OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dirty 40 - 27. kapitola



Dirty 40 - 27. kapitolaRebecca se dozví nejčerstvější novinky ze své branže od svého oblíbeného asistenta...
Užijte si kapitolu, přeje Sabienna

„Rebecco? Co se děje?“ ozval se mi po ně několikerém vyzvánění Jacques. Zavolala jsem mu přes FaceTime, aby názorně viděl důsledky činů jeho agresivní ženy, které jsem v žádném případě nehodlala nějak tutlat. Tenhle videohovor jsem osobně považovala za takový finální mstivý akt a definitivní tečku za mým přátelstvím se Samanthou. Chtěla jsem si uzmout to poslední pomyslné slovo za tím vším a mínila jsem ho zanechat v nepřátelském duchu, jelikož tak by se odteď mohl charakterizovat můj vztah k mé bývalé nejlepší kamarádce.

„Co se ti, mon dieu, stalo?!“ vylítl Jacques o poznání energičtěji, jakmile si všiml mých zranění. Teprve vzápětí mi došlo, že ve Francii bude o osm hodin více, než v LA, takže jsem ho zajisté naneštěstí probudila. Proto na mě nejprve tak rozmrzele mžoural a zněl poněkud ochraptěle.

„Tvoje žena se stala! Řekla mojí dceři, že je Peter její bratr! Tím překročila naprosto všechny meze, protože něco takovýho se malá holka dozvědět prostě neměla!“ vychrlila jsem ze sebe na jeden dech, který se slyšitelně třásl. Začínala jsem se nejspíš probírat z toho šoku, který mě doposud nějakým způsobem otupoval, takže jsem se pořád statečně držela na nohou, ale jakmile jsem vyšla na ulici, musela jsem se ovšem posadit na nejbližší lavičku. Hned potom jsem zavolala Jacquesovi, protože jinak bych zajisté dala volný průchod svým myšlenkám, kvůli nimž bych se asi zhroutila. Od totálního kolapsu mě dělil asi tak jeden jediný drobný krok.

„To neudělala,“ zaúpěl zoufalým tónem, kdy skutečně nechtěl uvěřit tomu, že by se Samantha k něčemu takovému snížila.

„Jo no, a proto mám natržený ret a naražený loket jen tak,“ utrousila jsem hořce a znovu jsem se zasoustředila na ten loket, který mě vážně proklatě bolel. Zítra s ním pravděpodobně vůbec nehnu, bude to chtít přinejmenším nějakou pevnou ortézu.

„Ona se musela úplně pomátnout,“ zavrčel frustrovaně a vrtěl nad jednáním své ženy ostentativně hlavou.

„Přitom Petera poslala někam na druhou stranu zeměkoule, kde ho určitě důkladně schovala, takže mu reálně žádný vězení nehrozí. Proto vůbec nic z toho Rosie nemusela říkat, ale ona se mi chtěla hlavně pomstít,“ srozuměla jsem ho s tím rádoby hlavním poselstvím, které jsem mu mínila předat a co mělo působit jako primární záminka tohoto rozhovoru. Pochopitelně mým primárním záměrem bylo to, aby na vlastní oči viděl, jak mě Samantha zřídila.

„Mrzí mě to, Rebecco, vážně,“ vyjádřil mi svojí lítost nad tím, co se mezi mnou a mou nejlepší kamarádkou přihodilo, jelikož ještě nedávno by takový nepřekonatelný konflikt byl v podstatě nemyslitelný. Víc k tomu ani nebylo zapotřebí dodávat, anebo cokoliv nějak detailně rozebírat.

„Mě taky… Já jsem s ní každopádně tímhle skončila a doufám, že to bude oboustranný. Ty se ale drž, Jacquesi.“ Vyjádřila jsem mu svoji podporu, protože zatímco já můžu veškerý kontakt s tou vyšinutou ženštinou utnout, ona se k němu nejspíš dřív nebo později vrátí a ten svůj psycho teror bude směřovat na něj. Samozřejmě vnímala ten podraz také z jeho strany a za to mu teprve ukáže, co všechno v ní dříme, jelikož nejdřív odletěla sem, aby vyřešila ten problém s Peterem. Odsunout ho na jiný kontinent bylo asi to nejsmysluplnější řešení.

„Ty taky,“ vrátil mi zkroušeně a soucitně na mě hleděl, protože si naplno uvědomoval, v jaké šílené situaci jsem se ocitla. A on vlastně taky. Já si to ještě pořád ovšem naplno nepřipouštěla, protože jsem musela nějak fungovat. Poté jsme oba shodně ukončili tenhle videohovor, poněvadž jsme si dál neměli co říct. Nemluvě o tom, že jsem ho vzbudila uprostřed noci, tudíž nebyl tolik sdílný a ostatně já jsem si svoje splnila. Jacques tuhle šokující informaci a můj fyzický stav zajisté nenechá bez řádné odezvy a Samanthě na oplátku taky pěkně zatopí. Jen ať tu mrchu nešetří.

Jakmile jsem schovala telefon, v mojí hlavě na mě již mé podvědomí křičelo, abych se co nejrychleji dopravila zpátky za Rosie. Nechala jsem ji tam samotnou, protože mě kvůli Samanthě chytil ten amok, ale teď mě zase pro změnu atakoval strach z toho, co by mohla mezitím doma vyvést Rose. 

 

Jakmile jsem dorazila do vilky, zamířila jsem rovnou do dceřina pokoje. Rose seděla u svého stolu a něco horlivě čárala do sešitu. Pravděpodobně ze sebe chtěla nějak vybít veškerou negaci a nevěděla, jak jinak. Zarazila jsem se při pohledu na její rozházenou šatní skříň a komodu, přičemž vedle postele na zemi ležela moje velká cestovní taška, do níž naházela nějaké svoje věci. Tohle její gesto znamenalo jediné – svůj výrok o tom, že odsud chce pryč, myslí naprosto vážně. Nic dalšího se v domě jinak nezměnilo.

„Už jsem doma,“ oznámila jsem jí, když mě několik desítek vteřin záměrně ignorovala.

„Lepší bylo, když jsi byla pryč,“ napálila mi zlostně a s cílem se mě nějak dotknout. Jenže po všem, co se již semlelo, jsem si připadala zvláštně otupělá, až apatická. Počítala jsem s tím, že se ty emoce teprve dostaví a pak mě velkolepě převálcují, ale momentálně prostě nebylo v mých možnostech si cokoliv vzít nějak osobně. Každopádně tohle žádný člověk nemůže ustát bez jakékoliv psychické újmy.

„Ale já už nikam nepůjdu a ty taky ne, Rosie. Ty věci si zase vybalíš a zůstaneš tady. Nevymýšlej žádný hlouposti,“ diktovala jsem jí skoro jako nějaký robot, aby pochopila, že s ní nijak nediskutuju. Na důkaz toho jsem se přemístila k té její tašce, abych jí to sbalené oblečení vyndala ven a vrátila zpátky do skříní.

„Nemůžeš mi přikazovat, co mám dělat!“ vyštěkla na mě rozohněně, když si periferně všimla, co dělám, ale přesto se ani nehnula z místa.

„To teda můžu, Rose. Jsem tvoje matka,“ opáčila jsem věcným tónem, ačkoliv ta manipulace s naraženým loktem mi činila značné potíže. Ona se nad tím kysele ošklíbla, jak ji ta má připomínka ani trochu nesedla. Zaslechla jsem, jak nad tím nespokojeně zamručela.

„Psala jsem tátovi, jestli u něj můžu bydlet a on mi odepsal, že klidně,“ sdělila mi panovačně, kdy si mínila svoje rozhodnutí prosadit za každou cenu. Logicky se mi na tomto tvrzení něco nezdálo, protože mě Chris zatím nijak nekontaktoval, což by v tomhle případě dozajista udělal. Sice náš poslední rozhovor neproběhl nijak valně, ale to by mu přesto nezabránilo, aby se mi ozval, kdyby ho Rose požádala, že u něj chce být.

„Napsal ti, že se k němu můžeš trvale odstěhovat? Anebo si myslí, že u něj pár dní zůstaneš, až se vrátí z Anglie?“ přeptala jsem se jí kontrolně, jelikož jsem nabyla neodkladný dojem, že si fakta ohýbá tak, jak se jí to hodí. Při tomto monologu jsem se narovnala a zpříma na ni pohlédla, takže mi viděla rovnou do obličeje.

„Co se ti stalo?“ vypadlo z ní vyjeveně s nepatrně pokleslou bradou.

„Promluvila jsem si s tetou Samanthou o tom, co se malým dětem říká a neříká,“ pravila jsem s neskrývanou trpkostí, protože ten loket bolel čím dál víc a ret mi ošklivě napuchal, přičemž jsem si byla jistá tím, že se ostatní pozůstatky naší holčičí bitky teprve vybarví. Rosie se viditelně zaškaredila, ale nebyla jsem schopná rozklíčovat, jestli to bylo v můj prospěch či naopak.

„Takhle ti ublížila ona?“ ubezpečovala se, jestli moji kousavou poznámku pochopila dobře, ale pořád seděla na svém místě u stolu a zřejmě se odtamtud nehodlala pohnout nikam jinam.

„Víš, Rose, budu k tobě úplně upřímná, jestli si mě teda chceš vyslechnout,“ navrhla jsem jí a s napětím v každičkém jednotlivém svale ve svém těle. Skutečně mi záleželo na tom, aby mi vyšla vstříc, za což jsem se v duchu úpěnlivě modlila.

„No tak mluv,“ vybídla mě, abych jí řekla vše, co se mi momentálně dralo na jazyk. Sedla jsem si na okraj postele, jaksi ztěžka, a složila jsem si loket do klína tak, aby mě co nejméně bolel. Ale pořád mi v něm palčivě pulsovalo, že se mi jen s vypětím všech pozůstalých sil dařilo soustředit i na něco jiného. 

„Já a tvůj táta jsme se k sobě zase chtěli vrátit. Dokonce jsme mluvili o tom, že by sem nastěhoval zpátky… Pak se to ale celý pokazilo a… velký podíl na tom měla právě Samantha. Hodně mě naštvala a zklamala, i když to já jí zaručeně taky… Ani já a ani Chris jsme ale netušili, že je Peter tvůj bratr, který mimochodem vůbec nebyl takový, jak vypadal. Všem nám lhal a on sám věděl, že je Chrisův syn. Oklamal nás všechny a taky on částečně může za to, co se stalo. A je to taky moje vina a stejně tak Chrisova… Můžeme za to my všichni, že se to dostalo až do tohohle bodu. Teď už nezbývá nic jinýho, než ty napáchaný škody nějak napravit,“ rozpovídala jsem se, aniž bych něco opravdu přímočaře vyslovila, ale nemohla jsem svou malou dceru zatěžovat víc, než by bylo vhodné. Už od našeho rozchodu si nesla velmi tíživé břemeno, ale tohle šílenství trčelo daleko za hranicemi únosnosti.

„Neměla sis s Peterem vůbec začínat,“ odsoudila mě záhy, jakmile si vyslechla mou řeč, která na ni ale zjevně nijak zvlášť nezapůsobila. „Neměla jsi hlavně opouštět tátu, protože pak by bylo všechno tak, jak má být!“ vzkřikla na mě vyčítavě a já si jen ironicky pomyslela, že to perfektně vystihla. Kdybych nezačala Chrise zanedbávat, když se narodila malá, byli bychom nejspíš stále spolu. Ale rozhodně bych na tom nic neměnila, nikdy bych nechtěla přijít o tu zkušenost s mateřstvím a rodičovstvím, a hlavně s tou ryzí nekonečnou láskou, kterou člověk cítí k tomu sladkému uzlíčku štěstí ve svém náručí. 

„To neměla,“ přitakala jsem jí odevzdaně a v očích mě naprosto svévolně zaštípaly slzy. Cítila jsem, že se nevyhnu pokořujícímu pláči, a tak jsem se prudce zvedla a dala se na zbabělý úprk. Nechala jsem tam Rosie zmateně sedět, protože naše rozmluva oficiálně neskončila, ale já potřebovala nutně pryč. Vyklopýtala jsem z jejího pokoje a vtrhla k sobě, kde jsem vletěla do měkkých peřin, v nichž jsem úspěšně tišila svoje zajíkavé vzlyky. Trvalo to asi dvacet minut, než mi slzné kanálky nadobro vyschly a než jsem se dobrala k nápadu, že neodkladně musím slyšet Chrise. Vytočila jsem jeho číslo, tentokrát bez videohovoru a s včasným uvědoměním, že také jeho nejspíš probudím, ale tohle prostě nemohlo počkat do rána.

„Rebecco?“ houkl rozespale, ale přesto s maximální ochotou si mě vyslechnout.

„Omlouvám se, jestli jsem tě vzbudila, ale… m-musela jsem ti zavolat,“ zamumlala jsem kajícně, přestože jsem ani v nejmenším nelitovala, že jsem ho vyrušila ze spánku. Než jsem mu zavolala, totálně mě sžíral pocit, že můj život snad závisí na tom, abych ho slyšela. Taky jsem si se silnou úzkostí uvědomovala, že je Chris asi úplně ten poslední člověk, který mi zůstal. Poslední blízký člověk.

„To je dobrý. Stalo se něco, Reb?“ staral se okamžitě, přičemž bylo slyšet, že se už trochu probral.

„Ne, ne, nic...“ hlesla jsem, ale bohužel nikterak přesvědčivě, jelikož mě umlčel obří knedlík v krku.

„Proč bys mi jinak volala uprostřed noci?“ namítl důvtipně, ale blahosklonně, aby mi dal nějak citlivě najevo, že mému ujištění neuvěřil.

„Časový posun, zapomněla jsem,“ zkusila jsem to znovu zahrát do outu, ale sama nad sebou jsem se přitom sarkasticky ušklíbla.

„Rebecco, no tak… Znám tě už léta a poznám na tobě, když se něco děje,“ upozornil mě smířlivě a tak měkce, až se mi z toho dojetím zatřásla brada. Bylo to něco úžasného ho slyšet říkat takové věci. Připomenul mi, že je léta mým opěrným bodem, který když jsem na chvíli ztratila, ztratila jsem i samu sebe. Teprve při tomto zlomovém okamžiku mi došlo, že Chrise ve svém životě nemůžu postrádat.

„P-po telefonu ne,“ zamítla jsem jaksi roztřeseně a potlačovala jsem v sobě opět schylující se pláč.

„Děje se něco ohledně Rosie? Psala mi totiž, jestli u mě může být a bylo to celý takový zvláštní, ale neměl jsem ještě úplně čas se tím zabývat,“ nakousl, když si také on povšiml, že ohledně naší dcery něco není v pořádku.

„Jo, jo…“ odsouhlasila jsem stroze, protože jsem se navíc nevzmohla.

„Jak vůbec probíhá natáčení?“ zaměřil se na jiné téma, když usoudil, že ze mě aktuálně nedostane vůbec nic ohledně toho, co se děje.

„Jsem doma, musela jsem z Kanady přiletět zpátky,“ vysoukala jsem ze sebe a znovu jsem polkla počínající vzlykot, když mi v mysli krátce prolétlo, jak se věci šeredně zvrtly. Ten destruktivní domino efekt byl dechberoucí, v tom špatném slova smyslu. Vše se začalo rozpadat v tu chvíli, kdy jsem se rozhodla, že Peterovi podlehnu. Pak už to šlo prudce z kopce a nedalo se to zastavit.

„Rebecco, mohla bys mi říct, co se, do háje, stalo?!“ zaburácel o poznání příkřeji, až ve mně zatrnulo.

„Chrisi, přijeď, prosím… P-přijeď co… n-nejdřív,“ zajíkala jsem se, když už jsem dál svému nářku nedokázala odolávat.

„Provedl snad něco Peter?!“ hádal Chris, slyšitelně rozrušený a beznadějný z toho, že jednak nic netušil a především proto, že s tím právě teď nemohl vůbec nic udělat.

„Přij-jeď,“ zopakovala jsem znovu, ještě podstatně zoufaleji, zatímco jsem mu brečela do telefonu.

„Dobře, sednu na první volný let,“ slíbil mi a mně se ihned ulevilo, přestože k tomu nebyl žádný logický důvod. Naopak mě s ním čekala velmi složitá konverzace, které se ovšem nedalo vyhnout.

„Díky,“ pípla jsem, než jsem telefonát ukončila, protože jsem se hned zády naplno oddala svému trápení. Někde mezitím vším naříkání a litování se jsem do sebe obrátila asi dvě skleničky whiskey a aby se mi lépe spalo, protože ten loket proklatě bolel, spolkla jsem nějaký ten kouzelný utišující prášek.

 

Přesto se mi nepodařilo zamhouřit ani oka. Jednak jsem v hlavě nedovedla zarazit všechny ty urputné myšlenky a taktéž kvůli tomu loktu. Přesto jsem se z postele vykopala až nějak kolem poledne, protože jsem si připadala snad až k smrti vyčerpaná. Naštěstí jsem byla natolik prozíravá, že jsem slečnu na hlídání nerušila, takže ráno jsem ji zaslechla, když dorazila a pomohla Rosie se vypravit do školy, kam ji také odvezla. Ještě ale než jsem spustila nohy z postele na zem, musela jsem si dát další prášek na bolest. Loket mi přes noc totálně zatuhl a značně otekl, takže jsem si nemínila hrát na hrdinku a zavolala jsem si taxi, jelikož bych nejspíš sama cestu do nemocnice neodřídila. 

Jak jsem předjímala, dostala jsem pevnou ortézu kolem krku i trupu a balení silnějších prášků proti bolesti, které jsem si ihned vyzvedla. Valium mi totiž již docházelo, protože jsem v posledních dnech značně zvýšila jeho příjem. Brala jsem ho na vědomí, že si koleduju o to, že se na něm stanu regulérně závislá, ale bez něho bych to s takovým psychickým vypětím, které mě neúprosně svíralo jako ocelová ruka a stále víc utahovalo, pravděpodobně nezvládla.

Seděla jsem před zapnutou televizí, kterou jsem stejně nesledovala, protože jsem neustále ztrácela koncentraci, když vtom mi zazvonil telefon. Ten zvuk mě vytrhl z mého rozjímání tak vehementně, až jsem s sebou trhla. Přes FaceTime mě uháněl můj asistent Jacob, který pro mě měl asi nejčerstvější zprávy ohledně změny režie. Sice se mi nechtělo s nikým mluvit, ale kdyby se přece jen jednalo o něco důležitého, pro jistotu jsem videohovor přijala.

„Nazdar, šéfová. Tak jak je?“ spustil na mě Jake zhurta, přesně jak míval ve zvyku. Vršek hlavy mu téměř jako vždy zdobil jeho oblíbený tralalák a oči mu svítily mladistvým životním elánem. Vidět jeho nadšenou tvář mě nepatrně vytrhlo z té dosavadní vyčerpávající letargie. Můj natržený ret již včera pěkně splasknul, i když hrál několika různými barvami, jelikož jsem ho poctivě chladila, řádně ošetřila a na noc natřela hojivou mastí, aby se rána co nejdřív zatáhla. V nemocnici se na to sice podívali, ale vyhodnotili, že ho stáhnout k sobě nebude potřeba.

„Přímo skvěle,“ zabručela jsem veskrze sarkasticky a kameru jsem nasměrovala tak, aby viděl tu ortézu. Obočí mu vyskočilo zaskočeně vzhůru, stejně jako do jeho tmavých duhovek tázavý otazník.

„Cos vyváděla?“ ptal se s lehce pobaveným tónem hlasu.

„Samantha prozradila Rosie, že je Peter její nevlastní bratr,“ shrnula jsem nevzrušeně, spíš jako kdybych mluvila o počasí, než kdybych oznamovala takovou jobovku. Také jsem pochopitelně omezovala artikulaci na naprosté minimum kvůli tomu rtu, abych si zbytečně znovu neotevřela ránu. Jestliže před chvílí Jacobovo obočí zmizelo pod krempou tralaláku, teď ho tím šokem odstřelil asi až někam na temeno hlavy.

„To si děláš prdel,“ okomentoval vyjeveně a vrtěl nad tím nevěřícně hlavou.

„No nedělám, a proto jsem to nemohla nechat jen tak,“ uvedla jsem na pravou míru, ačkoliv to vyznělo jako že jsem se s ní setkala za účelem rvačky, ale koneckonců mi na tom absolutně nesešlo. Oni její verzi stejně nepoznají.

„Doufám, že ta pinda dopadla hůř než ty,“ zahlásil nadějeplně a škodolibě se u toho křenil.

„Těžko říct, ale já už ji každopádně nechci nikdy vidět. Ta mrcha to Rosie řekla prostě jen tak, hlavně aby se mi pomstila, protože Peter rozhodně v tu dobu nijak v ohrožení nebyl. Navíc mi vyčetla všechno, co jsem pro ni kdy udělala a jelikož mi dlouhá léta záviděla, tak se rozhodla mi můj život definitivně zničit,“ rozpovídala jsem se, abych mu vypověděla zbytek příběhu, a on si tak mohl pospojovat jednotlivé indicie, na něž zůstal civět s povolenou bradou.

„No kurva drát… tak to je síla,“ vydechl fascinovaně, ale současně tím Samanthino jednání rázně odsuzoval. „Po těhle všech sračkách, co máš za s sebou, bys potřebovala tak rok dovolený… A já to mezitím natočím, můžu? Tohle si nemůžeš nechat pro sebe, Rebecco! Prostě nemůžeš,“ vytasil se na mě opět s tím svým nápadem, že můj tragikomický životní příběh přenese na filmová plátna. Svůj názor jsem pořád nezměnila.

„A to ještě není všechno… Nějak musím říct Chrisovi, že Rosie ví úplně, ale úplně o všem,“ zareagovala jsem pouze na část jeho monologu, jelikož za mě pozbývalo smyslu odpovídat na něco, co stejně ani v nejmenším nepřipadalo v úvahu. Na druhou stranu mi vnukl ten nápad s dlouhodobou dovolenou, což vlastně vůbec neznělo zle.

„Rebecco, drž se, tohle je na jednoho člověka fakt kurevsky moc… Máš to pod kontrolou s tím valiem?“ zajímal se o mě se vší starostlivostí, která rozhodně nebyla jakkoliv předstíraná, protože se vyjímala v každém jednotlivém ryse jeho obličeje. Na té části čela, kterou jsem mohla vidět, se mu objevilo vlnobití vrásek, které taktéž prozrazovaly, že se neskrytě obává toho, abych si nevypěstovala na těch prášcích nějakou závislost.

„Dneska jsem v nemocnici dostala něco jinýho proti bolesti, tak to na chvíli vyměním,“ zhodnotila jsem před ním zcela otevřeně, jelikož Jacob o mně věděl ze všech blízkých lidí stoprocentně nejvíc. Uvědoměle tomu přikývl, vzal mě očividně za slovo, ale nehodlal se v tom nijak dál pitvat.

„Jak na to vlastně reagovala Rosie? Je vůbec schopná nějak pojmout to, co to znamená? Přece jen je ještě hodně malá na takovýhle věci,“ vyptával se taky na Rose a poněkud nejistě na mě valil svoje tmavá kukadla.

„Včera se sbalila, že bude bydlet u Chrise. Nenávidí mě za to, jak to celý dopadlo, protože si Petera doopravdy hodně oblíbila… A taky si myslí, že mezi mnou a Peterem šlo o incest, a ten, jak říkala její paní učitelka dějepisu, je naprosto zvrácený a odporný a… tak,“ podělila jsem se s ním o tu perličku, která v něm záhy vyvolala nezvladatelný záchvat smíchu, který se sice pokoušel nějak utlumit, poněvadž mu dozajista připadal nepatřičný, ale nedařilo se mu. Nechal ho tedy odeznít, zatímco já jsem na něj s pobaveným úsměškem zírala a sem tam jsem protočila panenky.

„Proč ji neřekneš, že tohle není incest?“ přeptal se mě nejapně, přičemž se u toho pořád tak vtipně uchechtával.

„Fakt se v tom už nechci nimrat,“ zahlásila jsem kategoricky, protože jakákoliv vzpomínka na mou nešťastnou aféru s Peterem ve mně probouzela takové marné pocity, které představovaly něco jako emoční černou díru. Tuhle kapitolu jsem definitivně uzavřela, přestože za ni budu pykat ještě proklatě dlouho.

„A dovolíš ji přestěhovat se ke Chrisovi?“ Jacobovi skutečně jaktěživ otázky nedocházely.

„Kdybych tu zůstala sama, stoprocentně bych se sesypala. Potřebuju ji tu mít, abych měla dostatečnou motivaci se přes to co nejdřív dostat,“ přiznala jsem na rovinu, poněvadž za tenhle výrok bych klidně dala i ruku do ohně. Byla to již praxí ověřená skutečnost.

„Reb, musím ti něco důležitýho říct,“ vypadlo z něj po krátké odmlce, kdy jeho výraz viditelně zvážněl.

„Jen do toho, Jakeu,“ pobídla jsem ho, protože ve větším sajrajtu jsem se už stejně nemohla brodit.

„Máme za tebe už náhradu,“ nakousl obezřetně, ale nabyla jsem dojmu, že se to oznámení snaží záměrně oddálit. Nikoliv kvůli nějakým svým obavám, ale proto, že si to chtěl nějak vychutnat.

„Koho?“ vyzvala jsem ho, aby se konečně vyslovil, protože jsem byla napjatá až k prasknutí.

„Mě,“ vyjekl skoro až fistulí a gestem ruky naznačil, že je to pěkná bomba. Což vskutku byla. Podvědomě jsem věděla, že bych z toho měla mít opravdovou radost, také jsem to ještě donedávna Jacobovi ze srdce přála, ale já nic z toho v sobě najednou prostě necítila. Ba naopak mi srdce tak zvláštně pokleslo.

„Tebe?“ plácla jsem nelogicky, ale nic lepšího mě v ten moment čiré konsternace nenapadlo.

„To je dobrá zpráva, ne? Alespoň můžu zrealizovat tu vizi, kterou jsme pro ten film měli. Sandra sháněla někoho jiného, ale nakonec uznala, že ten náš nápad se jí líbil a že nechce nic jinýho, takže tam obsadila mě,“ zaplavil mě mořem slov, které na mě překotně valil, protože ta má chabá odezva ho pravděpodobně rozhodila. „Nevadí ti to, že ne?“

„Ne, ne… gratuluju, Jakeu, zasloužíš si to.“ Přiměla jsem se k vstřícnému úsměvu, který mi ovšem tak trochu tuhnul na rtech. A nejen kvůli tomu zranění. Nějak tomu nešlo zabránit.

„Netváříš se zrovna nadšeně, Reb. Myslel jsem, že budeš ráda,“ podotkl se sotva slyšitelným podtónem zklamání, jak si to nechtěl brát nijak osobně. Slabě jsem si povzdechla, protože před ním bylo asi pošetilé cokoliv zastírat. Znal mě již velmi dobře.

„Jen jsem to nečekala, ale… jsem ráda, Jacobe. Vím, že ty ten film natočíš úžasně,“ přemohla jsem se k nějaké povzbudivé řeči a současně myslela na to, že tenhle hovor musím urychleně ukončit. Moc dlouho se takhle přemáhat nezvládnu a skutečně jsem se ho nechtěla dotknout tím, že jsem aktuálně nebyla schopná si to ve své hlavě i srdci nějak férově přebrat.

„Vynasnažím se, kvůli tobě,“ přislíbil mi a tvářil se nanejvýš odhodlaně, zčásti i hrdě, že něco takového vyslovil nahlas. V mých myšlenkách se ovšem točilo podezření, že se takhle Sandra rozhodla proto, aby mě vytrestala. Byl to můj nápad, můj film, ale zrealizovat ho mi bylo kvůli špatným okolnostem odepřeno.

„Já vím, vím, díky… Promiň, ale už musím končit,“ upozornila jsem ho naléhavě, abych téhle šarádě učinila bezodkladně přítrž. Vnímala jsem, že ta moje statečná přejícná maska se pomaličku, ale jistě rozpadá.

„Ehm tak... dobře, zatím, Reb… Dáme si zas vědět, jo?“ vyšel mi ochotně vstříc, ale vypadal silně znepokojený.

„Jasně, tak zatím,“ ukončila jsem stroze a zmáčkla příslušné tlačítko, které mě z tohohle utrpení vysvobodilo. Hlasitě jsem si vydechla a celé moje tělo v tu ránu tak zvláštně ochablo. Udělalo se mi opět fyzicky nevolno a mým pocitům zcela nepochopitelně vévodilo ukřivdění, které nemělo žádné logické odůvodnění. Moje podvědomí to naneštěstí automaticky považovalo za hanebnou zradu, kvůli níž se mě jímalo bezbřehé zoufalství. I když to bylo iracionální, stejně jsem se toho nesvedla nijak zbavit. Musela jsem ho spláchnout pár sklenkami whiskey, což ale samozřejmě taky nezabralo. Ovšem ten větší pocit otupění mi docela přišel vhod.


 Reb


 Reb to vážně nemá ani trochu jednoduché. Zdánlivě oddechová kapitola, protože ji s Chrisovým příjezdem čeká další těžký úkol. Blížíme se pomalu, ale jistě ke konci, zbývají ještě tři kapitoly. 3:) 

Všem strašně moc děkuji za přízeň, jste naprosto nejlepší! <3


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dirty 40 - 27. kapitola:

2. Maya666
12.11.2022 [21:06]

Nedivím se že to Beccu ohledně Jacoba vzalo. No jsem na to vše zvědavá a hlavně na rozuzlení a jakou roli ještě sehraje Chris Emoticon
Těším se na další Emoticon

1. Fluffy admin
05.11.2022 [22:59]

FluffyTo, že volala Chrisovi, by mohlo leccos napovídat. I to, že pořád vlastně chce, aby se o ni a o Rosie postaral, že mu ještě věří... alespoň v tomhle momentu. Emoticon Uvidíme, jestli se z Chrise nakonec stane pomyslný rytíř na bílém koni, nebo nikoliv...
A to, že Jake dostal to místo... naprosto chápu, že je z toho vlastně zklamaná. I když někdo, koho máme rádi, občas dostane to, co jsme fakt moc, moc chtěli, je to lidská přirozenost se cítit prostě pod psa. A možná až se Rebecca dá víc dohromady a situace se uklidní, tak přijde i ta přejícnost. A pro Jakea to rozhodně je příležitost odstartovat svoji kariéru. No, těším se na další, s koncem tak blízko mě fakt zajímá to velké rozuzlení! Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!