Bubble - Kapitola 7. • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak teď trochu děsivější kapitola. El může být ráda za svého učitele, jinak by už nejspíš nežila. Tahle kapitola vám způsobí v hlavě několik otázek, ale nezaručuji, že se odpovědi dozvíte hned v další kapitole. Přeji pěkné a zajímavé počtení :)

16.12.2012 (22:00) • Attia • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 686×

7.Kapitola Vrah?

Z pohledu detektiva Henryho Wrighta

„Takže hlavním podezřelým je Eleanor Murs. Má motiv, byla poslední, kdo tu holku viděl, nepohodly se… Já nevím, jak vy, ale já si myslím, že to máme vyřešené,“ mluvila Elis.

„Nemohla to být ona,“ vložil jsem se do její debaty s ostatními. Teda debatu vedla spíše jen ona sama, ale ostatní ji ochotně poslouchali. „Je moc slabá na to, aby způsobila takové rány, jako měla oběť, a navíc neměla u sebe tu mačetu s hroty, což byla pravděpodobně vražedná zbraň. Ta Kate říkala, že měla jen malou tašku,“ pokračoval jsem.

„Mohla si ji schovat někde v lese,“ bránila si svoji teorii Elis.

„O tom pochybuji. Nevěděla, na jakém bude stanovišti, a přišla pozdě. Měla čas tak akorát, aby tam doběhla a stihla obsloužit účastníky Stezky. A ano potom nemohla mít tolik času. Když by byla muž okolo třiceti a víc, tak neřeknu, ale ta holka je průměrného vzrůstu i váhy. Navíc nemá tolik svalů, aby tu oběť tahala ještě padesát metrů po cestě. Jak jste si určitě mohli všimnout té dlouhé krvavé stopy. Nestihla by to,“ bránil jsem tu dívku. Tohle vypadalo na práci profíka, co má s tím už nějaké zkušenosti.

Teď Elis konečně sklaplo. Nevypadalo to, že by se zrovna svého přesvědčení vzdala, ale dala mi zapravdu. Měl jsem ještě dost důvodů, proč by to nemohla být právě ona, ale svého účelu jsem dosáhl a to bylo hlavní.

Z pohledu El

Byli jsme na malé mýtině uprostřed lesa, aby nás nikdo neviděl. Byla jsem docela zvědavá, co mi ukáže a naučí.

„Takže, začneme nejdůležitějším bodem tvého výcviku, a to maskováním. Nezneviditelníš se úplně, jen se tvá kůže obarví do barev okolí. Tak můžeš mít na sobě třeba telefonní budku. Tohle platí i pro tvé oblečení. Důležité je, aby ses vžila do prázdna. Nejdřív bych ti doporučoval zůstat na místě, ale až budeš zkušenější, bude to vypadat, že jsi neviditelná. Je důležité, abys dosáhla pocitu, že jsi jen divák a sleduješ okolí. Je to velmi důležité, tak se, prosím, snaž,“ začal mi dávat instrukce.

Chvíli jsem se na něj dívala jako na blázna, ale po mých nedávných zkušenostech jsem si řekla, že nic šíleného už mě nepřekvapí, a pustila se do práce.

Začínali jsme nejdříve s rukou. Kupodivu to fungovalo, ale šlo to docela těžce. Poté jsme zkoušeli celé tělo. Výcvik mi trval celé odpoledne a i tak jsme nepokročili moc dál. Naštěstí jsem si mohla dovolit být déle venku. Mamka totiž přespávala u Jamesovy postele v nemocnici. Měl nějaké komplikace s břichem a bude muset jít na operaci. A taťka byl zase někde pryč. Já jsem slíbila, že se na něj půjdu kouknout až po operaci, takže jsem měla ještě jeden den volno.

Domů mě Liam doprovodil až ke dveřím a já za to byla neskutečně ráda. Cestou mi vyprávěl různé komické historky. Milovala jsem, když mě rozesmál. Když jsem se smála já, většinou se smál i on, a on má ten nejkrásnější smích na světě.

„Tak zase zítra. Procvičuj si mezitím maskování třeba ve škole, až se budeš nudit, stačí si zamaskovat klidně jen prst, a nezapomeň na detaily. Zítra tě naučím další triky.“

Rozloučili jsme se a domluvili se na zítra, kdy na mě bude čekat před nemocnicí. Nevěděla jsem, proč to všechno dělá, ale i když mě tím tížila mysl, nechávala jsem to jen tak.

Šla jsem k hlavním dveřím, které byly nepozavřené, a tím pádem stačilo jen zatlačit a otevřely by se. Šla jsem dovnitř a pomalu si hlídala kroky. Zavřela jsem stejně dveře, aby nikdo nic nepoznal. V domě panovala strašidelná a temná atmosféra.

Nakonec jsem uslyšela kroky. Okamžitě jsem se přitiskla na zeď a zamaskovala se. Měla jsem štěstí, že to byla jen stěna, protože se mi maskuje mnohem lépe jen jedna barva než více věcí naráz. S více barvami by se mi to ani nemuselo povést.

Přitisknutá ke zdi jsem si jednou rukou zakryla pusu. Byla jsem natolik vyděšená, že se mi maskováni i docela povedlo a navíc tma hrála v můj prospěch.

Kroky se blížily a můj tep se zrychloval. Tlumeně jsem oddychovala.

Nakonec jsem uviděla dotyčného. Byla tma a já viděla pouze obrysy. Nevěděla jsem, jestli ten zloděj byl muž nebo žena, každopádně byl docela vysoký a střední postavy. Vykulenýma očima jsem sledovala, jak se plíží po pokoji, aby ho nikdo neviděl. Poté, co prohledal pokoj, se otočil a šel zase zpět.

Hodně pomalu jsem se přibližovala. Bylo to dost složité chodit a zároveň se maskovat a navíc chodit tak, aby do mě nevrazil, kdyby se náhodou otočil. Připadala jsem si jako chameleón.

Zloděj šel nahoru po schodech a já se začla v duchu modlit.

Schody lehce vrzaly a byly úzké tak, že se tam vlezli vedle sebe sotva dva lidi. Věděla jsem, že tohle by mohl být můj kámen úrazu, pokud bych si nepohla nebo snad vydala nějaký zvuk a tím přilákala dolů jeho pozornost.

Naštěstí jsem věděla přesně, který schod vrže, a přešla jsem je bez menšího problému. Hned, jak jsem vylezla, přitiskla jsem se do roku chodby, odkud jsem měla hezký výhled, a navíc ten roh se nijak nevyužívá, takže by ho asi nenapadlo to místo nějak prohledávat, když má na něj hezký výhled.

Poté jsem zloděje znovu uviděla. Tentokrát mnohem lépe, jelikož jeho tvář odkrylo světlo měsíce pronikající z okna v pokoji.

Byl to muž s lehce zvrásněným obličejem a vražedným pohledem. Tak kolem čtyřiceti let. Jako by byl připraven někoho zabít. Můj pohled sklouzl na jeho ruku, v níž držel velký nůž. Na tváři měl takový ten nedočkavý úsměv. Na koho čekal?

Málem jsem vykřikla, ale ovládla jsem se.

Teď mi to došlo. Taťka byl pryč a to musel vědět skoro každý, a to, že mamka je s bráchou v nemocnici, taky nebylo žádné tajemství. Jediným důvodem k zabití jsem tedy zůstala já.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Na pokračování