OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čistý štít 9. kapitola

21.08.2015 (13:00) • Andre2 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 613×

Cestou domů jsem si vyslechla hned několik kázání, která byla na jedno a to samé téma. Asi po půl hodině jsem jejich hudrování přestala vnímat. S chutí bych je poslala někam, ale raději nebudu pokoušet Jaspera, který vypadá nakrknutě od té doby, co jsem vylezla z toho domu.

S větší silou praštím dveřmi od Benovy audiny, za což si vysloužím zamračený pohled. „Co?" štěknu na něj.

Mávne nad tím rukou a odebere se do domu. S nasupeným výrazem je následuji. Právě včas na oběd, chtěla jsem se ještě zajít podívat do pokoje po tom deníku, ale tátův přísný pohled mi v tom zabránil.

„Jaká byla návštěva?" prolomí Carla hrobové ticho, dokonce i holky jsou potichu, takže se tady taky něco muselo stát.

Neodpovím a dál se nimrám v nějakých těstovinách se sýrovou omáčkou a kuřecím masem. „No…" začne Jasper a jsem si jistá, že mě vraždí pohledem.

Ozve se cinknutí příboru. „Posloucháme," ozve se napjatě táta.

Rozhodnu se vzhlédnout od talíře. „Užili jsme si spoustu legrace. Dost mě pobavilo, když děda předváděl karetní triky," prohlásím a dám si další vidličku do pusy.

Ben s Jasperem se na mě zamračeně podívají, ale jakmile si všimnou, že je táta bedlivě pozoruje, začnou horlivě přikyvovat.

Aspoň něco ti jde! pochválí mě sarkasticky podvědomí. Se vší parádou ho pošlu někam, protože za normálních okolností nelžu.

Po velice tichém obědě se odeberu co nejrychleji do pokoje, abych našla deníček Williema Mosse. Nedočkavě zapluji k sobě a zavřu dveře.

Nejdříve se podívám na pracovní stůl, kde akorát tak najdu hromadu sešitů a několik pracovních listů. Začnu nahlížet do šuplíků, jestli ho tam náhodou neposlal. Ne, ani tady! Začíná mě to vytáčet, nasnáším, když něco nemá svůj řád a místo. Sklíčeně se posadím na židli a rozhlížím se po místnosti, kde by ten zatracený sešit se starým obalem mohl být.

Knihovna! cinkne mi v hlavě a vyskočím ze židle rovnou k poličkám na zdi.

Spěšně přejíždím po názvech a autorech. Začnu od horní poličky a pokračuji až k nejnižší.

Za tohle Nicholase trefím! pomyslím si frustrovaně, když ani tam deník nenajdu.

S povzdechem si sednu na postel a zkoumám pohledem každý kout místnosti. Tohle je ještě horší, než hledat vajíčka na Velikonoce!

„Au," zakleji, když mě něco tvrdého bodne do lopatky.

Zamračeně zašátrám pod polštářem. Mám chuť praštit hlavou do stěny, když vytánu deník s nažloutlými stránkami.

Ještě, že ti to říkal, viď!? ozve se protiva, ale ignoruji ho a pohodlně se usadím.

Přejedu prsty po hřbetu zápisníku. Mám strach, ale zároveň mě přemáhá nehorázná touha odhalit, co se tenkrát stalo.

Opatrně ho otevřu a zadívám se na prázdnou stránku. Chvíli čekám, jestli se něco bude dít, ale připadám si hloupě, když asi minutu civím na prázdné řádky. Zaklapnu desky a zkoumám obal, jestli to nemá nějaký skryté otevírání, ale nic nenacházím.

Zamračím se nad tím, ale opět deník otevřu a zas jen koukám. Vykulím oči, když se na stránce něco mihne. Málem ho odhodím, když se na první straně začne pomalu objevovat text.

Několikrát zamrkám a protřu si oči, jestli to náhodou nejsou jen výplody mé bujné fantazie. Ale přesvědčí mě úhledné psací písmo, které jasně hlásá, komu deník patří.

Prsty přejedu po inkoustu, ještě chvíli si prohlížím jeho jméno, ale pak se podívám níže, kde jasně svítí:

Pokavaď někdo čte tento deník, je mi ho neskutečně líto!

Přečtu si tu větu několikrát po sobě a stále nechápu, co tím myslí. Proč je mu líto, že čtu jeho deník? Zakroutím nad tím hlavou a otočím na další stranu.

Zas si počkám, než se objeví další vzkaz.

Pondělí 20. září 1824

Tento rukopis jsem obdařil několika kouzly, která mě naučil Marcus, tak aby si ho mohl přečíst až další našeho druhu.

Uvidíš jakési linie, ani já sám nevím, jak to mám nazvat, okolo lidí. Většinou se démoni převlékají za osoby, ale stále je prozrazuje ta černá silueta kolem. Někdy zareaguji mnohem rychleji na příchozí nebezpečí než lovci, ale ti si o mně nemyslí nic dobrého. Dle jejich souzení jsem jen polovina, a ke všemu ještě slabá, ani lovkyně nedokážu přeprati, a ty oproti mužům nemají pomalu žádnou sílu.

Také dostanu tetování, které mě má chránit, snad s ním naberu trochu na silách, která mi stále tolik schází.

Rukopis Marcuse jsem ukryl na bezpečné místo, zatím ho snad nikdo nenajde, ale časem budu muset najít lepší ukryt.  

William Moss

Zamračím se nad jeho sdělením. Jestli mi tohle nějak mělo pomoct, tak se Nicholas šeredně zmýlil. Jsem ještě zmatenější než předtím. A kdo je, ksakru, Marcus? A kam se poděl jeho deník?

Přeskočím několik stran.

Středa 12. ledna 1825

Zas jsem měl ten příšerný sen.

Stála tam v koutě a děsivě se na mě usmívala.

Po každém lovu jsem slabší, cítím se unaveně a ve spánku mě prohání ta děsivá žena, už teď vím, že si mě jednou najde.

Na rozdíl ode mne lovci sílí, dostávají se do nejlepších let. Nemůžu vydržet jejich aktivitu, oni dokáží klidně být týden v pohybu, ale já bez jídla a spánku mám dost už po dvou dnech.

William Moss

Už jen z písma soudím, že tento vzkaz psal někde na koleni a ve spěchu. Zajímalo by mě, kdo je ta žena. Proč slábne? Nechápu to. Nic z toho nedává smysl! Neměl by jako půlka lovce podávat nějaký lepší výkon? Asi si to budu muset přečíst od úplného začátku!

Okamžitě zaklapnu deník a schovám ho pod polštář, když do mého pokoje vtrhnou Ben a Jasper.

Samozřejmě pozdě. Jasper se pro něj okamžitě natáhne, ale já se za ten deník budu rvát i vlastním tělem. „Co si myslíš, že děláš?" štěknu na něj.

Jasper mě zvedne jako peříčko a předá mě Benjaminovi, který mě podrží, mezitím co brácha vytáhne sešit zpod polštáře.

„Co to je?" zeptá se zhnuseně, když si zkoumavě prohlíží staré desky. Ztuhnu, když ho otevře. „Proč jsi ho četla, když je prázdný?" zakroutí nade mnou hlavou.

U všech rohatých, Williame Mossi, ty jsi génius! zaraduji se v duchu.

Nasadím naštvaný pohled. „Tak co jste chtěli?" otáži se podrážděně a dupnu Benjaminovi na nohu, aby mě pustil.

Ušklíbne se. „Vlastně jsme ti přišli říct pár věcí, co budeš potřebovat jako lovec."

Už mám na jazyku, že nejsem lovec, ale nakonec jen přikývnu.

Uf, tak to bylo o fous! oddechnu si.

Autor: Andre2, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čistý štít 9. kapitola: