OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čarodějčina dcera [2. kapitola]

09.06.2014 (11:00) • Eloran • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 724×

Aydolen se zajíkla a všichni na ni okamžitě upřeli svou pozornost. Byl to necelý měsíc, co se probrala z kómatu. Za tu dobu se stihla relativně uklidnit a dát do pořádku veškeré rány. Kromě těch na duši, neboť v jejích očích byl stále patrný strach a panika. Dívenka nevěřícně pozorovala Agnis a nervózně se kousala do rtu.

Když nikdo už poměrně dost dlouho nic neříkal, odvážila se a promluvila: „Jsou to Oni?“ Hlas se jí třásl při představě, že by jí mohli opět ubližovat.

Blonďatá čarodějka zavrtěla nesouhlasně hlavou. „To nemůžu říct na sto procent.“ Na malou chvíli umlkla, jako by na jazyku hledala vhodná slova. „Viděla jsem jenom výsledek snažení našeho relativního problému,“ řekla nakonec trochu vyhýbavěji. Nechtěla dívku více děsit. I když si situace žádala pohotovou reakci.

Dívenka se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, vyčistila si mysl a ovládla svou moc. Ale patrně nestihla zamést všechna smítka strachu, protože váza, jež stála uprostřed kruhového stolu, praskla a roztříštila se na tisíce kousků.

Uběhl sotva zlomek vteřiny, všichni byli na nohou, rozdělili si úkoly a spěchali vše rychle uklidit. Až na Aydolen. Ta stále jako opařená seděla na místě a sledovala ten nepořádek před sebou. Byla vyděšená z blížící se hrozby, ale i z toho, že ještě stále nedokázala zkrotit své schopnosti. Natož zcela definovat svou vlastní rasu.

Patrně nikdo nedokázal pochopit, co se dělo v jejím nitru. Jak se prala sama se sebou a kolik bojů najednou sváděla. Až na Irrain, která do něj mohla na chvíli proniknout. Bylo to poprvé a také naposled při jejich prvním střetnutí.

A byla to také jediná věc, na níž si zrzavá čarodějka vzpomínala.

Po chvíli položil Etos zrzce ruku na rameno, protože se opětovně zamyslela a nereagovala na jeho upozornění, že se může o střepy pořezat.

„Běž provětrat naši malou holubičku.“ Významně kývl směrem k Aydolen a uvolněně se na ni zazubil. „Ostatně, ty taky nevypadáš zrovna nejlíp,“ pokračoval, ale to už pohledem sjížděl zrzku před sebou.

„Ale-“ nadechla se Irrain a chtěla dodat něco v tom smyslu, že to tu musí uklidit, ale Etos ji utišil nesouhlasným zakroucením hlavy.

„My to tu s Agnis doděláme,“ řekl a vzal ji za předloktí. Popadl i Aydolen a doprovodil je za dveře. „A moc nezlobte,“ povytáhl na oko vážně jedno obočí nahoru.

„No jasně, jak bychom mohly, když nás budeš sondovat z okna,“ nedala se zrzka, ale odpovědi se už nedočkala. Pouze lišáckého úšklebku a zabouchnutí dveří před nosem.

* * *

Trvalo pár minut, než se obě dívky z toho sletu událostí vzpamatovaly a přestaly tupě zírat na zavřené dveře před sebou. Poté se chodbou rozezněl veselý výbuch smíchu, neb si obě vyměnily jeden všeříkající pohled doprovozený několika úšklebky. Pomalu se rozešly k nedalekým schodům, jež vedly do spodních pater Doupěte.

Dívenka měla rychlý a celkem pevný krok. Skoro to až vypadalo, že by si i poskočila, jako dítě, které se na něco těší. Popravdě řečeno, ona se opravdu těšila. Okolí domu bylo totiž jediné místo, kde se mohla soustředit a cítila se volná. Uzavřené prostory jí od jisté chvíle nedělaly moc dobře. Připadala si pak jako zvíře v kleci.

Zato zrzavá čarodějka s ní svůj krok srovnat nemohla. Ven se jí moc nechtělo. Šla pomaleji, nejistě a neustále se otáčela za sebe, jak na svém těle cítila pohled někoho, kdo se skrýval ve stínech Doupěte. Také zrovna neprahla po tom, někoho potkat na chodbách. Znala se tu pořádně jenom s těmi třemi. A s pár bytostmi od vidění, když sem přišla.

Nebyla, stejně jako Aydolen, zdejší. A každý to moc dobře věděl. Všichni se tu ale tolerovali, protože museli. Nicméně pochybovačné pohledy, jako by byla snad nějakou hrozbou, nesla Irrain těžce. Na rozdíl od Aydolen, kterou tolerovali naprosto všichni. A pokaždé, když ji potkal někdo Starší, na ni dokonce infantilně šišlal, jako by jí bylo pět.

„No tak jdeš?“ zavolala dívenka směrem k čarodějce, ale neotáčela se. Ozvěna všechnu těžkou práci obstarala za ni. Jakmile totiž Irrain zaslechla holčiččin hlas, projela jí vlna nervozity a také obav. Ještě se několikrát ohlédla kolem sebe a přidala do kroku.

„Ano, jdu,“ houkla k ní a přidala do kroku. Tušila, že ozvěna se musela rozléhat ještě daleko za její osobou. Když s ní konečně srovnala svůj krok, ještě rychle dodala: „Zkus se tady pohybovat a mluvit tišeji. Kdoví, na koho tu narazíme,“ poradila jí polohlasně a sama se viditelně otřepala.

Jenže to neuniklo nositeli páru všímavých očí, který tuhle dvojici sledoval už od té doby, co je ten vlasáč vyhodil za dveře. Ani to, že modrý přívěšek čarodějky se zbarvil do modra. Zapřemýšlel, jestli je to varování před ním samým, nebo před někým jiným. Každopádně ještě neměl v plánu nechat se odhalit, proto více zaplul do stínu ve výklenku, kde před mnoha lety bylo velké francouzské okno.

„Dobře, tak ale přidej-“ Aydolen přikývla a následně se zarazila, když se rozsvítil přívěšek s modrým kamenem. Irrain tomu zprvu nevěnovala pozornost. To až když se dívka tak náhle zastavila a skončila v půlce věty, si všimla, že něco není v pořádku. Patrně k nim měl někdo namířeno. Škoda jen, že o ničí pozornost nestála.

* * *

Etos pomalu ani nestihl zavřít dveře a veškerý nepořádek byl díky magii Agnis zase uklizený. Pomyslel si, že Irrain by ji měla taky začít používat a nežít jako člověk. Pak si ale vzpomněl, jak to dopadlo naposledy, když zkoušela kouzla na tak obyčejné věci, jako je třeba právě úklid. Rychle to hodil za hlavu a radši doufal, že ty dvě to tam venku zvládnou. Kdyby měl sociální cítění, tak by mu snad i bylo líto, že je téměř beze slova vykopal. Ale bylo mu jasné, že bude nejlepší, když to nejdřív probere s blondýnkou a posléze s nimi.

Se širokým úsměvem na tváři, jako by snad vyhrál v loterii, se otočil do místnosti a zrak upřel na blonďatou čarodějku.

„Je ti jasné, že ty dvě si to vyloží úplně jinak?“ ozvala se Agnis hned, jak za Etosem zaklaply dveře.

„Myslím,“ přiložil ucho ke dřevu a pak se zase odtáhl, když zaslechl na chodbě smích. „Myslím, že už se tak stalo.“ Pokrčil rameny a zeširoka se zazubil, jako by mu to ale vůbec nevadilo.

Agnis si ho skepticky prohlédla a pak stáhla rty do úzké linky. „To je fuk. Posaď se, ať tě to nepoloží,“ řekla vážně a zrakem šlehla po volné židli, která se v momentě vysunula od stolu.

Mladík zvedl ruce v obranném gestu a pohodlně se usadil. Nohy si natáhl před sebe, a jak to měl ve zvyku, si je také zkřížil. Trpělivě čekal, až se Agnis rozhovoří.

„Ráno, ještě za tmy, jsem měla namířeno do Ipöly na trhy. Dokoupit nějaké zásoby jídla a zbraní, protože s tím, co máme, za chvíli nebudeme mít jak vyžít,“ začala Agnis pomalu, ale hlas se jí trochu chvěl. „Jela jsem po staré cestě směrem na Leall‘dský hvozd. Auto se mezi stromy dokonale ztratilo, ale něco mi v ten moment nesedělo.“ Zadívala se do mladíkových očí a viděla, že už možná začíná chápat.

„Měla jsi předtuchu?“

Dívka zakroutila hlavou v nesouhlasném gestu. „Od včerejšího večera mě jenom bolela hlava. Předtuchy i vidiny si od Nich daly na chvíli pokoj, tak jsem si myslela, že i Oni. Mělo mi dojít, že se něco chystá. Před lesem jsem zastavila a musela na vzduch, ta bolest byla neúnosná, jak jsem se přibližovala blíž a blíž. “ Vydechla a otočila se k oknu.

Etos se zvedl a přišel za blondýnkou. Přitiskl se k ní a objal ji kolem ramen. „Chceš mi říct, že jsi v těch jehlách, co máš teď na sobě, šla na průzkum?“ snažil se trochu odlehčit situaci.

„Sundala jsem si je.“ Agnis se uchechtla, ale zavrtěla hlavou. „To, co jsem ale viděla pak, bylo hrozné. Vesnice pod Hvozdem už jenom doutnala. Na hlavním domě bylo velké rudé T,“ řekla nakonec a otočila se k němu čelem.

„Tarun!“ zavrčel Etos a podíval se znechuceně bokem.

„To nevíme!“ zaprotestovala a vzala jeho ruce do dlaní. „Ale musíme s tím něco udělat. Jsou blízko,“ dodala spěšně Agnis a hledala v očích svého parťáka nějaký plán.

Zdravíčko. :) Děkuji za skvělou odezvu u předchozí kapitoly, a také bych chtěla poděkovat Ver za nominaci na povídku měsíce června! :) Ani nevím, jak vyjádřit své díky a také skvělý pocit, že se vám příběh zalíbil. Budu tedy doufat, že vás pokračování moc nezklame. Nemám moc ráda, když děj plyne moc rychle, tak, prosím, omluvte fakt, že se to (možná někomu) vleče. :)

Ať se líbí,

Eloran. :))

Autor: Eloran, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čarodějčina dcera [2. kapitola]: