Bubble - Kapitola 11. • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak mám konečně po přijímačkách, a tak vám tu dávám další kapitolu Bubble. Vím, že to přidávám po dost velkém odstupu, a ani se nebudu divit, když si to nikdo nepřečte, ale každý koment potěší :)

02.06.2013 (12:00) • Attia • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 606×

Kapitola 11. Pravidla

Emily si poklidně seděla v lavici a skoro celou dobu vyučování prospala, teda ne, že já bych dělala něco jiného.

Emily šla taky okolo toho domu a říkala, že se tam jen někdo vloupal a že žádný nápis neviděla. Mátlo mě to, ale neměla jsem energii si to nějak v hlavě ujasňovat, a tak jsem se naklonila spíš k té pravděpodobnější, Emiliině teorii.

Asi v půli třetí hodiny učitel zkoušel a já si vzpomněla na to pírko a ten vzkaz. No, před zkoušením ze zeměpisu jsem ho ochránit nemohla a před pětkou, co dostal, taky ne. Nehodlala jsem ho nějak špehovat nebo tak něco. Ani jsem nevěděla, co to pírko a vzkaz měly znamenat, ale věděla jsem o člověku, teda spíše andělu, který by to vědět mohl.

Měla jsem na Liama pár otázek, na které musím dostat odpověď, i kdybych ji měla z něj vymlátit. Přemýšlela jsem nad tím vším. Proč jsem nikdy neměla otázky, jako mám teď? Prostě mi řekl, že mě bude učit, a já řekla, že jo. To už jsem rovnou mohla jet stopem s nějakým psychopatem a vykládat mu pohádky na dobrou noc.

Místo pozdravu jsem šla rovnou k věci. „Co se to děje?“

„Co?“

„No, tohle všechno. Najedou se ze mě stane Anděl pomsty či co, a hned na to se u nás ve městě objeví vrah, pak někoho najdu v baráku, který nevypadal, že by si chtěl dát kafe a jen tak pokecat, a nakonec to pírko na stole,“ vychrlila jsem ze sebe. Bylo toho na mě moc. Tohle všechno bylo jako krásný sen, který se náhle začal zvrtávat v noční můru.

„Nevím, co myslíš,“ promluvil po delší době mlčení.

„Tak ty nevíš, co myslím?!“ řekla jsem s výraznou dávkou sarkasmu. Štvalo mě to, že mi lhal. Celý dnešek je tak nějak divný. Místo toho, abych se učila na poslední chvíli, před zkoušením spím, místo řešení velmi závažné věci ohledně toho domu radši přijmu jednoduché řešení, i když jsem na vlastní oči viděla pravý opak, a teď tady stojím a jsem výbušnější než sopka.

„Ne,“ dodal až příliš klidně. Tohle bylo teda vážně moc. Okamžitě jsem ho zvedla ze země za pomocí mých schopností. Říkal sice, že můžu nechat levitovat jen věci, které sama uzvednu, ale v tomhle mi očividně taky lhal, a nebo se ze mě přes noc stal Herkules.

„Mluv! A pravdu!“ nařídila jsem mu a ještě ho zdvihla výše. Ani nevím, jak jsem to udělala, ale vypadal, jako by mu někdo svíral hrdlo. Trošku se začal dusit, a tak jsem trošku povolila sevření.

„Pár lidí proměnil jeden moc mocný démon z pekla na nějaké padlé anděly, krom vás stvořil taky i jednoho nadčlověka, něco jako jeho hračku. Tím se baví už několik let,“ mlel ze sebe rychle. Šlo vidět překvapení na jeho tváři a taky trošku... strachu. „Vždycky vyhraje jeho hračka. Jako příslušník Andělů pomsty jsem tomu chtěl zabránit, a tak jsem si našel tebe, než bude pozdě. Je to jeho hra a nikdo z nás do ní nemůže zasáhnout. Dokud nebude jeho hračka zničena, ty nebudeš volná, a ostatní, pravděpodobně i s tebou, zemřou.“ Byla jsem až příliš ohromená tím návalem informací, než abych odpovídala, a k mé smůle ještě pokračoval. „Jess byla jako ty a byla přeměněna jako první. Pokud se moje smysly nepletou, tak ty jsi pátá a poslední. Jeden z dalších důvodů, proč jsem si tě vybral zrovna já, a neboj se, já tě určitě neučím, že bych chtěl, ale mám to od pár vyšších nařízeno,“ říkal sípavým hlasem a já si uvědomila, že jsem ho opět začala dusit.

Tak hra? To by vysvětlovalo to, co jsem si myslela, že jsem viděla na tom domě, co si Emily myslela, že tam není, a z toho plyne, že já měla pravdu. Může mi však lhát, ale proč by mi lhal, když mu tady v podstatě vyhrožuju životem?

„Počkej! Takže já jsem něco jako obětní beránek, jen tak, pro nějakého pošuka, co si chce hrát nějakou pitomou hru?!“

Na chvíli jsem čekala, že to najednou popře, ale Liam budil až příliš vážný dojem s kapkou zoufalství ve tváři. Přikývl. Super, teď už jsem si neměla co nalhávat. Možná je to tak a možná ne, ale upřímně se mi to nechtělo nějak řešit. Tak předpokládejme, že má Liam pravdu. Každopádně když ho tady "držím" přibližně osm metrů nad zemí, tak jinou možnost nemá.

„Ale v tom případě, než dojde až na konec, zabije další lidi,“ došlo mi. „Musíme tomu nějak zabránit!“

„To jo, proč si myslíš, že tě učím?!“ odpověděl už méně sípavě.

„Jenže než budu na řadě já, zavraždí ještě tři další lidi! Musí existovat způsob, jak to nějak přeskočit. Říkal jsi, že je to hra. Má to přesně nějaká pravidla.“ Tohle hrdinství mě rychle přejde, až mi půjde o život, ale radši se obětuju já, než aby museli umírat další. Za poslední dobu jsem toho už tolik zažila, že jsem neměla nejmenší důvod odporovat tomu, co Liam říká. Vážně, co se to se mnou děje? Tohle jsem nemohla být já. Moje normální já by zalezlo někdě do nory a už víc nechtělo slyšet, ale já teď ke všemu ještě chtěla riskovat vlastní život! Určitě jsem na drogách, jiná možnost není.

Z nějakého důvodu pro mě život už neměl cenu. Můj život byl něco, co jsem si musela nejdříve vybojovat, a až potom jsem na něj měla právo, a když už mám zemřít tak jako tak, tak ať je to co nejdříve za mnou, a co vy víte, možná se mi podaří i zachránit další tři životy.

„No, pravidla tu nejsou jasně daná. Po dobu, než přijdeš na řadu, se ti budou objevovat mystické předměty, které potom budeš moct proti té nestvůře použít. Trochu jsem se nad tím zamýšlel a myslím si, že nejdůležitější zbraní je pírko.“ Tak při tomhle jsem málem vyprskla smíchy. Úplně vidím, jak přede mnou stojí nůž, mačeta, nějaká kouzelná hůlka, a já si vyberu na boj proti nestvůře malé pírko ležící na okraji stolu. Tohle mi připomínalo jeden film.

„No nesměj se! Ta nestvůra je stvořena démonem stejně jako ty, ale ty jsi vlastně anděl, a proto máš na kouzelnou moc andělů právo, i když patříš spíš do pekla než do nebe, ale to se moc nerozlišuje. A pokud jde o to přeskakování, tak bych o něčem věděl, ale řeknu ti to, jen jestli si budeš sto procentně jistá, že to chceš udělat, a konečně mě přestaneš dusit!“ K jeho smůle jsem ještě přitvrdila, bála jsem se, že když by mu už nešlo o život, mohl by mi lhát.

Zase jedna část mého inteligentního já se smyslem pro sebezáchovu emigrovala a nechala mi tu jen tu část, které se nabízelo snadné řešení, a ihned ho přijala.

„Mluv, a pak tě pustím!“ Liam zaúpěl. Očividně jsem překonala jeho očekávání. Nikdy bych to do sebe netipla, že budu něčeho takového schopná, a udivovalo mě, proč se Liam nebrání, ale každopádně tohle bylo nejspíš něco, na co bych časem už přišla.

„Určitě máš nějaký sen, ve kterém ho vidíš, jak se tě pokouší zabít. Teď je čas, kdy i ten démon, co tě stvořil, vám pomalu začne proplétat cesty. Ve snu jsi na nějakém místě. Tam se to stane. Když tam dorazíš dřív, utkáte se spolu. Nech si to projít hlavou, ale pamatuj, že nikdo z těch předešlých neuměl to, co teď ty. Nevyhneš se tomu, dřív nebo později k tomu dojde. A teď mě pusť!“ nařídil mi. Uvolnila jsem sevření a on spadl z téměř osmi metrů na zem. Ignorovala jsem ho a co nejrychleji zmizela.

Slíbila jsem, že si to promyslím. Jakmile jsem byla už doma, cítila jsem, že můžu zase volně myslet a moje chytrá část mozku se vrátila z dovolené.

Logicky jsem se nechtěla vrhnout do spárů nějakému psychopatovi, co se mě pokouší zabít, ale moje převrácené já se opět rozhodlo v neprospěch pudu sebezáchovy.

Měnila jsem se. Poslední dobou jako bych to nebyla to já. Dokonce mi i na ničem nezáleželo. Pořád jsem to omlouvala tím, že to říká jen teď, ale až budu stát naproti vrahovi, už tolik statečná nebudu. Jenže pořád jsem se nemohla zbavit nelichotivé myšlenky a taky toho, co Liam říkal. Mám pocit, že jsem ztratila svou duši. Takhle se přece jen tak někdo nechová. Strach a tak jsem cítila, ale kdykoliv se řešilo něco o mém životě, bylo by to, jako kdyby se pořádalo velké skupinové hlasování a já hlasovala pro: je mi to jedno, rozhodněte za mě.

Než jsem se stihla nadát, rozhodným krokem jsem si to opět vykračovala z baráku směrem do školy. Potřebuju získat zpět svůj život, protože to, jak jsem se teď cítila, lidský život nepřipomíná ani náhodou.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Na pokračování