OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čistý štít 16. kapitola

05.10.2015 (17:00) • Andre2 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 662×

Moc se všem omlouvám, kapitolu už mám napsanou nejmíň dva týdny, ale nějak jsem se nemohla rozhoupat k tomu, abych ji zveřejnila, nějak se mi na ní něco nezdá, ale nevím co :(, přečetla jsem si to po sobě nejmíň padesátkrát a nezměnilo se vůbec nic... 

No, snad se Vám bude líbit, přeji příjemné počtení

Andre2

Rychle rozlepím zavřené oči. Stále je ještě tma, ale něco mě probudilo. Koukám na bílé záclony, které mi brání ve výhledu na zasněženou zahradu. Rychle se otočím a tajím dech, když se trochu pohne klika. Nakonec se dveře začnou pomalinku otevírat a mně se naskytuje pohled na hubenou ručku.

Zavřu znovu oči a štípnu se, ale nic se nemění, někdo se vkrádá do mého pokoje!

Tohle musí být jenom sen! opakuji si stále dokola, abych unikla té děsivé myšlence, že už mě ta žena našla.

Ozve se zas klapnutí, pomalu se ke mně blíží. Nedokážu ze sebe vydat jedinou hlásku, natož otevřít oči, krev mi ztuhla v žilách a na čele mi vyskákaly krůpěje potu, sama nevím, jestli ještě vůbec dýchám.

Další krok!

Už musí stát skoro u postele! běduje podvědomí, které skočilo za gauč se schovat.

„Noemi?" ozve se potichu.

Otevřu oči a oddychnu si. „No?" zeptám se.

Jsem si jistá, že se mračí. „Ty nespíš?"

„Ne," odpovím.

Šoupnu se a nadzvednu peřinu. „A proč nespíš ty?" zeptám se pro změnu já.

Zachumlá se pod deku a otočí se ke mně čelem. „Stýská se mi po mamince," broukne a popotáhne.

„Annie…" řeknu lítostně, přitáhnu si ji k sobě blíž a lípnu jí polibek do vlasů.

Ruce mi obmotá kolem pasu. „Chtěla bych zpátky do Francie za mamkou," řekne a rozpláče se.

„Annie, to bude dobrý, já s tebou budu vždycky, slibuji!" konejším ji a po tváři mi sjede osamělá slza nad tou beznadějí.

Chtěla bych tu pro ni být navždy, vidět, jak se poprvé zamiluje, konejšit její zlomené srdce a být u všech těch krásných i smutných okamžiků, abych jí mohla nabídnout ochranná křídla, když to bude zapotřebí!

Dávám jí slib, který nikdy nesplním, a to je na tom všem to nejhorší, už za několik dní pro ni budu mrtvá. Bojím se toho dne čím dál víc.

Rukou si otře tváře. „Slibuješ?" optá se mě a stále popotahuje.

Mé srdce jako by puklo a rozletělo se na několik částí. „Ano, slibuji," prohlásím tu nejhorší lež v mém životě a zadržuji tu lítost v sobě, nemůžu jí to říct, a to mě zabíjí!

Zabíjí mě pomyšlení, že zradím toho nejnevinnějšího člověka v mém životě.

Noemi, drž se! ozve se hlásek roztřeseně.

Schoulí se do klubíčka. „Dobře, jsem unavená," řekne a zívne.

Pohladím ji po vlasech. „Spi," ozve se potichu můj hlas, který sama nepoznávám.

Sleduji, jak zavírá oči, a už teď mi přijde, že je mi čím dál tím víc vzdálená.

Zavřu oči, doufám, že usnu, poněvadž spánek je mou jedinou záchranou, jediná věc, která mě brání před problémy mého života. Chci se znovu dostat do říše pohádek a zůstat tam napořád, utéct tomuhle šílenství! Co jsem komu udělala, že mě potkal takovýhle osud, osud stejný, jako potkal Williama! Tenkrát mu také nikdo nepomohl a mě potká to samé.

Nedá mi to a musím vyhrabat Willův deník z batohu a přečíst si další den jeho života.

Pravé chodidlo přistane na studené podlaze, to samé udělá i druhá noha. Potichu se došourám k batohu a vytáhnu staré desky. Rozsvítím si lampičku, přes kterou přetáhnu plátěný kapesník, abych ztlumila jas. Nemůžu si dovolit, aby mě Annie načapala.

Nalistuji náležitou stránku, ale než se začtu, ještě pro jistotu zkontroluji spícího andílka. Po chvilce zírání a ujištění, že Annie se jen tak nevzbudí, se pustím do čtení žlutých stránek poznamenané černým inkoustem.

Středa 31. listopadu 1824

Cítím se znaveně, po nocích mě nahání ta podivná vyhublá žena s děsivým smíchem a přes den musím být neustále v pohybu.

Erin si mne neustále prohlíží, za každou cenu chce zjistit, co se se mnou děje. Dokonce jsem musel navštívit lékaře, ale ten mi jen doporučil více spánku, odpočinku a nějaké léky, na což v žádném případě nemám čas. Jeremy by mne opět začal ponižovat. Snažil jsem se to takhle vysvětlit Erin, ale náš rozhovor skončil hádkou a hlasitým prásknutím dveří.

William Moss

Takže William trpí nějakou chřipkou, na kterou mu lékař řekl, že má zůstat pár dní v posteli a brát léky, což nakonec skončilo hádkou? Zásadní otázkou ale je: Proč mu je zle?

XXXXXX

Zbytek noci jsem zůstala vzhůru a prokousávala se deníkem dál. William je den ode dne slabší a i přes nesnesitelnou únavu nehodlá podlehnout spánku.

A jako by to nestačilo, tak musím se znechucením sledovat, jak se Seana ocucává s tou nánou Lexy. 

Už takhle mám srdce roztříštěné na miniaturní kousky, to ti jako nestačí?! křičím na něj v duchu.

No jo, na rozdíl od tebe má prsa a zadek, to se dneska klukům hold líbí, s tím nic neuděláš, prohlásí podvědomí a stejně jako já si prohlíží tu ošklivku s nafouklými rty, jako kdyby ji pobodaly včely.

„Noe…" ozve se za mnou Jess, která okamžitě sklapne, když se jí naskytne pohled na ty dvě pijavice. „Je mi to hrozně líto," řekne sklesle.

Zakroutím hlavou. „Nemusí, teď aspoň vím pravý důvod našeho rozchodu," prohlásím, ale všechno ve mně chce křičet nebo kopat okolo sebe.

Musím pryč!

Odeberu se do šaten a ze skříňky vytáhnu kabát, který si přes sebe přetáhnu. Rychlostí blesku vyletím ze školy a konečně se zhluboka nadechnu.

Vydám se přes parkoviště, když vedle mě zastaví černé BMW.

Zamračeně sleduji, jak se stahuje okýnko. „Nastup," vyzve mě známý hlas.

Neváhám ani vteřinu, otevřu přední dveře a posadím se na místo spolujezdce. „Ani nevíš, jak ráda tě vidím!" řeknu radostí bez sebe.

Věnuje mi široký úsměv. „Potěšení na mé straně," zavtipkuje, ale pak zas nasadí svou starostlivou tvář. „Tak jak pokračuje Williamův deník?" zeptá se, když se auto rozjede.

Hlavou mi prolítne hned několik věcí. „Už vídá tu ženu ze svých snů. Poprvé ji viděl asi měsíc po tetování," brouknu.

Rychle po mně šlehne modrým pohledem. „Co se mu tenkrát zdálo?" zeptá se mě ostražitě.

„Nejdříve stála v jeho pokoji, a pak…" odmlčím se a zakroutím hlavou. „Zavedla ho k jeho sestře, ale ta už byla dávno po smrti, zemřela dva roky před Williamem, pokud se nepletu," zakončím to.

Na čele se mu utvoří malá vráska. „A něco jiného?" optá se.

Přikývnu. „Už jsem na přelomu listopadu a…" znovu si dám menší pauzu. „Je možné, aby lovec dostal chřipku?" optám se zvědavě.

Nicholasova vráska se prohloubí. „Ne, proč?"

„Protože William je více unavený než na začátku, ale možná to bude způsobeno tím, že ho neustále prohání ta žena," řeknu zoufale.

Zastavíme na osamělém místě, odkud je vidět snad celý Londýn, zasněně si prohlížím tu zasněženou nádheru.

Nicholas mě chytí za ruku a starostně se na mě zadívá. „A jak se cítíš ty?" optá se a zkoumavě si mě měří pohledem.

Zakroutím hlavou. „Je mi hrozně, všechno ve mně křičí, abych zůstala a žila normální život, stejnak za rok tyhle věci pominou, když nedostanu tetování, a já budu zase svobodná. Děsím se každého dalšího dne, protože nevím, jaká bude má budoucnost, na rozdíl od nich nemám jistotu, že přežiji jeden měsíc! Já…" zlomí se mi hlas.

Zvedne mi bradu a donutí mě, abych se mu podívala do očí. „Noemi, máme ještě čtyři dny. Zítra jedu za přítelem do Itálie, abych se s ním poradil o médiích," promlouvá ke mně povzbudivě. „Ty nedopadneš jako Will, jasný?" optá se.

Přikývnu, ale na nic jiného se nezmůžu, poněvadž mám knedlík v krku.

Povzbudivě se usměje. „Musíš mi ale slíbit, že dočteš ten deník, a jestli na něco přijdeš, dáš mi vědět." Znovu přikývnu.

Chvilku váhám, ale nakonec se odhodlám. „Zjistil jsi už něco o Marcusovi?"

Sklopí zrak a zakroutí hlavou. „Ne, ale věř, že udělám cokoliv, abys nedopadla jako Will," řekne rozhodně a znovu se mi podívá do očí.

Věřím mu, je to má poslední naděje!

„Jen ještě jedna věc…" odmlčím se, ale Nicholas mě pobídne, abych pokračovala. „Nevíš, kdo je ta žena?" zeptám se ho sklíčeně.

Promne si čelo a pak jeho ruka zabloudí do černých hustých vlasů. „Noemi, ať je ta žena kdokoli, rozhodně ji William neviděl jen tak. Nevím, co je zač a proč ho pronásledovala, ale ty teď hlavně musíš dočíst jeho deník. Všechno ostatní nech za sebou, dobře?" promlouvá ke mně jak k malému dítěti, které něco provedlo.

Přikývnu.

„Chceš jít na procházku?" změní úplně téma.

Přikývnu, přičemž vystoupím z auta. Nicholas během chvilky stojí vedle mě a jako gentleman mi ihned nabídne rámě.

Zaváhám, ale pak se do něj zavěsím a rozejdeme se po sněhem zapadané cestě k lesu.

Jdeme mlčky, snažím se vše vypustit a vnímat jen klid a čerstvý vánek, který mě obklopuje.

„Pamatuji si to tu, jako by to bylo včera," začne mluvit Nicholas zničehonic. „Poprvé mě sem vzal otec a nakonec se z toho stalo naše tajné místo. Učil mě zde různá kouzla a věci, někdy jsme si jen tak povídali a vzpomínali. Byly to nádherné chvíle mého dětství," prohlašuje s úsměvem.

„Co se stalo?" zeptám se.

Chabě se usměje. „Stejně jako já, nechtěl zestárnout, používal kouzla na omlazování a jednou se mu to vymstilo." Nechá ta slova vyplynout do ticha.

„To je mi líto," řeknu omluvně.

Zakroutí hlavou. „Byl to skvělý člověk a výjimečný kouzelník, chtěl bych být stejný jako on a znát na všechno opovědi."

Po menší procházce lesem mě Nicholas odvezl domů, kde jsem dostala vynadáno od táty, že mu nezvedám telefony, a jestli mu náhodou nechci vysvětlit, kdo je ten mladík, co mě přivezl.

Aniž bych mu odpověděla, vyběhla jsem po schodech nahoru a s hlasitým prásknutím dveří se zavřela v pokoji. Rychle jsem zahnala špatné myšlenky a raději jsem se pustila do dalších stránek Williamova deníku.

Autor: Andre2, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čistý štít 16. kapitola: