OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čistý štít 14. kapitola

12.09.2015 (10:00) • Andre2 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 621×

Omlouvám se, ale přestup na střední školu je docela náročný a jaksi nestíhám psát, takže se budu snažit přidávat jednu kapitolu týdně, možná přidám dvě, když to půjde. 

Doufám, že se kapitola bude líbit, sice nejde o lovce ani média, ale určitě to nějak ovlivní Noemi. 

Přeji příjemné počtení, Andre2 :), předem děkuji za jakékoliv komentáře.

Včera jsem přišla přesně na večeři, takže jsem nemusela poslouchat žádné kázání od táty, který by mě zas poučoval a přiučoval.

Pěšky mířím do školy, sice jsem dostala dvě nabídky ohledně odvozu, ale raději jsem zvolila ranní procházku. Mám v hlavě takový zmatek, že ani nevím, na co myslet dřív. Je toho na mě asi moc, nevím, jak mám řešit problémy ohledně médií, a deník mi k tomu zrovna taky moc nenapomáhá. Do mých sedmnáctých narozenin zbývá pomalu už jen týden a nemám ani jedinou stopu po tom, proč William odešel, nebo zešílel? A taky je tu ta část s Islerem, stačí mu jedna jediná myšlenka a všechno ví, nejraději bych se mu vyhýbala obloukem, ale jak to mám udělat, když každý den musím trpět jednu hodinu v jeho společnosti?

Povzdychnu si. „Tak tady to máš, Noemi," zabrblám si pro sebe a dál mířím zasněženými ulicemi.

Vyděšeně sleduji, jak ke mně letí Jess. „No…" lapá po dechu, když ke mně doběhne.

„Co?" zeptám se trochu podrážděně.

„Noe…" zas se sekne.

Mám chuť protočit oči. „No, Jess?" Naštvaně klapu nohou, ale jen se ozývá praskání sněhu, který čerstvě napadal.

Ještě jeden pořádný nádech a pak na mě upře svůj kukuč. „Sean a Chris se perou!" Jen, co vyslovila jejich jména, jsem z toho měla špatný pocit, a když začala s dalším slovem, už jsem běžela ke škole.

„Noemi, počkej na mě!" křičí za mnou, ale já přidávám na rychlosti.

„Opatrně" se pohybuji na náledí a rozhlížím se kolem sebe, není těžké je najít, protože se kolem nich utvořil pořádný kroužek lidí. Je zvláštní, že ještě nezasáhl nějaký profesor, ale prakticky stále ještě nejsou na pozemcích školy.

Razím si cestu do kruhu, kde se ti dva „boxují", bezmyšlenkovitě se vrhám mezi ně. Hned pro začátek málem jednu schytám od Seana, který vidí rudě, ale Chris mě rychle stáhne na stranu a sám schytá ránu do žeber. Ozve se několik syknutí a výkřiků, některé holky si dávají ruce na pusu a jiné si zas přikrývají oči.

Krávy! zablekotám si v duchu.

Má tvář se také zkřiví bolestí, ale Isler to zřejmě ani nepocítil. Už se schyluje k dalším ranám, ale tentokrát se mezi ně vrhnu včas, aniž bych utrpěla nějaké zranění.

„Co tu sakra vyvádíte?!" štěknu na ně.

Sean mi věnuje rozzuřený pohled, kterým na mě zůstane stát. Zjišťuji, že má rozbitý nos a krev má prakticky všude, ale jiná zranění nevidím, což mě trochu uklidňuje. „To mi řekni ty, co se s tebou děje!?" zavrčí na mě a probodne mě ještě zlostnějším pohledem.

O co mu jde! kroutí nad tím hlavou podvědomí, které na sebe vzalo podobu profesorky Langové.

Zamračím se. „Se mnou?" otáži se ho a nevěřím vlastním uším.

„Ano, s tebou!" řekne tvrdě a chladně.

Co jsem mu zase udělala?! neubráním se té otázce v mých myšlenkách.

„Seane, já vážně nevím, co se stalo, a už vůbec nemám tušení, proč se pereš s Chrisem," ukážu ukazováčkem na Islera, který stojí opodál a sleduje nás, jak na sebe bezdůvodně štěkáme (teda, alespoň já nechápu původ jeho chování).

Odfrkne si. „Hm… já zas nechápu, proč mi stále lžeš, že s ním nic nemáš!" Rozmáchne rukama a nasraně si prohrábne vlasy.

Pane jo, musím koukat jak vyoraná myš. „Cože?" vyleze ze mě.

„Ale no tak, nedělej se, mně nemusíš nic vysvětlovat…" Mám chuť mu jednu vrazit, nebo radši hned víc, možná by mu to pomohlo!

Zatnu čelisti a ruce stáhnu v pěsti. „Ty seš takovej blbec, Andersone!" začnu a každé slovo cedím skrz zuby. „Kdy konečně pochopíš, že s Islerem nic nemám!"

Se založenýma rukama mě přeruší. „Vážně? Tak proč tě vozí v osm hodin večer domu, hm?"

Asi vybouchnu, Sean je hluchý a slepý zároveň, jinak by pochopil, že s Chrisem nic nemám, jen se z nás stávají „kamarádi“. Ani Williamův deník není tak komplikovaný jako on! „Svezl mě jen domů!" vyjeknu a v duchu prosím o záchranný bod.

„Jo, a proto jste vyráželi něco málo po čtvrtý?!" štěká na mě pořád podrážděně. Komu jsem co udělala, že takhle musím trpět!? Kdybych mohla, seřvu ho jako malé dítě a rovnou mu objasním celou situaci, proč mě včera Chris vezl! Ale před všemi? To si rovnou můžu zažádat o pobyt v blázinci!

Promnu si čelo. „Můžeme si o tom promluvit po škole?" zeptám se unaveně, nemám sílu se s ním hádat před tolika lidmi, kteří na nás čumí a hltají každý slovo, které vypustíme z úst.

Protočí oči. „Noemi, já na tohle nemám…"

Pane bože, co tím zas myslí? vyjekne roztřeseně hlásek.

„Co tím myslíš?" zeptám se nejmileji jen, co to jde.

Prohrábne si vlasy. „Víš, myslel jsem si, že jsi jiná než ostatní holky, ale jsi úplně stejná jako všechny ty blbky ve tvém věku, které neví koho dřív klofnout," prohlásí a pořád mě provrtává pohledem. „Chtěl jsem, myslel jsem, že mezi námi je něco víc, ale asi ne. Takže vám přeju hodně štěstí, snad ti to s ním vyjde," řekne a zamíří do školy, přičemž nezapomene vrazit do Chrise.

Tak tohle je i na mě moc! Mám slzy na krajíčku, ale nehodlám se rozbrečet před polovinou školy. Chci domů, zachumlat se pod peřinu a nevylézt alespoň týden. Popotáhnu a zadívám se na Islera. Teprve teď se mi naskytne pohled na jeho rozražený ret. „Promiň," hlesnu k němu, když si otřu osamělou slzu, která mi utekla.

Zakroutí hlavou. „Ty za to nemůžeš," řekne klidně. „Pojď, svezu tě domů."

Přikývnu, s chabým pokusem o úsměv se podívám na Jess, která ještě neodešla. „Řekneš, prosím, profesoru Adamsovi, že se mi udělalo špatně?"

Soucitně se na mě podívá. „Jasně, po škole za tebou zajdu, jo?" Přikývnu, sice nemám náladu, ale Jess je dneska poslední člověk kterého bych od sebe odháněla.

Během pěti minut už Chris parkuje před domem. „Je mi to líto, ale Sean se dneska choval jako blb první třídy," řekne a zadívá se na mě bouřlivě šedýma očima.

Zakroutím hlavou. „Nechci se o tom bavit," odmlčím se na krátkou chvilku. „Díky za svezení a snad nepřijdeš pozdě," prohlásím a rychle vystoupím z auta, protože dál to v sobě nedokážu dusit.

Se vzlyky se došourám ke dveřím. Neobtěžuji se se zouváním a rovnou zamířím do pokoje, abych se zachumlala pod deku, kde se ukryji před exempláři, jako je Sean, který mi před malou chvilkou ublížil.

Nechápu, proč to musí tolik bolet!

Zabořím obličej do polštářů a hlasitě se rozbrečím, to mi snad pomůže. Na zádech ucítím jemný dotek.

Se zarudlýma očima, které mě začínají pálit, vzhlédnu ke Carle. „Broučku, co se stalo?" zeptá se mě konejšivě a nepřestává mě hladit po zádech.

„Sean," vzlyknu a rozbrečím se ještě víc, přičemž zas zabořím obličej zpět do deky.

Obejme mě. „Noemi, to je mi hrozně líto," řekne mateřsky a já se cítím v bezpečí. „Chtěla bys něco k jídlu?" optá se mě, ale já na jídlo nemám ani pomyšlení.

Zakroutím hlavou. „Neměla bych jít do školy, táta…"

Přeruší mě. „Neboj, s ním to vyřídím já, dobře?" Přikývnu. „Donesu ti zmrzlinu a nějakou čokoládu," zapřemýšlí a už se žene z mého pokoje pryč.

Zuji si boty a zalezu si do postele, sevřu plyšového psa v náručí. Tenhle plyšák si pamatuje všechny mé bolesti, trápení, ale i radosti. Dostala jsem ho k druhým narozeninám, takže už má své nejlepší časy za sebou. Mamka ho chtěla už dávno vyhodit, ale i dneska bych byla schopná se o něj porvat!

Carla se vrací s kelímkem čokoládové zmrzliny a nějakými sladkostmi, všechno položí na noční stolek a chystá se zase odejít, když se zastaví mezi futry. „Chceš si o tom promluvit, zlatíčko?" zeptá se pečovatelsky.

Popotáhnu, protože slzy došly. „Proč jsou kluci někdy tak…" vzlyknu a otřu si tvář, na které mi zasychají potůčky slané vody.

„V tvém věku jsem probrečela někdy i celé dny, když jsem se s Louisem pohádala," řekne a já doufám, že bude pokračovat. „Můžu?" zeptá se a ukáže na postel.

Přikývnu, ale do řeči mi moc není.

Usadí se. „Louis je Benjaminův a Rebeccin otec, začala jsem s ním chodit přesně ve tvém věku. Byl to jeden z nejhezčích kluků na škole," řekne zasněně, ale oči se jí trochu lesknou slzami. „Zamilovala jsem se do něj hned na první pohled, já byla o dva roky mladší než on, takže jsem neměla tolik zkušeností. Během pár měsíců jsem s ním otěhotněla, ale šla jsem na potrat, protože mi bylo teprve šestnáct. Tenkrát když jsem mu to řekla, mě poslal do háje a řekl, že si není jistý svým otcovstvím. V tu chvíli jsem myslela, že ho už nikdy nechci vidět, ale když za mnou přišel do nemocnice s obrovským pugetem růží a básničkou, odpustila jsem mu. Za dva roky jsme se vzali, a pak za pět let se narodil Benjamin." Pousměje se, ale já nechápu, jak tomu muži mohla odpustit!

„Proč jsi mu odpustila?" vyjede ze mě ještě, než to stihnu zastavit.

Pohladí mě po tváři. „Protože tenkrát zvítězila láska nad rozumem. Sean si to taky uvědomí a bude to chtít mezi vámi urovnat, uvidíš," povzbuzuje mne.

„Hm…" zamručím sklesle, ani já sama nevím, jestli mu to prominu.

Autor: Andre2, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čistý štít 14. kapitola: