OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Defekt - 18. kapitola

30.01.2013 (15:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1140×

Defekt - 18. kapitola

         Tábor, který byl plný necivilizovaných defektních Renegátů, byl přímo v bažině. Lépe řečeno nad ní. Bylo to neuvěřitelně ohromující stromové městečko se spoustou malých dřevěných domečků, visutých mostů mezi silnými stoletými stromy. Vše dokonale spjato s přírodou. Mezi těmi nejsilnějšími stromy byl vytvořený veliký prostor, kde v železném kulatém korytu hořel nikdy neuhasínající oheň a plápolal vysoko mezi větvemi stromů, aniž by něco zapálil.

         Tento divoký oheň byl neustále hlídaný. Kolem něj stála spousta malých objemných špalků, na kterých se sedělo. Kam oko dohlédlo, všude byl vidět srub jako nějaké hnízdo na stromě, ve kterém žili lidé. Prostor byl malý, stísněný. Do domečku se vešla jedině postel, takže byl obdobou stanu, pouze byl až příliš masivní a vnitřkem procházel kmen, ale jinak to bylo na podobný způsob. Blízko ohniště bylo další malé prostranství, které by se dalo nazvat kuchyní, protože se v něm jako mravenci motaly různorodé ženy a vařily pro celou vesnici aromatická jídla. Jen při té vůni se mi sbíhaly sliny.

         Ač to bylo k podivu, bylo to všechno velmi spjaté s přírodou. Bylo to takřka dokonalé. Maskované a sžité s vysokými mohutnými stromy. Zcela to sem zapadalo a skýtalo to bezpečné obydlí pro všechny ty defektní lidi i s jejich potomky. Neskrývala jsem obdiv a ohromení nad tím, co dokázali vytvořit.

„Je to dokonalé…“ šeptala vedle mě chvějící se Ttiene s ústy dokořán a prohlížela si z malého visutého mostíku tu nádheru.

Zadívala jsem se na Curtise, který mě s lišáckým úsměvem pozoroval. Oči měl přivřené jako mlsný kocour a kousal si spodní ret nedočkavostí. „Opravdu ohromující… Já nedokážu skrýt své zalíbení. Museli jste si s tím dát tolik práce a… Nic tak nádherného jsem nikdy neviděla,“ řekla jsem upřímně a dívala se mu do bouřkových očí, ve kterých se zračilo pobavení.

„Mimo mě. Já jsem přeci na prvním místě mezi tím nádherným a dokonalým.“ Zašklebil se na mě a přitisknul mě tak, že jsem vnímala horkost jeho hrudníku i přes jeho kostičkovanou košili.

„Jsi domýšlivý, Curtisi.“ Usmála jsem se, a když se shýbl k polibku, nebránila jsem se. Jemně jsem otevřela rty a nechala ho jazykem proniknout do mých úst a cítila, jak se mi krev hrnula do těla. Otíral se jazykem o ten můj tak rozkošně, že se mi podlamovala kolena a já vnímala hebkost jeho rtů a horkost, kterou v sobě skrýval. Dech se mi zrychloval a já mu lehce zatínala prsty do ramen a tiskla ho k sobě, očarovaná touhou být mu blíž.

„Curtisi, náčelník čeká!“ Ten hlas byl nezaměnitelný a patřil Philipovi, který na nás s velkým úsměvem shlížel a evidentně se bavil tím, co viděl.

Curtis se ode mě s blýskajícíma se očima odtáhl. „Vždyť už jdeme.“ Hluboký hlas se mu třásl jasným potěšením, když mě chytil za ruku a táhl mě k ohni.

„Na tohle budete mít času ještě dost,“ zubil se Philip a já skláněla hlavu a cítila, že se mi krev hrne do tváří. Curtis mě dostával do takových situací, ve kterých jsem se styděla a byla zvláštně nadnesena zároveň.

         Stáhl mě k sobě na klín, zatímco já se široce otevřenýma očima zírala na další zvláštnost a překvapení v jednom. Před ohněm stál v jakémsi zvláštním oblečení s třásněmi muž s tmavší pletí, kterou v našem světě nikdo neměl! Byl to Defekt s velký D, protože jeho kůže se vymykala normálnímu, vadnému i dokonalému. Na sobě měl jakýsi koberec, který mu splýval přes ramena a pod ním hnědé kalhoty a košili stejné pískovcově hnědé barvy. Ten koberec, který mu splýval přes rameno, měl různé rudé ornamenty a byl tuze barevný, přestože vítězila pískovcově hnědá barva. Byl menší, podsaditý s laskavou tváří a dlouhými černými vlasy, ze kterých mu rostlo peří.

„Ptačí muž,“ zašeptala vedle mě Ttiene a já nemohla než nesouhlasit. Nikdy jsem o nikom takovém neslyšela, nikdy jsem nikoho podobného neviděla!

„Jsem náčelník Ve stínu stromů. Mé pravé jméno je Liwanu, což znamená Vrčící medvěd. Vítám všechny při každodenní večeři a těším se z nových přírůstků. Přivítejte mezi nás Nettie, Rickovu družku. A Charlie, kterou si Curtis vybral…“ Pokynul nám, abychom šli k němu, zatímco stál a u ohně ladnými pohyby rozechvíval kouř.

Nikdy se mi nestalo, že bych byla tak vykolejená. Těžko jsem dokázala zpracovat informace, protože tento náčelník v našem Dokonalém světě, natož v tom Nedokonalém, nikdy existovat neměl. Byl tady a přece tu být neměl.

„Pojďte ke mně…“ Hřejivě se usmíval a já se dívala, jak Rick před sebou strká omámenou Ttiene.

„Vy jste ptačí muž…“ zašeptala a poklekla před ním na kolena jako před králem.

„Povstaň, děvčátko. Nejsem ptačí muž.“ Jeho tvář se rozzářila. „Já vím, že je pro tebe těžké to pochopit, ale já jsem duch přírody… Jsem tu, abych vás naučil žít spolu s přírodou beztrestně a čerpat z ní, stejně jako pomáhat jí žít.“ Vytáhl ji na nohy, sáhl do dřevěné mističky ukazováčkem a pod očima na lících udělal Ttiene dva hnědé proužky.

„Je to příjímací rituál, neboj se,“ řekl tiše Curtis, chytil mě za ruku a rovněž začal obcházet oheň a táhnout mě k tomu podivnému muži.

Rick musel zachytit Ttiene do náruče, protože omdlévala a odešel s ní stranou, zatímco Curtis mě postrčil k náčelníkovi a já těžce polkla. Měl tmavé čokoládové oči a oheň v nich vytvářel vír a ukazoval mi svět, který neměl existovat.

„Řekni mi své pravé jméno, jinak tě nemohu přijmout do našeho tábora.“ Díval se mi zpříma do duhovek a já se topila v té zvláštní hnědi jeho očí, kterou rozzařovaly plameny a dělaly ji nesnesitelnou.

Chvěla jsem se. Skutečně jsem se chvěla po celém těle a vnímala tichý dech, praskání ohně a kuňkání žab. Nic jiného slyšet nebylo. Ani můj vlastní dech.

„Jsem Charlie ze Zpola vzorného města,“ řekla jsem tiše a zavřela oči.

„Ne!“ Jeho hlas byl hluboký, ale nikoliv drsný, ale stejně hřejivý jako oheň.

„Náčelník Ve stínu stromů nesouhlasí! Řekni svý pravý jméno!“ vykřikl z druhé strany ohně Philip a já přes plameny viděla, jak celý žhne a po těle mu tančí oheň a podivná kouzla noci.

Očima jsem se podívala do těch Curtisových inteligentních duhovek. Neuhnul ani o píď a bouřka v jeho očích jako by se pohybovala a mraky se mu táhly přes zachmuření a odhodlání. „Charlie, řekni to.“

Znovu jsem pevně stiskla oči a pokusila se najít svůj hrdý brzy Dokonalý hlas. „Jsem Arlie. Jsem dcera krále Ana ze Zpola vzorného města!“ Můj výkřik byl silnější, než jsem myslela. Oheň zaprskal a davem se ozvalo šumění a zalknutí těch, kteří to nevěděli.

Curtisovy oči dostaly nádech uspokojení a končícího zármutku, když mě políbil na čelo. Pohledem jsem sjela k Philipovi, který stál naproti nám. Oheň mu osvětloval ve tmě tvář a on přikyvoval a usmíval se, jako by říkal: Jo, takhle je to dobře, holka.

„Vítej nám, Arlie!“ řekl zvučným hlasem náčelník a vzal do dlaní dřevěnou mističku. „Tebe označí Curtis, protože si tě vybral. Od této chvíle budeš patřit jen a jen jemu!“

Curtis se hříšně usmíval a v tom ohni vypadal jako sám ďábel, ale ta jeho kostičkovaná košile mu přidávala na hřejivosti a v očích se mu srážel hluboký cit s nadějí… Sáhl do mističky s barvou a zatímco mi přejížděl po čele a vykresloval na něm své iniciály CS, opakoval napjatým hlasem: „Tímto si beru tvou duši, tvé tělo i tvé city. Vše, co mám, je mé. Vším, čím jsi, mi patříš. Vybral jsem si tě a není možnost, že by mi tě někdo sebral. Jsi má a to navždy…“ Nechal svá slova tiše doznít a mně došlo, že on je rovněž jiný, protože ostatní tento jeho soukromý obřad nepoznávaly, tudíž se tu nedělal.

Možná byl Curtis více jiný, než jsem si myslela. Možná, stejně jako náčelník, nepatřil do našeho světa a já se chvěla obavou, co to pro mě skýtá. 

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Defekt - 18. kapitola: