OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čistý štít 10. kapitola

23.08.2015 (19:00) • Andre2 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 607×

Nesnáším středu! zavrčím si pro sebe už po několikáté.

Jedním z důvodů je Jess. Kdo by si myslel, že dokáže neustále omílat jedno a to samé. Hned v pondělí ráno mě před školou sprdla, že jsem jí neřekla o mně a Seanovi, ale popravdě nebylo co jí říct. Sean se od soboty neozval, sice se na mě pořád usmívá, to jo, ale jinak se náš vztah nikam neposunul.

A další mnohem větší důvod je… spíše jsou lovci. Z bráchy a Bena nakonec vylezlo, že jako oficiálně přijatý lovec se musím začít učit, nebo znát alespoň základy, abych si zasloužila tetování. Takže dnes mě čeká první trénink a výuka s tím šedookým blbcem. Když jsem se ptala, proč zrovna on, dostala jsem dost jasnou odpověď: „Byl vybrán." A tím vše haslo.

S batohem na zádech zamířím před školu, kde mám počkat na Islera! Jako vždy mi je v patách stíhačka J.

„Noemi, stejnak nechápu, jak jsi mi mohla neříct o Seanovi!" tak tuhle větu už asi slyším po padesáté v tomhle týdnu a to je teprve středa! Jestli to takhle bude pokračovat, přísahám, že jí dám do pusy roubík!

Jo, jak to, že jsi jí o tom neřekla? pošklebuje se mi podvědomí, které se skvěle baví na můj účet, už od samého začátku.

Zoufale se rozhlížím kolem sebe. Kde je Isler, když ho potřebuju!

„Dělej, naskoč si!" zavrčí na mě Chris z černého Porsche.

Otočím se na Jess. „Promiň, ale už musím, tak zatím." Rozloučím se s ní.

Neujde mi její ohromený výraz, když nasedám do auta, ale po chvilce se vzchopí a zamává mi.

Připoutám se. „Kam jedem?" zeptám se ho a pokouším se o milý tón.

Ušklíbne se, což znamená, že mě prokoukl. „Asi se budeš divit, ale jedeme na hřbitov," řekne suše.

Rozhodnu se, že bude lepší držet jazyk za zuby, neboť ho má přítomnost zřejmě štve. Se zamračením vytáhnu telefon, který mi zavibruje v tašce.

Vytáhnu telefon a naťukám heslo, abych se podívala, kdo mi píše.

Od Jess

Pane jo! Noemi, jak to děláš? Nejdřív Sean a teď Chris… holka, ty se nezdáš. :)

Musím se nad tím usmát a zároveň zamračit. Po prvním přečtení mi to přišlo vtipné, ale když mi pomalu začalo docházet, co si myslí…

Fuj! zakaboní se i mé podvědomí.

Hned jí odepíšu.

Jess, s Chrisem nic nemám!

Už se chystám zastrčit můj HTC telefon, ale zas zabzučí.

Samozřejmě od Jess.

To víš, že ne. :) :) :)

Neodepíšu jí, tohle Jess budu muset vysvětlit osobně, jinak si začne myslet to nejhorší, teda pokavaď už si to nemyslí.

Naštvaně uklidím HTC zpět do batohu.

„Tak a už jsme tu," oznámí mi, když přijíždíme k obrovské bráně.

Nic se tu nezměnilo, ani za denního světla tohle místo nevypadá o nic lépe než v noci. Jde z něj taková divná hrůza, ale zároveň mám pocit bezpečí, což je vzhledem k tomuhle místu více než nenormální.

Ani se nedivím, když mlčky zamíříme k zchátralému kostelu, stejnak by mě zajímalo, jak zařídili, aby to uvnitř vypadalo jako v katedrálách.

Chris mě provedl vstupní halou, knihovnou, pak jakýmsi salónkem, až jsme se nakonec dostali do jakési učebny s další spoustou knih.

Jako bych jich v knihovně bylo málo! ozve se sarkasticky mé podvědomí.

Posadím se k pracovnímu stolu a vyndám si několik papírů, abych si mohla psát poznámky z jeho výkladů.

Chris se odebere před stůl s několika malbami, abych na něj dobře viděla.

Odkašle si. „Takže nejdřív ti ujasním pár věcí o lovcích,“ oznámí mi a nasadí netečný výraz. „Kolem dvanáctého až čtrnáctého roku se začíná projevovat jejich síla a schopnosti. Většinou se držíme ve skupině, protože tak jsme mnohem silnější a nebezpečnější pro démony, ale najdou se i lovci, kteří bojují na vlastní pěst." Překračuje po místnosti, což mě trochu vytáčí. „Každý lovec v dané skupině má svou vlastní schopnost, kterou utvrdí tetováním, ale jsou i případy, kdy byla dva ve stejné skupině a měli úplně stejnou moc,“ promlouvá ke mně a nespouští mě z očí. „Tetování je dalším typickým znakem pro lovce, většinou ho dostáváme v sedmnácti nebo osmnácti, pokavaď je lovec nad tuto hranici, jeho schopnosti mizí a přesouvají se na mladšího člena rodiny nebo jako v tvém případě je nahrazen jiným členem jiné rodiny, která má k dané rodině nejbližší pokrevní vztah."

On to říká jako básničku! pomyslím si.

Zašklebí se. „Tetování také slouží k naší ochraně před temnou silou, která nás pokouší, abychom se přidali na staru zla. A jak už jistě víš, dožíváme se kolem sto šedesáti let, pokavaď nás něco nezabije." Odmlčí se a já jen žasnu nad všemi těmi informacemi.

No, abych pravdu řekla, o médiích vím zatím úplný prd. Škoda, že o tom s nikým nesmím mluvit, jinak bych se zeptala tohohle génia, jestli tam taky v té své hlavince nemá něco o mně a ostatních mi podobných.

„Máš nějaký dotaz?" optá se mě.

Zakroutím hlavou. „Ani nevím, tak nějak jsi mi všechno objasnil, ale jen tak pro zajímavost, kolik schopností je?" otáži se ho.

Chris se trochu ušklíbne. „Něco málo přes šedesát, ale nikdo to zatím nepočítal."

Přikývnu.

Ten snad ví všechno! zavrčím si v duchu.

S povytáhlým obočím na mě kouká. „Můžu tě ujistit, že úplně všechno nevím," řekne a jeho oči jsou o něco tmavší.

Jsem si jistá, že jsem rudá jako rak. Jak jsem mohla zapomenout na to, že slyší mé vnitřní promluvy!

„Mohl bys s tím přestat a dál se věnovat výuce?" vyštěknu trochu podrážděně.

Chris nasadí svůj netečný pohled, ale ještě předtím mě probodne ocelově šedýma očima. „No, když už víš tak nějak vše o lovcích, můžeme se pustit na démony," usoudí a vezme první obrázek, ale ještě než mi ho ukáže, začne s kázáním. „Démoni jsou nadpřirozené bytosti s různými schopnostmi, které jim umožňují vklouzávat a živit se na lidských bytostech, ale jsou i démoni, kteří se živit nepotřebují a více méně jen škodí pro svou vlastní zábavu. Lovcům chvíli trvá, než poznají osobu ovládnutou démonem, ale většinou se prozradí sami, neboť jsou naší přítomností nervózní a mají potřebu vzít na sebe vlastní podobu, ve které jsou pro nás větším rizikem."

Počká, až si zapíši jeho stručné sdělení, až pak zvedne obrázek. Je na něm nádherná žena s dokonalými ženskými křivkami, ale ani se nestačím rozmyslet a už mluvím. „Sukuby jsou mistryně převleků, stejně jako inkubové, což jsou jejich protějšky. Většinou si vybírají lidi, kteří jejich kráse neodolají, a pak se živí z jejich duševní energie. Jejich oběti jsou po tom vyčerpané a často si nic nepamatují. Sukuby i inkubové se nikdy na jedné osobě nekrmí více jak dvakrát. Zabít je lze useknutím hlavy, stejně jako všechny těla démonů se musí spálit." Oddechnu si, když dokončím vypravování.

Chris se na mě zmateně podívá, ale abych pravdu řekla, jsem stejně zmatená jako on, možná i víc. „Dobře, takže tyhle dva druhy démonů považuji za probrané…"

XXXXXX 

S úšklebkem se rozběhnu za Chrisem, který vyletěl z učebny jako čert. Co bych teď dala za tenisky a tepláky, jestli si v těch botách na podpatku vymknu kotník, bude to jeho vina.

Do knihovny doběhnu pár sekund po něm, právě jsem odběhla můj osobní rekord na podpatcích.

„Nemůžu uvěřit, že si ze mě takhle střílíte!" vyštěkne rozzuřeně.

Všichni se nechápavě podívají na Chrise, který je vzteky rudý. „Co?" otáže se ho kousavě Grace, která se jako první vzpamatuje.

Chris se dal do zběsilé chůze šelmy. „Nehrajte to tady na mě!" křikne podrážděně a probodává všechny pohledem až na mě.

Teď se většina podívá na mou osobu, asi usoudili, že s Chrisem nebude rozumná řeč. „Co se stalo?" zeptá se Rob a Ben najednou.

Normálně bych se tomu začala smát, ale při téhle atmosféře… „Já sama nevím, kdykoliv mi Chris ukázal obrázek nějaké té obludy, hned jsem věděla, jak se jmenuje a její stručnou specifikaci." Pokrčím omluvně rameny.

Zahlédnu, jak se Jasper ušklíbne. „To je jako s tím mým tetováním," ozve se brácha s úsměvem.

Chris se zastaví. „Takže nepotřebuje doučování a já si můžu jít v klidu zaběhat," řekne a už se žene ven z knihovny.

„Chrisi, Noemi jde s tebou," houkne za ním Ben, za což schytá dva, ne dokonce tři vražedné pohledy.

„Proč?!" ozveme se naštvaně já i Chris, zatím co Sean vyprskne: „Jdu s nima!"

Zamračí se, ale teď mi dochází, že Ben to tu řídí. „Zkrátka jsem řekl, že jde s tebou! A, Seane, ty nikam nejdeš!" zavrčí naštvaně.

Mám chuť něco namítnout, ale když vidím kluky jak poslušně, ale neradi přikývnou, raději držím jazyk za zuby. V tichosti se odebírám do učebny, kde jsem nechala batoh s věcmi na převlečení.

Ve sportovním sejdu do haly, kde mám sraz s Chrisem. „Tak, kde je tady tělocvična?" zeptám se ho, když schází ze schodů a má na sobě kalhoty na běžky a flaušovou černou bunda.

„Jdeme běhat ven,"  řekne naprosto klidně.

„Cože?" optám se ho, jestli jsem se náhodou nepřeslechla.

Ukáže na dveře. „Ven."

Samozřejmě mě poslal, abych se převlékla do něčeho teplejšího, než jsou šortky a triko s krátkým rukávem. Takže jsem si půjčila věci od Vikky, která je jako jediná stejně vysoká jako já.

Magore! zavrčí na něj podvědomí, které se stejně jako já klepe zimou a to jsme ještě ani nevyběhli z haly!

Autor: Andre2, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čistý štít 10. kapitola: