OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dirty 40 - 25. kapitola



Dirty 40 - 25. kapitolaPro Beccu je její práce asi tím posledním záchranným lanem.
Užijte si kapitolu, přeje Sabienna

„Sandře jsi neměl nic říkat, Jacobe. Jí do toho absolutně nic není a tys na to neměl nejmenší právo,“ vyčetla jsem Jacobovi, když za mnou přišel k večeru s něčím k jídlu. Určitě mě chtěl primárně zkontrolovat, a tak jsem to pro změnu já využila tím, že jsem mu vytkla to, čím mě dnes solidně naštval. Dozajista to myslel dobře, ale to ho nikterak neomlouvalo.

„Já vím a omlouvám se ti za to, ale co jsem jí měl jako říct? Ona evidentně vidí, že nejsi v pořádku. Všichni to vidí,“ obhajoval svoje rozhodnutí, které zjevně bylo v mém zájmu, ale přesto mi to nesedlo, když mě takhle obešel.

„Sandra si to měla vyříkat rovnou se mnou a netahat to z tebe. Nepřijde mi to zrovna košér,“ postěžovala jsem si znovu, ale zlobit se na něj, na to jsem už jaksi neměla kapacitu. Byla jsem tak vyždímaná, že jsem u žádné takové nevídaně náročné emoce prostě nedokázala vydržet. „A jsem přesvědčená o tom, že i kdyby o mých problémech nic nevěděla, tak výsledek bude úplně stejný. Takhle jsi jí naservíroval úplně zbytečně další argumenty, který proti mně může použít, jestli naplní svoji výhrůžku,“ dodala jsem záhy, abych mu doplnila chybějící informace. Podíval se na mě značně zaskočeně a pak se znepokojeně zachmuřil.

„Jakou výhrůžku?“ zeptal se nechápavě a bez mrknutí na mě zíral.

„No že jestli nepřidám, tak mě z tohohle filmu odvolá a postará se tím o konec mojí kariéry,“ shrnula jsem suše a ušklíbla jsem se nad tou absurdní ironií, že mi opět někdo něčím vyhrožoval. Začínala jsem toho všeho mít tak nějak po krk. Potřebovala jsem, a to jako že nutně, aby tenhle šílený kolotoč konečně zastavil a věci se vrátily do obvyklých kolejí.

„Ta se s tím teda vůbec nemaže,“ podotkl trefně, což jsem mu potvrdila vláčným pokynutím hlavy.

„To mi povídej. Samozřejmě že o tenhle projekt nechci přijít, ale fakt se cítím psychicky naprosto vyždímaná. Netuším, jestli jsem schopná teď svou práci odvádět na sto procent… Navíc mě tak štve, že Rose zůstala v LA po tom Peterově podrazu sama,“ svěřila jsem se mu se svými obavami, které jsem rozhodně nijak nepřeháněla. Sice jsem se tak nějak se vším, co se v poslední době přihodilo, už docela smířila, přestože mě to nekonečně frustrovalo a štvalo, a to si na mně vybralo poměrně vysokou daň. Tvrdě jsem pykala za svoje volby a činy, pochopitelně v to nejnevhodnější období.

„Není tam přece sama. Je o ní dobře postaráno a má všechno, na co si jen vzpomene,“ upozornil mě neochvějně, aby mi připomněl, že tohle už trochu přeháním.

„Jenže já se stejně cítím provinile, že jsem ji tam nechala po tom šoku s nějakou úplně cizí ženskou. Měla bych být doma s ní!“ vyhodnotila jsem rozrušeně, přestože druhá možnost, a to přijít o tenhle film, byla taky dost na nic. Jacob se na mě soucitně podíval, ale věděla jsem, že bude lobovat za tohle natáčení, přirozeně.

„Neblbni, Rebecco… Rosie to těch pár dní ještě určitě zvládne, ty si mezitím trochu napravíš reputaci a pak se můžeš zaměřit na to, aby sis dala život zase do pořádku. Ale jedno po druhým, jasný?“ domlouval mi úpěnlivě a svým psím pohledem mě doslova škemral o to, abych jeho prosbám vyhověla. Samozřejmě že měl pravdu, ale moje emoce mi podsouvaly bohužel něco jiného. Tudíž jsem tu dřepěla a trpěla proti svému vnitřnímu přesvědčení, a o to víc mě to tu celé ubíjelo. Musela jsem to ale nějak přestát, zatnout zuby a naskočit k tomu, kvůli čemu jsem sem přijela. Alespoň v něčem konečně uspět.

„Jenže já si nejsem jistá, jestli to tady zvládnu. S prášky nebo bez. Jsem úplně v prdeli, Jakeu. Prostě v prdeli,“ zoufala jsem si dál, i když jsem si kvůli tomu připadala o to víc ubohá. Musím s touhle patetickou sebelítostí ihned přestat.

„Jasně, že jo! Zvládneš cokoliv, co si zamaneš. I to, co se ti teď zdá nemožný. Nevzdávej to,“ povzbuzoval mě, což od něj bylo skutečně ohleduplné, ale momentálně to nepadalo na úrodnou půdu. Vtom mi na mobilu cinkla textovka, takže jsem se okamžitě podívala, protože ji mohla poslat Rosie. Volaly jsme si každý den, ačkoliv ty rozhovory šly někdy nehorázně ztuha, protože si malá nejspíš stále myslela, že je moje vina, že Peter zmizel.

Jakmile jsem otevřela MMS s fotografií, zcela intuitivně, nepodloženě ve mně zatrnulo. Na první pohled totiž byla na fotce Rosie, jak ji vyzvedává ze školy její nejnovější chůva. Na druhý pohled mi došlo, že ta fotka vypadá přesně jako by ji pořídil nějaký stalker. Někdo ji nepochybně vyfotil z dálky a navíc mi to poslal ze skrytého čísla, a to samo o sobě prostě smrdělo.

„Co to má, kurva, znamenat?“ vypadlo ze mě rozčarovaně a nechtělo se mi věřit tomu, co vidím. Když mi ale docvaklo, že ta fotografie zaručeně nevěstí nic dobrého, mobil jsem pustila z rukou, jako bych se o něj popálila.

„Co tam máš?“ zajímal se zaraženě, když přihlížel té mé podivné reakci.

„R-osie...“ zajíkla jsem se, poněvadž moje rozjitřená mysl již pádila na plné obrátky a předhazovala mi jeden katastrofičtější scénář za druhým. Někdo si se mnou hodně nechutně a hodně nebezpečně zahrával. V současné situaci se nejvíc logicky nabízel Peter, anebo Samantha, která pravděpodobně odletěla za ním do LA. U fotky se nenacházel žádný komentář, takže jsem si mohla pouze domýšlet, co mi tím odesílatel chtěl naznačit, a o to to bylo nepředstavitelně horší. Kurva drát, proč se mi tohle děje? Těch sraček už bylo snad dost, ne?!

„Někdo si z tebe fakt debilně utahuje,“ tipnul si pobouřeně, zatímco se mračil na displej mého smartphonu. Naštvaně zafuněl, než sám odložil telefon a velmi intenzivně se na mě zahleděl.

„Tohle je varování,“ uvedla jsem na pravou míru a jen co jsem to vyslovila nahlas, zmocnily se mě bezbřehá panika a nebetyčný strach kvůli tomu, co by mohlo následovat. Srdce se mi prudce rozbušilo a současně s tím se mi tělem valila zběsile krev, až jsem ji ve své hlavě doslova slyšela. Ve spáncích mi přitom tupě tepalo, střeva se mi úzkostí zauzlovala a žaludek se obrátil vzhůru nohama, ba co hůř, zatmívalo se mi před očima. Prostě sem to už nedávala... Tohle už bylo příliš... 

„Je ti dobře, Becco?“ polekal se Jacob, když se můj vnitřní stav okamžitě reflektoval i navenek. Nebyla jsem ve stavu, kdy bych mohla cokoliv předstírat.

„M-musím si na… chvíli lehnout,“ vysoukala jsem ze sebe s obtížemi a s ještě většími obtížemi, a za Jacobovy dopomoci, jsem se odebrala k posteli ve svém karavanu. Upadla jsem do takového zvláštního stavu, jakési hibernace, protože jsem pouze zírala před sebe, ale moje myšlenky i pocity jako by usnuly. Nedokázala jsem na nic myslet, ani nic cítit, jenom se mi poměrně ztěžka dýchalo, poněvadž tohle zjištění na mě dopadlo stejně drtivě jako obří kladivo. Nejasně a nezřetelně, víceméně z dálky, jsem vnímala, že na mě Jacob mluví a asi se mě snaží uklidnit, anebo nějak zajistit můj zdravotní stav, ale já s ním právě nebyla schopná jakkoliv komunikovat. Potřebovala jsem hlavně vypnout.

Nemám nejmenší ponětí, jak dlouho jsem tam tak ležela, jestli několik minut, hodin nebo i přes noc, protože jsem vskutku absolutně nepojímala okolní dění. Ani to v sobě. Bylo to naprosté vzduchoprázdno a tiché vakuum. Mezidobí útěšného oddychu, v němž jsem ale nenačerpala ani zbla tolik potřebné energie. Pouze jsem se vyvarovala tomu, abych se totálně nezhroutila. Nebo to možná jen oddálila.

„Rebecco? Slyšíš mě? Seš na příjmu?“ Zničehonic mě z mého transu vytrhl Jacobův starostlivý hlas, který mě nečekaně vrátil zpátky do reality. Natočila jsem hlavu jeho směrem a utvrdila se v tom, že jsem pořád na tom samém místě, jaké jsem si naposledy pamatovala. V tom stejném oblečení, líčení i účesu.

„Jacobe, ona je úplně mimo… Tohle je marný,“ zaslechla jsem druhý, ženský a povědomý hlas, který zákonitě patřil Sandře. To mě o to rychleji probralo, ačkoliv jsem se pořád cítila v takovém nezvyklém útlumu a své okolí jsem vnímala jako v nějaké mlze. Zdaleka nejsem ve formě a asi ještě nějakou dobu nebudu.

„Hm?“ houkla jsem, jelikož jsem cítila, že moje hlasivky ještě nejsou připravené se projevit.

„No zaplať pán bůh! Tys mě tak vyděsila, do hajzlu,“ ulevil si můj spolehlivý osobní asistent zcela výmluvně, a který s největší pravděpodobností strávil všechen ten čas, který jsem byla nepřítomna, vedle mě a nepřetržitě mě hlídal. Pokusila jsem se posadit se, ale moje končetiny mě stále nějak neposlouchaly, čehož si Jacob povšiml a ihned mi s tím pomohl. Mluvit s nimi vsedě mi přišlo o něco důstojnější než v poloze ležmo.

„Rebecco? Musíš na natáčení,“ vložila se do toho Sandra s nesmlouvavým příkazem, jehož neuposlechnutí by představovalo doopravdy nemilé následky. Hlavní producentka mi to vysvětlila zcela jednoznačně a já ani náznakem nepochybovala o tom, že by svého chladného slibu nedostála. Přesto jsem jí nemohla vyhovět.

„Ne,“ prohlásila jsem slabě, ale výstižně, poněvadž jsem jistojistě věděla, co musím. Co jediné mám udělat, protože když jsem se probrala, moje první myšlenka automaticky putovala k mojí dceři. Ne k mé práci, k mému manželovi, Peterovi nebo Samanthě, ale zcela přirozeně, mateřsky k mému dítěti. A přesně tohle bylo odpovědí na vše.

„Jak jako ne?“ vyštěkla Sandra napruženě, když nejspíš s touhle odpovědí vůbec nepočítala.

„Jak ti je?“ vyptával se Jacob ustrašeně, protože snadno vydedukoval, že je něco hodně špatně. Za ty roky naší spolupráce jsme se docela dobře sehráli.

„Bude to asi takhle, Rebecco… Buď půjdeš na plac, anebo půjdeš odsud. Do blázince, domů nebo třeba někam do prdele, je mi to fuk, ale nestrpím tě tady už ani den. Rozhodnutí je na tobě,“ srozuměla mě hlasem ostrým jako břitva a přezíravě si mě přeměřovala.

„Sandro, očividně jí není dobře...“ Jacob se mě pokoušel zachránit, ale nelze pomoct někomu, kdo o to nestojí.

„To mě absolutně nezajímá. Tady jde o můj film a já už nehodlám přihlížet tomu, jak ho tahle troska ničí!“ zavrčela zlověstně Sandra, přičemž bylo zřejmé, že neodstoupí ani o píď.

„Ale co s ním hodláš dělat bez režisérky?“ nechápal Jacob a zavrtěl nad tím ostentativně hlavou.

„Nějak si už poradím, nemám na výběr!“ odsekla rozčileně a kdyby lidé mohli pohledem vraždit, právě bych zmírala zaručeně velmi bolestnou, vleklou smrtí. „Takže jak to bude?“ vyzvala mě vzápětí, abych se vyjádřila.

„Rebecco! To zvládneš!“ ponoukal mě Jacob snaživě, ale na mě to nemělo vůbec žádný vliv.

„Ne, ne… já musím domů, za Rosie,“ zamítla jsem pouhým jedním výrokem jeho úzkostné přání a její panovačný příkaz.

„Fajn, tvoje volba… Takže se sbal a zmiz odsud. Nehodlám ti tady dotovat už ani hodinu. A spolehni se, že tohle bude mít ještě dohru,“ syčela jako zmije a já se s jejím bezcitným slibem pokorně smířila. Ještě nedávno jsem v sobě živila neutuchající naději a odhodlání, že alespoň svoji práci neohrozím, ale ve světle toho, že mohla být Rosie nějak v nebezpečí, mi to nepřišlo dostatečně důležité. Stejně jsem pociťovala, od toho incidentu s Peterem, že mě to táhne za ní domů a po té fotce nebylo nad čím polemizovat.

„Chápu,“ zamumlala jsem, že ji beru na vědomí a ať už si plánovala tohle mé selhání jakkoliv pomstít, byla jsem ochotná to risknout. Kvůli Rosie bych risknula cokoliv. Sandra pouze vztekle zafuněla, významně mě probodla ostřížím zrakem skrz na skrz, než se prudce otočila a vylítla z karavanu jako kulový blesk.

„Ty ses musela naprosto zbláznit, Rebecco!“ zahřměl Jacob s ostentativní výčitkou a hutně se na mě mračil.

„Promiň, ale j-já tu nemůžu zůstat,“ omlouvala jsem se mu, protože mě teprve tohle moje rozhodnutí dožene, ale on jím trpěl již teď. Jako můj asistent si pravděpodobně taky po zbytek natáčení, jestliže ho tady Sandra strpí, slízne všechno, co by jinak výlučně adresovala mně. Tak jako tak ho nečekalo nic pěkného, a to jenom kvůli mně. A proto mi bylo ještě o něco hůř.

„Já vím, rozumím tomu, ale…“ nakousl větu, ale nedokončil ji, načež si pouze rezignovaně povzdychl.

„I tak nemůžu,“ stála jsem si za svým, protože jsem neměla nad čím váhat. Musela jsem bezodkladně odletěl do L.A. a zajistit, aby byla Rosie v bezpečí. Jacob tomu chápavě přikyvoval, ale stejně se dle jeho napjatého výrazu v obličeji nedalo přehlédnout, že jsem ho zklamala. Stiskla jsem pevně rty k sobě, abych potlačila plačtivé zachvění, které se mě plíživě zmocňovalo, když mi myšlenkami prolétlo, že jsem tím Jacobovi akorát ublížila. On za nic z toho, co se dělo, nemohl, ale přesto ho to velmi nevítaně ovlivnilo.

„Já to vážně chápu, ale mrzí mě to a hrozně, ale fakt hrozně mě to sere. Je to nefér,“ pronesl nekonkrétně, ale já přesně věděla, jak to myslel. Naše mozky jely na stejné vlně, takže stačilo poměrně málo, abychom se dovtípili k tomu, co tomu druhému leželo na mysli.

„To záleží na úhlu pohledu,“ podotkla jsem hořce, protože na jednu stranu mi to karma pouze vracela. Několikrát jsem se zatraceně špatně rozhodla, ačkoliv jsem se v tu chvíli naivně domnívala, že konám to nejlepší, co můžu, jenže to jsem se šeredně zmýlila. Kdyby to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat, tak by se mi to všechno takhle negativně nevracelo. Měla bych být šťastná a spokojená, nikoliv zlomená a zhroucená. A na tomhle potřebuju nutně zapracovat, než to odnesu i svým zdravím. Kvůli Rosie musím fungovat na sto procent…

* * *

Nejednou jsem se pokusila Petera ještě kontaktovat, ale výsledek byl pokaždé stejný. Jeho telefonní číslo nezvratně hlásilo, že je nedostupné a pravděpodobně nadobro. Co jsem se dozvěděla o tom, že Samantha odletěla zpátky do Los Angeles, jako bych se vyhýbala tomu, abych jí zavolala, ale poté, co mi dorazila ta fotka a přišla jsem opět k sobě, byl to nevyhnutelný krok k tomu dobrat se něčemu víc. Vlastně i jediná možnost, protože nic jiného mi nezbývalo, abych se ubezpečila, jestli v tom třeba nemají prsty Peter nebo Samantha. Dala bych klidně ruku do ohně za to, že se Sam vydala zachránit Petera, na kterého Jacquese poštval úřady a protože v tom jsem svou zásadní měrou zafigurovala také, dost možná se mi kvůli tomu mohli chtít nějak nehezky revanšovat. Však by se to vyloženě nabízelo a já bych to asi ani jednomu nezazlívala. Až tedy na to, že někdo evidentně ohrožoval moji dceru, a to si u mě nikdo za rámeček nedá.

Když jsem vytáčela její číslo, tak jsem měla srdce snad až v krku. Nevěděla jsem jistě, jestli mám větší strach z toho, že by moje podezření bylo liché, anebo právě že nebylo. Obě varianty nestály za nic. Kdyby tu fotku poslala Sam nebo Peter, dalo by se to považovat za pomyslené vyhlášení války a naše přátelství by tím zajisté silně utrpělo. Možná by ho to i definitivně ukončilo, jelikož tenhle cílený útok na malé, nevinné dítě bylo zatraceně za čárou, jestliže by vzešel od někoho, koho bych já, a taky Rosie, brala jako součást rodiny. Koneckonců největší rány nám způsobují naši nejbližší, od kterých to zpravidla nečekáme. Jestli to takhle vnímá také Samantha, o tom můžu prozatím jenom polemizovat, jenomže na rozdíl od Rosie je Peter dospělý, svéprávný muž, který moc dobře ví, co činí, a protože nejednou překročil hranice, měl by za to nést patřičné důsledky. Sam to může brát naopak jako útok na jejího syna, kterého asi hodlá bránit za každou cenu, i kdyby měla hrát hodně špinavou hru. Vím o ní, že je něčeho takového neomylně schopná, takže by mě to nemělo nějak dvakrát zaskočit.

„Rebecco?“ ozvala se z telefonu Samantha, nezištným a celkem veselým hlasem. Buď to byla přetvářka, anebo se všemi těmi mými teoriemi v hlavě neměla absolutně nic společného.

„Ahoj, Samantho,“ pozdravila jsem ji, zatímco jsem si na jazyku sumírovala, co jí vůbec míním sdělit. Nijak dvakrát jsem si tenhle rozhovor neplánovala, v podstatě vznikl zcela spontánně, přestože jsem nad jeho realizací již nějakou chvíli přemítala. Právě jsem horečně dumala nad tím, na kolik otevřeně s ní mám hovořit, jestli našlapovat okolo anebo do toho skočit rovnýma nohama.

„Copak je?“ vyzvala mě ochotně, abych se s ní podělila o motiv svého telefonátu. Její bezstarostný tón mě ponoukl k tomu, abych kolem toho nedělala cavyky. Beztak jsem na nějaké záludné taktiky neměla sílu, byla jsem ráda, že jsem si zvládla sbalit svých pár švestek a přemístit se na letiště. hlavně pletichaření fakt nebyl můj styl.

„Slyšela jsem, že ses vrátila zpátky do LA,“ nadhodila jsem, ačkoliv pořád docela zeširoka.

„A od koho pak? Že by od mého muže?“ Samantha do toho sama vlítla jako tornádo, jakmile se jí otevřela ta příležitost. To ji ovšem stále neusvědčovalo z ničeho, odkud kořenila má podezíravost.

„Nebudeme si na nic hrát, ano? Buďme k sobě upřímné,“ požádala jsem ji pokorně, abychom odložily ty typické ženské přezíravé chování a promluvily si zcela otevřeně. Z úcty k našemu letitému přátelství a z ošemetnosti toho, co se dělo kolem našich dětí.

„Nic jiného bych od nejlepší kamarádky neočekávala, jenže...“ Záměrně nedokončila načatou větu, kdy okázale, pasivně agresivně poukázala na to, že jsem se za jejími zády spřáhla s jejím manželem.

„Celý se to fakt posralo… Takhle daleko to zajít nemělo,“ připustila jsem zcela věcně a zaslechla jsem, jak se nad tím teatrálně uchechtla.. „Ale neseme si na tom každý svůj podíl viny,“ dodala jsem záhy, abych zabránila tomu, že bude osočovat ostatní, aniž by přihlédla k vlastnímu provinění, které to všechno ve své podstatě odstartovalo.

„Blbý nápady mají zpravidla tendenci se posrat,“ zabručela opovržlivě, přičemž jsem díky této její trefné vsuvce vydedukovala, že ji o všem Jacques zpravil asi až do nejmenšího detailu.

„Blbej nápad byl především od Petera se mě pokusit vydírat ohledně mý dcery. To prostě neměl dělat. Nebýt toho, Jacques o ničem neví, ale každopádně potom už se rozhodoval sám za sebe. Za to já odpovědnost nenesu,“ vychrlila jsem na ni na jeden dech, který mi sotva vyšel. Pak jsem se musela zhluboka nadechnout, ale to už se mi stejně míhaly mžitky před očima, protože jsem na tom po posledních událostech prostě nebyla zrovna nejlíp.

„Takhle černobílý to není,“ zamítla stručně a tentokrát jsem u ní zaslechla určitou mrzutost.

„Přece se Jacquesovi nemůžeš divit. Roky si mu o Peterovi lhala, stejně jako nám všem ostatním,“ osvěžila jsem ji pohotově paměť, načež si tak sarkasticky mlaskla.

„Kdyby ses s ním nespustila, vůbec se tohle nemuselo řešit,“ osočila také mě, aby mi nezůstala nic dlužna.

„Každý jsme se nějakým přičiněním dostali až do tohohle bodu,“ obhajovala jsem svůj díl, který jsem na téhle situaci odvedla, ale dál jsem se v tom nemínila pitvat. Karty byly rozdány, zbývalo s nimi nějak odehrát.

„Snad jste si nemysleli, že to jen tak nechám. Peter je sice zmetek, ale do vězení nepatří,“ podělila se se mnou o své kategorické přesvědčení, se kterým jsem maximálně nesouhlasila, ale moje pozornost si žádalo úplně jiné téma, daleko závažnější.

„Francouzské úřady si asi myslí něco jiného, že… Před pár dny nechal Rosie doma úplně samotnou, sebral se a utekl hned, co se dozvěděl, že ho Jacques udal. Úplně se na to dítě vykašlal, ať si poradí sama a už jen za tohle podle mě do toho vězení patří!“ podělila jsem se s ní o svůj osobní názor, jelikož jsem na jejího syna byla neustále šíleně naštvaná a dusila jsem v sobě sžíravou potřebu jí o tom informovat a trochu jí tím popíchnout.

„Víš, říkala jsem si, že bych Rosie mohla navštívit. Po tom šoku, co zažila, ty navíc nejsi doma. Měla by radost, co myslíš?“ zeptala se mě, zdánlivě bezelstně, ale s takovým ostrým hrotem provokace, který naopak popíchl mě.

„Tu fotku jsi mi poslala ty?!“ vyjela jsem po ní jako zuřivý pes a srdce se mi rozběhlo jako o překot.

„Netuším, o čem to mluvíš.“ Slyšitelně si hrála na hloupou, aby mě vyvedla z rovnováhy ještě víc, i když to už asi stejně nešlo. Jakmile začala mluvit o mé dceři, opět jsem upadla do takového zvláštního transu.

„Nebo Peter? Určitě jsi s tím parchantem v kontaktu!“ uhodila jsem na ni zhurta, až jsem ji tím náramně pobavila. Kdybych si s ní netelefonovala a ona stála přede mnou, asi bych se neudržela a vrhla se na ni, abych ji profackovala. V jedné ruce mi tak podvědomě cukalo jako by se už stalo.

„Zrovna tobě o tom tak budu vykládat,“ zavrčela rozmrzele a opovržlivě si odfrkla.

„K Rosie se stejně nedostaneš, chůva k ní pustí jedině Julii,“ srozuměla jsem ji při krátkém zatmění mozku, kdy jsem jí vítězně vykecala něco, co vůbec vědět nemusela. Ona se nad tím pouze ironicky zasmála, čímž mi neverbálně dala najevo, že tohle pro ni nepředstavuje absolutně žádnou překážku.

„Tobě už taky slušně kape na maják, co?“ zesměšňovala mě, aby tím dozajista zamaskovala to, že jsem uhodila hřebíček na hlavičku. Ačkoliv to nemohla vidět, protočila jsem oči v sloup.

„Jinak bych tvého syna neposlala do chládku, co?“ vrátila jsem jí to okamžitě, načež jsem zaslechla, jak se halasně dopáleně nadechla.

„Postarám se o to, aby se to tobě ani Jacquesovi nepodařilo dotáhnout až do konce,“ slíbila mi chladnokrevně, s takovým významným příslibem, o jehož vážnosti jsem neměla nejmenší pochybnosti. Koneckonců mi bylo naprosto jedno, jestli v tom vězení skončí nebo ne, hlavně jestli se toho hajzla na dobro zbavím. „Na to se spolehni, Rebecco,“ přidala záhy, kdyby mi to napoprvé k pochopení nestačilo.

Potom hovor bez dalších vytáček ukončila, až mě tím docela zaskočila. Svěsila jsem ruku i s telefonem dolů a silně zatnula zuby. Přála jsem si být už konečně doma u Rosie. Tahle bezbřehá, zoufalá bezmoc, kdy jsem marně bojovala s časem jako s větrnými mlýny, mě doslova sžírala zaživa. Připravovala mě o veškerý elán, který se mi povedlo zlehka načerpat a cítila jsem, že se zase pohybuju na hranici zhroucení. Prášky jsem pochopitelně nevysadila, ale naopak jsem si ještě zvýšila dávky. Jinak bych to prostě nedala. Proto jsem poslední hodiny strávila v podivném, mlžném oparu, který mě udržoval na hranici vědomí a nevědomí. 

Strach z toho, co by se mohlo stát mezitím, než se dostanu do LA, mě téměř ochromoval. Snad nebude pozdě. Samantha se zřejmě za Petera bude chtít nějak pomstít a říct Rose o tom, že je to její nevlastní bratr, to by byl asi ten nejkrutější způsob. Ale vzhledem k mému provinění by to mohla považovat za celkem obstojnou odplatu. Ani jsem se neodvažovala uvažovat nad tím, jak by se na Rose tahle informace podepsala. Naneštěstí nebylo v mých možnostech tomu reálně jakkoliv zabránit, jestliže se k ní Samantha nebo Peter dostanou přede mnou. A tohle uvědomění mě neskutečně ubíjelo. Bože, musím to stihnout. Musím. Tohle už by na jednoho člověka bylo fakt moc…


 Reb


 Tak Becca svoje záchranné lano zdárně zahodila, ale v tomto případě je to rozhodně správné rozhodnutí. Ale zcela jistě ji opět bude něco stát. Jak moc hluboko se dá klesnout?

Všem srdečně děkuji za Vaši neutuchající podporu, opravdu si toho vážím! Díky, díky, díky! <3


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dirty 40 - 25. kapitola:

2. Maya666
20.10.2022 [18:30]

Ty jo teda dáváš San, jak dlouho tohle Becca ještě může snášet a vydržet? Emoticon Emoticon A ta Sandra je taky pěkná....ehm Emoticon Jsem zvědavá jakou to ještě bude mít dohru a hlavně co to s Beccou ještě udělá protože už tak je toho moc... Ale neztrácím naději v tom že se dočká svého Happyendu po tom všem Emoticon Jsem zvědavá na další vývoj Emoticon

1. Fluffy admin
18.10.2022 [16:48]

FluffyHm, důkaz, že pro někoho prachy znamenají vážně všechno. Sice chápu, že zastavená produkce by vyšla draho, ale ty jo, alespoň nějaký pochopení... zvlášť jako matka by to Sandra chápat mohla. Nebo prostě jen nabídnout, ať si pro Rosie zajede a vezme ji na plac. Cokoliv. Jakýkoliv lehce nápomocný řešení. Ale to ne, rovnou ultimátum. Ty jo, upřímně nevím, jestli bych s takovým člověkem ještě chtěla pracovat. Emoticon
A další na seznamu je ten naprostej rozpad a rozkol přátelství. Myslím, že tady už prostě nic slepit nepůjde. Nejenom, že mají obě dvě vlastně dítě s tím samým chlapem, ale ještě stalkovat a vyhrožovat prostřednictvím malý holky... zvrácenější už to bejt nemůže. I kdyby to nebyla Samantha sama, ale třeba to fakt dělal Peter nebo ještě někdo třetí... to, jak s Beccou jednala, uff, děsný. Emoticon
No, nedokážu si vůbec představit, jak to bude dál, ale happy end jsem teda vzdala už dávno. Emoticon Super, Sab!

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!