OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bubble - Kapitola 5.

05.12.2012 (21:00) • Attia • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 638×

5. kapitola Případ

Z pohledu detektiva Henryho Wrighta

 Byl jsem na konci. Nic už mě tu nemohlo udržet. Svou láskou k tomuhle vcelku poklidném městečku jsem zaplatit krutou daní. Případů je už příliš málo. Je to dobře, ale vše má svůj rub i líc. Už mi nezbývalo nic jiného, než jen čekat až přijde šéfová a dá mi padáka. Žena z toho bude zase na nervy a už minule mi dala jasně najevo, co se stane s manželstvím, jestli mě opět vyhodí. Byla hodná, ale chtěla mít dobře zabezpečenou rodinu a musela si být jistá tím, že když by mě zastřelili, tak neklesne úplně na dno.

 Dveře od šéfové se rozletěly dokořán. Kráčela ke mně svým obvyklým sebevědomým a lehce namyšleným krokem.

Emocionálně jsem se na to připravoval. Nic už mě nemohlo zachránit.

Přišla přímo k mému stolu s nějakou složkou v ruce. Většinou má něco v ruce, ale tohle vypadalo obzvláště podezřele. Že by mi snad chtěla předčítat mé případy jako pohádku na dobrou noc? I kdyby jo, tak by ta složka byla o mnoho tenčí, než je teď a i tak už vypadá moc vychrtle.

„Detektive Wrighte,“ začala vykládat svým řezavým hlasem.

„Ano?“ zeptal jsem se, jako bych nevěděl, co se děje. Věděli to všichni včetně mě. Na stanici jsem byl totiž kandidátem na vyhazov číslo jedna.

„Gratuluji. Zde máte složku s vaším novým případem. Vypadá to na trošku složitější případ, takže si na to sestavte tým vyšetřovatelů. Budete je vést, k dispozici vám bude vrchní kancelář. Nyní jeďte se svým týmem na místo činu dokud ještě není odklizené tělo,“ řekla pevně a opět odkráčela.

Cože? Já a nový případ? A ještě ke všemu povedu tým? Že já zase spím? Nikdo na světě nemohl mít tak nechápavý pohled ani tak radostnou náladu jako já.

 Otevřel jsem složku, na které už byly fotografie oběti. Byla to vražda a teda pěkně krutá. Tělo bylo natolik znetvořeno, že se vůbec divím, že oběť byli schopni identifikovat. Obličej však zůstal téměř zcela nedotknut.

 Jméno bylo Jess Lynchová, věk 17 let. Studovala na zdejší škole. Abych pravdu řekl, opravdu bych se nedivil, kdyby ji někdo chtěl znásilnit a potom ji zabil. Byla totiž strašně moc namalovaná a vypadala trochu jako šlapka.

„Jamesi, Charlie a Elise. Jste v mém novém vyšetřovacím týmu. Seberte si věci a dejte si je do horní kanceláře. Vypadá to na pěkně krutou vraždu a je i dost možné, že se jedná o sériového vraha. Nicméně jedem na místo činu,“ oznámil jsem a snažil jsem se zakrýt tu radost, že mě nevyhodili.

Z pohledu El

Pomalu jsem otevírala své ospalé oči. Ležela jsem v posteli s krásně zahřátými peřinami. Chvíli jsem jen tak ležela, než mi došlo, co se včera stalo.

Okamžitě jsem se posadila. Udělali se mi černé fleky před očima, jelikož jsem se posadila příliš rychle. Hlava se mi zatočila, ale tentokrát jsem už neomdlela.

Chvíli jsem počkala a až potom jsem se začala orientovat ve svém pokoji.

Nechápala jsem to. Včera jsem málem umřela a teď si klidně ležím ve svém pokoji. A kde je ten kluk? Jestli někdo zná odpovědi na mé otázky, tak je to on.

„Hej?“ začala jsem klidněji a čekala na jakoukoliv reakci.

„Hej!“ zakřičela jsem už mnohem hlasitěji na celý pokoj.

„Ano?“ uslyšela jsem lehce arogantně jeho hlas vycházející z mého křesla.

Podívala jsem se na něj a okamžitě jsem věděla, proč mi jeho hlas byl tak povědomý. Byl to ten samý kluk z lesa.

„Co se to včera k sakru stalo?“ začala jsem se svým velkým přísunem otázek.

„No… Omdlela jsi a pak jsem tě sem odnesl,“ odpověděl stručně.

„Ale co ta krev? A jak to, že žiju?“ Rychle jsem odhrnula peřinu a koukla jsem se na své levé stehno. Bylo obmotané něčím co připomínalo obvaz, ale na dotek působilo úplně jinak.

„Co to je?“

„Můj speciální obvaz. A to že žiješ, je dokonce i mně záhadou. Po tom co jsi včera zažila, bych se ani nedivil, kdybys už teď ležela někde v pohřebáku.“

„Aha… A co byl ten divný chlápek, co mě napadl?“ pomalu jsem ukončovala velký příval svých otázek.

„Anděl, ale ten z protější strany. Moc milí andílci…“ řekl ironicky.

Chystala jsem se k další otázce, ale on mě předběhl.

„A teď já. Jak to že jsi se nebránila? Ani trochu?“

„Jak jsem se měla bránit?! Jako Kung-fu?! Nebo něco co má co společného s anděli? Věř mi neumím ani jedno.“

„Zajímavé,“ zamumlal si tak trochu pro sebe. „Chceš-li, tak tě naučím se bránit. Zvaž to. Pro odpověď si přijdu zítra,“ pokračoval.

Dopověděl to a najednou tam nebyl. Pořádně jsem si promnula oči. Už je to fakt ujetý. Co se to děje?! Tohle je svět plný zmatků a já mám tu smůlu, že jsem v samém středu. Dejte mi všichni pokoj! Kdybych aspoň mohla rozpoznat sny od reality. Tohle musel být sen a to včera taky. Nic takového se přece neděje. Ale co když jo a jen já bych byla za naivního blázna, když bych dělala jako že nic a mezitím by mi šlo o krk?

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bubble - Kapitola 5.: