Bubble - Kapitola 12. (Poslední) • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak tu mám poslední kapitolu Bubble. Konečně je to dposané a já můžu žít s klide v srdci, že už to mám za sebou. Vím, že to už asi nikdo nečte, ale tak kdyby se někdo hodně nudil a chtěl si něco přečíst, nebudu proti :D Jsem ráda za každý koment i kritiku. Jinak se moc omlouvám za pravopisné chyby, nestihla jsem si to zkontrolovat :)

04.08.2013 (18:00) • Attia • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 670×

12. Hra

Dnešní den se neodehrával moc podle mých představ. Nevěděla jsem, proč tam jdu a co tam chci dělat. Získat zpět svůj život, to ano, ale něco mě tam táhlo, tak trochu proti mé vůli. Nemohla jsem s tím nic dělat a už zase jsem byla jen figurka v nějakých hrách.

Ze svého posledního dne si toho moc nepamatuju a každým dnem, tam, kde teď jsem, zapomínám čím dál víc. Ale pokusím se vám to pokud možno co nejlépe popsat. Takže, jak už jsem říkala, něco mě tam táhlo proti mé vůli…

Pomalu jsem otevřela hlavní dveře a vešla dovnitř. Trochu zaskřípaly a poté se za mnou okamžitě zaklaply. Zkusila jsem je otevřít, ale nešlo to.

V tu chvíli jako bych vystřízlivěla. Už mě tu nic netáhlo a já si uvědomila, že asi za chvíli umřu.

Chodbou se rozezněl smích mně až příliš povědomý. Liam. Je tu. Asi nepatřím k nejchytřejším lidem, ale došlo mi to vše v jednu chvíli. Celou tu dobu to byl on.

Jen on věděl, co dokážu, a řekl mi, ať tu jdu. Ten, kdo mě má zabít, je on. Když by to byl někdo neznámý, neřekla bych, ale on mě znal, a to mě právě tolik děsilo.

„Konečně tě tu máme.“ Jeho hlasem se nesl nádech ironie a předčasného vítězství. V ruce jsem pocítila drobounké lechtání. Nemusela jsem se koukat, abych věděla, co tam je. On v ruce svíral velkou mačetu a já pírko. Měla bych se naučit nedůvěřovat „lidem“ co, mi zničehonic nabídnou, že mě naučí používat nové schopnosti.

Nehodlala jsem se s ním nijak vybavovat a zdá se, že mé nohy to pochopily dost rychle.

V hlavě jsem si srovnávala všechny fakta. Nemůžu použít žádnou ze svých schopností. Můj život závisí na malém pírku, co mám v ruce. A teď tu máme samozřejmě i výhody. Znám tuhle školu jako své vlastní boty. Vím –aspoň z části - co umí Liam.

Nohy mě zavedly na místo v mém snu. Přesně jako ve snu.

Ve snu jsem se vždy dala na útěk ke skladu a sklepu. Odbočila jsem na sklad a schovala se do koutku, skrčila nohy co nejvíc k sobě a rukou si zakryla pusu a tlumila jsem těžký dech. Pak ten muž zavřel dveře a kráčel pomalu mým směrem.

Udělala jsem to přesně podle snu. Jo, asi jsem vážně magor. A pak to nastalo.

„Už si pro tebe jdu. Jedno jehňátko je pryč, zbývají ještě čtyři. Čtvrté jehňátko se však odpoutalo od stáda.“ Když tohle řekl ve snu, vždy jsem se probrala, ale teď ne. Panika postupovala mým tělem.

A přesně v tu chvíli, když jsem ho spatřila u dveří, mě napadla ta nejpitomější věc. Nebyla by možná tolik pitomá, kdyby na tom teď nezáležel můj život.

Přitiskla jsem si k puse to pírko a potichu jsem se do něj modlila. Ale ne k Bohu, ale k Smrti.

Aby ho zabila a na oplátku si vzala i můj život. A pak to pírko z mých rukou zmizelo.

Liam stál pořád u dveří. Nevypadal jako on. Měl krví podlité oči a krvelačný výraz.

Postavila jsem se k němu čelem, pohlédla na něj a usmála se. Věděla jsem, co s tím pírkem dělat. Věděla jsem to už hodně dávno. Když anděl Pomsty vykoná pro někoho pomstu, ten druhý ho potom musí poslechnout. Tehdy v té knihovně bylo víc, než jsem si všimla. Byl tam obrázek s pírkem uprostřed, který jsem si jen tak letmo prohlédla, ale paměť mi slouží dobře.

Liam udělal krok vpřed. Ozval se výstřel. Za jeho prostřelenými zády stál detektiv Henry Wright. Děkovný usměv byl to jediné, co jsem za tenhle život stihla naposledy.

Nepomyslela jsem na své příbuzné, nemyslela jsem na nic. Smrt dodržela své slovo a vzala si jeho život, jenže jak dohody už chodívají, i já musela splatit svůj dluh.

S ostatními se dělo… nic. Má rodina dostala zprávu od Henryho Wrighta, že mě někdo zabil a že bohužel tělo uhořelo na místě. Lhal jim, protože věděl pravdu o mně a taky o všem kolem.

Věděli jste, že je v pekle zima? Je to tak, je to Bílé peklo, co drží mou duši a nedovolí mému tělu umřít, proto jsem tak chladnokrevná a bezcitná.

Den co den se procházím jako přízrak s prostřeleným srdcem, které nikdy nepřestane krvácet, mezi lidmi a hledám. Co vlastně hledám? To nevím, a až to zjistím, má duše konečně dojde klidu, ale do té doby nejsem ani živá, a ani mrtvá. Za smrt Liama jsem musela zaplatit svým životem, ale můj život nebyl to, co chtěla Smrt, ale moje duše.

« Předchozí díl

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Na pokračování