OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me XVI.



Beauty and the Beast: Save Me XVI.Tess přináší Catherine další novinky ohledně jejího případu, který se nepříjemně zamotá. Ale teprve fatálně se všechno zamotá, když se dobrovolně ukáže Tori, která Catherine odhalí jedno velké tajemství, které se týká Vincenta.
Užijte si kapitolu, Vaše marSabienna

0.16 POCHYBNOSTI

 

Přispěchala jsem kvapně ke vstupním dveřím bytu, na něž se kdosi vytrvale dobýval. Objevila se za nimi rozrušená Tessa, která mi asi přišla něco neprodleně sdělit, jelikož se z toho sama evidentně ještě snažila vzpamatovat. Pochopitelně ta její, zatím neprozrazená, novinka musela mít co dočinění s tou naší společnou záležitostí ohledně zvířat, jinak by tu takhle netrpělivě nepřešlapovala.

„Kruci, Tess. Co se stalo?“ vyhrkla jsem na ni zaskočeně a ustoupila jsem jí z cesty, aby mohla vejít dovnitř. Vydala se okamžitě vpřed, div do mě nevrazila, ale když na kuchyňskou linku položila tutéž policejní složku, kterou mi posledně ukázala před pár dny v Il Cantucciu, její neomalenost jsem dovedla snadno pochopit. „Máme další oběť, Cat. A tahle je nejspíš spojená s tebou,“ ospravedlnila svoje další porušení základních pravidel a složku mi otevřela dřív, než jsem se k ní vrátila ode dveří. Vyvedlo mě to z rovnováhy natolik, že jsem se nepřiměla ze sebe vydat ani hlásku, a když jsem navrchu obsahu složky spatřila fotografii mladé ženy, nápadně se podobající mně, regulérně mi zatrnulo. Jakmile jsem se podívala na její odhalený a animálně rozdrásaný hrudní koš, na němž stál krvavý nápis – ZACHRAŇ MĚ – bylo mi nad slunce jasné, jak to svoje tvrzení myslela.

„Co to má znamenat? Proč by něco takového Tori dělala?“ podivila jsem se nahlas, aniž bych se nad tím logicky zamyslela, což za mě naštěstí zvládla speciálně trénovaná Tess. Ačkoliv byla i ona stále v takovém šokujícím ustrnutí, dařilo se jí ovládat veškeré mentální schopnosti daleko lépe než mně. Dovedla jsem akorát vyjeveně zírat na ten usvědčující důkaz zachycující další překročení hranic lidskosti, které nesmí zůstat nepotrestáno.

„Podle mě to Tori nebyla,“ podělila se se mnou Tess poněkud zdráhavě o svůj osobní názor a uhnula očima stranou, jak se i jí vyřčení této nelehké hypotézy veskrze příčilo. Můj první instinkt byl ji rovnou zavrhnout, ale vehementně jsem si zachovala své obvyklé rozumné smýšlení, které mě donutilo být k sobě absolutně upřímná. Bylo právě tak akorát na čase si naplno přiznat, že tenhle Vincent, který se sem čerstvě vrátil, byla dost možná jeho úplně nová verze, která mi byla vlastně naprosto cizí. To, že se mu navrátila paměť, bylo zcela irelevantní. Bohužel jsem se nějak nechala zaslepit tím, že se vůbec vrátil, přišel za mnou, a že mě navíc prosil o pomoc, takže jsem se nějak nestihla zaměřit na ty potencionální hrozby, které jeho rozporuplná osobnost představovala. A přitom mě na to v podstatě sám upozorňoval. Přesně jako Gabe! Zatraceně…

„Já doufám, že jo,“ vydechla jsem otřeseně a konečně jsem odvrátila zrak od toho hrůzného, brutálního výjevu, který jsem na svoji zjemnělou povahu pozorovala až příliš dlouho. Do mé paměti se vryl již během prvních několika sekund, ale kvůli i těm nejnepatrnějším detailům jsem ho musela pečlivě prozkoumat.

„Cat, nemusím ti přece vysvětlovat, proč to teď vypadá spíš na Vincenta. A o tom, že by tu bylo další zvíře, bohužel nic nevíme,“ pronesla Tess zcela věcně a věnovala mi jeden soucitný pohled, když se snadno dovedla vcítit do mé kůže. Díky práci jsme jedna druhou znaly velice důvěrně. Tess oduševněle zavřela složku a konejšivě mě poplácala po rameni. Tohle chlácholivé gesto mě o to víc rozhodilo, poněvadž mi tím akorát naznačila, jak je tahle situace nesnadná.

„Ať to vypadá jakkoliv, dokud od Vincenta na vlastní uši neuslyším, jestli tu nebožačku má na svědomí on, tak…“ nedokončila jsem onu načatou větu, poněvadž by poté vyzněla přinejmenším pošetile. A to jsem své naději, která uvnitř mě neutišitelně doutnala, nemohla provést. Musela jsem ji v sobě neustále přiživovat, dokud se nedozvím pravdu přímo od něj. Stejně jako ve všem ostatním. Naděje je vždy úplně to poslední, co nám zbude, když už nic jiného nemáme…

„Ale připouštíš, že by to mohl být on,“ ujišťovala se Tess o mojí racionalitě, jelikož byla již dávno seznámena s mým zaujetím vůči Vincentovi, poněvadž byl můj úsudek značně ovlivňován emocemi.

„Jistěže. Vincent není kvůli Tori sám sebou. Ona ho má pod svým vlivem, a když to přeženu, tak… Vincent je vlastně její loutka a hlavně Tori tahá za nitky, takže…“

„I kdyby ho k tomu donutila Tori. Jestli ta chuděra umřela rukou Vincenta, pak to mění úplně všechno. Chápeš, co to může znamenat?“ přerušila mě Tess netaktně v mém monologu, ale to protože si uměla správně odvodit moje myšlenkové pochody.

„To by mi snad Vincent řekl, ne?“ obořila jsem se na ni nezřízeně, až mě samotnou to zaskočilo, což mi dala najevo tím, jak jí obočí vyskočilo blízko ke kořínkům vlasů nad čelem. No budiž, teď jsem to trochu přehnala. Však jsem měla stále živě na mysli, že přede mnou Vincent tají něco z doby, kdy byl s Tori. Nějaké hodně ošklivé, temné tajemství….

„Snad jo,“ zdůraznila ono záludné příslovce, pod nímž se skrývalo nebývalé nebezpečí. Ta moje krátkozrakost ohledně Vincenta byla dost možná mnohem více fatální, než by mě zprvu vůbec napadlo. Dočista jsem pozapomněla, od svého odchodu z postu detektiva, jak příšerně komplikovaná je psychologie. Odteď začnu na věci nahlížet opět s větší prozřivostí, abych se ušetřila případného devastujícího zklamání, které bylo aktuálně v horké hře. Do háje. S tímhle bláznovstvím musíme co nejdříve skoncovat!

„P-promiň, Tess. Já jen… nemůžu uvěřit tomu, že by se Vincent mohl dopustit nějakého takového zvěrstva. Když padla vina na Tori, tak jsem na Vincenta začala pohlížet jenom jako na oběť a naprosto jsem zapomněla na to, že i on je predátor. Popravdě… zatím toho vlastně moc nevíme. Musím zjistit víc. Kvůli sobě i kvůli tvému případu a těm třem ztraceným životům. Nic nemusí být takové, jak se zdá. To mi došlo teprve až teď. Proč až teď?! Rozumíš tomu?“ plácala jsem jedno přes druhé, jak mnou cloumalo to čím dál hutnější zděšení, poněvadž mou myslí prostupovalo víc a víc alternativ pojících se na ten ohavný snímek, od té chvíle, co jsem na něj prvně pohlédla. Jednoduše řečeno, povolily mi nervy.

„Jasně, že tomu rozumím, Catherine. Ale důležité je, že sis uvědomila, že tenhle Vincent není ten, kterého jsi kdysi znávala. Ani když se mu vrátily vzpomínky. A že to hlavně nepopíráš,“ upokojovala Tess moje počínající nervové zhroucení a blahosklonně se na mě usmívala, což ve mně znovu ponechalo další frustrující dojem. Potřebuju mluvit s Vincentem. Neprodleně! Doufám, že ho J.T. nechal u sebe v bytě a že se s ním budu moct nějak spojit, protože z téhle tísnivé nejistoty se jinak zblázním! „Hele, nemám ti udělat čaj nebo tak něco? Celkem jsi pobledla. Pojď se aspoň posadit,“ strachovala se o mě Tess, když přihlížela tomu, jak pomaloučku a nemilosrdně procitám z naivity.

„Něco takového říkal i Gabe,“ ucedila jsem dopáleně, poněvadž jenom ta připomínka naší poslední hádky mě dokázala ihned řádně popudit.

„Jo ahaaa. No a… tak jak to teď mezi vámi je?“ změnila námět rozhovoru, nejspíš ve snaze odvést moji pozornost jinam, ale ani tohle jí nevyšlo. Laxně jsem zdvihla levou ruku obalenou v ortéze a několikrát jsem zahýbala všemi prsty, aby bylo zřejmé, že mi chybí zásnubní prstýnek. I když to by ji v žádném případě neušlo.

„Sakra, co se stalo?“ vypadlo z ní konsternovaně a div jí nevypadly oči z důlků.

„Vincent se stal... Víš, předevčírem jsme se s Gabem usmířili. Dušoval se s tím, jak mě chce podporovat a že mi věří, ale jakmile zjistil, že tu byl včera Vincent, tak byl samozřejmě zase oheň na střeše. Byla to už něco jako poslední kapka, protože jsem těch jeho výstupů měla vážně po krk… no a nakonec jsem mu ten prstýnek vrátila. Dokud se naše názory budou takhle zásadně rozcházet, tak to mezi námi nebude fungovat, tak jako předtím. Uvidí se, co s námi bude dál. Jestli něco bude dál. Ale to až potom, co vyřešíme tuhle záležitost se zvířaty,“ zodpověděla jsem jí jaksi zdlouhavě, ale klidně bych to mohla rozvést jednou tolik obšírně, kdybych s ní ovšem mínila rozebírat právě toto téma. Což jsem vskutku nechtěla…

„To je ale docela drsný, ne? Nechat ho kvůli tomu, že se vaše názory rozcházejí,“ podotkla celkem zaraženě a mezi obočím jí vyskočila dvojitá svislá vráska, která reflektovala její nepochopení.

„Tess, vždyť tě vydíral kvůli tomu, abys mě z tohohle případu úplně vynechala, když jsem mu řekla o tom, že je Vincent zpátky a žádá mě o pomoc. Tak si zkus představit, k čemu by mohl přikročit, když jsem mu včera řekla o tom, že mě Vincent stále miluje. Tou pauzou jsem chtěla předejít nějakému maléru a taky…“

„Teda, Cat, nic proti, ale myslím, že to ho bude ještě o to víc motivovat, aby ten malér způsobil.“ Znovu mi skočila nezdvořile do řeči, což jsem ovšem zpětně uznala spíš jako výhodu. Zbytek té poznámky bylo nestoudné přiznání, které jsem ale mohla prozradit nanejvýš právě Tess, anebo své sestřičce, která mimochodem spokojeně pochrupávala ve svém bývalém pokoji a o našem rozchodu s Gabem zatím neměla ani ponětí. Fakticky jsem zrovna připustila, že jsme se s Gabem rozešli? Žádná pauza, oddych, timeout? No, zdá se, že jsem se již smířila s tím, že je náš vztah aktuálně ve fázi rozchodu.

„Popravdě teďka vůbec netuším, co mám od Gabea očekávat. Každopádně jsem si naprosto jistá tím, že tohle určitě nenechá jen tak,“ prorokovala jsem decentně zlověstně, poněvadž jsem z toho včerejšího Gabeova poměrně rezignovaného odchodu neměla ani trochu dobrý pocit. Podivně rychle se s tím vyrovnal a bez nějakých dalších výlevů se jednoduše odporoučel. To mu nebylo podobné při těch událostech posledních dní.  

„Aby nám fakt nezačal fušovat do případu,“ postěžovala si Tess bezradně a nevědomky si prohrábla konečky prstů svoje tmavě kaštanové, pevné vlasy.

„Ráda bych řekla, že k tomuhle nepřistoupí, ale spíš je to přesně to, co udělá. Nic jiného mu v podstatě už nezbývá,“ potvrdila jsem její sklíčenou domněnku, když jsem se pokusila intuitivně nahlédnout do Gabeovy hlavy, v níž se musí odehrávat hotové myšlenkové turbulence.

„Takže musíme být rychlejší než on,“ zahlásala Tess naprosto trefně a nato se zatvářila vyzývavě.

„Zůstal Vincent u J.T.ho? Protože jestli tam není, tak jsme docela narazily. Já se s ním pořád nemám jak zkontaktovat a bohužel číst myšlenky na dálku neumí. Anebo spíš díkybohu, že to neumí,“ zauvažovala jsem v žertu nad další nadpřirozenou schopností z fantasy a scifi světů, ale kupodivu mi to po vyřečení nepřišlo ani zdaleka tak fantaskní jako v mé mysli. Ostatně, proč by se ke zvířatům nemohli přidat i čtenáři myšlenek? Ve skutečnosti by mě to vůbec nepřekvapilo.

„J.T. si ho tam sice nastěhoval, a byl z toho totálně u vytržení, že spolu budou bydlet zase jako dřív, ale těžko říct, jestli ho v bytě najdeme. Víš jak,“ upozornila mě duchapřítomně a pobaveně se na mě culila, kvůli té vsuvce ohledně ještě nedávného společného bydlení dvou nejlepších přátel, které jsme zásadně narušily obě dvě.

„Vincent se vždycky raději pohyboval ve tmě než na denním světle. Tohle se podle mě nezměnilo,“ zmínila jsem jaksi nostalgicky, jelikož jsem si současně s touhle poznámkou velice živě vybavila ten nespočet nočních návštěv, kterými mě zpočátku opravdu hojně zahrnoval. Musela jsem sebe samotnou v duchu napomenout, že myslím na něco takového, když nesmím opomínat ten významný fakt, že Vincent není takový, jak jsem ho kdysi znávala.

„No tak se jdeme přesvědčit, ne?“ pobídla mě Tess rozjařeně a zvídavě zvedla obočí, jak čekala na moji rozhodující reakci. Beze slov jsem se otočila, abych se přemístila k věšáku a sundala z něj svoji teplou, podzimní bundu. Tess se na mě potěšeně usmála a vyrazila ven z bytu jako první, se mnou v těsném závěsu.

„Máš u sebe ten náhrdelník? Pro jistotu,“ zasekla se Tess zničehonic za prahem a nepatrně omluvně na mě pomrkávala, aby si vyžehlila svůj skeptický komentář namířený proti Vincentovi. Bezděčně jsem si povzdechla a otočila jsem se zpátky k menší komodě, abych si ze šuplíku vzala ten drahokam k sobě do kapsy. Bylo mi malinko úzko z toho, že jsem si ten náhrdelník brala s úmyslem ochrany před samotným Vincentem. Jenomže co jsem o něm skutečně najisto věděla? Rozhodně ne tolik, abych si před ním mohla připadat bezpečně. Nemluvě o tom určitém, jaksi děsivém, momentě v letním sídle Windsorových nebo neméně varovným momentu v autě při cestě k J.T.mu

Sklusaly jsme hbitě schody dolů a s takovým tísnivým napětím jsme mířily k autu. Vtom jsem postřehla, jak se kolem nás cosi bleskově mihlo, až vzduch slabě zasvištěl, což byl onen autentický zvuk, který mi byl od známosti s Vincentem velice věrně znám. Někam poblíž se zrovna přemístilo zvíře. Ale tentokrát byl ten abnormálně rychlý pohyb jiný, více viditelný a jaksi… těžkopádný a nejistý. I ta jindy nepostřehnutelná šmouha oné osoby byla protentokrát rozpoznatelná. A tahle táhlá skvrna, která se tu mihla, byla barvy ryšavé…

„Je tady Tori!“ houkla jsem pološeptem k Tess, ačkoliv to nemělo sebemenší smysl, poněvadž to Tori se svým nepřirozeně rozvinutým sluchem stoprocentně zaslechla.

„Přicházím v dobrém.“ Vykoukla na nás za rohem Toriina mléčně bílá tvář, obrýsovaná zrzavým závojem vlasů a s drzým úsměškem na rtech. Obavy i adrenalin zafungovaly neprodleně, když se mi tep zběsile rozběhl, ale moje zvědavost a touha po informacích zvítězily. Přesně jako u Tess, a tak nás zavedly za roh, do tmavé, vlhké uličky mezi vysokými domy, kam se Tori zbaběle schovala. Předtím, než jsme zašly do té uličky za ní, Tess vytáhla z pouzdra svoji zbraň a nabila ji, aby ji mohla případně použít. A takhle vypadala ochrana před Tori. Pokud bude třeba, tak ji ten náhrdelník narvu klidně až na dno žaludku, jenom aby nám nemohla ublížit. Znovu ji prostě nesmíme dovolit, aby se k nám bezprostředně dostala, protože by to už nemuselo skončit pouze nalomeným zápěstím nebo slabší migrénou.

„Pak si tohle, laskavě, neber osobně,“ ucedila Tess kousavě a provokativně zatřásla zbraní v ruce. Tori se na ni akorát kysele ušklíbla a okatě protočila panenky.

„Proč jsi přišla?“ převzala jsem si hlavní slovo já, jímž jsem otevřela závažnou konverzaci, kvůli níž nás svojí velkorysou návštěvou poctila tahle liška podšitá. Tori se do mě obezřetně zabodla očima, kterými se mi snad pokoušela vypálit díru do hlavy. Já si nad jejím celkovým nenávistným postojem držela povznášející nadhled, ale přesto jsem měla zdravou ruku vraženou v kapse a v dlani jsem pevně svírala ten zázračný kámen. Sice jsem v rámci možností nad věcí, ale nejsem úplně pitomá…

„Kvůli té další mrtvole, která se vám tady dneska ráno objevila,“ pronesla Tori zcela nezúčastněným tónem, jako by jí to bylo rádoby lhostejné. Naznačovala nám tím, že tohle je víceméně popud její přítomnosti, ale ne ten hlavní motiv. Tohle byla ovšem v pořadí až druhá věc, která mi brázdila mysl.

„Jak o tom víš?“ předběhla mě Tess, která svoje myšlenky zpracovávala jednou tolik obratně nežli já.

„Jsem Windsorová. Můj otec je sice mrtvý, ale jeho jméno má ve městě pořád nějaký vliv,“ zabrblala otráveně, když nám byla nucena tuhle neopomenutelnou skutečnost připomenout. Přitom se na nás dívala jako na dvě nesvéprávné osoby, čímž akorát dodávala svému projevu o to větší infantilní teatrálnosti. 

„To ses jako přišla pochlubit, že máš na svědomí další oběť?! Ale to ses vůbec nemusela obtěžovat. My víme, že jsi to byla ty,“ oznámila jí Tess nadmíru blahosklonně, v čemž jsem okamžitě postřehla cílenou, skrytou provokaci, takže jsem včas udržela jazyk za zuby, na němž uvízla odhalující námitka. Tori se na Tess podívala se stejně bouřlivým pohledem, kterým doteď spalovala mě. A samozřejmě jsem neopomíjela tu skutečnost, že se s tou poslední obětí poněkud zamíchaly karty a že do nemilosti zdánlivě padl pro změnu Vincent. Ale to Tori, doufejme, nevěděla, čehož se dalo perfektně využít.

„Právě, že já jsem to nebyla, a proto jsem tady. Měly byste vědět, jak se věci doopravdy mají, protože o další prostřelenou končetinu fakticky nestojím,“ prohlásila značně důrazně, abychom její průbojné tvrzení nijak neznevažovaly. Pro nás to už bylo již celkem automatické nutkání…

„Takže to chceš hodit na Vincenta,“ vydedukovala Tess pohoršeně a velice hutně se na Tori zamračila.

„Ten parchant mi vrazil kudlu do zad. Nemám už žádný důvod ho jakkoliv bránit. On si svoji stranu vybral, a k jeho smůle je úplně opačná než ta moje. Nic mu nedlužím. A i když ho pořád miluju,… sebe mám raději,“ hájila svoje podlé, sobecké konání, jež ji sem přivedlo, ve snaze si zachránit svoji kůži.

„Že jsi mrcha, o tobě víme taky,“ sykla jsem zhnuseně, zcela ohromená tou její nevídanou prohnaností, kterou zběžně disponovaly osoby s nějak pohnutou psychikou. Její zelené duhovky, po mé troufalé narážce, pojednou zaplály tou ohnivě naoranžovělou barvou, která jí ladila k jejím vlnitým, zrzavým loknám. Dovedla se ale ovládnout a svoje divoké vnitřní zvíře potlačit. Vůči mně ji to muselo stát nejspíš hodně přemáhání.

„Mrcha možná jsem, ale vražedkyně rozhodně ne. Všechny tři mrtvoly má na svědomí Vincent. Já jsem ho akorát kryla, nic víc. Ale s tím končím,“ obvinila směle Vincenta a její hlas byl nanejvýš nekompromisní. V bledém obličeji měla takový odhodlaný výraz, který mě příšerně iritoval.

„Proč až teď? Mohla jsi Vincenta odhalit už předtím, když jsme vás přepadly v sídle. Takže proč až teď?“ zpovídala ji Tess podezřívavě, poněvadž ta náhlá změna byla přinejmenším zvláštní.

„Chtěla jsem mu dát ještě poslední šanci, ale i tu sprostě zahodil. A teď? V nemocnici jsem ho jasně varovala, ať mě nechá na pokoji, ale od té chvíle, co jsem ji opustila, po mně ještě nepřestal čmuchat. Nechci s ním mít už absolutně nic společného. Jakmile si tu vyřídím posledních pár záležitostí a zahojí se mi zranění, tak odsud okamžitě padám a znovu sem v životě nevkročím. To vám slibuju,“ dušovala se Tori přísežně a opravdu se mi zdála jaksi zoufalá. Přesto jsem jí nevěřila jinak ani nos mezi očima…

„Proč by po tobě pátral, když by měl být tím vrahem Vincent?! To teda nedává moc velký smysl, Tori,“ uzemnila jsem ji trpce, abych jí dala najevo, že jí tak snadno na lep neskočím. Tori se na mě zadívala vskutku nenávistně a zas mě jím vraždila nejspíš na docela jiný způsob než předtím.

„Vincent je psychopat, takže nic z toho, co udělá, nemusí dávat smysl. Myslím, že se to v něm zlomilo v ten moment, kdy vyrval mému otci srdce z hrudi. Což mimochodem udělal i těm svým prvním obětem tady. Asi je to nějaký jeho podpis nebo tak něco. Bylo by celkem absurdní, kdybych vraždila tím stejným způsobem, kterým Vincent zabil mého otce, ne?!... Ale je logický, že po mně jde, když jsem mu v nemocnici vyhrožovala tím, že jestli mě nenechá být, tak vám o něm všechno řeknu. A protože je taky tak trochu paranoidní, snaží se mě teď dostat,“ objasňovala nám ty nedostatky v jejích tezích, které by se taktéž daly snadno označit za minimálně sporné. Anebo jsem jí prostě intuitivně nechtěla uvěřit ani hlásku, kterou vydala ze svých prolhaných úst. 

„Tohle je šílený… Co by od tebe jako chtěl?“ zpochybňovala jsem její vyjádření, poněvadž zatím neprohlásila nic, čím by nějak rozumně odůvodnila svoje obvinění. A my s Tess jsme byly trénované k tomu být krajně podezřívavé a skeptické. S Tori jsme ovšem jednaly extrémně podezřívavě a skepticky.

„Není to o tom, že by ode mě něco chtěl. Oba dva jsme zvířata a spojuje nás to prvotní pouto, který uvnitř sebe cítím úplně každou sekundu naprosto každýho dne. I přes to všechno, co se mezi náma stalo, nás to pouto k sobě pořád táhne. I kdybychom se vzájemně nenáviděli, tak nás to pouto bude chtít svést k sobě, takže… Kdyby to nějak šlo, tak bych to pouto okamžitě zpřetrhala. Nepřeju si teď nic jiného, to mi věř. Nechci mít s Vincentem už cokoliv společného, natož potom něco, co je součástí mé podstaty. A fakticky mě nebaví se před ním schovávat. Je to docela vyčerpávající, když se potřebuju co nejrychleji zotavit, abych odsud mohla konečně vypadnout. Nic mě tu už nedrží…“ remcala nespokojeně, avšak její obličej se chmuřil pod neskrývanou sebelítostí, která se mi až ze dna duše příčila. Sevřela jsem svoji pěst v kapse plnou silou, až mě to zabolelo, když jsem v ní třímala ten drahokam vsazený do náhrdelníku. Tohle snad nemyslí vážně, že ne?!

„A to tě máme jako litovat? Ale prosím tě,“ zasyčela Tess výsměšně a zavrtěla nad ní hlavou. Ovšem ani na setinu ji nespustila z dohledu, aby Tori nevyužila byť jen mžiku našeho rozptýlení v jakékoliv podobě.

„Jaký motiv by měl mít Vincent k zavraždění těch dvou?“ mluvila jsem k ní čistě hypoteticky, abych tím Tori názorně ukázala svoji oprávněnou nedůvěru v ní, přestože se snažila, seč mohla, abych uvěřila těmhle jejím žvástům. Naneštěstí mě ale nenapadl jediný podnět, který by ji donutil přijít za mnou a vykládat mi takovéhle nehoráznosti. Tedy kromě toho, který mi již prozradila…

„Slyšela si, jak jsem řekla, že je Vincent psychopat?“ strefila se do mě s řádnou dávkou sarkasmu, který se do mě doslova zahryzl. A ten náhrdelník se mi do té dlaně začínal normálně vlisovávat. „Pokud vím, tak žádný motiv neměl. Vincent jen už nedokáže ovládat to zvíře v sobě. Určitě sis toho musela všimnout. Neříkej mi, že ne…  Nevím, jestli je to kvůli mně, protože to mezi náma zezačátku fungovalo všechno naprosto skvěle. A pak se to najednou změnilo. Vincent byl vlastně pořád stejný, ale přitom úplně jiný… Jak moc, to jsem zjistila až tady. Však se ho sama zeptej na to, co všechno jsme dělali v michiganských horách, a pak pochopíš, kdo Vincent vlastně je,“ vypovídala se nám dvěma bez sebemenších zábran, ačkoliv všechny tyhle soukromé důvěrnosti patřily víceméně mým uším. Kdyby vedle mě nestála Tess, anebo Heather, tak bych s tímhle rozhovorem měla veliký problém. A kdybychom spolu mluvily jenom já a Tori, tak je zcela jisté, že bych jí tenhle rozhovor později celý přetlumočila, aby mi poskytla svůj vlastní názor, který by mi mohl být velice užitečný.

„Já ti nevěřím, Tori. Ničemu z toho, co jsi řekla,“ vyřkla jsem svůj definitivní úsudek, který žádné další Toriiny výmysly změnit nedovedly. Alespoň ne pro tuto chvíli, poněvadž jsem nemínila dát znát, že jsem poněkud na vážkách. I s veškerou nevolí jsem si v duchu musela přiznat, že možná něco na těch jejích proslovech bude. Je nesporný fakt, že je Vincent nesvůj a že se chová zvláštně.

„Ani nemusíš. Stačí, když se nad tím trochu zamyslíš…“ podbízela mi svoje lži, které se v mé mysli nezvratně usazovaly jako sedlina z kávy, čím víc jsem je před těmi dvěma rezolutně odmítala. Moje myšlenky byly složitě zamotané a pod tímhle dusivým nátlakem se akorát zašmodrchaly do spletitých uzílků.

„To jsem právě udělala a říkám ti, že ti nevěřím,“ zopakovala jsem jí podruhé a nadmíru výbojně.

„Já poznám, když lžeš, Catherine. A taky slyším tlukot tvého srdce,“ vysmála se mému chabému pokusu vzdorovat jejím vtíravým výmyslům. Teatrálně jsem se uchechtla, přestože koutky mých úst byly značně ztuhlé. Do smíchu mi totiž skutečně nebylo…

„Protože jsem vzteky bez sebe! Ty si sem nakráčíš jakoby nic a všechnu vinu svalíš na Vincenta?! Jenomže pozdě! Vincent byl rychlejší a jeho důvody jsou mnohem uvěřitelnější než ty tvoje! Jak můžeš být tak drzá a naivní?! Radím ti dobře, Tori. Sbal se a vypadni odtud, dokud můžeš, protože jestli si tě Vincent najde… Přísahám, že tě před ním neochrání ani sám bůh,“ varovala jsem ji běsně a skrz svůj jiskrný pohled jsem k ní metala výhrůžné blesky a můj zlověstný hlas zastoupil dokonce i ty hromy.

„Ono to vyjde nastejno, jestli mu o mém varování řekneš, nebo ne,“ zahlásala rádoby netečně, ale já ten skrývaný strach zaznamenala. Tori by se měla každopádně obávat, ať je Vincent takový, za koho ho mám já, anebo takový, jakým ho označila ona. „Já jen nerozumím tomu, kde bereš tu jistotu, že Vincent není takový, jak tvrdím já. Vždyť ty ho teď vlastně ani neznáš. Nevíš, kdo je tenhle Vincent. Ale snad ti došlo, že je jiný, než koho si znávala před těmi třemi roky. Změnil se, Catherine, a dokud sama nezjistíš, jak moc, měla by ses mít na pozoru i ty,“ oplatila mi i ona s předstíraným dobromyslným upozorněním, v němž na mě opět číhal odlišný podtext, a to tentokrát hrozba. Ta mě kupodivu nevykolejila tolik, jako to okázalé připomenutí, které jsem z jejích úst slyšela již potřetí a které mě od ní strašlivě dopálilo.

„Ty domýšlivá mrcho! A řekl ti Vincent o tom, že si na všechno vzpomněl?! Úplně na to všechno dávno předtím, než ses objevila ty! Tak či onak, pořád ho znám líp než ty, Tori! Ty nemáš ponětí, jaký ve skutečnosti je, když nemusí bojovat s tím zvířetem uvnitř! Ty v něm vzbuzuješ jenom to nejhorší!“ rozkřičela jsem se na ni pěkně od plic, když mi pojednou ruply nervy. A Tori to moje provokativní vyčítání rozhodilo naprosto stejně. Její strnule zaskočený výraz ji prozradil ihned, ačkoliv se ho vzápětí snažila vyměnit za neutrálně nečitelný. To se jí nakonec zdařilo, ale protože já jsem ji ihned odhalila, a dala jsem jí to v tom svém znát, tak záhy vyměnila ten mimický výjev ve svých ostrých rysech za mrazivě děsivý, až mi kvůli němu přejel mráz po zádech. Tess vedle nás oněměle vyčkávala na nějaký stěžejní moment, ve kterém by mohla zasáhnout a přerušit tím tu naši ošemetnou debatu. Správně odtušila, že mezi námi probíhá osobní výměna názorů a že by se proto raději měla vyvarovat jakýmkoliv nepatřičným poznámkám.

„O čem to mluvíš?!“ zavrčela vztekle a duhovkami jí znovu probleskl žhnoucí stín, který mě i Tess přiměl znovu zmobilizovat na maximum veškeré naše instinkty a pozornost.

„S tím se ti Vincent taky nesvěřil, hm?! Ty vůbec netušíš, proč za mnou přišel, co? Požádal mě o pomoc, aby se mohl zbavit tebe! To, že tě tím zradil, není ani tak kvůli mně, jako hlavně kvůli tobě! Kvůli tomu, jaká jsi ty sama!“ nešetřila jsem ji, jakmile jsem zjistila, že má nějakou nepatrnou slabinu. Našla jsem její citlivé místečko, drobnou ranku, jež jsem mermomocí každým slovem rozedírala víc a víc.

„Tohle je ta verze, kterou ti nakukal Vincent. A ty mu to žereš, protože jsi tak pitomá a nedokážeš se přenést přes to, že tě Vincent nechal a ignoruješ všechny důvody, kvůli kterým to udělal,“ vnucovala mi naopak svoji verzi, která byla čím dál absurdnější, jak si ji paličatě prosazovala.

„Existoval jeden jediný důvod, proč mě Vincent opustil, a ten zmizel, když si Vincent zase vzpomněl!  Proto se sem za mnou taky vrátil! A tebe se chce zbavit proto, aby mohl být znovu se mnou,“ vzdorovala jsem jejím verbálním atakům s nezměrně drtivějším účinkem, který ji doslova psychicky trýznil. Tori bohužel nikdy zvlášť nevynikala v racionálním řešení stresových a náročných situacích, od té doby, co se v ní probudilo zvíře. Vlastně neprokazovala dostatek sebeovládání ani předtím, takže po objevení takového potenciálu bylo celkem zřejmé, že ho bude nezřízeně využívat.

„To není pravda,“ vzkřikla rozčileně a bleskově se přemístila těsně přede mě, aby ve mně vzbudila podmíněnou bázeň odvíjející se od našeho vzájemného, vyostřeného vztahu. Její pohyb byl ale znovu jaksi neobratný a kulhavý, poněvadž se jí to zranění po průstřelu nohy zatím nezhojilo. Nebýt její indispozice, tak ten spásný poklad ve své kapse nevytáhnu neprodleně poté, co se mi před očima šmouha proměnila ve figuru.

„Okamžitě od Catherine odstup, Tori! Nebo si z tebe udělám terč tentokrát já!“ zahulákala Tess celá nabuzená, jak ji ta změna povahy rozhovoru strmě vtáhnula zpět do samého středu dění.

„Co to máš v té ruce?“ vyzvala mě Tori velice prchlivě a na Tessino doporučení vůbec nedbala. A pro mě v tom hektickém sledu událostí vyvstala pouze dvě východiska, která bych mohla využít v souvislosti s tím náhrdelníkem, na který Tori již přišla. Zapírat ho byl holý nesmysl. No, a jelikož jsem k Tori chovala nebývalou zlobu a zášť, vybrala jsem si tu zákeřnější možnost. Zároveň i riskantnější, ale momentálně jsem vyloženě prahla potom ji ještě víc ublížit. Nejlépe tolik, jak to jenom jde…

„Slyšelas mě? Běž od Catherine…“

„Brzdi, ranařko. Už minule jsem pochopila, že nejsem nezranitelná,“ přerušila ji Tori dočista pokorně, což působilo vzhledem k jejím předešlým vznětlivým krokům poněkud nevyrovnaně. No, to odpovídá. Zatímco zírala na Tess, já jsem jí před obličej rozložila na dlani ten náhrdelník v celé jeho kráse. A jí spadla brada dolů…

„Kdes to vzala?!“ vyštěkla kysele a opravdu nerudně se na mě zamračila.

„Vincent mi ho daroval. Tobě ho vzal a řekl ti, že ho schová, ale přitom ho dal mně. Věděl, co pro mě znamená. A to i přes to, že věděl, co znamená pro tebe.“ Vychutnala jsem si každičkou jednotlivou souhlásku i samohlásku, kterou jsem nechala linout ze svých jízlivých a mstivých úst. Trefila jsem se opětovně do černého. Tori se tahle nestoudná lež upřímně dotkla a zjevně ji hluboce ranila.

„Dej mi ten náhrdelník, Catherine! Je můj! Vincent ho dal první mně, takže mi patří! Jestli mi ho ihned nedáš, tak ti klidně urvu ruku a vezmu si ho sama!“ Její zlovolný monolog teprve dozníval, když vzduch rozřízl ohlušující výstřel mířený do vzduchu. Příště už si zajisté najde svůj cíl. Tori se naštěstí zalekla a stáhla se.

„Ani náhodou,“ zachrčela jsem zarputile a náhrdelník jsem nepoddajně sevřela v dlani. Pak jsem od Tori sama na pár dlouhých kroků ustoupila, když ona se k tomu i přes Tessin rozkaz neměla.

„Já ten náhrdelník dostanu, Chandlerová. Na to se spolehni,“ slíbila mi kousavě a nechala ve svých zelenkavých duhovkách zase přešlehnout onen ohnivý záblesk, jako by to jím mínila nějak stvrdit. Totéž platilo o tom zvířecím zavrčení, kterým se jí rozvibrovalo hrdlo, jakmile ukončila tuhle napjatou konverzaci. Poté se mezi námi akorát protáhla ta nemotorná šmouha, která do mě nezapomněla hrubě strčit, až jsem málem ztratila rovnováhu a spadla na zem. Tess měla ale také bleskové reflexy, takže mě popadla za rukáv bundy, aby mě podržela. Dívala se na mě ale značně nechápavě, že mi snadno docvaklo, čemu ten překvapený obličej odpovídá.

„Nemohla jsem si pomoct, no. Ta potvora mi vážně hýbe žlučí,“ osvětlila jsem mírně zahanbeně, jelikož jsem na tuhle hanebnou lež nebyla vůbec pyšná. S tou Toriinou se ovšem nedá vůbec srovnávat… Jestli na ní tedy není aspoň zrnko pravdy, o čemž silně pochybuji.

„No mně to vysvětlovat nemusíš. Ale co třeba Vincentovi, až se to dozví?“ strašila mě Tess již poměrně lehkovážně a pobaveně a schovala zbraň do pouzdra. Já jsem pouze protáhla ústa dolů a několikrát jsem rozpačitě zamrkala, což Tess rozesmálo. Taky bych ráda, kdyby mi bylo do smíchu, jenže to mi zaručeně v dohledné době nebude…  


V příští kapitole se znovu objeví Gabe, který je zoufalý jako ještě nikdy dřív, a tak udělá zásadní chybu, díky které od sebe Cat odežene nadobro. Povídka se pomaličku chýlí k prvnímu podstatnému zlomovému okamžiku. :)

Mockrát všem děkuji za neutuchající přízeň!! :)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me XVI.:

1.
Smazat | Upravit | 12.03.2016 [18:55]

Kruťárna!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!