OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Death in the fire - 10. kapitola



Death in the fire - 10. kapitolaV téhle kapitolce Alex navštíví Curtise. Chce stejně jako Abi zjistit, co ví o zakrváceném oblečení, které se našlo v jeho bytě. Abi má konečně hotový profil, a tak ho přednáší policistům. Netuší však, že má vraha přímo pod nosem. Rick má podezření, že má Abi nějaké svoje tajemství. Prozradí mu ho nakonec, nebo si ho nechá zatím ještě pro sebe? A jak se dál bude vyvíjet jejich vztah? Vrah znovu zaútočil! Tentokrát svou oběť unesl a zanechal policii malý dáreček v podobě uříznutého prstu… P.S: Kapitolka je hodně dlouhá. Pevně věřím, že u ní vydržíte sedět a přenesete se do mého příběhu naplno. Tak ať se vám líbí…

10. kapitola

„Po první vraždě jsem si myslel, že budu moct vést normální život. Že se dokážu vyrovnat s minulostí a to všechno vyhnat z hlavy. Ale na tokovou věc se snadno nezapomíná. Je to jako nádor. Nedá se vyléčit a nakonec zamoří celé tělo."

                                                                - Jeffrey Dahmer ( Kanibal z Milwaukee)

 

Druhý den se Alex na žádost své dcery vydal do neworleanské věznice, kde byl do vyřešení případu zavřený Curtis.

Byl to dobrý nápad, nechat ho tam. Aspoň policie ví, že on za vraždy nemůže.

Měl s ním domluvenou schůzku na jednu hodinu odpoledne. Čekal na Curtise v místnosti, kde byla přepážka s plexiskly s malými dírkami, které vytvářely kruh.

Podporoval Abigail v tak hloupé hře. Měl jí zakázat vměšovat se do případu, hned jak zjistil, že na něm začala s detektivem Greyem pracovat. Možná by mohl ještě zachránit situaci, kdyby tomu detektivovi vysvětlil, o co tu vlastně jde. Nemůže přece nechat Abigail, aby si zahrávala s případem.

Jestli někdo zjistí, že jejím biologickým otcem je Curtis Waren, bude to vážný problém. Všechny důkazy, které mezitím sesbírali, můžou být na nic. A to nemluvě o tom, že by jí nejspíš hrozilo nebezpečí nějakého trestu. Přece jenom, zatajuje informace o případu. Je svědek, neměla by řešit případ.

Svojí adoptivní dceři to však nedokáže vysvětlit. On sám by nejspíš jednal stejně, kdyby zažil to, co ona. Taky by chtěl vědět, kdo může za smrt jeho matky. A udělal by cokoliv pro to, aby to zjistil.

Dveře na druhé straně plexiskla se otevřely a do dveří vstoupil Curtis společně s dozorcem.

Curtis měl na sobě oranžovou kombinézu, kterou nosili všichni vězni. Černé vlasy měl stejně jako on prošedivělé stářím, pod očima se mu linuly vrásky.

Když byl Curtis obžalovaný z vraždy jeho ženy Sáry, připletl se Alex trošku do případu. Dělal jakýsi posudek o vrahovi, který nebyl při vyšetřování nějak důležitý.

Spíš byl důležitější pro jeho začínající psychologickou práci. Byl si jistý, že za vraždu Sáry Warenové může Curtis. Zmýlil se. Všichni se zmýlili.

Nikoho v té době nenapadlo, že by mohl existovat v New Orleans sériový vrah. Měl poznat, že se jedná o vraždu spáchanou sériovým vrahem. Na druhou stranu byl začínající psycholog a odhalit něco takového je docela těžké, i když byl do případu povelen psycholog z Los Angeles, jevilo se to jako obyčejná vražda zamilovaného muže s prvky morbidnosti člověka závislého na alkoholu.

Strážník posadil Curtise do křesla naproti Alexovi. Ten ho kývnutím hlavy pozdravil.

„Posílá vás Emma,“ zarazil se, „teda Abigail, jak si teď říká?“ Curtis se opřel o křeslo, ruce spoutané kovovými pouty složil do klína.

Alex mu pohlédl do očí, které jevily známky stárnutí. Všiml si, že zamlada je musel mít stejně modré, jako Abi.

„Jo, posílá mě Abigail. Mám se vás zeptat, jak je možné, že policisté u vás v domě našli černé oblečení postříkané nejen benzínem, ale i krví oběti.“

Zamračil se. „Proč nepřišla ona, když se mě na to chtěla zeptat?“

„Nemohla přijít,“ odpověděl klidně Alex.

„Proč?“

„Řekněme, že k tomu má své důvody. Takže mi teď odpovězte na mou otázku.“

Curtis si povzdechl. „Všechno jsem řekl poldům. Nevím, jak se to ke mně dostalo. V tom bytě jsem byl možná jenom jednou, když jsem si ho pronajal. Peníze na byt jsem schrastil při pracích ve vězení, takže to není obzvlášť nějaký bejvák.“ Nervózně si poposedl. „Na to jste se ale neptal. Prostě nevím, jak se to tam mohlo dostat. Říkal jsem to i poldům, ale řekli mi, že stopy po vniknutí do mého bytu nenašli. Myslím, že to na mě chce narafičit ten vrah.“

New Orleans zavedlo ve vězení jednu věc. Vězni mohli pracovat a zároveň si tak vydělat nějaké peníze, které si buď mohli schovat, anebo využít rovnou ve vězení, kde za ně nabízeli například lepší jídlo.

Alex si lokty rukou opřel o malý šedý stoleček, který propojoval obě místnosti a plexisklem. „Proč by to vrah dělal?“

„To je jednoduché. Tu noc, kdy zavraždili Sáru, přijel do New Orleans. Utekla ode mě, protože jsem ji týden před tím pořádně zbil.“ Koukl na Alexe, který na něj hleděl opovržlivě. „Nekoukejte tak na mě. Taky na sebe nejsem pyšnej, ale tohle monstrum ze mě udělala závislost na alkoholu.“ Poposedl si. „No nic. Musíme se dostat k věci. Přijel jsem do New Orleans a s pomocí policistů jsem nalezl její adresu. Poslali mě k bažinám, kde si Sára pronajala dům. Když jsem přišel, ona už byla dávno v plamenech. Nevím, co jsem dělal. Asi jsem tam jen tupě zíral na to hořící tělo.“ Při vzpomínkách se mírně otřásl. „Ještě si vzpomínám na zvuk auta, které odjíždělo směrem od bažin. Myslím, že to byla nějaká dodávka. Co když to byl vrah? Možná měl příležitost to na mě hodit, a tak toho využil. Copak vám nepřišlo divný, že začal vraždit hned po tom, co mě pustili? Viděl další příležitost. Mohlo mu hned dojít, že budu první podezřelý. Možná počítal s tím, že uteču. Ale já neutekl a neschoval se před policajty. Raději jsem si sedl do baru a nasával jednu skleničku whisky za druhou.“

Curtis nebyl vůbec hloupý. Jeho slova dávala docela smysl. Zajímavé informace. Zapsal si je do paměti. „Jste si jistý? Tohle jste u výpovědi neřekl.“

„Jo, jsem si jistej. V autech se vyznám. Můj strýček Artur měl autodílnu a já mu často vypomáhal, než dostal infarkt.“ Curtis si povzdechl. „Neřekl jsem to policii, protože jsem si na to vzpomněl až teď.“

Alex na něj koukal, jako by ho měl Curtis tahat za nos. „Hele, Alexi, já svou ženu nezabil! Řekl jsem to i Abigail. Proč bych měl lhát? Chci svůj život změnit.“ Ještě se Alexovi zmínil, jak ve vězení začal věřit v Boha. Každý den si čte bibli a modlí se.

„Já vám věřím a policie už zřejmě taky. Jen mi pořád nejde do hlavy to zakrvácené oblečení. Jak ho mohl vrah k vám propašovat bez klíčů a bez toho, aby ho někdo viděl?“

„Zloději se taky umí dostat do domu, aniž by poškodili zámek. Existuje mnoho triků, jak se dostat do domu. Věřte mi, i to znám. Jako malý kluk jsem se často vloupával do různých krámů. Vrah potřeboval ze sebe smést podezření, a tak využil mě.“

„Jo, to máte nejspíš pravdu. A taky máte pravdu s tím, že počítal s možností, že byste měl utéct a schovat se před zákonem. Ale vy jste to neudělal. Pro něj už bylo pozdě přestat s vražděním. Nemohl si pomoct a teď je mu zřejmě jedno, že bude chycený, protože vraždí dál.“

„Co má ten šílence v plánu?“

„To nevím, Curtisi. Abigail to s detektivy zjistí. Říkala mi, že vás nechají ve vězení, dokud případ nevyřeší. A pokud s tím nemáte nic společného, pustí vás na svobodu.“

„Ona pracuje na případu?“ podivil se.

Zřejmě i jemu docházelo, že by na něm pracovat neměla. Alex se podíval na strážníka, který nesjpíš jejich rozhovor slyšel.

„Jo. Byla první, kdo vám začal věřit.“

„Vyřiďte jí, že se omlouvám za minulost, a ať je na sebe opatrná. Ten vrah je naprostý šílenec. Pokud mu vražda prošla v minulosti, tak mu můžou projít i tyhle vraždy.“

„Myslím, že budete mít sám čas se jí omluvit, až vás pustí.“ S těmito slovy odešel.

Zase se nic nedozvěděl. Možná, že kdyby zašel do domu, kde si Curtis pronajal byt, tak najde někoho, kdo mohl vidět něco podezřelého.

 

***

 

Abigail se starala o Sofii celý den. Nemohla uvěřit, že si pro ni nikdo ještě nepřišel. Nikdo se o ni nezajímal, a to Rick volal jejím prarodičům a dokonce i otci. Museli přece už dávno vědět, co se stalo.

Podívala se na dívku, která nyní seděla v její ordinaci u okna a malovala si obrázky. Poradila jí to večer, když se Sofie probudila ze zlého snu. Řekla jí, ať si všechny sny kreslí, že všechny nestvůry z jejích snů pak zmizí a ona už se nebude muset bát.

V minulosti jí to samé poradil Alex. Každou noc kreslila ty samé obrázky. Sny později zmizely a ona už se doopravdy nebála. Snad to pomůže i Sofii.

Abigail čekala na svého adoptivního otce. Měli Sofii uvést do hypnózy a tím ji rozmluvit. Jmenuje se to kognitivní rozhovor, kdy jim spíš záleží na tom, co cítila, než na tom, co viděla.

Abi to ještě na nikom nezkoušela, proto potřebovala asistenci otce.

Alex přišel, když si hrála na koberci se Sofií.

Sofie pořád kreslila svoje sny.

Abi pohlédla na Alexe, který vešel do dveří. „Tak co, tati? Máš něco?“

Frustrovaně si sedl k nim na koberec a nohy si dal do tureckého sedu. „Nic.“ Stručně jí řekl, co mu Curtis vyprávěl.

„Hm, to je moc divný. Vůbec nechápu, proč to policisti víc nevyšetřovali. Prostě se na svou práci vykašlali. Našli zakrvácené oblečení v Curtisově domě, a tak to prostě musel být on.“ Otočila se na Sofii, která došla ke stolečku, kde byly pastelky, a vytáhla si jednu oranžovou.

„Byl jsem se podívat do toho domu, kde má Curtis byt. Je to strašný pajlz. Všude jsou samý feťáci. Hned mi bylo jasné, že nikdo neviděl žádnou podezřelou osobu. Každý si tam hledí svého.“

„Takže jsme úplně na začátku. Nemáme nic. Jen profil, který nám vůbec nemusí pomoct.“ Prohrábla si černou hřívu vlasů. „Tak se dáme do práce. Snad nám pomůže Sofie.“

 

***

 

Nacházel jsem se ve stádiu klidu. Moje choutky vraždit byly na nulovém bodě. Za tři dni jsem zabil tři oběti. To už docela šlo.

Teď však musím na pár dní přestat, protože přijede moje žena z lázní, kde si léčila svá bolavá záda. Kdybych měl pořád to svoje vražedné tempo, určitě by věděla, co se děje. Podezřívala by mě určitě z různých ničemností.

Když bych byl každou noc pryč až do rána, mohla by si myslet, že mám milenku. Nesmím to dovolit. Hádky by mi teď vůbec nepomohly. Nebudu si přidělávat problémy a raději teď zůstanu se svou ženou. Abych řekl, nejsem z toho nějak zvlášť nadšený. Nemiluji ji! Nikdy to tak nebylo. Vzal jsem si ji z jednoho důvodu. Kvůli tomu, abych vypadal normálně.

Kdybych žil sám, každý by si o mně myslel, že jsem divný. Potřeboval jsem rodinu, a tak jsem si ji zařídil.

Mám dvě krásné děti. Chlapce a dívku. Potíž je v tom, že si s nimi vůbec nerozumím. Ani se tomu nedivím. Vždyť mě vůbec neznají. Nevědí, kdo doopravdy jsem. Kousl jsem do toustu, který mi před chvílí přinesla moje dcera.

Vysoká blondýnka s trochu kypřejší postavou. Ach jo! Ti poldové jsou naprostí tupci. Zatím nic nemají. A jak to můžu vědět? Jednoduše. Díky své práci se dokážu dostat na všelijaká místa.

Poldové netuší, že mě mají přímo pod nosem. Dokonce už jsem několikrát mluvil s tím poldou, který vedl případ. Rick Gray se jmenuje. Jo, chudáček Rick. Je z toho celý špatný, že mě nemůže chytit.

Možná bych si s nimi mohl trošku pohrát, ať je trošku sranda. Když mě mají za toho sériového vraha, co jim takhle poslat vzkaz? Jsem sice spasitelem božím a mým hlavním úkolem je chránit děti a trestat jejich matky, ale trošku povyražení mi neuškodí.

Podíval jsem se do plastové krabičky na stole. Byla v ní červená tekutina. Krev! Uvnitř červené tekutiny pro detektivy plaval menší dáreček - hezký růžovoučký prstíček mé další oběti.

Hm… to ujde.

Ještě k tomu dám pár slov na papíře a bude to dokonalé.

Trvalo mi celou věčnost, než jsem jí prst uřízl. Musel jsem ji uspat, protože vřískala, když jsem poprvé zajel menším nožíkem do její kůže.

Nejhorší bylo rozříznutí kloubu. Byl hrozně tvrdý a můj nůž tupý. Tolik krve jsem ještě při sobě neviděl. Naštěstí nevykrvácela. Včas jsem jí prst ošetřil a sešil. Měl jsem to nacvičené už odmala, protože jsem si často hrál na zahraně se zvířaty a mučil je.

Nevím, proč jsem to dělal, ale měl jsem to rád. Jednou u nás na zahradě přeběhl kozel. Určitě to byl satanův sluha. Kozel je jeho symbolem. Nevím, ale najednou mě přepadl strach a vztek. Sebral jsem tátovu pušku a zastřelil toho kozla. Chvíli sebou mrskal, jak jsem se špatně trefil do jeho mozku. Potom jsem vzal pilu a uřízl mu hlavu. Tělo jsem spálil, ale hlavu si nechal. Tu jsem potom nabodl na kůl a vystavil u nás na poli. Často jsem se na to místo vracel.

Přemohl jsem satanovo pomocníka. Tak jsem se stal spasitelem božím. Byla to zkouška od Boha. Buď jsem mohl nechat satanovo pomocníka žít a přidat se na jeho stranu, nebo ho přemoct.

Mučit hříšného člověka bylo o dost zábavnější.

Už se těším na pohledy novinářů, policistů, až ten pěkný dáreček najdou u Abigail před dveřmi. To ona se o mě hlavně zajímá, proto jsem se rozhodl jí nechat prst na schodech u domu.

Bude vyděšená, ale já vím, že díky tomu se o mě bude zajímat ještě víc. Docela zkazím Abigail její profil, s kterým jí ještě musel pomáhat její adoptivní otec Alex Coleman. Vůbec se mi ten chlap nelíbil. Šťourá se ve věcech, ve kterých nemá.

Byl se podívat v Curtisově domě. Hledal snad stopy po vniknutí? Odteď se všechno změní. Už tu nejde jenom o trestání těch děvek, ale o moji hru, kterou rozehraji. Média si na tom pěkně pochutnají.

Líbí se mi, když se o mě zajímají. Cítím se jako Bůh, který má pevnou ruku nad smrtí a může kdykoliv sebrat někomu život.

Svoji další oběť pěkně ukrývám zavřenou, pěkně ve sklepě staré chalupy. Než ji zabiju, ještě si s ní pěkně pohraji. Co může být lepším trestem, než pořádné mučení a poté upálení zaživa?

Myslím, že nic lepšího neexistuje.

 

***

 

Abigail nechala Sofii s Alexem. Byla si jistá, že se o ni postará. I o ni se staral, když se rozhodl si ji adoptovat.

Kdyby neměla Alexe, nikdy by se nedostala z toho šoku, do kterého se dostala, když viděla matku umírat. Co by z ní nakonec bylo?

Abigail, mezitím co přemýšlela, cupitala loužemi na policejní stanici, kde měla konečně uvést svůj profil a podívat se na pásku, kterou policisté nahráli, když jim zřejmě volal vrah.

Nesnášela déšť, akorát byla celá mokrá a rozpily se jí stíny.

Chtěla vypadat profesionálně, ale teď nejspíš každému připomene mokrou krysu.

Dokonce i její poznámky, které držela pod kabátem pod paží, měla vlhké, jak se déšť dostával pod kabát.

Vešla na policejní stanici. Bylo tam rušno. U stolů seděli policisté v uniformách, vedle zdi zase seděla nějaká plačící žena a čekala nejspíš na nějakého strážníka.

Když procházela tmavou chodbou, málem se srazila s nějakým ožralým pobudou. Vydala se k Rickově kanceláři.

Naštěstí ho tam zastihla.

Seděl u stolu s fotkami z místa činu a podle jeho zachmuřeného obličeje přemýšlel.

Do kanceláře vešla bez zaklepání. „Tak jsem tady s tím profilem,“ položila si poznámky na jeho stůl a sundala si promáčený kabát.

„To je dobře, už nám dochází nápady a důkazy.“ Zvedl se ze židle. „Pojď, představím tě našemu kapitánovi. Chtěl slyšet všechno o tom vrahovi.“ Kabát, který přehodila přes židli, vzal a pověsil ho na věšák k topení, kde mohl schnout.

Rukou si prohrábla mokré vlasy, ze kterých kapala voda. „Víš, že jistý génius vymyslel deštník?“ pobaveně se usmál.

„Nepršelo do té doby, dokud jsem nevystoupila z auta. A kde máš Maxe? Ten nebude chtít slyšet vrahův profil?“

Přidržel jí dveře. „Max už je dávno u kapitána.“ Zavřel za nimi dveře, když oba prošli. „Slyšel jsem, že tvůj táta navštívil Curtise.“

Přikývla a poznámky, které měla celou dobu chycené rukou v podpaždí, musela urovnat, aby jí nevypadly.

„Jo, byl se na něj mrknout. To snad vadí? Chtěl slyšet jeho verzi a trochu zapátrat v minulosti.“

„Takže si hrál na detektiva? Koukám, že to máte v rodině. Raději mu řekni, až se nemíchá do mé práce. Může s tebou akorát dělat profil.“

„Věděl jsi, že Curtis neřekl policii, že slyšel dodávku, když našel tělo své ženy?“

Vypadalo to, že ho to celkem zaskočilo. „Ne, to jsem nevěděl. Říkala jsi dodávku?“

Je možné, že se v minulosti Curtis málem střetnul s vrahem?

Curtis mohl být kdoví jaký hajzl, když svou ženu bil, ale Rickovi ho bylo líto. Sám věděl, jaké to je přijít o ženu.

„Jo.“

„Na místě činu, kde jsme našli Sofii, byly stopy od pneumatik, a hádej, k jaké značce auta patřily. Máš jeden pokus.“

Procházeli temnou chodbou. Abigail se stále rozhlížela, co se děje v její blízkosti.

„K dodávce?“ zkusila hádat.

„Bingo.“ Rick neklepal na šéfovy dveře od kanceláře, vzal za kliku a společně s Abigail vešel do kanceláře.

Kapitán seděl za stolem a popíjel kávu společně s Maxem, který seděl na pohovce u zdi.

„Kapitáne? Doktorka Colemanová už je tady. Abigail, tohle je kapitán Forbes a vede celé tohle oddělení.“

Podívala se na impozantního muže a usmála se. „Těší mě, kapitáne.“ Kapitán jí podal ruku a držel ji déle, než by měl. Nebylo to pro ni nepříjemné. Spíš naopak. Byl to hodně příjemný člověk a ona k němu pocítila hned sympatie. Byl téměř jako její otec.

„Říkejte mi Ede, tak mi tu říkají skoro všichni. Rád vás poznávám, Abigail. Slyšel jsem od Maxe na vás samou chválu.“

Když zmínil Maxe, všimla si jeho široké postavy, která seděla na pohovce vedle zdi. „Max určitě přeháněl.“

Max se zazubil a upil ze svého hrnku čaje nebo kávy.

„Takže už máte hotový profil?“ zajímalo kapitána Forbese. „ Myslel jsem, že to bude trvat déle.“

„Ano, ale musím zdůraznit, že i když je udělaný na jeden typ člověka, může pasovat na několik podezřelých. Pomáhal mi s ním můj otec Alex Coleman, proto je udělaný tak rychle. Sama bych ho nejspíš dělala ještě pár dní. Většinou jsou na tyhle typy profilů pověřené pětičlenné skupinky psychologů FBI.“ Podívala se na trojici mužů.

Max se ozval jako první. „S tím si nemusíme dělat starosti, žádného podezřelého zatím nemáme, takže ho nemůžeme porovnat s profilem.“

Pohled odvrátila od Maxe a podívala se na Forbese. „Vzala jsem do úvahy Curtise. Předem vám říkám, že mi do profilu nezapadá.“

Zase ho bránila, pomyslel si Rick. Celou dobu ji pozoroval. Čekal, že ho zmíní. Nebylo to divné, že brání člověka, kterého ho nezná? Celou dobu mu na ní něco nesedělo. Nikomu se o tom však nezmínil, protože svoji intuici ignoroval. Možná neudělal správně.

„Dobře. Tak co kdybychom šli do zasedací místnosti, kde je plátno a čekají tam strážníci, kteří pracují na případu?“ Forbes se začal zvedat ze židle.

Tipovala ho na staršího člověka, i když vypadal tak na čtyřicet pět, jeho postava neměla žádný přebytek tuku.

Když byl mladší, musel mít určitě vypracovanější postavu z fitcentra. Teď se zdálo, že jeho těžce vypracované svaly začaly ochabovat.

Rick vzal Abigail za paži a vzal jí její dokumenty. „Tudy, Abi.“

Zasedací místnost nebyla velká, ale vešlo se tam téměř dvacet strážníků. Jeden z nich jí přinesl židličku, na kterou si mohla kdykoliv sednou.

Plátno bylo pověšené na zdi naproti všem účastníkům.

Vzala si flešku, kterou měla zastrčenou v kapsách společenské sukně, a vložila ji do počítače. Všichni čekali, co se bude dít.

„Doktorko, můžeme začít?“ optal se Forbes, který se opřel zády o stěnu.

„Jo, zatáhněte prosím ještě závěsy, ať to jde dobře vidět.“ Zmáčkla čudlík na ovladači, který spustil prezentaci.

„Jestli budete mít při prezentaci nějaké otázky, klidně se ptejte.“

Na obrazovce se objevily fotografie všech obětí. „Než začnu mluvit o vrahovi, chtěla bych se zmínit o obětech. Ty jsou pro něho velmi důležité. V jeho představách představují nějaké ženy, které chce potrestat, které mu možná nějakým způsobem ublížily. Může to být sestra nebo matka. Nevybírá si oběti podle rasy nebo stejného typu. Když se podíváme na obrazovku,“ rukou ukázala na fotografie, „vidíme nejrůznější typy žen. Blondýnku, brunetku, zrzku a tak dále. Není pro něj tedy důležité, jak oběti vypadají, ale to, co představují. Nejvíce ho ale zajímá jejich život. Když jsem se podívala do spisů, všimla jsem si, že si vybírá bezbranné ženy, které byly v minulosti nebo v přítomnosti týrané. Aby je měl na místě jejich vraždy pod kontrolou, používá nejspíš nějakou střelnou zbraň, s kterou je zastraší. Na jednu z obětí nejspíš použil chloroform, aby ji uspal, jelikož se v jejích nosních dutinách a v puse našla vlákna z hedvábného kapesníku.“

Zmáčkla ovladač a na obrazovce se prozměnu objevily fotky z místa činu. „Své oběti svazuje zvláštním uzlem, který mi připomíná horolezecký uzel. Takže náš vrah umí nejspíš lézt na skály. Je to buď jeho koníček, nebo to může být i jeho živobytí. Může to být nějaký instruktor,“ nadechla se a pokračovala dál. „Jak už jsem říkala, svoje oběti za něco trestá. Upaluje je zaživa, aby za svoje hříchy zaplatily. Považuje se za Božího pomocníka. Má rád, když má kontrolu nad životem. Sleduje svoje oběti, když umírají a kroutí se v bolestech. Vůbec z toho není nervózní a určitě nemá výčitky svědomí.“

Všichni policisté ji sledovali a zapisovali si veškeré informace do deníku. Byli jejím profilem ohromeni, že se raději na nic neptali.

„Náš vrah, spasitel, jak jsme ho s otcem pojmenovali, bude před svými zločiny popíjet alkohol. Bude to muž a mohlo by mu být okolo padesáti, protože vraždil už v minulosti. Je to samotářský typ, který nebude mít moc kvalifikovanou práci. Bude mít hodně volného času, protože s oběťmi na místě činu tráví hodně času. Nejspíš nebude ani ženatý, ale to nemůžu určit jednoznačně. Dobré je, že se zatím cítí dobře. Může ale přijít období, kdy bude v depresích a jeho chuť zabíjet bude silnější. Vraždil před dvaceti lety, ale pak si dal přestávku. Proč? To zatím nevím. Teď ale muselo přijít nějaké období, které ho vyprovokovalo k další vraždě.“ Zmáčkla další knoflík od ovladače. Na plátně se objevily další ženy.

Abigail si povšimla, že se někteří policisté nadechli. Nejspíš asi věděli, co přijde.

„Určitě se ptáte, co je to za ženy.“ Fotografií mohlo být okolo třiceti. Na každé se usmívala nějaká žena. „To jsou jeho možné oběti před tím, než zabil Curtisovu ženu.“

„Panebože!“ ozvalo se z davu. „Jak jste na to přišla?“

Vygooglila jsem si podobné vraždy a zjistila, že se shodují s vraždami, které se vyskytly po propuštění Curtise. Vraždil po celém New Orleans, Washingtonu, New Yorku a kdoví, kde ještě.“

Nějaký policista si raději sedl na prázdnou židličku. „Co to může být za šílence?“

„Myslím, že není šílený. Jen je nemocný a někdo mu v dětství ublížil. Myslím si, že to byla jeho matka, která ho nechala, aby ho jeho vlastní otec bil.“

„Myslíš si, že chrání děti před jejich matkami?“ ozval se Rick, který ji soustředěně pozoroval.

„Ano. Jako by chránil sám sebe pořád dokola, jako by chtěl ty děti zachránit od bití.“ Když se nad tím zamyslela, bylo jí vraha líto. Mohl zabít její matku, ale na druhou stranu v něm viděla ublížené dítě, které dospělo a teď chrání děti. Jen si vybral špatnou cestu, ze které teď nemůže sejít. Vybral si cestu plnou zabíjení.

Forbes měl taky jednu otázku. „Myslíte, že je schizofrenik?“

Otočila se na něj. „Už jsem to před několika dny Rickovi říkala. Ne, nemyslím, že je schizofrenik. Jeho místa činu a způsob, jak zabíjí své oběti, jsou promyšlené a tak dobře provedené. Nenechává na místě činu žádné stopy. To by paranoidní schizofrenik neudělal. Jeho místo činu by bylo velmi chaotické a nejspíš bychom ho už měli dávno za mřížemi. Tenhle je chytrý a nejspíš se vyzná v policejní práci.“

Rick se mírně ošil při představě, že by vrahem mohl být policista. „Neříkej, že podezříváš někoho z nás?“

Významně se na všechny podívala „Každý je podezřelý.“

 

***

 

Policisté se rozpustili a ona zůstala s Maxem, Rickem a kapitánem Fordbesem sama v zasedačce. Měli jí v plánu přehrát pásku, kde byl nahraný rozhovor s vrahem, který volal několik hodin po vraždě.

Max dal malou kazetu do diktafonu a pustil ji. Z mikrofonu se ozval milý hlas nějakého mladého kluka z čísla devět set jedenáct. „Tísňová linka. Přejete si?“ Pak přišlo mírné zaváhaní. „Halo? Je tam někdo? Potřebujete pomoct?“

Z druhé strany telefonu se ozval hrubší hlas. Byl to muž. Úplně klidný. „Já ne, ale ta mrtvá ženská jo.“ Řekl adresu a rychle zaklapl telefon. Pouštěli to nejmíň třikrát, než to Abigail stopla.

Rick si sedl vedle ní. „Takže, slyšelas něco?“

„Hm… možná.“ Znovu zapřemýšlela. „Na začátku zaváhal. To může znamenat jediné. Bál se, že byste ho mohli poznat.“

„A je to tady zase! Podezříváš policajta?“ Zase byl rozčilený. Nemohl uvěřit, že by nějaký policajt zradil. To prostě nejde.

Abigail v klidu prohodila: „Klid. Neřekla jsem, že to musel hned být policajt. Možná ho ale někoho zná na policejní stanici a bál se, že by ho mohl poznat.“ Poposedla si. „Možná jeho zaváhání znamenalo něco jiného. Řešil v sobě rozpor, jestli má prozradit, kde leží další oběť. Možná nechtěl, aby byla nalezena tak rychle.“

„Možná volal, protože viděl v okně Sofii. Nechtěl ji na tom opuštěném místě nechat samotnou. Chrání přece ty děti, ne?“ tentokrát se ozval Max, který si stále prohlížel prezentaci.

I přes tak vážnou situaci se na něho usmála. „Přesně tak, Maxi.“

„Myslíte, že by se mohl ještě nějakým způsobem ozvat?“ Forbes si začal hrát s propiskou.

„Možná ho strhne pozornost medií. To by se možná potom ozval, aby byl slavný.“

 

***

 

Paráda! Nikdo mě nepoznal. Stál jsem mezi policisty a nikdo mě nepodezříval, že bych mohl být vrahem.

Brali mě za jednoho z nich. Byl to skvělý pocit. Říkal jsem, že se dostanu s mou profesí kamkoliv, a teď jsem to dokázal.

Ti troubové prostě nedávají pozor.

Abigail dala jasně najevo, že by vrah mohl být klidně mezi nimi. Ani netušili, jak blízko jsem byl.

Viděl jsem Ricka, jak kouká na mou Abigail s tím svým přihlouplým obličejem. Byl do ní hotovej.

To bylo poznat na první pohled.

Ona si toho nejspíš ani nevšimla. Viděl jsem i toho divného Maxe, který byl vážně zabraný do fotografií z místa činu.

Musel jsem se držet, abych příliš nehleděl na fotografie s úžasem, abych na sebe náhodou neupozornil. Abigail měla oči na stopkách.

Viděl jsem, jak si každého policistu bedlivě prohlíží. I na mně spočinula očima, ale nepoznala mě.

Není divu.

Když jsem v plamenech potrestal její mámu, byla ještě malá holčička. Navíc jsem tu noc měl černou kuklu, přes kterou nemohla vidět můj obličej.

Abigail mám moc rád. Je to jediná moje svěřenka, která se o mě zajímá. Možná by mě mohla i pochopit.

Ostatním svěřencům a svěřenkyním jsem ukradený. A to jsem jim zachránil život!

Nemůžu se dočkat, až jí na schody položím prst mé poslední oběti, kterou mám v plánu zabít co nejdříve.

 

***

 

Abigail vůbec netušila, co by si měla vzít na sebe. Pořád koukala do skříně a nemohla se rozhodnout.

Co když si vezme rifle? Ne. Ty by vypadaly moc obyčejně.

Rick ji pozval na skleničku, ale zapomněl se zmínit, kam půjdou.

Nechtěla vypadat moc obyčejně, ale na druhou stranu nechtěla vypadat ani moc nóbl nebo vyzývavě.

Po půl hodině u skříně nakonec zvolila upnuté černé šaty s kulatým výstřihem, které se hodily na každou příležitost.

Několikrát se prohlédla v zrcadle a usoudila, že jsou dokonalé. Na nohy si vzala červené lodičky, aby jí ladily k červeným náramkům na ruce a k červenému laku na nehty. Neposlušnou vlnitou hřívu svázala do volného drdolu, takže jí několik pramínků vypadlo.

Mělo to ten správný efekt, když se pak pramínky kroutily okolo jejího obličeje. S make-upem to vůbec nepřeháněla. Na oči si dala jen černou tužku a řasenku. Dokonalé!

Ze své ložnice došla do obýváku, kde byl Alex se Sofií, koukali se na pohádku Scooby Doo. Konečně viděla, jak se Sofie usmívá.

Otec si ji prohlédl od hlavy až k patě. „Sluší ti to.“

„Díky.“ U zrcadla si ještě nandala červené náušnice, které patřily k sadě k náramkům. „Nevím, v kolik přijdu.“ Otočila se na otce. „Nezapomeň uložit Sofii do postele včas. Ať neponocuje.“

„Spolehni se.“ Vstal z pohovky, aby si mohl z ledničky vytáhnout vychlazené pivo. „Kam jsi dala všechny ty krabice ohledně případu? Ještě se do nich večer podívám.“

„Dala jsem je do pracovny za stůl.“ Na skříňce měla položenou kabelku, a tak se přesvědčila, jestli si do ní dala všechno. Byla nervózní. Vůbec nemusela být. Vždyť je to jen rande. Jenže ona už dlouho s nikým nerandila, a tak z toho měla zvláštní pocity. Navíc Rick se jí opravdu líbil, nechtěla by něco pokazit. Sakra! Proč vůbec řekla, že půjde? Vždyť mu lže o své pravé identitě, jestli se to někdy dozví, bude vážně zuřit. Neměla by mu raději říct, že je Curtisova dcera? Ne! Na to je ještě brzo.

Uslyšela zvonek a srdce jí poskočilo. Otevřela dveře, ve kterých stál Rick.

Na sobě měl opět svou černou koženou bundu. Pod ní měl bílé tričko a džíny měl tmavší než obvykle. Když ji poprvé uviděl, obdivně zapískal a řekl: „Páni, tobě to ale sluší.“ Poté se k ní naklonil, políbil ji na tvář a zpoza zad vytáhl rudou růži.

Abigail se na něj mile usmála. „Děkuju, ale to jsi nemusel.“

Na to jí se sexy úsměvem odpověděl: „Pro krásnou dámu krásná květina.“

Její tvář mírně zčervenala a Rickovi to přišlo roztomilé.

„Dám ji do vázy a můžeme vyrazit.“

Mezitím co Rick stál mezi dveřmi, Abigail zašla dovnitř a dala růži do vázy. Vysloužila si tím od Alexe pobavený pohled a ona na něj vyplázla jazyk jako neposlušné děcko. Poté se usmála a zašla za Rickem. „Můžeme?“

Zavezl ji do známého klubu v New Orleanse. Nikdy tam ještě nebyla. Překvapilo ji, jak je bar velký a dalo by se říct i luxusní. Oba dva zasedli za stůl a objednali si. Meagan si objednala skleničku martiny a Rick jedno vychlazené pivo.

Celou dobu jejich konverzace probíhala v klidu. Všiml si, že Abigail dokáže být i vtipná. Když jel pro ni domů, myslel, že si nebudou mít o čem povídat. Skoro všechny informace si o ní našel. Jen ho zarazilo, že o Abigail Colmenové se ví, až když jí bylo deset. Nikde nenašel, kdy a kde se narodila. Prostě vůbec nic! Skrývá před ním něco?

Od svých deseti let žila s Alexem Colemanem a jeho ženou. Vystudovala základní školu v Chicagu, poté přestoupila na školu v New Yorku, kde vystudovala i psychologii. Má tři doktoráty a další ji čeká, pokud dostuduje další školu forenzní psychologie. Ani jednou nebyla vdaná.

Dostal se na tenkou půdu, když začal mluvit o její rodině. Vytušil, že se necítí dobře. Rick si objednal další pivo. „Víš, mám jednu takovou vadu. Vždycky, když jdu s nějakou ženu na rande, tak si o ní najdu snad všechno a pak si s ní nemám o čem povídat. Ale u tebe je to jiný.“ Napil se piva. Sledoval Abigail, která ho bedlivě pozorovala. „Když jsem o tobě hledal informace, zjistil jsem, že jsou o tobě záznamy jen od deseti let. Jak je to možný?“

Sklopila oči. „Já myslela, že je to rande, a ne výslech.“

„Naštvalo tě to?“

„Myslíš to, že ses mi vrtal v mém životě?“ Taky si lokla. „No, koho by to nenaštvalo. Znám tě pár dní a hned chceš o mně vědět všechno. Snad si pro sebe můžu něco nechat. Pokud to ale potřebuješ tak nutně vědět, řeknu ti to.“

Přikývl a čekal na její vyprávění.

„Alex není můj otec. Adoptovali si mě se svojí manželkou.“

To by vysvětlovalo to, jak bránila Sofii před sociálkou. Sama totiž zažila, jaké to je, být v děcáku.

„A tvoji praví rodiče jsou kde?“

Teď už musela zalhat. „Nevím, kdo jsou zač. Máma je mrtvá, ale táta by měl být údajně naživu.“

„Ty jsi po nich nepátrala?“

„Měla bych snad? Hledat rodiče, kteří tě nechtěli, je docela nuda.“ Lhaní jí šlo tak dobře, že se jí dělalo ze sebe špatně. Rick to nejspíš celé zbaštil.

Abigail se opřela lokty o stůl a podepřela si rukama bradu. „Teď, když si hrajeme na pravdu, mi můžeš říct, proč nemáš rád psychology.“

Začal si prohlížet bar. Najednou neměl chuť se dívat Abigail do očí. Bál se, že by v jeho očích spatřila bolest.

„To je dost osobní věc.“

„To, že jsem adoptovaná, je taky dost osobní věc, o které se mi špatně mluví. Chci to vědět.“

„Dobře. Jsi první člověk, kterému to za poslední tři roky řeknu.“

„Toho si budu vážit,“ usmála se.

„Jedná se o moji ženu, Olivii. Spáchala sebevraždu.“ Řekl to chladně, ale Abigail věděla, že i když je to dlouhá doba, její ztráta ho pořád ještě bolí. Svoji ženu musel hodně milovat.

„To je mi líto. Nevěděla jsem, že to bude až tak osobní. Já,“ vůbec nevěděla, co teď říct. „Promiň,“ položila mu svou dlaň na jeho ruku.

„To je dobrý. Je dobrý to někomu říct, než se v tom užírat pořád dokola.“ Nadechl se a pokračoval. „Nejdřív mě podvedla s nějakým chlápkem. Čekala s ním dítě. Chtěl jsem ho vychovávat s ní, ale ona si to pořád vyčítala. Dítě nechtěla.“ Teď koukal někam do prázdna. „Já jí zakázal jít na potrat. Nakonec se smířila s tím, že bude mít dítě. Byla v šestém měsíci, když spadla ze schodů a přišla o něj.“

Když ho Abigail poslouchala, bolelo ji z toho srdce. „To je mi vážně líto,“ znovu opakovala. Nic jiného k tomu ani říct nemohla.

Rick pokračoval. „Zhroutila se z toho, když přišla o dítě. Nejdřív ho nechtěla, a když o dítě přišla, jednoduše to neunesla. Ani psycholog jí nedokázal pomoct. Říkal, že je všechno v pohodě.“

„Ale nebylo,“ dodala za něj Abi. „Někteří psychologové nemají ten talent, aby zjistili, že chce daný člověk spáchat sebevraždu.“

Přikývl a pohlédl na její ruku, která byla položená na jeho zápěstí. Otočil ji a sevřel její ruku. „Našel jsem ji ve vaně. Spolykala prášky na spaní. Často jsem si to dával za vinu. Kdybych jí nezakazoval jít na potrat,“ hlas se mu zlomil. „Možná by ještě žila.“

Abigail prudce zatočila hlavou. „Není to tvoje vina. To psycholog pochybil. Měl vědět, co se chystá udělat.“

Byl rád, že to někomu mohl říct. Hned mu bylo líp. Už se necítil tak mizerně. Raději si užíval chvilku s Abi, která ho pořád držela za ruku.

Když bylo okolo jedenácté večer, vydali se k Abigail domů.

Musel uznat, že se mu jejich rande líbilo. Vůbec se mu nechtělo jít domů, chtěl zůstat s Abi celou noc.

Zaparkoval auto opět vedle Alexova džípu. Než vystoupila z auta, ještě se usmál a řekl: „Počkej.“

Vylezl z auta, džentlmensky jí otevřel dveře a podal ruku. „Vystupovat, madam.“

Abi vložila svou dlaň do nabízené ruky a jejich prsty se propletly. „Džentlmen do úplného konce,“ usmála se. S jeho pomocí pak vystoupila.

Chvíli si hleděli jen tak do očí. Ticho prolomil Rick, který stále držel její malou ručku ve své. „Díky za nádherný večer. Rád bych si to někdy zopakoval, když budeš chtít i ty.“

Vůbec nezaváhala. Večer se jí líbil i na malou nepříjemnost. Naštvalo ji, když zjistila, že se šťoural v minulosti.

Kdyby mu chtěla říct, kdo je vlastně zač, řekla by mu to. Nakonec to ale dopadlo dobře. A oba dva si večer užívali.

Nikdo nemluvil o práci nebo o své minulosti. „Určitě, i já si to ráda zopakuju.“

Rick se pousmál a pomalu se začal k Abi naklánět. „Aby to bylo to pravé rande, nesmíme zapomenout na pusu na dobrou noc.“

Už se téměř dotýkal jejích rtů, když Abigail ještě stačila říct: „Na tu určitě nemůžeme zapomenout, detektive.“

Rick se usmál a bez dalších zbytečných slov přitisknul své rty na ty její. Měly příchuť jahodového lesku na rty.

Po chvilce zkoumání rtů toho druhého se k němu Abi přitiskla a ovinula ruce kolem jeho krku. Úplně se v jeho polibku ztrácela, nemohla myslet, dýchat, a on na tom byl určitě stejně.

Cítila, jak se Rick do polibku usmál, trochu se od ní odtáhl, aby se nadechl.

Ona se na něj podívala protestujícím pohledem. Rick se zasmál a zase se k ní přitiskl. Trvalo pár minut, než se oba polibku nasytili.

„Už musím jít, tak zase příště.“ Vzala si kabelku a namířila si to k domu, ve kterém se ještě svítilo.

„Dobrou, Abi!“ zakřičel, ještě než zmizela na schodech verandy. Sledoval její dokonalé nohy v podpatcích a ještě dokonalejší zadeček, který obepínaly černé šaty.

Otočila se na něj a zamávala.

Rick se otáčel k autu, když uslyšel její vyděšený křik. V první chvíli nevěděl, co se děje. Instinktivně z auta vytáhl zbraň, kterou při sobě pořád nosil, a rozběhl se za ní.

Všiml si i Alexe, který vyběhl ven, aby se podíval, co se stalo. I on měl v ruce zbraň.

Abigal stála bez hnutí na místě a přidržovala se zábradlí, aby náhodou neupadla. Ricka vyděsila její pobledlá tvář zkroucená strachem.

Společně s Alexem koukl na malou průhlednou krabičku celou od krve.

Alex pomocí kapesníku, aby nezanechal otisky a tím nezničil důkazy, otevřel krabičku.

„Pane bože!“ vykřikla stále vyděšená Abi.

Oba dva muži se na sebe významně podívali a pak jejich pohledy opět zaměřily na uříznutý prst v krabičce, který se koupal v krvi.

Tohle mohl udělat jedině šílenec!


Budu ráda za každý komentář ohledně kapitoly :)

Kdo asi může být vrahem?

Tuhle kapitolku věnuju Martinexe, která mi dělá korekturu mé povídky, Poisson, TeresaK, o kterých vím, že četly, nebo ještě čtou moji povídku...


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Death in the fire - 10. kapitola:

9. kamik přispěvatel
09.03.2013 [20:43]

kamikParádní povídka, kterou nejde nečíst Emoticon Emoticon

8.
Smazat | Upravit | 09.03.2013 [9:50]

Simones: Jsem ráda, že se ti povídka líbí Emoticon
Další kapča bude snad co nejdřív...

7. Simones
08.03.2013 [23:04]

jsem se do toho nějak začetla, a teď už nejde nečíst ! :D takže se těším na další kapitolu, fakt poutavý příběh :) navíc Abi a Rick se k sobě fakt hodí ! :))

6.
Smazat | Upravit | 08.03.2013 [16:43]

To by mě zajímalo, jako teorii máš Emoticon Emoticon

5. martinexa přispěvatel
07.03.2013 [21:01]

martinexaJinak mám teorii, kdo je vrahem jestli se potvrdí nebo vyvrátí na to si počkám:D Za věnování moc děkuji Emoticon

4.
Smazat | Upravit | 07.03.2013 [18:18]

TeresaK: Jsem ráda, že se ti kapča líbila. Pokračování snad bude co nejdřív. Nemůžu se dostat přes jednu kapitolu. Emoticon

3. TeresaK přispěvatel
07.03.2013 [18:10]

TeresaKPerfektní kapitola Emoticon Moc se mi líbí jejich rande a jsem moc zvědavá na pokračování Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
PS: Moc děkuju za věnování Emoticon

2.
Smazat | Upravit | 07.03.2013 [16:51]

Poisson: Jéj, tak to mě vůbec nenapadlo, že když Abi pracuje na případu, neměla by chodit na rande s policajtem, který případ také řeší. Emoticon
Aspoň jsem se poučila a pro příště to budu vědět. Díky za připomínku.
Ty jo teď mi to přijde úplně logický. Emoticon

1. Poisson admin
07.03.2013 [9:38]

PoissonJů, dík za věnování Emoticon No, tipovala bych to na Forbese, ale nejsem moc dobrý detektiv, takže si počkám, až nám to objasníš Emoticon Jinak super kapitolka, je dobře, že je delší, člověk se při čtení aspoň líp ponoří do příběhu. Jen si tak říkám, že když Abi spolupracuje s policií a dělá pro ně věci, které se dají později použít u soudu, neměla by chodit na rande s policajtem. Mohlo by to pak uškodit při dokazování celému případu u soudu, obhajoba by mohla znehodnotit její výsledky a tak... Ale to je zas jen jeden z mých rejpanců, sorry Emoticon Moc se těším na další díl!

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!