OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Defekt - 17. kapitola

29.01.2013 (14:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1060×

Defekt - 17. kapitola

         Z hostince jsme vycházeli všichni rozespalí. Nohy se nám pletly a já zjistila, že mně se jde asi nejhůře. Konečně jsem voněla vábněji, ale připadala jsem si hloupě. Namísto žlutých smrdutých věcí, které Curtis vyhodil, jsem na sobě měla oblečení, které se využívalo ve městě Lehce prospěšné bezchybnosti.

         Vypadala jsem skutečně hloupě v těch vytahaných tmavě modrých tepláčkách, které mi příliš neseděly. Kdyby mi je Curtis neutáhl řemenem kolem pasu, sklouzávaly by mi dolů jako nafouklá slupka. Tričko jsem měla dámské, tmavě modré s bílým vzorem sovy, které mi pěkně sedělo a ukazovalo malé vnady. Boty, které jsem měla propůjčené již navždy, byly modré s bílými tkaničkami – říkali jim botasky. Hrozně se mi líbila legračně zakulacená špička, která vypadala jako tlamička. Sice nebyly nové, ale spíše notně ochozené, takže jsem zprvu v rámci hygieny raději chtěla jít bosa. Ale Curtis mě naléhavým způsobem přesvědčil, před mýma očima boty zevnitř vystříkal speciálním sprejem a podle svých slov tak zničil všechny druhy světově známých mikrobů. Přestala jsem tedy lkát a obula se.

         Teď si s nimi vykračuji a překvapuje mne, jak jsou pohodlné. Pro jistotu jsem si zapnula i mikinu, opět barvy zatahujícího se tmavě modrého nebe bez červánků. Rukávy jsem si musela ohrnout, neb i tento kus oblečení byl snad o dvě čísla větší.

         Ttiene ke mně s poťouchlými úsměvy střílela pohledy, zatímco já se zarmouceně nesla vedle Curtise. Držel mě za ruku a neustával ve svém pochodovém rytmu, který nejspíš získal okukováním královských gard.

         Rick k sobě Ttiene tolik nevinul. Vesele se s ní bavil a stále si mnul oči, sem tam zíval na celé kolo a choval se tak… renegátsky a necivilizovaně, až se mi tajil dech. Rick nebyl tak vysoký, jako Curtis. Teď, když jsem je se zájmem pozorovala, byl Rick sice o něco větší než Phillip, ale nedosahoval výšky Curtise Stercha. Neměl ani na jeho kvality, krásu či pevnost a svalnatost těla. Rick byl hezký, ale pouze obyčejně hezký. Vynikal ve městě Dokonalých, ale nikoliv v táboře Renegátů. Tam byl ikonou Curtis, který mohl svou maskulaturou a výškou strčit do kapsy každého.

         Philip se rozhlížel kolem sebe a kolem očí se mu opět při letmém úsměvu dělaly vějířky vrásek. Mluvil o své rodině. O svém chlapci, malém Philovi. O své ženě Terese… Byla jsem udivena intenzitou citů, která odkapávala z jeho slov jako med. Mluvil o nich až příliš krásně, než aby to mohlo být skutečně a přeci – Teresiny slzy reálné byly až příliš.

         Začalo mi docházet, že jsme se mi Dokonalí možná v pár věcech mýlili. Renegáti nebudou jen lovnou zvěří. Je možné je téměř považovat za lidi, jako jsme my sami a pouze brát ohledy na jejich hrubost, neotesanost a menší kulturní návyky. Ale to že byli necivilizovaní neznamenalo, že nemají city…

„Jsi nějak zamlklej, Curtisi…“ podotknul Philip a pohlédl na něj zkoumavým pohledem.

Také jsem se zadívala a zúžila oči. Opravdu. Curtis byl zamyšlený, obezřetný a stažený do sebe, jako by nevěděl, co si má počít.

„Už za chvíli budeme u bažin,“ řekl a pohlédl na mě, jako by očekával, že něco namítnu.

„Tady už se stráže moc neobjevujou. Buď v klidu, nic se jí nestane,“ brouknul ochránce tábora a utrhl si stéblo trávy. Bez nějakého hygienického rituálu si ho strčil do úst a usmál se.

„Proč se zde královská garda neobjevuje?“ zeptala jsem se přemýšlivě a dávala pozor, kam se svými ochozenými botaskami šlapu. Začínalo to tu být až příliš bahnité, ale když jsem chodila po tvrdých genech, nic mi nehrozilo.

„Protože už tady není žádný město. Severní města se táhnou podél hranic, ale daleko od nich. Jižní města, jako Lehce prospěšný město, jsme minuli. Museli bysme se dát vlevo na tom rozcestí… Tady je špatný podloží. Bažinatý. A za bažinou už jsou hranice našeho světa.“ Philip se rovněž koukal pod nohy, když mi dával nové zajímavé informace.

„Je tam konec světa… Narazíš tam do velké zdi, kterou kdybys přelezla, spadneš ze světa dolů do nicoty a prázdnoty…“

Po zádech mi přejel mráz. „To je přeci hloupost…“ zamumlala jsem tiše. Otec mi vyprávěl, že za hranice našeho světa už se nesmí. Je to příliš nebezpečné. „Můj otec doufal, že žádné hranice nejsou…“ řekla jsem tiše a Curtis ke mně pohlédl.

„Ale jo, jsou.“ Curtisův hlas byl zahloubaný, chladnější než kdy jindy a jeho nádherná tvář byla tvrdá a bez emocí, jako by ho toto téma rozčilovalo. Ten žár sálal z jeho očí. I z jeho výhružně vypadajícího zcela dokonalého těla. „Ty hranice jsou tu proto, aby tě chránili. Kdybys je překročila, nepřežila bys.“

„Jo, spadla bys do vesmíru a umřela.“ Přitakal Rick.

„U krále Ana!“ vyhrkla Ttiene a držela si lem své sukně, když přeskakovala s modrými střevíčky po drnech. „A to býváte v té bažině tak blízko hranic? Není to nebezpečné?“

„Je to to nejbezpečnější místo. Od hranic nikdo nepřijde a královská garda se sem bojí,“ usmál se Philip a balancoval na jakémsi dřevěném prkně. „Pojďte za mnou. Už jsme skoro v táboře.“ Nedokázal potlačit tu veselost v hlase. Ano, on se velice těšil za svou rodinou.

         Já byla ohromena existencí hranic konce světa, za kterými už člověk padal do neznáma… Vesmír studovalo jedno severské město, které k tomu mělo všechny ty přístroje a učence, kteří žili především v noci a zkoumali hvězdokupy.

         Otec schraňoval knihy, které se týkaly vesmíru a jeho tajemství. Pročítala jsem si je, když jsem byla ještě malá a neuměla jsem číst. Se zájmem jsem pozorovala, jak se na papíře prolínaly hvězdy a vytvářely seskupení, která byla okouzlující.

         Ovšem nikdy mě nefascinovali tolik, jako Curtis, který přede mnou balancoval na prkně a ještě mě u toho držel kolem pasu. Nikdy mě nepouštěl, i když teď už musel vědět, že mu jen tak neuniknu. Líbilo se mi jeho neustále dotýkání a hlazení, přišlo mi to více než roztomilé. Ani otec mě nikdy tolik neobjímal jako právě Curtis a mně se až příliš líbilo, že se ke mně tolik má. Byla jsem omámená a rozechvělá, když se mě dotýkal někdo jako on. Muž tak divoký, rozohněný a sexy, jako byl můj Curtis byl jediný na světě. Druhý takový neexistoval, to jsem věděla s jistotou. On byl ten, kterému celý svět Dokonalých i Defektních ležel u nohou. On byl defektem tak oslňujícím, že stálo za to být kvůli němu závadnou…

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Defekt - 17. kapitola: