OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dangerous Sea - 5. kapitola

22.04.2012 (18:00) • LoveUfo • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 954×

Neseme Shanty do jejího pokoje a mě se hlavou honí miliony otázek. Nechápala jsem co se to děje. Co se stalo? Kdo je ten cizinec? Kdo je Shanty? Co je TO co má Shanty na ruce?

Hlasitě jsem si povzdechla. Nechápu to. Nechápu, co se to děje. Pořád dokola jsem si přehrávala tyto otázky v hlavě a ani jsem si nevšimla, že jsem již v pokoji Shanty. Probralo mě až když se Shanty začala klepat. Kapitán Morgan ji hned přikryl a Rogerovi nařídil, aby přinesl další pokrývky. Ale nepomáhalo to. Shanty se klepala a stále se to stupňovalo. Teď se neovladatelně otřásala a cukala sebou jako v křeči. Kapitán, já a mamka jsme k ní přiskočili. Horečku neměla. Kapitán začal plakat a volal: „Shanty! Prober se! Prosím! Shanty, no tak!" vzal jí za ramena a začal s ní třást, ale nepomáhalo to. Shanty už při otřesech vyskakovala půl metru do vzduchu a pak... nic. Z ničeho nic to přestalo, ale Shanty byla mrtvolně bledá. Chvíli jsme na ni zíraly, než nám došlo co se děje. Kapitán k ní přiskočil a změřil jí puls.

„Nebije!" zařval a začal vzlykat. Máma k Shanty přiskočila a zkontrolovala jí ještě jednou puls. Podle jejího výrazu jsem poznala, že to co řekl kapitán, byla pravda.

Rozvzlykala jsem se taky.

„Ne!" zařval kapitán a přiskočil k Shanty, položil jí ruce doprostřed hrudníku a začal s masáží srdce a umělým dýcháním.

„No tak, Shanty! Bojuj! Přece mi nemůžeš takhle odejít! Jsi poslední, koho mám! Nemůžeš mě tu nechat jako tvá matka! To prostě nemůžeš!“ křičel a masíroval jí srdce tak tvrdě, až jsem se bála, že jí zláme žebra. To bylo moc i na mámu a také se hlasitě rozbrečela. Přišla ke kapitánovi a položila mu ruku na rameno.

„Morgane, je konec, je mrtvá, akorát jí ubližuješ,“ šeptala a polykala při tom vzlyky.

„Ne" zařval kapitán, ale nechal toho. Zhroutil se na podlahu a otřásal se vzlyky. Také jsem se posadila, objala jsem si kolena a začala jsem plakat. To není možné, moje jediná kamarádka. Nemůže přece jen tak zemřít, to nejde! To nemůže být pravda! Nikdo neumírá jen tak, z ničeho nic. Začala jsem hlasitě brečet a mamka mě objala. Zadívala jsem se na Shanty. Byla bledá, jako kdyby byla mrtvá. Počkat ona přece je mrtvá. Při tom pomyšlení jsem se rozplakala ještě víc. A pak, jak jsem tam na ní koukala a řvala na celé kolo, jsem to uviděla. To nepatrné zachvění hrudníku. Vyřítila jsem se jako raketa k její posteli a stáhla jsem sebou i mámu, která se málem natáhla.

„Dýchá! Mami, ona dýchá!" křičela jsem. Mamka se na mně lítostivě podívala, nejspíš si myslela, že blouzním, ale pak, když se Shanty opět nepatrně zachvěl hrudník, k ní přiskočila a změřila jí tep.

„ Bije!" vykřikla trochu hystericky. V tu chvíli u nás byl Kapitán a také jí měřil tep.

„Shanty!" zakřičel.

***

Všude byla tma a já se v ní topila. Spadla jsem do moře? Pomyslela jsem si. Nejspíš ano. Je tu taková zima a já mám strach. Voda je temná a ledová. Ale kde je loď? Ztratila jsem se? Odpluli a nechali mě tu? Ale já se bojím, nechci tu být sama. Já se nechci utopit! Všude je taková tma a já padám na dno, jako bych měla ke kotníku přivázaný velký kámen a táhl mě ke dnu.

 Nemůžu dýchat a propadám panice. Takhle to nemá být! Mám takový strach. Topím se v temnotě a umírám. Víte jak se říká, že když umíráte, vidíte celý svůj život? Není to pravda. Já vidím jen tátu, Fily, Jess, Lexi a maminku z té jediné malé fotky co mám. Chci, aby to skončilo. Radši zemřít než tahle nekonečná temnota. A hele! Světlo, vidím světlo v té nekonečné temnotě, jako záchranný kruh. Plavu k němu. Chci, aby to skončilo. Třeba uvidím maminku. Už se těším. Jsem skoro tam, když jsem něco zaslechla. Znělo to jako křik. Nerozumím. Zastavila jsem se a zaposlouchala jsem se.

„Nebije!" zavolal někdo a pak se ozval strašlivý nářek. Trhalo mi to uši a chtělo se mi taky plakat. Otočila jsem se zpět do té temnoty a chystala se vydat za tím hlasem, když mi něčí zářivá ruka sáhla na rameno, otočila jsem se a zůstala zírat. Přede mnou stála maminka a za ní ta zářivá brána. Pohladila mě po tváři a zašeptala

„Pojď,“ a začala pomalu couvat zpět do brány, až jí světlo začalo pomalu pohlcovat.

„Ne! Mami, počkej!“ zavolala jsem a chtěla se rozběhnout za ní, když se z temnoty ozval opět ten usedavý pláč a křik

„No tak, Shanty! Bojuj! Přece mi nemůžeš takhle odejít! Jsi poslední, koho mám! Nemůžeš mě tu nechat jako tvá matka! To prostě nemůžeš!" to už jsem poznala,  kdo to volá. Táta. Otočila jsem se na mamku. Zářivě se na mě usmívala a pobízela mě rukou, ať jdu s ní.

„Ale já nemůžu, mami. Je tam táta a taky mám kamarádky Lexi a Jess. A pak je tu ten cizinec. A já o něm ještě vůbec nic nevím, musím toho ještě tolik zjistit. Promiň, mami. Ještě není můj čas. Ale jednou se vrátím. To slibuji," zašeptala jsem a se slzami v očích jsem se otočila a vydala se zpět do té temnoty.

*   *   *   *   *

Začala jsem otvírat oči, ale to nepříjemně světlo mě donutilo je zase zavřít.

„Je vzhůru!" doneslo se ke mně pisklavé zaječení. Okamžitě jsem si připlácle ruce na uši, ale to jsem neměla dělat. Jakmile jsem pohnula levačkou, okamžitě mi celou rukou vystřelila bodavá bolest. Sykla jsem nad tím, jak moc to bolelo a přesunula ruce zpět podél těla.

„Shanty? Miláčku, vnímáš? Jsem tady, neboj se. Už se ti nic nestane. Všechno bude v pořádku. Toho cizince vyhodíme na nejbližší pevninu a vše bude zas tak, jak má být."

Okamžitě jsem otevřela oči nehledě na bolest, kterou mi to působilo, a rukou jsem ho čapla za paži.

„Proč?" bylo jediné, co jsem ze sebe vysoukala. Měla jsem úplně sucho v krku, jako kdybych strávila týden na poušti. Táta se na mně nechápavě podíval.

„Není to jasné?" zeptal se. Vůbec jsem nechápala, o čem to mluví. Pohledem jsem naznačila, že netuším, o čem to mluví.

„To všechno co se ti stalo, se začalo dít od té doby, co je tady a já nedopustím, aby se stalo ještě něco." Tak a teď jsem byla mimo úplně. O čem to mluví?

 Co se mi stalo? Pamatuji si jen… Nic. Jak je to možné? Co se mi stalo? Poslední otázku jsem jakž takž vyslovila nahlas. Táta se na mně podíval a pak, jako kdyby mu něco došlo, se ke mně otočil a řekl: „Co všechno si pamatuješ? Nebo co si pamatuješ jako poslední?" Zavzpomínala jsem.

„No, ples á… Nedal bys mi napít?" zaskuhrala jsem a on se otočil a okamžitě mi podal plnou sklenici vody. Začala jsem hltavě pít, ale on mi sklenku odtáhl od tváře a vzdychl.

„Pomalu." A tak jsem „pomalu" vypila sklenici vody a pokračovala.

„No takže, pamatuju si ples a toho trosečníka, hm a pak jsem myslím, omdlela?" přikývl, "a pak jsem se probudila ale, no jak to říct? Jako bych neovládala svoje tělo, prostě jsem byla při vědomí, ale nedělala jsem to, co jsem chtěla. Došla jsem na druhý konec lodi, tam byl ten trosečník a pak… hm už asi nic. Měla bych vědět ještě něco?" zeptala jsem se se zdviženým obočím. Táta se trochu zamračil a stouply mu slzy do očí. No vážně! Nikdy jsem tátu neviděla brečet, ani když jsme se bavili o mámě a teď, z ničeho nic, pláče. Pohladila jsem ho po tváři a povzbudivě na něj kývla. Zhluboka se nadechnul a spustil. A pověděl mi vše od toho, jak jsme zachránili trosečníka až po mé z mrtvých vstání. Nemohla jsme uvěřit vlastním uším. Já jsem opravdu umřela? I když jen na chvilku, ale stejně. A pak mě najednou něco napadlo.

„Tati? A co to mám na té ruce? Pořád o tom mluvíš jako… No jako o tom, ale neřekl jsi mi, co to je," řekla jsem mu. Zaraženě se na mě podíval a řekl: „Doufal jsem, že se zeptáš. Nedokážu ti to popsat, nevěřila bys mi. Musíš se podívat sama," s těmito slovy vzal mou pravou ruku a jemně přitom začal odmotávat obvaz.

To co jsem tam spatřila, bylo neuvěřitelné. Myslela jsem, že stále sním. Ani to nedokážu popsat, bylo to tak kouzelné! A to doslova. Na ruce jsem měla, no musím si doplnit  slovní zásobu, protože opravdu netuším jak to popsat. Vypadalo to jako tetování. Na vnitřní straně zápěstí mi létali motýlci! Nekecám! Byly velcí i malí, ale ti největší byli jen jeden centimetr dlouzí. Každý byl jiný, každý byl originální. Modrý, žlutý, červený, zelený a spousta dalších. Ne nevěřím tomu, já musím stále snít. Pak mi ale došlo, že určitě nesním, protože jsem to zápěstí měla v jenom ohni, když jsem s ním hýbala. Tak mám halucinace? Nechápu to. Prostě to nechápu. Podívala jsem se na tátu, ale on jen kulil oči na moje… tetování? Znaménko?

Netuším. Ale já myslela, že takhle to vypadalo furt, proč se tak diví?

„Tati? Jsi v pořádku?" zeptala jsem se, protože začal mít nezdravě bílou barvu.

„O-o-oni se hejbou? Jak, jak je to možný?" koktal a začal vrtět hlavou ze strany na stranu. Tak proto. On to nevěděl? Tak proč mi to ukazoval? Co se to sakra děje?

„Tati? Oni se předtím nehýbali? Nebo co se děje?" byla jsem naprosto zmatená. V tu chvíli do pokoje vtrhla Lexi. Přiběhla ke mně a roztáhla ruce jako by mě chtěla obejmout, když tu se uprostřed pohybu zasekla a zírala na moje zápěstí.

„Fíha, tak to je mazec!" vykřikla a usmála se tak, až jsem se bála, aby jí nepopraskal obličej. Zamračila jsem se.

„Co je na tom tak vtipného? To jsem na týhle lodi jediná při smyslech? Tenhle," řekla jsem a prstem ukázala na tátu, „přestal mluvit a ty ses očividně praštila do hlavy. Pomoc!" ztrápeně jsem si povzdychla a začala si prohlížet své tetování. Bylo to opravdu zvláštní, kdybych si nebyla jistá, že jsem vzhůru, myslela bych si, že jsem buď už umřela, nebo jsem se praštila do hlavy a mám halucinace. Ale ta bolest mi ne a ne dát pokoj. Táta byl stále mimo a civěl na mé zápěstí, div mu nevypadly oči z důlků. A Lexi se stále přiblble usmívala.

„Ale no tak, Shanty. Ty žiješ, tak nebuď takový pruďas,“ řekla a zamračila se na mě, pak na mě skočila a pevně mě objala. Nejspíš jí opravdu přeskočilo.

Omlouvám se, že mi to tak dlouho trvalo, ale kvůli minulé nepovedené kapitolce jsem na psaní neměla vůbec náladu.

Tato kapitolka má skoro 2000 slov tak snad Vám to vynahradí ten minulý krach.

:)

LoveUfo

Autor: LoveUfo, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dangerous Sea - 5. kapitola: