OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Defekt - 12. kapitola

24.01.2013 (21:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1150×

Defekt - 12. kapitola

         K mému údivu jsme k zářivě žluté bráně dorazili v pozdějším odpoledni, kdy slunce bylo už nízko na obloze a téměř na západě. Stromy se opět postupně ztrácely, až kolem hradeb panovalo příjemně známé pusto a prázdno. Byl tu klid a vzduch jako by se oteplil žárem Dokonalosti.

         Těšila jsem se na kulturní obyvatele Chudě příkladného města, kteří by si se mnou mohli popovídat o literatuře, zvučné jemné hudbě harfy i cestě, která by mne dostala do Ideálního města. Právě tam se obyčejní lidé mění na neobyčejné a Dokonalé. Ale tušila jsem, že můj něžný a bouřlivý věznitel mě nenechá promluvit ani s živou duší.

         Zadívala jsem se s úsměvem na Curtise, který byl napjatý a obezřetný. Pevně mi svíral dlaň, zatímco se rozhlížel kolem a sálala z něj neodolatelnost a divokost. Jeho klid byl téměř hmatatelný i v tom vojenském khaki stejnokroji, žár jeho těla nepolevil, ale humor jako by nechal daleko za sebou. Ta bezstarostnost se propadla kamsi do středu země, zatímco on byl tak vážný a očima přelétával po okolí, jako by se na nás měla seběhnout snad několikanásobná armáda Renegátů.

         Pod nohama nám namísto praskání větviček začal křupat štěrk. Se zájmem jsem si prohlížela nemoderní architekturu města, kterou jsem se při vchodu začala opájet. Jako by domy byly postavené z písku, byly pískově barevné a na pohled měly jejich fasády vzhled malých zlatavých zrnek. Většina města byla skutečně chudá, protože namísto dlážděných cestiček, měli pouze cesty vysypané štěrkem. Chyběly u nich lavičky k posezení a namísto květin ve velkých květináčích zde měly kaktusy, které dodávaly městu vyprahlost a nuzný vzhled.

         Mezi uličkami domů bylo čisto. Dokonalí by si nedovolili mít kolem svého obydlí nepořádek, přesto všechno vypadalo uspořádaně i chaoticky zároveň. Domy byly natlačené na sebe tak spoře, že jsme se s Curtisem museli tisknout boky na sebe, abychom prošli oba vedle sebe. Rozhlížela jsem se, ale zdálo se, že k začínajícímu večeru se na ulicích nikdo nepotuluje. Tedy téměř nikdo – čtyřnohá zvířata tu pobíhala beze směru a podle všeho měla volnosti více, než jsem byla zvyklá. Jen za krátkou dobu naší procházky jsme potkali tucet různobarevných čtyřnohých kamarádů.

         Díky otcovým knihám jsem věděla, že tato zvířata se nazývají Psi. V našem Zpola vzorném městě byla potulná čtyřnohá zvířata zakázaná. My měli pouze rybičky, protože byly nejhygieničtější a nejméně nebezpečné.

„Psi jsou věrný stvoření… Královská garda si jima vypomáhá. Jinak v tomhle městě připadaj dva psy na jednoho člověka. Tohle je město milovníků těhle čtyřnohých chlupáčů,“ řekl Curtis obezřetně a když jsem k jednomu černobílému s odstátýma ušima natáhla ruku, stáhl mě k sobě. „Nedotýkej se jich. Moc dobře poznají pach strachu…“

„Ale já nemám obavu,“ poznamenala jsem upřímně a Curtis si mě pronikavě prohlédl.

„Už ses s nima setkala?“

„Prozatím jsem neměla to štěstí. Jsou tak … zajímavá. Především ta jejich skotačivá chůze. Připadají mi sympatičtí,“ zamumlala jsem s úsměvem a pozorovala dva, kteří mi nedosahovali ani ke kolenům a radostně si hráli, přitom kmitali ocásky.

„Můžou klamat. Divoký psy jsou nebezpečný… Tyhle městský až moc ne, jsou na lidi zvyklý.“ Prohlížel si okna domů, jako by na nás měl každou chvíli někdo vybafnout a já chápala jeho zaměřenost na okolí. Vždyť on byl Renegát ve městě Dokonalých. Musel se obávat o své bezpečí, protože pro něj tato obyčejná návštěva skýtala obrovské riziko.

„Divocí psy jsou jako Renegáti.“

Curtis se nepřítomně pousmál. „Copak já koušu?“

         Prošli jsme skoro celé město a všechno vypadalo prázdné – jako by to někdo na rychlo opustil. Držela jsem se Curtise za ruku a nepříjemná pláštěnka se mi lepila kolem nohou a já po celodenním nošení voněla jako ta slanina, kterou v táboře pekli.

         Bylo legrační, jak se Curtis stále ostražitě přikrčoval a snažil se být se svou výškou skoro dvou metrů maličkatý a se svým mužným sexy tělem neviditelný. Takoví muži, jako jsou on, se nepřehlížejí, těm se rovnou padá k nohám.

         Povzdychla jsem si, protože zatímco já už mám budoucnost jistou v čele královské gardy, ale on bude sám. A co nejhorší, on se svým tělem nebude samotný dlouho. Brzy si mezi divokými Renegátskými děvčaty najde tu svou a už bude mít kým vyplnit stan a komu vysvětlovat pravidla té jejich bouřlivé etikety… I když ona už by ji znala.        

         Určitě to bude stejně nádherná dívka jako on. Bude vysoká, štíhlá a bude mít velká pevná prsa a zadek, nad kterým muži budou slintat na potkání…

         Stydlivě jsem sklonila hlavu. Čím více jsem s Curtisem byla, tím více mě kazil a tím méně se mi chtělo odcházet. Jenže se mnou to nemělo budoucnost, byla jsem pro něj jen někdo, koho přeučí v Renegáta a pak mě přehodí někomu méně atraktivnímu, protože sama nejsem příliš hezká.

         Ttiena, moje kamarádka, je velice přitažlivá dívka. Je zajímavá. Vždy upoutá mužskou pozornost těch, kteří se teprve Dokonalými stanou. Má světlé vlasy, které jí v prstýnkách padají po ramenou. Nikdy jsem se nedivila, že ji při prvním pohledu mají za princeznu, protože ona tak skutečně vypadá. Jako čistá cudná princezna, které by nejlépe slušela korunka a dokonalost. Na rozdíl ode mne byla vždy v srdci něžná a nikdy ji nesvíraly nepříjemné a nedokonalé pocity, jako třeba mě.

         Já se užírala závistí, když jsem se vedle ní viděla. Ona byla plyšová hračka k přitulení. Mně by takto nikdo neřekl. Byla jsem vždy až příliš štíhlá se spíše klučičí postavou, než dívčími tvary. Obyčejné tmavě hnědé vlasy a oříškové oči jsem zdědila po otci, ačkoliv maminka byla nádherná žena s černými vlasy. Vždy jsem si zoufala nad fotografiemi, že jsem po ní nezdědila krásu, ale naopak získala otcův vzhled. Měla jsem prsa taková, že jsem je schovala do dlaně, zatímco Ttiene se nevešla do podprsenky a i když ona byla nešťastná, že jí brzy dokonalí muži civí do výstřihu, já na ni žárlila.

         Nebyla jsem ani správná kamarádka. Byla jsem příliš sebejistá, opravovala ji, pokud se jí podařilo říci něco nespisovného. Naneštěstí to nebylo často – nyní jsem si to uvědomovala, protože Curtis tím neomaleným nespisovným jazykem mluvil stále a k mému podivu existovali ještě větší hrubiáni, než on, což jsem poznala v táboře Renegátů.

„Někdo sem jde!“ zašeptal Curtis a silně mě přitiskl k sobě a rozhlížel se v úzké uličce, kam by mne nacpal. Nakonec se sehnul a zvedl poklop od odpadní jímky, která vedla pod celým městem.

„To nemůžeš myslet vážně,“ zahořekovala jsem vyděšeně, když mě do ní hrubě strčil a já dopadla až na dno. Naštěstí jsem doskočila na nohy a ihned se chytila za nos. Bylo tu vlhko a ten pach byl natolik intenzivní, že mi z něho začaly slzet oči. Po kotníky jsem vězela ve smrdutém bahně a pozorovala, jak ze stropu jímky kape vlhkost přímo na mou pláštěnku. Ihned jsem si přes hlavu přehodila kapuci a uvědomila jsem si, že Curtis poklop opět zavalil a já, ačkoliv víko bylo úzce mřížkované, jsem sice viděla ven, ale uvnitř jímky byla ještě sytější tma, než na ulici.

„Chyťte ho!“ Ten výkřik mne zmátl. Byl ryze dívčí a ani se to nesnažil zastírat. Kdyby patřil ke královské gardě, žena by se snažila o rovnocenný hlas, ale tohle bylo příliš velitelské.

Sklonila jsem se, když se nade mnou přehnal dusot nohou a na mě začaly slizce dopadat špinavé kapky.

„Přiveďte ho sem.“

„Příliš se brání, madam!“ Nízký hlas nyní patřil někomu poníženějšímu a já vzhlédla vzhůru, zrovna, když na mě dopadla další kapka a tentokrát se mi to slizké mazlavé cosi rozetřelo po tváři. Pach mi pronikl až do útrob a já se musela chytit za ústa, abych zastavila dávení, do kterého mě to nutilo.

„Brání se, protože je to Renegát. Vysocí Dokonalí muži jsou přeci až na severu a to je od nás dosti daleko!“ vykřikl rozčilený ženský hlas, který se pomalu měnil v naštvaný a ječivý. „Přiveďte ho sem, okamžitě!“

Utišila jsem se. Zaslechla jsem Curtisovo zanaříkání. Zřejmě neunikl daleko, ale podle tichých výkřiků bolesti královské gardy se rval jako o život. Dokázala jsem si to představit. Jeho mrštné, silné a pohyblivé tělo se muselo zmítat v držení několika Dokonalých, aby si jej podmanili, když ho s dusotem velmi pomalu předváděli před Madam, která stála kousek od místa, kde jsem si držela nos a bála se i dýchat.

„Renegát… Velmi mužný Renegát,“ řekla a přistoupila blíž.

Skrze otvory jsem zahlédla, že na sobě měla sytě rudý plášť a ohnivě rudé vlasy, zatímco Curtisova tvář byla vzteky bez sebe a krvavá. Madam mu sáhla do klína a z její hrudi se ozval pochvalný zvuk.

„Chovného samce si uniknout nenechám, především tvých kvalit.“ Z hlasu jí skapával med, zatímco předla jako kočka.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Defekt - 12. kapitola: