou ruku kolem pasu a vyšel se mnou do tepla budovy. „Hned si napustím horkou vanu, abych se ohřála. Mohl bys mi zatím udělat něco k snědku, prosím? Jsem docela hladová,“ poprosila jsem ho se štěněčíma očima a nezištným úsměvem, čemuž Gabe nedovedl odolat. Nespatřila jsem sebemenší snahu mi jakkoliv odporovat, což jsem ocenila ještě širším úsměvem.

„Jen když mě k sobě pustíš do vany,“ vyjednával se mnou rozpustile a loupal po mně potměšile očima.

„Miláčku, já bych se tam chtěla chvíli natáhnout. Dneska to byla docela náročná směna,“ vzepřela jsem se na jeho podmínce se zdvořilým odmítnutím, které on naštěstí přijal ve vší oduševnělosti.

„Cokoliv, lásko,“ vyhověl mi s naprostým pochopením, jenže to netušil, že jsem si samotu ve vaně prosadila ze zcela jiného motivu. Uvnitř mě totiž ty rozvířené emoce neúnavně útočily na můj dosud příčetný hlas podvědomí, který mě neodbytně ponoukal, abych zavolala svojí nejlepší kamarádce, kapitánce Tess, a svěřila se jí s tím, co se mi tady před několika minutami stalo. Nemohla jsem si to nechat pro sebe, protože bych tu tíhu a vzrušení z toho tajemství prostě nevydržela. Můj přítel samozřejmě nepřipadal v úvahu. A kromě něj neexistovala vhodnější osoba, které bych to mohla říct, než právě Tess. Tedy samozřejmě ještě Heather, ale ta je dnešní večer bohužel nedostupná. Abych se trochu ospravedlnila, tak informovat Tess o návratu Vincenta bylo taktéž zcela nezbytné. Kvůli J.T.mu. A protože je Tess jeho partnerka, je logické zavolat zrovna jí. Byla jsem zvědavostí u vytržení, jestli se Vincent svému nejlepšímu kamarádovi ozval, že se vrátil zpět do New Yorku.

Jakmile jsme vešli do bytu, bezmyšlenkovitě jsem se Gabea pustila a automaticky jsem si to namířila do koupelny, kde jsem ze všeho nejdřív začala napouštět vodu do vany, abych alespoň minimálně zamaskovala svůj telefonát. Ten zmiňovaný relax jsem ovšem mínila vážně, takže jsem do vody přidala fialkovou tekutou emulzi s vůní levandule, která vzápětí spustila svoji chemickou reakci, která vanu naplnila sněhově bílou bublinkovou pěnou. Až dotelefonuju, tak se do té pěny naložím a pobudu si tam, dokud voda nevychladne.

„No ták, Tess, zvedni to,“ mluvila jsem sama pro sebe, zatímco ve sluchátku mého smartphonu se ozývalo pouze otravné pípání. Vůbec mě nenapadlo, že by v tuhle pokročilou hodinu, a to v jedenáct hodin večer, by Tess už nemusela být na příjmu. Dost možná ležela v posteli a tvrdě spala. A s J.T.em vedle sebe… „Hirošima!“ zvolala jsem horečně do mobilu, jakmile to protivné pípání ustalo a z druhé strany se ke mně doneslo pobouřené zamručení, v němž jsem zaslechla rozespalou Tess. Takže ano, evidentně spala a já jsem ji probudila. Vzhledem k tomu, že jsem náš hovor započala zrovna tímhle speciálním termínem, který měl pro většinu populace jednoznačný význam, ale v našem osobním slovníku znamenal záležitost největší naléhavosti, na němž jsme se domluvily na počátku naší spolupráce u policie, tak proto se Tess pozdržela veškerých stížností a nadávek, kteréž se jí dozajista sumírovaly na jazyku. Místo toho spíš zbystřela, poněvadž jsem uslyšela překvapené nadechnutí.

„Proboha, co se stalo?“ vypadlo z ní s nepřeslechnutelnými obavami a netrpělivou pobídkou.

„Můžeš mluvit? Je tam J.T. s tebou?“ přeptala jsem se jí kontrolně, než jsem na ni spustila tu pomyslnou bombu.

„Jo, leží vedle mě a spí jako dřevo. Proč se ptáš?“ zajímala se Tess trochu nechápavě a schválně svůj telefon přiložila k J.T.ho obličeji, abych na vlastní uši slyšela, jak si spokojeně pochrupuje. Neudržela jsem se a škodolibě jsem se Tess vysmála. Ona mi to vrátila akorát s opovržlivým odfrknutím, ale dál to neřešila.

„Promiň, že jsem tě vzbudila, ale já to někomu musela hned říct… Vincent se vrátil zpátky,“ vylítlo ze mě rozpačitě, ale s jistou úlevou, s níž mi z hrudníku opadlo to pověstné tíživé břemeno.

„Catherine,“ oslovila mě poněkud káravě a v podtónu jejího hlasu jsem poznala nádech skepse. „Tohle už jsem od tebe slyšela asi tak čtyřikrát od té doby, co odsud odešel,“ vytkla mi znevážlivě a bezděčně si povzdechla, jako by tím chtěla naznačit naivnost a bláhovost mého tvrzení.

„Ale ne! Tentokrát jsem ho vážně viděla. Mluvila jsem s ním a žádal mě o pomoc,“ parafrázovala jsem jí obsah naší strohé konverzace s Vincentem, také nanejvýš stručně, protože jsem se s ní nemohla nijak sáhodlouze povídat. Voda do vany přibývala závratnou rychlostí…

„No počkej… Takže je Vincent fakticky zpátky? O jakou pomoct tě žádal? A jak to, že J.T. nic neví o tom, že se vrátil?“ zahrnula mě množstvím oprávněných dotazů, jenž jí zahltily mysl, jakmile vstřebala ten nový fakt, že se zvíře vrátilo zpět do svého teritoria. Když už jsme u toho, tak nejspíš i se svojí zrzavou netvoří družkou… Sakra práce!

„Ano, je! Viděla jsem ho na vlastní oči. Sice nevím, na jak dlouho nebo jestli tu vůbec ještě je, ale dneska za mnou Vincent sám přišel. Nevím, proč ode mě chtěl pomoct. Vypařil se dřív, než mi to stačil říct, ale každopádně… choval se dost zvláštně. Připadal mi hrozně vyděšený a nejistý. Jako by to ani nebyl on. Volám ti právě i kvůli tomu, abych zjistila, jestli se Vincent ukázal jenom mně, anebo jestli přišel i za J.T.m. Takže ti nic neříkal?“ ubezpečovala jsem se, aby mezi námi nevzniklo nějaké nedorozumění.

„O Vincentovi vůbec nic. Kdyby se tady Vincent objevil, tak by mi to určitě řekl… A ty jsi o tom Gabeovi evidentně neřekla, že? Co s tím vlastně hodláš dělat, Cat?“ zaměřila se soucitně na moje niterní pocity, které byly od Vincentova příchodu jako na houpačce.

„Ty hlavně J.T.mu neříkej, že za mnou Vincent přišel, ano? Třeba to takhle Vincent chtěl, anebo se mu brzy sám ukáže. Slib mi to, prosím tě, Tess,“ vybídla jsem ji důrazně a zbytek jejího monologu jsem protřele ignorovala, poněvadž jsem tuhle pobídku k složení závazného slibu považovala za mnohem důležitější.

„Dobře, Cat. Slibuju ti, že o Vincentovi před Forbesem ani nemuknu,“ zapřísáhla se mi a odpustila si jakékoliv zesměšnění mé prosby, jelikož z mého hlasu snadno odhadla, že tomu přikládám velkou váhu. „Ale ty bys to měla Gabeovi říct, víš. Něco takového bys mu neměla zatajovat,“ ponoukala mě dobromyslně a zněla maximálně přívětivě, abych si to nevzala příliš osobně a neurazila se třeba. Ale kdeže…

„Já vím, že bych měla, ale… co když se mi Vincent znovu neukáže a zase zmizí? Počkám, co se bude dít, a když tak mu to řeknu později. Nechci Gabea zbytečně zneklidňovat,“ srozuměla jsem ji se svým názorem, který tak trochu souvisel i s tísnivými pochybami o tom, jak by Gabe tuhle informaci přijal. Nechce se mi to zatím zjišťovat. Ale jestli se tu Vincent rozhodne zůstat, budu tomu muset nevyhnutelně čelit…

„Víš, Cat, neklidná jsem z toho jenom já, takže…“ naznačila mi Tess, že od Gabea bych měla očekávat asi o něco výmluvnější reakci.

„A co mám říkat já? Vincent přišel za mnou a chtěl ode mě pomoct. Jenže ono to skutečně vypadalo, že tu pomoc potřebuje,“ zopakovala jsem jí jaksi váhavě, poněvadž jsem si v mysli stále přemítala ten náš rozhovor, jestli jsem si vyvodila opravdu správný závěr.

„A pomůžeš mu?“ zpovídala mě s přátelskou starostlivostí.

„To zatím nevím. Musím vědět víc. Po tom všem, co se stalo a kolik času od té doby uběhlo… Všechno je teď jiné a já se na minulost obracet nemůžu,“ odvětila jsem jí zadumaně, poněvadž myšlenky tohohle typu mě docela vyčerpávaly.

„Myslíš, že se Tori vrátila s ním?“ vyřkla onu obávanou otázku, která mě v mysli děsila ze všeho nejvíc. Úzkostně si přeju, aby se nacházela alespoň přinejmenším na opačné straně planety… 

„Pevně doufám, že ne. Ale vzhledem k tomu, že se na něj tehdy tolik upnula a stáhla ho na svoji stranu, si myslím, že je zpátky taky,“ podělila jsem se s ní o svoji nefalšovanou domněnku, která mě vyloženě frustrovala. Tori je neskutečně proradná bytost, kteréž se podařilo Vincenta strhnout svojí zvířecí podstatou, a jakýmsi nevysvětlitelným způsobem ho k sobě připoutala. Především jí dávám za vinu, že Vincent dal nakonec přednost pomstě mému otci, než před mou láskou, protože ona v něm probudila tu temnou, zvířecí část, jíž bohužel propadnul. Věřím tomu, že nebýt její nespoutané a nezodpovědné přirozenosti, tak by Vincent zůstal se mnou a svoje zvířecí jádro by potlačil. Naneštěstí se tak nestalo…

„Tuším, že jestli je ta malá zrzavá potvora zpátky, tak že to zaručeně poznáme. Problémy na sebe nenechají dlouho čekat,“ předvídala Tess dopáleně a znechuceně si odfrkla.

„Tak to máš recht, Tess. Kdyby něco, dáme si vědět, ano? Já končím, lezu do vany. Tak dobrou noc a díky, že sis mě vyslechla,“ loučila jsem se s ní nedočkavě, protože mě ty vřelé bublinky neuvěřitelně lákaly. Vody jsem měla tak akorát pod hranu vany, aby se pak nepřelila, až se do ní vnořím.

„Za nic, Cat. Jasně, že jo. Tak dobrou noc,“ rozloučila se se mnou i Tess a vzápětí hovor zavěsila. Během minutky jsem ze sebe shodila svršky a uvelebila jsem se v levandulové koupeli. Moje mysl ovšem nepřestala pracovat na plné obrátky, když jsem uvažovala nad tím, co všechno vlastně může Vincentův návrat způsobit… 

V příští kapitole se situace zásadně zkomplikuje a hlavní podezření samozřejmě padne na navrátivšího Vincenta. 

Mockrát všem děkuju za zájem o můj druhý, prakticky třetí, autorský počin na tomto webu, moc mě to potěšilo! Snad mi zachováte svoji přízeň i nadále a povídka splní vaše očekávání. Jmenovitě bych chtěla poděkovat Theresii a Shaun, které mě nesmírně potěšily svým milým komentářem, takže velké díky Vám, holky! :) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me II. :