OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čistý štít 13. kapitola

01.09.2015 (09:00) • Andre2 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 587×

Tuhle kapitolu chci věnovat všem, co podpořili mou povídku nebo jí věnovali svůj čas a zanechali jak kladný, tak kritický ohlas. Moc Vám děkuji za hlasy, kterými jste mi vybojovali krásné 2. místo. Ještě jednou děkuji, a především kapitola patří DawnWolfova, která mi zanechá vždy nějaký komentík, moc si jich vážím. :)

Doufám, že se Vám bude kapitola líbit, přeji příjemné počtení. :)

Andre2

Cestou z knihovny jsem si doběhla pro batoh a ani mě nepřekvapilo, když na mě Chris houknul: „Počkám v autě."

Usadila jsem se na místo spolujezdce, takže čtení deníku nepřipadalo v úvahu. Holt budu muset vydržet až k Nicholasovi domů. Chris z příjezdové cesty sjel na dálnici a docela jsem mu byla vděčná, když jel nejvyšší možnou rychlostí.

„Můžu zapnout rádio?" zeptám se ho zdvořile, ale aniž bych počkala na odpověď, zmáčknu čudlík PLAY. Autem se rozezní Čtvero ročních období od Vivaldiho.

Zkoumavě se podívám na Islera. „Tohle posloucháš?" Docela mě to mile překvapilo. 

„Ano…" řekne trochu nervózně, ale rychle zas nasadí svou kamennou tvář.

Ha! Povedlo se nám vykolejit Islera! raduje se podvědomí, které skáče po posteli a píská nadšením jako nějaká praštěná puberťačka.

Usměju se. „Mně se Vivaldiho roční období líbí."

S jedním nadzvedlým obočím si mě prohlédne. „Vážně?" otáže se udiveně. „Já tě tipoval na Katty Perry, Madcona, Bruna Marse, Ollyho Murse a podobný."

Páni, ten se nám v hudbě ale nějak vyzná! prohlásí mé podvědomí a uznale přikyvuje, je pravda, že od každého mám ráda jednu nebo dvě písničky, ale na klasiku nemá ani jedna!

„No tak to máš pěkně blbou tipovačku." Mrknu na něj, pohodlně se opřu do kožené sedačky a nechám se unášet hudbou jara.

Se zavřenýma očima si pobrukuji melodii. „Proč vlastně potřebuješ za Nicholem?" přeruší to krásné ticho doprovázené jarní hudbou.

Otevřu jedno oko a zkoumavě si ho prohlédnu. „Chci se ho zeptat jen na pár věcí, ohledně tetování," vymyslím rychlou lež.

Nechápavě se na mě podívá. „A to se nemůžeš zeptat někoho z nás?"

Chce se mi křičet, ale vím, že stačí jediná špatná myšlenka nebo slovo a jsem v háji! Tak teď už chápu větu: Tancuješ na tenkém ledě!

„Jasně, že můžu, ale s Nicholasem jsme už dobří kámoši a chtěla jsem si s ním i normálně promluvit." Další lež. Pane Bože, tohle mě jednou zabije, jestli se brzy něco nezmění!

Studuje mě ledovým pohledem, ale po chvilce zas sleduje provoz. „Dobře," řekne a já si zhluboka oddechnu. Ale dobře vím, že to jen tak nenechá.

Zbytek cesty strávíme mlčky a já se ani nepokouším na nic pomyslet. Chtěla jsem si promyslet otázky, které budu klást Nicholasovi, ale raději jsem to zavrhla po velmi nepříjemném výslechu od Chrise.

No co, alespoň jsem si užila tu nádhernou hudbu a trochu se odreagovala!

XXXXXX

K Nicholasovi mě zas dovedl obr s černými vlasy, který se na mě celou cestu ohlížel s podrážděným výrazem, který mluvil za vše, a když jsem vešla do Nicholasovy „pracovny“, vycenil na mě zuby.

S úsměvem jsem zamířila rovnou k druhému křeslu, abych se do něj usadila. „Rád tě zas vidím, Noemi." Vyskočil na nohy a obejmul mě, přičemž jsem trochu ztuhla.

Pohodlně jsem se usadila. „Nicholasi, mám hned několik dotazů ohledně…" nedořeknu to, protože mám stále divný pocit, že nás Chris může slyšet.

Mávne rukou a usměje se. „Já vím, proč jsi tady a klidně pokračuj," pobídne mě.

Ani už mě nezaráží, že ví důvod mé návštěvy, naopak, spíše by mě překvapilo, kdyby to nevěděl. „Víš, jak jsi mi dal ten deník Williama?" Přikývne. „Tak přišla jsem na to, ale nerozumím ničemu, co v něm píše… teda samozřejmě něčemu rozumím, ale mate mě pár věcí," chrlím ze sebe rychle každé slovo.

Zastaví mě, když se nadechuji, abych začala s dlouhým seznamem dotazů. „Pokavaď si ten deník otevřela, tak jsem se správně domníval, že všechny média jsou spojeny, a nezáleží na tom, jestli jsou živý nebo mrtvý."

Zamračím se. „Tím chceš říct, že s ním můžu mluvit?" zeptám se ho.

Zakroutí hlavou. „Ne, na rozdíl od lovců si své věci chráníte, i před dobrou stranou, a jen pouze vy sami dokážete číst vzkazy od vašich předchůdců," ujasní mi.

„Nechci odbíhat od tématu, ale chtěla jsem se tě zeptat. Proč jsi tenkrát Williamovi nepomohl? V přísaze lovců se o něm píše, že zešílel, ale první měsíc byl úplně v pořádku, až na to, že neoplýval takovou silou jako lovci."   

Odhrne si vlasy z čela a promne si čelo, ale pak se na mě upřeně podívá. „Tenkrát… zkrátka jsem nebyl až tak dobrý kamarád, sám jsem si nikdy neodpustil, že jsem Williamovi nepomohl." Odmlčí se a potřepe hlavou. „Byl jsem u jeho tetování, už jsi četla, jak to celé probíhalo?" optá se mě, přičemž zakroutím hlavou. „Tak si přečti, co napsal."

Přikývnu, vytáhnu deník a nalistuji příslušnou stránku. „Mám číst nahlas?" zeptám se ho a on pokyne hlavou k souhlasu.

Zadívám se na stránku. „Středa třináctého října osmnáct set dvacet čtyři," přečtu datum, zhluboka se nadechnu. „Dnes jsem se po třech dnech probral na ošetřovně, prvního, koho jsem spatřil, byla modrooká kráska se smutným výrazem, tvářila se útrpně a bolestivě. Nechápal jsem její smutek, dokud mi neřekla, co se stalo při mém tetování. S každým slovem, co řekla, se objevovaly vzpomínky na ten obřad a nevydržitelnou bolest. Odvážil jsem se prohlédnout, až když odešla, nechtěl jsem jí působit větší smutek. Mé tetování na rozdíl od ostatních svítilo jasně rudou a spíše vypadalo jako vypálená značka, ale kupodivu jsem pocítil nově nabitou sílu, ta bolest byla pryč. William Moss." Dočtu a zhrozím se, když vidím Nicholase s pokřiveným obličejem plným bolesti, nechápu to, vždyť se potom cítil líp, tak proč tenhle zmučený výraz?

„Jasně si pamatuji ten den. Byla neděle a na oblohu se dral krvavý měsíc, většinou jsou pak lovci silnější, ale…" odmlčí se. „Tu noc jsem se bál, že William zemře, nikdy jsem neviděl nic podobného. Vypadal naprosto v pořádku jako každý normální lovec, a pak během půl minuty ztratil vědomí a probral se až za tři dny. Erin mě tenkrát prosila, abych přestal, cítil jsem, že se uvnitř něho něco děje, ale já pokračoval, protože Jeremy jako hlavní lovec chtěl dokončení tetování. Bylo mi jasné, že kdyby William zemřel, měl by z toho obrovskou radost," rozčiluje se, když z úst vypouští jméno Erinina manžela.

Zamračím se. „Proč?" optám se ho, ale je mi to více méně jasné.

Tvrdě se do mě opře pohledem. „Protože žárlil. Erin si měla od počátku vzít Jeremyho, ale jakmile se objevil William, vše se změnilo. Jedině ona věděla, jak se William cítí a jaké má potíže, ale nikomu nic neřekla."

Zvláštní, Erin se mi zdála jako Williamova spřízněná duše, často s ní trávil dny a rád si s ní povídal, tak proč mu nikdo tenkrát nebyl schopen pomoci, proč mu nepomohla ona? „Co se stalo v ten den, kdy odešel?" zeptám se.

„Byli jsme na velikonočních slavnostech, když za mnou přišel s prosbou. Žádal mě, abych schoval deník a předal ho někomu, kdo se mu bude podobat. Ptal jsem se ho, proč odchází, ale nedal mi jasnou odpověď, jen řek, že už nemůže dál. Nechápu dodnes, co to mělo znamenat. Ten den za mnou přišla Erin a ptala se na Williama, jestli jí nenechal nějaký vzkaz, tak jsem jí řekl o deníku. Oba jsme nic neviděli, byl prázdný jako William," zakončí své vyprávění.

Mám divný pocit, bojím se, co se za pár let stane se mnou. „A co změnilo Williama?"

Pokrčí rameny. „Sám nevím, možná jste slabší, a tak i vaše duše se roztrhává na kousky, když jste v přítomnosti démonů. Možná…" zastaví se a zkoumavě si mne prohlíží.

„Možná co?" vyhrknu a skousnu si spodní ret.

Potřepe hlavou. „Možná prostě nežijete tak dlouho jako lovci a nejste vůči temným silám odolní tak jako oni, a možná ani tetování vám nepomáhá."

A máš to! Nemáš ani jistotu, že mezi nimi přežiješ jeden jediný rok! děsí se podvědomí, které se stahuje do kouta, kde hledá úkryt.

Potřepu hlavou, abych zahnala všechny špatné myšlenky. „William se zmínil v deníku o jistém Marcusovi, znals ho?" změním téma.

Zamračí se. „Ne, neznal, ale jestli někdo takový žil, tak jistě nepracoval po boku lovců," řekne s nakrčeným čelem, kde se mu utvořila drobná vráska.

„Jak to myslíš?" zeptám se zvědavě. Marcus se stává ještě záhadnějším než Will, a to je co říct!

Vyšvihne se na nohy a zamíří ke krbu, kde se opře a zadívá se do ohně. „Že jestli Marcus žil, tak nepatřil k lovcům a nikdo o něm nic nevěděl, krom Willa."

Zamračím se. „A jak to, že věděli o Williamovi?" optám se zaraženě.

„Protože Erin ho našla v lese, vypadal strašně. Už tenkrát jsem věděl pár věcí o médiích, ale nikomu nepřišlo, že se nějak zvlášť liší od lovců, zkrátka viděl démony a basta, proto se o vás nic moc neví a lovce nic takového nezajímá. Byli jste převychováni na lovce, kteří oplývali jinými schopnostmi krom fyzické zdatnosti. William byl tenkrát pro lovce něco nového, nový druh, který má více schopností, ale je ochuzen o jejich sílu, které si tolik váží," prohlásí se zhnusením.

Mám husí kůži po celém těle, ale musím se zeptat. „Co když dopadnu stejně jako William?"

Zakroutí hlavou. „Budu se snažit něco najít o Marcusovi a udělám cokoliv, abych ti pomohl. Noemi, ty nedopadneš stejně jako William. Slibuji!" konejší mě. „Teď už bys ale měla jít."

Přikývnu. „Děkuji, já budu pokračovat dál ve čtení deníku," řeknu a zamířím z pokoje.

„Noemi?" houkne ještě na mě, než šáhnu na kliku, začínám si myslet, že se to stane asi naším zvykem během let.

„Ano?" otočím se na něj.

V očích mu trochu zajiskří. „Dávej si pozor na některé lovce, mají dar, před kterým nic neschováš."

Zas hádanka! Já se z něj jednou picnu! zavrčím si pro sebe a hned v tu chvíli mi to dojde.

Isler!

Autor: Andre2, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čistý štít 13. kapitola: