Bubble - kapitola 3. • OurStories.cz ~ naše povídky

Spíš taková přechodnější kapitola, ale taky kapitola. Po téhle přidám brzy další kapitolu (asi tak za den). No, jak bude probíhat ta akce se dozvíte v kapitole a jediné, co vám ještě řeknu, je, že na další kapitolu se máte teda těšit, je taková akčnější. Opět budu ráda za jakýkoliv komentář či kritiku.

22.11.2012 (19:00) • Attia • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 636×

Kapitola 3. Les

Na okraji lesa už čekalo plno lidí. Stihla jsem to tak-tak a rychle jsem se vydala k hlavnímu stanu.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem zdvořile organizátorku Kate, která je u hlavního stanu, co si jen pamatuju.

„Ahoj, El. Tentokrát se půjde až do samotného středu lesa, doufám, že jsi se na to vhodně oblékla,“ řekne a pohledem poukáže na mé oblečení.

Jsou to obyčejné tenisky s jeansy, tričkem a mikinou. Ale chápu,, na co naráží. Včera pršelo a bláto bude určitě na každém kroku a přiznejme si, tohle není zrovna nejvhodnější.

„Neboj,“ ujistila jsem ji a darovala jí drobný úsměv.

„Tu máš číslo stanoviště. Pospěš si! Za chvíli začneme a ty jseš skoro ve středu lesa,“ popohnala mě Kate.

Vydala jsem se do lesa k stanovišti třináct. Zajímavé číslo. Pro někoho nešťastné, pro někoho šťastné a pro někoho jako já neutrální.

Nabídku stát se jedním z organizátorů jsem dostala právě od Kate už před rokem. Samozřejmě jsem prošvihla schůzku organizátorů, ale jelikož jsem tu byla i minulý rok tak to moc nevadilo. Na stanovišti jsem měla být s kamarádkou Emily a Anne, ale po třech by nám tu být nedovolily, a jelikož já už mám zkušenosti, tak mě nakonec nechaly o samotě. Nevadilo mi to, ale nemůžu ani nijak říct, že by mi to vyhovovalo.

Dala jsem se do běhu. První skupinka měla vyrazit už za pět minut a já byla teprve u šestého stanoviště.

Po třech minutách mého sprintování jsem se zříceně dovalila k mému stanovišti, kde už jsem měla přichystaný stůl, propisku a nějaké ty sladkosti. K mému štěstí jsem byla jen na přechodném stanovišti, a ne na tom, kde se plní úkoly, to by trvalo totiž strašně dlouho. Já tu jen rozdávala podpis na kartičku a sladkosti.

První skupinka přišla o pár minut později než já. Vše plynulo tak pomalu, a tak jsem vyndala z tašky mobil, strčila si sluchátka do uší a začala poslouchat písničky.

Skupiny chodily čím dál s větším časovým rozdílem a slunce pomalu zapadalo. První chladná vlna přišla nečekaně. Ledový vítr mě ovál celou a po kůži mi přeběhl mráz po zádech. Sklonila jsem hlavu dolů a zaposlouchala se do hudby.

„Promiň? Halo?“ uslyšela jsem přes hudbu.

Vztyčila jsem hlavu a okamžitě si vyndala sluchátka z uší.

„Promiňte,“ omluvila jsem se za svou duševní nepřítomnost.

Přede mnou stál kluk s blond vlasy a překrásně modrými oči. Byl jen o pár centimetrů vyšší než já a jeho tvář zdobil překrásný úsměv. Nebudu předstírat, že mě to nepřekvapilo. Lidé přibližně v mém věku chodili až kolem sedmé a teď bylo teprve půl šesté.

„To je v pořádku.“ Podal mi kartu a já mu ji podepsala.

„Chcete i sladkosti?“ zeptala jsem se. Uchechtnul se.

„Mě nemusíš vykat.“

„Promiň, síla zvyku,“ znovu jsem se omluvila.

„Tak budeš chtít tu sladkost?“ zeptala jsem se znovu a on přikývl.

Podala jsem mu ji a opět si nasadila sluchátka.

Dlouhou dobu nikdo nešel, až potom přišla Jess. Zlost ve mně ani nemusela klepat, rovnou vyrazila dveře. Připravila jsem se ledovým pohledem sledovala každý její pohyb.

„Ale co to vidím…? Ty tu snad ještě pořád jsi? Neměla bys zalézt do ulitky a začít se plazit domů? Jak můžeš vůbec vycházet z domu?! Jsi ošklivá a měla bys umřít!“ začala na mě Jess. Tohle od nich slyším pořád, ale ještě nikdy mě to nenaštvalo jako teď.

„Víš, co ti k tomu řeknu, anorektičko? Když někdo není tak vyhublý jako ty a není namalovaný jako šlapka, tak to přece neznamená, že je ošklivý! Spíš jak ty ještě můžeš dýchat?! A víš, proč nenosím make–up?! Protože se za svůj obličej nestydím. Není možná zrovna jako od nějaké super-modelky, ale pořád je můj! Ty se třeba musíš líčit, máš to v popisu práce. Kdo by taky jinak chtěl nenamalovanou šťětku, že? Ale já na rozdíl od tebe mám nějakou sebeúctu!“ suše jsem na ni křičela. Naštvalo ji to a okamžitě se ke mně natáhla, aby mi mohla dát facku, ale to já byla ta z nás dvou, kdo byl ve střehu.

Napřáhla jsem ruku v pěst a natáhla se dopředu, čímž jsem se zároveň vyhnula facce. Pěstí jsem ji trefila tak silně, až to s ní pořádně švihlo o zem.

Udiveně jsem se na sebe dívala. Byla jsem to vůbec já? Normálně bych jen řekla, ať sklapne a poslala ji někam, ale tohle se mi moc nepodobalo.

Jess se seškrábala ze země, chytla se za pravou stranu tváře a odklusala někam pryč do lesa.

Pořádně jsem si promnula prsty, které jen zakřupaly. Lehce jsem se pousmála. Mé nové já se mi i docela zamlouvalo. Hlavně proto, že si nenechalo nic líbit, a taky protože se dokázalo bránit.

Mobil začal vyzvánět jako o život.

„Halo?“ zeptala jsem se.

„Ahoj El. Už se můžeš vrátit. Nikdo jiný nepřišel. Vrať se, ať nenastydneš, je hodně zima,“ sdělila mi Kate.

Zima? Mně bylo spíše teplo. Pokrčila jsem rameny a chystala se odpovědět. Z mobilu se ale už ozývalo jen “Píp, píp, píp…“

Sbalila jsem si věci a vydala se vyšlapanou cestičkou k hlavnímu stanu.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Na pokračování