OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čistý štít 17. kapitola

26.10.2015 (12:00) • Andre2 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 611×

Takže je tu další den, a taky poslední kapitola, než nastane loučení s rodinou a narozeninová oslava. Počítám, že napíši ještě čtyři kapitoly a bude konec.

Snad se Vám kapitola bude líbit :)

S pozdravem Andre2

Sedím u kulatého stolu a připadám si jako tělo bez duše, čemuž napomáhají i obrovské tmavé kruhy pod očima, kterých už se asi nikdy nezbavím.

Ano, vím to. Stal se ze mě pesimista! Ale kdybych k tomu neměla podstatný důvod, tak se tak nechovám.

Koukám na ty známé tváře, které se dohadují, jak provedou naši „smrt", a mám chuť je všechny pořádně praštit po hlavě, nebo něco jiného, co by jim vrátilo rozum.

Jaká to ironie! pomyslím si, když se zadívám na kulatý stůl.

Neřekl to snad král Artuš, že u kulatého stolu si jsou všichni rovni? ozve se hlásek sarkasticky.

Zamračím se, když všichni zmlknou a podívají se mým směrem. „Co?" zeptám se a nohy si přitáhnu více k tělu.

„Jaký máš na to názor ty?" optá se mě Ben, který se do mě vpíjí pohledem.

Odfrknu si. „Můj názor na tuhle záležitost znáte všichni," řeknu naštvaně.

Velký Vůdce neboli W (tak jsem se rozhodla Bena nazývat) si povzdychne. „Myslel jsem, že jsme se všichni shodli," prohlásí.

Zavřu oči a v duchu napočítám do desíti. „Benjamine, s touhle věcí jsem souhlasila, protože jsem neměla na výběr!" zavrčím naštvaně a zároveň zoufale.

Cítím na sobě šedý pohled.

Co se děje? ozve se mi jeho hlas v hlavě.

Nasupeně se na něj podívám. „Nic se neděje, co by se, ksakru, mělo dít?!" štěkám okolo sebe. Prudce se vymrštím ze židle. „Víte co, zvládli jste to beze mě a zvládnete to i teď!"

„Noemi!" zavrčí za mnou W. Zastavím se a otočím se na něj. „Jestli potřebuješ, jdi se provětrat, jsem si jistý, že je toho na tebe moc, ale uvědom si jednu podstatnou věc. Když jednou vstoupíš mezi lovce, už jsi jím napořád!"

Zatnu čelisti, ale přikývnu.

Čerstvý studený vzduch, věc, která mi pomáhá poslední dobou na všechno.

Když jednou vstoupíš mezi lovce, už jsi jím napořád! opakuji si tu větu, která zpečeťuje mou ztrátu svobody.

To musel být ale blb, ten Lorence! prohlašuje mé podvědomí, s kterým musím souhlasit.

Lorence, muž a lovec, který napsal Zákoník Lovců. V téhle bichli najdete vše o lovcích a jejich pravidlech. A jen díky tomuhle chlapovi musím dodržet přísahu a stát se lovcem!

Posadím se na studené schody a hlavu si složím do dlaní.

Je toho příliš, William se cítí hůř a hůř, ale spánku už dobrovolně podléhá, sice je každou chvíli vzhůru, ale alespoň naspí dvě nebo tři hodinky. Pak je tu Annie, která se už trochu srovnala, ale stále za mnou stojí jako ocásek a od včerejší noci se mnou spí v posteli, tedy ona spí a já… začínám být jako Will, odmítám si dopřát spánek, protože se bojím, stejně jako se bál on té ženy. A ke všemu je tady ta záležitost se smrtí!

„Cítil jsem se úplně stejně, než jsem dostal tetování," ozve se za mnou Chris.

Okamžitě ztuhnu. „Co tu děláš?" zeptám se ho příkře a potlačuji všechny myšlenky, tedy alespoň se o to pokouším.

„Ostatní už se domluvili," řekne, ale pro mě je to jako rozsudek smrti. Pomalu se zvednu a vyrazím zpět dovnitř, ale když chci projít dveřmi, Chris mě chytí za paži. „Noemi, děje se něco?"

Podrážděně se na něj podívám. „Své už jsem ti k tomu řekla!" odseknu mu a pokusím se mu vytrhnout ruku z jeho pevného sevření.

Oba dva se na sebe mračíme a zároveň se měříme pohledy, začíná mi to být nepříjemné. S Chrisem nejsou mé myšlenky v bezpečí, a to jen ten pravý důvod, proč se k němu chovám hnusně.

Pustí mě. „Noemi, nevím, co jsem ti provedl, ale rád bych ti pomohl a…"

Přeruším ho. „Ty už jsi toho udělal dost!" syknu a hned, jen co to vyslovím, toho lituji.

Zatne čelist a jeho tvrdé rysy se tak stanou ještě tvrdšími. „Fajn," zavrčí a odejde.

Ty jsi ale…! zamumlá na mě podvědomí, které si hraje na vychovanou lady.

Moc dobře si uvědomuji, že jsem to mezi mnou a Chrisem podělala.

Posadím se na židli mezi Tobbym a Robem. „Lepší?" optá se mě W. S hraným úsměvem přikývnu. „Takže, jelikož máš narozeniny, už jsme se s Georgem domluvili, že to oslavíme na chatě, kam tě odvezeme po rodinné oslavě," oznamuje mi a snaží se mi vše vysvětlit. „Nejdřív jsme chtěli spáchat autonehodu, ale nakonec jsme se dohodli, že budu pro nás lehčí, když uhoříme v chatě."

Vyvalím oči. „Cože!" vypísknu, dělá se mi zle.

Místo Bena se do vysvětlování pustí Rob. „Víš, ta chata je daleko od všeho, a než přijedou hasiči nebo nás někdo najde, bude prakticky ta chata na popel. Nejbližší benzínka je tam odtud dobrých deset kilometrů."

Žasnu nad jejich demencí! „Víte, že budou chtít nějaký důkaz, který dokáže naše uhoření?"

Tentokrát se na mě usměje Grace. „Proto máme schopnosti, které tomu pomůžou. Já dokážu přeměnit věci, na co chci, takže třeba z vázy udělám žebra," prohlásí pyšně.

Už jen při té představě se mi dělá špatně!

S povzdechem přikývnu, nemá cenu se s nimi hádat, zkrátka už přesně vím, co mě čeká! Důvod je mi ale stále skryt.

Zvednu se a odcházím pryč, tohle si budu muset ještě pořádně urovnat a vstřebat.

„Noemi, o té chatě nevíš, má to být pro tebe překvapení, takže se v sobotu tvař, jako bys nic nevěděla," houkne za mnou Ben.

Jak si přejete Vaše Veličenstvo! pomyslím si kousavě.

Vrazím do svého pokoje a svalím se na postel, zamračím se, když pode mnou něco zašustí. Nadzvednu záda a rukou pod nimi přejedu po dece, do ruky uchopím nějaký kus papíru.

Rozbalím ho a pokusím se ho alespoň trochu srovnat. Překvapeně koukám na kus papíru.

Je od Nicholase! zaraduje se mé podvědomí stejně jako já.

Milá Noemi,

já i můj přítel pátráme po všem, co se jen trochu liší od normálních lovců.

Zatím jsme přišli jen na pravý důvod, proč máš své schopnosti. Olivia Eleonora Mossová neboli Williamova sestra měla prapravnučku, která si vzala tvého pradědečka.

Domníváme se, že tím přenesla tyto schopnosti i na rod Ritterů, ale probudily se až teprve v tobě. Momentálně ale nevíme, proč se William zbláznil…

Doufám, že jsem ti alespoň s něčím pomohl, a zároveň bych tě chtěl požádat, abys mi poslala přesný popis té ženy z Williamova deníku.

S pozdravem Sir Nicholas Lucrécio Fleming II.

PS: Vzkaz napiš na druhou stranu, jakmile se podepíšeš, dopis zmizí.

XXXXXX

Doma si okamžitě sednu ke stolu a otevřu deník, kde nalistuji příslušnou stránku, kterou mám Nicholasovi poslat.

Otočím dopis a začnu psát na druhou stranu.

Milý Nicholasi,

moc nechápu, jak myslíš, že se schopnosti probudily až u mě, a jaký smyls má spojení dvou rodů s přenášením schopností, když ani jedna z těch žen jimi neoplývala…

Žena, o kterou se zajímáme, nosí černou kápi, je bledá a pohublá, ale přesto se pořád směje, a chodila děsit Williama do snů, aniž by se mu pokusila nějak fyzicky ublížit.

Snad jsem Vám alespoň trochu pomohla.

S pozdravem Noemi Chloe Ritterová 

Ani si to po sobě nestačím přečíst a dopis je fuč.

Protentokrát se ozve můj žaludek, chudák, dneska jsem do sebe nacpala jen jeden bílý jogurt a půlku banánu, jestli v tom budu pokračovat, stane ze mě anorektička!

Sejdu dolů a automaticky mi začnou téct sliny, když ucítím tu nádhernou vůni, která se line z kuchyně.

Carla stojí u plotny a něco míchá. „Co to bude, až to bude?" zeptám se zvídavě.

S měchačkou v ruce se na mě otočí. „Něco, co ti spraví náladu!" řekne vesele a vrátí se k míchání. „Noemi, je mi líto, co se stalo mezi tebou a Seanem, ale měla by ses přes to trochu přenést a konečně začít zas trochu normálně jíst!" promlouvá mi do duše.

Jenže to není kvůli Seanovi! pomyslím si sklíčeně a rukami si podepřu hlavu.

Na Seana už jsem začala pomalu zapomínat po včerejšku, ale teď mi ho zas nasadila do hlavy. Jsem naštvaná na sebe a zároveň na něj, ale i na Chrise, což moc nechápu! Chris mi nic neudělal, to já se k němu dneska chovala jako úplná kráva!

Musím se mu omluvit! rozhodnu se a rychle se zvednu ze židle.

Jen co najdu telefon, začnu hledat v kontaktech jeho číslo. Můžu být ráda, že mi ho dal, jinak bych teď byla úplně nahraná.

Kokám se na tu variaci čísel a rozhoduji se, jestli mu mám zavolat, nebo raději napsat. Nakonec se rozhoduji pro variantu B, protože jsem totální srab!

Chrisi, moc se omlouvám… napíšu a zmáčknu odeslat, přičemž toho hned lituji, měla jsem mu raději zavolat!

Chvíli ještě koukám na display, ale pak na mě zavolá Carla, abych se šla najíst.

Do pusy si strkám poslední vidličku toho výborného salátu s kuřecími nudličkami, když uslyším melodii mého vyzvánění, rychle naskládám nádobí do myčky a hejknu na Carlu, která se na mě udiveně dívá. „Bylo to vážně výborný!" křičím na ni ze schodů, které beru po dvou.

Ani se nepodívám, kdo mi volá, a okamžitě to přijmu. „Prosím?" ozvu se zadýchaně.

„Noemi, kde jsi?" zavrčí do telefonu Chris.

Zamračím se. „Doma, proč?" zeptám se ho udiveně, nechápu, co jsem mu zas udělala!

Jsem si jistá, že si mne čelo. „Trénink ti asi nic moc neříká, co? Psal jsem ti asi pět zpráv, že tréninky můžu zrušit jenom já nebo když se něco stane, a ne když napíšeš, že se omlouváš!" řekne naštvaně.

Zaúpím. „Promiň, ale já se omlouvala za to odpoledne, a na trénink…"

„Zapomněla jsi?" optá se nakrknutě a jsem si jistá, že to v něm začíná vřít.

Sednu si na postel. „Chrisi, moc se omlouvám za všechno."

Povzdechne si. „Dobře, dneska to necháme být, ale jestli nepřijdeš ani zítra, tak si mě nepřej!" zabručí.

„Neboj, zítra dorazím!" slibuji mu nadšeně. Slyším, jak se rozesměje. „Čemu se směješ?" vypísknu.

Chvíli se nic neozývá. „Když řekneš neboj, tak se spíš obávám, že se mám na co těšit," řekne už klidně a škádlivě.

Zakroutím nad tím hlavou. „Tak ahoj," rozloučím se.

„Ahoj," oplatí mi a položí to.

Autor: Andre2, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čistý štít 17. kapitola: