OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dirty 40 - 30. kapitola

31.12.2022 (19:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 471×

O tři měsíce později

Vracela jsem se domů s křečovitě staženými útrobami. Byl to pro mě opravdu zvláštní pocit, těžko popsat jak a proč. Chrisovi ani Rosie jsem nedala dopředu vědět, že už letím z Bali zpátky do Los Angeles, protože jsem nebyla připravená na to, abych se s nimi setkala. Potřebovala jsem se nejprve sama aklimatizovat, znovu se dostat do tohohle zvláštního prostředí, které se od toho indonéského diametrálně lišilo. Tam život pozvolna proudil, zatímco tady zběsile uháněl.

Čtvrt roku na Bali s rodiči mi neskutečně pomohl. Nejenže jsem se zbavila problémů s prášky či alkoholem, ale také jsem se účinně odstřihla od veškerého stresu a úzkostí, taky od jiných negativních emocí, které mě před odletem na nejpopulárnější ostrov Malých Sund sžíraly den pod dni víc a víc. Našla jsem nakonec opět rovnováhu a mír sama v sobě. Nějakým způsobem jsem se v sobě ukotvila, ale současně jsem také trochu zapustila kořeny na Bali. To jedinečné místo si mě za tu krátkou dobu získalo a opouštělo se mi ho těžce. Loučení s rodiči bylo ještě těžší.

Když jsem položila nohu na americkou půdu, zachytila jsem v sobě záchvěv obav, které cestou do Beverly Hills stále zesilovaly. Měla jsem strach z toho, jestli se ve mně něco nezmění, něco k horšímu, když se znovu vnořím do toho známého, hektického světa, který ve mně zanechal ošklivou stopu. Velmi brzy jsem ovšem zjistila, že na mě vše působí dobrým dojmem. Asi po týdnu jsem zaznamenala touhu po tom stanout Chrisovi i Rosie tváří v tvář. Od svého návratu mi totiž v hlavě netřeštilo nic jiného, než že se musím přesvědčit o tom, zdali Chris dodrží svůj slib. Sice to nikdy nebyl ten typ muže, který by své slovo v zásadních rozhodnutích nedodržel, ale naše situace byla natolik složitá, že by si mohl najít asi tak milion důvodů proč tentokrát udělat výjimku. Nicméně jsem bytostně věřila tomu, že pro naši dceru, která si již od našeho rozchodu nepřála nic jiného než znovu úplnou funkční rodinu, se překoná, i kdyby snad sám ze svého vnitřního popudu nechtěl. Jak to bude, to se brzy dozvím.

 * * *

Stála jsem v obývacím pokoji a netrpělivě vyčkávala, až dorazí Chris s Rosie. Jímala mě nepodložená nervozita, která se projevovala zpocenými dlaněmi, zrychleným dechem a žaludkem jako na vodě. Sice naše vzájemná komunikace probíhala po celou dobu naprosto bezproblémově a pravidelně, Rosie se ke mně opět začala chovat jako před tím vším, před Peterem, takže se zdálo vše v pořádku. Chris se mnou jednal vstřícně a ochotně, což ale neznamenalo, že v sobě neukrýval něco, cokoliv, co vyplave, jakmile se uvidíme naživo.

Když se otevřely dveře a za pár vteřin se ve dveřích objevila moje holčička, na několik úderů se mi zastavilo srdce. Zdálo se mi, že o trošku povyrostla, stejně jako její sametové vlasy. Vzápětí se za ní objevil Chris, se slunečními brýlemi utopenými v tmavých, zvlněných vlasech. Proti své vůli jsem v něm zahlédla jeho syna, ale nic jiného to ve mně naštěstí nevyvolalo. I to pro mě bylo nesmírně důležité.

„Rosie, no ahoj,“ vydechla jsem unešeně, že ji konečně vidím. Ona na mě trochu nejistě zírala, jako by nemohla uvěřit tomu, že jsem skutečně zpátky. Připomněla mi tím tu scénu ze Sám doma, když se Kevinova matka vrátí domů a on neví, jestli se mu to jen nezdá. Přesně takhle se právě tvářila i Rosie. „Jak se máš, srdíčko?“ promluvila jsem na ni znovu, abych ji ujistila, že jsem opravdu tady. Její tvář se, stejně jako ta Kevinova, rozzářila ryzím štěstím a její široké rty se roztáhly do rozkošného úsměvu.

„Mami!“ vykřikla najednou nadšeně a rozběhla se za mnou. „Ty jsi už konečně doma!“ výskla radostně a skočila mi rovnou do otevřené náruče. Okamžitě jsem ji k sobě přivinula a pevně jsem ji stiskla ve vřelém objetí. To její drobné tělíčko mě opět překvapilo tím, jakou sílu v sobě třímá, protože mě mačkala opravdu vehementně. Její vlasy příjemně voněly po citrusech a mně dojetím nad tím úžasným přivítáním automaticky vlhly oči.

„Ano, konečně,“ přitakala jsem jí, protože na jednu stranu mi to odloučení od ní připadalo nesnesitelné. Jedna část mého srdce zůstala zde a rmoutila se pro tu druhou. Kdybych neměla plné ruce práce s tím se dát sama dohromady, umírala bych žalem kvůli tomu, že jsem opustila svoje dítě v takové chvíli, kdy jsem měla rozhodně zůstat. Na Rosie toho za poslední rok muselo být taktéž přespříliš, ale nejspíš se držela ze všech nejlépe. Neskutečně jsem sem bála toho, jak se na ni to všechno, co jsme na ni tak bezohledně naházeli, podepíše, ale přišlo mi, že se ze všeho dokázala statečně oklepat a jít dál. Ta holka byla úžasná bojovnice…

„Vítej doma, Rebecco,“ pozdravil mě také můj manžel, načež jsem svůj zamžený pohled zaměřila na něj. S lehce zdviženým koutkem úst na mě hleděl a působil nanejvýš uvolněně a poklidně. Pousmála jsem se na něj nazpět a pokynula jsem mu na pozdrav. Nefalšovaně mě zahřálo na duši, že použil tenhle konkrétní výraz, protože tohle místo pro nás všechny po dlouhá léta rozhodně domov byl.

„Že už nikam neodjedeš?“ zeptala se mě Rosie se zábleskem úzkosti, který se skrýval za tím veselím. Doufejme, že se nikdy nedozví o tom, že jsem na Bali letěla kvůli detoxikační a odvykací kůře.

„Bez tebe rozhodně ne. Babička s dědou vzkazují, že máme brzy přiletět spolu a něco jsem ti od nich přivezla. Chceš se na to podívat?“ Nahodila jsem udičku, abych ji co nejrychleji přiměla zapomenout na ty špatné myšlenky. Ani jsem to nedořekla, když už jí očička svítila tou nebetyčnou dětskou zvídavostí, načež se ode mě odtrhla, aby mi nepřekážela v tom jí ukázat dárečky.

„Jasně! Co mi poslali?“ Okamžitě ji pohltila typická nedočkavost, kterou jsem ale nemínila jakkoliv zkoušet, jelikož si Rosie vytrpěla již dost. Zasloužila si nějaké povzbuzení, ocenění za to, co vše zvládla.

„Jen hledej,“ vyzvala jsem ji nepatrně škodolibě, když jsem usoudila, že to pojmout jako hru by ji mohlo bavit. Nejdřív se na to zatvářila poněkud otráveně, ale nakonec se lišácky usmála a dravě se vrhla na hledání pokladu. A tak jsme zůstali v místnosti pouze já a Chris. Obezřetně jsem se na něj úkosem podívala, zatímco on ke mně přišel blíž.

„Vypadáš mnohem líp, Becco. Vážně ti to sluší,“ vysmekl mi upřímnou poklonu a nezastíraně se mě přitom prohlížel. Na Bali jsem se celkem, i přes mou světlou pokožku, opálila, protože jsem opravdu hodně času tvářila venku a díky místní slow food kuchyni se mi povedlo nabrat několik kilo navíc na těch správných místech. Ani jsem si předtím nevšimla, že jsem ztrácela na váze a že jsem měla opravdu nezdravou barvu pleti.

„Díky… cítím se dobře,“ potvrdila jsem mu, že to zdání vychází z mého vyrovnaného nitra. V očích mu tak zvláštně zajiskřilo, ale dál se na mě pouze s potutelným úsměvem díval. K mému překvapení jsem zachytila jemné zašimrání kdesi v mém podbřišku, což bylo evidentní potvrzení, že v mém případě to tam stále bylo. Po tom všem zlém, i po tolika dlouhých a složitých letech.

„Je fajn, že jsi zase zpátky,“ přidal ještě, slyšitelně vděčně a nepřestával mě hypnotizovat intenzivním, ale současně smířlivým pohledem, který se přese mě přeléval v konejšivých vlnách. „Rosie jsi hodně chyběla.“

„To ona mně taky, ale… měl jsi každopádně pravdu. Potřebovala jsem změnit prostředí, nějaký oddechový čas pro sebe, prostě kompletní restart,“ podotkla jsem s uznáním, přestože se mi jeho plán původně ani v nejmenším nelíbil. Nejprve jsem se cítila spíš donucená, zahnaná do kouta, v podstatě zmanipulovaná anebo jako oběť citového vydírání, jelikož ta motivace naší dcerou se dala vyložit i jako, že si ji v tom přemlouvání vzal jako rukojmí. Nakonec jsem ale sama sobě přiznala, že daleko lépe odhadl, co potřebuju ze všeho nejvíc. Moje mysl byla zastřená tím vším svinstvem, které mě nepřetržitě obklopovalo, že jsem nebyla schopná rozklíčovat, co je pro mě nejlepší. Jakmile jsem se vyhrabala z toho nejhoršího, prozřela jsem a pochopila, že to se mnou myslel skutečně dobře. Svým způsobem mě zachránil.

„Zdá se, že ti to pomohlo,“ podělil se se mnou o svůj postřeh a jako by ze mě stále nemohl spustit svůj pátravý zrak.

„Jsem čistá, jestli narážíš na tohle. Neberu ani prášky, ani nepiju alkohol,“ nadhodila jsem, jelikož mi připadalo, že okolo tohoto ožehavého tématu nenápadně krouží. Bylo znát, že mu na okamžik zatrnulo, protože mu rysy v mužné tváři povážlivě ztvrdly a oči se mu o něco rozšířily.

„To jsem tím nemyslel,“ vyvedl mě z omylu, že na tohle rozhodně nenarážel a na důraz ještě zavrtěl odmítavě hlavou. Nehodlala jsem se v tom jakkoliv rýpat, ale neokomentovat to mi nedalo.

„Jinak bych se sem nevrátila,“ ubezpečila jsem ho, že jsem svůj návrat neuspěchala.

„Já vím, Becco,“ řekl bez zaváhání, že o tom ani v nejmenším nepochybuje. „Jsem rád, že jsi dala na moji radu a na chvíli odsud zmizela. Vypadáš, že ti to prospělo. Celá úplně záříš,“ rozvedl svou prvotní myšlenku, kterou jsem si očividně vyložila úplně špatně, protože to měl být kompliment. Rozpačitě jsem na něj zamrkala a bojovala jsem s nutkáním se na něj hloupě zaculit, protože těmi lichotkami na mou adresu doopravdy nešetřil.

„Nepřeháněj to tak s těmi komplimenty,“ pokárala jsem ho, zatímco se mi do tváří vléval ruměnec, který pod tou opálenou pokožkou naštěstí nebyl tolik patrný. Nakrátko jsem před ním utekla očima jinam, než jsem jeho sladce čokoládové duhovky opět vyhledala, protože mě k sobě vyloženě vábily.

„Dobře, dobře,“ bral ihned plně na vědomí mou bodrou výtku, přičemž zvedl vzhůru ruce s rozevřenými dlaněmi v lehkovážném obranném gestu. „Jen… fakt tě rád vidím,“ zakončil tu plejádu poklon, které mě potěšily a které mi podvědomě namlouvaly onen bláhový předpoklad, který ve mně nepodloženě rozdmýchával jiskřičku naděje. Vědomě jsem ho v sobě potlačila, přestože jsem byla předem smířená s jakoukoliv možností. Stejně jsem nechtěla riskovat, že budu zklamaná víc, než na co bych měla ze své pozice nárok.

„I já tebe,“ hlesla jsem odevzdaně, protože teprve s jeho upřímným doznáním jsem se dovtípila, že bych mu nejraději vlítla do náruče stejně jako před chvilkou Rosie mně. Chtěla bych mu názorně ukázat, jak moc mi chyběl a jak moc jsem ráda za tohle znovushledání.

„Mami, mami! Podívej!“ Vlítla do obýváku Rosie oblečená dle balijské módy do velmi slušivých batikovaných šatů. S mamkou jsme jí také pořídily veselé plavky, anebo typický plážový šátek zvaný sárong, který se dal použít na mnoho způsobů a který jí zajisté bude nějakou dobu větší, než do něj doroste. Shodly jsme se na tom, že jakožto budoucí mladou ženu ji takové dárky potěší nejvíc. Její děda jí poslal nádhernou lampičku posetou mušlemi a lasturami, kterou vyráběl vlastnoručně sám. K tomu přidal menší závěsnou dekoraci, něco jako zvonkohru se stejnými mořskými živočichy, která s tou lampičkou krásně ladila. Já sama jsem si z ostrova dovezla vynikající kávu, spoustu tamního koření a několik balení prvotřídního kokosového oleje, k tomu také sadu nádherně zdobeného ručně vyráběného nádobí, takže jsem si pochopitelně fest připlatila za zavazadlo plného suvenýrů, které ovšem stály za to. Nepřivézt nic z toho by mě docela mrzelo. A ne, ani Chrise jsem neopomenula.

„Očividně jsme se s babičkou perfektně trefily. Moc ti to sluší, srdíčko,“ vynachválila jsem její dětskou variaci módní přehlídky, zatímco se na nás zářivě usmívala od ucha k uchu. Evidentně jsme ji těmi dárky potěšily a upřímně se jí líbily. Nosila se před námi jako pyšný páv, točila se dokola, pohrávala si s polodlouhou sukní a prostě byla šťastná.

„Děkuju mockrát! Můžu zavolat babičce i dědovi, abych jim taky poděkovala?“ napadlo ji v okamžiku, což jsem od ní považovala jako úžasně milé gesto. Jako by se nám vrátila ta Rosie před tím vším zlým, co se přihodilo.

„Jasně, že můžeš, jen ne teď, protože...“

„Spí, protože na Bali je teď noc. Vždyť já vím, mami,“ dokončila za mě větu, jelikož po tom čtvrt roce online komunikace mezi námi již věděla ve kterou dobu volat. „Jdu si vyzkoušet ještě ty plavky,“ zahlásila, načež úprkem zmizela do svého pokoje. Zadívala jsem se na Chrise, který se pobaveně culil a když si všiml, že ho pozoruju, oční kontakt mi vědomě, dlouze oplácel.

„Vypadá tak šťastně,“ povzdychla jsem si s pokleslým srdcem, protože se příliš často nestávalo ji vidět s těmi rozkošnými ďolíčky ve tvářích a jiskřícíma očima.

„Ona tě ve svém životě potřebuje, Becco. I když spolu občas nevycházíte, tak tě zbožňuje. Myslím, že jak si byla těch pár dní v nemocnici, tak si naplno uvědomila, jak moc jsi pro ni důležitá,“ navázal na mou tesknou poznámku, která mě sice pohladila po mé rozjitřené duši, protože on tomu zřejmě skutečně hluboce věřil, jenže já to viděla jinak.

„Potřebuje nás oba a nejlépe spolu. Ona nikdy nepřestala doufat, že jednou zase budeme rodina,“ zmínila jsem nenuceně, přestože jsem mu tím okázale naznačila, kam náš rozhovor směřuje. Lehce mu povyskočilo obočí kousek nad nadočnicový oblouk, ale sotva postřehnutelně mu přes rty přelétl hravý úsměšek. Mně se naopak zatajil dech, protože jsem si vůbec nebyla jistá, s čím na mě vyrukuje. Jak se rozhodl, jak to cítí…

„Ty v to taky pořád doufáš?“ přeptal se mě rádoby nezištně, ale kdesi v tajných nuancích jeho hlasu se dala zaslechnout cílená provokace. Jaksi mě to popudilo, ale hodlala jsem v sobě jakoukoliv mrzutost udržet.

„Na tom se nic nezměnilo,“ řekla jsem stručně a nekompromisně, aby o mých cílech už víckrát nepochyboval.

„Fajn,“ okomentoval to nicneříkajícím termínem, který ve mně tu mrzutost zase o něco rozmíchal. Nějak jsem přestávala chápat, oč tu běží.

„Fajn?“ zopakovala jsem po něm fascinovaně, jestli byl skutečně schopný v téhle napjaté atmosféře vyslovit něco takového. On se následně ke mně natočil celým svým tělem, ze kterého vycházely takové zvláštní vibrace, které jsem kvůli svému aktuálnímu vnitřnímu rozpoložení nedokázala úplně přesně rozpoznat.

„Za ty tři měsíce, co jsi byla pryč, jsem si totiž sám uvědomil, že já tě ve svém životě… ne že potřebuju, ale chci, Becco. Chci tě mít ve svém životě, s tím vším okolo, se vším všudy… Měli bychom to ještě zkusit,“ obeznámil mě se svým nejnovějším stanoviskem a tvářil se u toho jako mazaný lišák. Dokonce jsem ani nedokázala odhadnout, jestli si ze mě náhodou neutahuje, protože jsem byla skutečně pod takovým tlakem, do kterého jsem se natlačila sama vším tím svým očekáváním, že jsem byla neschopná číst jeho posturik, kterou jsem jinak důvěrně znala.

„Vážně?“ vypadlo ze mě poněkud nedůvěřivě, protože ještě nedávno tvrdil něco zcela opačného.

„Tak zatraceně dlouho jsem si zoufale přál, abychom byli kompletní rodina, že bych se zachoval jako totální idiot, kdybych tomu nakonec nedal šanci jen proto, že se to... trochu zkomplikovalo,“ vyslovil se s přímočarým pohledem rovnou do mých očí, skrze niž ta slova pronikla až na dno mé duše, kde v plném rozsahu zapůsobila.

„Fajn,“ použila jsem jeho předešlou repliku, která ho nejprve vyvedla z míry, podobně jako mě. Potom mu ale po tváři proběhl jasný důkaz toho, že se dovtípil.

„Fajn?“ zareagoval totožně jako já, když už chápal můj záměr.

„Na tom se asi dá stavět,“ osvětlila jsem svoje myšlenky, zatímco jsem postupně zpracovávala tu informaci a fakt, že jsme se nakonec doopravdy naladili na stejnou vlnu. Že se moje nejdychtivější přání splnilo. Splní.

„Začněme ale s čistým štítem. Nechme minulost definitivně za s sebou a už se k ní nikdy nevracejme,“ vybídl mě s toužebným zabarvením svého sametového hlasu, z něhož mi kdo ví proč přeběhl mráz po zádech. Každopádně s jeho dobromyslným návrhem se nedalo jinak než souhlasit. Potřebovali jsme se odpíchnout od něčeho jasně daného.

„To zní dobře,“ odkvitovala jsem mu a mlčky jsem děkovala tomu, že ho něco takového napadlo.

„Co kdybychom… tu naší druhou šanci odstartovali společným rodinným víkendem na Floridě? Pořád mám ten nevyužitý voucher do Disneylandu,“ nadnesl trochu méně jistě, poněvadž tímhle přeci jen zasáhl do minulosti, ale já na takových malichernostech nemínila bazírovat. Brala jsem v potaz akorát jeho čestný úmysl, a to pro mě bylo klíčové. Nejspíš cítil stejnou potřebu prožít nějaký určitý mezník, který zřetelně oddělí náš život před a po.

„To zní moc dobře,“ ocenila jsem jeho snahu mně i Rosie poskytnout spoustu nových společných zážitků, které nám opět pomůžou sblížit se. Stát se znovu rodinou. Odolávala jsem palčivému nutkání se mu vrhnout kolem krku a pečlivě mu slíbat každý milimetr jeho rtů, abych si oživila, jak vlastně chutnají. Chtěla jsem ovšem tuhle iniciativu přenechat výhradně jemu a současně mi tím dokázat, že svá slova myslí smrtelně vážně.

„Ty a Rosie jste celý můj svět. Na ničem jiném mi už tolik nezáleží, proto dám úplně všechno do toho, aby nám to spolu znovu vyšlo,“ slíbil mi se vší pokorou, která se v něm nacházela, přestože to bylo velmi troufalé a velkolepé prohlášení. 

„Stejně tak já, Chrisi,“ odpřisáhla jsem mu nazpět, načež jsem k němu alespoň natáhla ruku, abych s ním symbolicky propletla prsty. To pro něj představovalo dost výmluvné gesto k tomu, aby mi naše spojené dlaně položil na záda a přitáhl si mě k sobě, aby mě mohl dlouze a procítěně políbit. Přijala jsem jeho rty s nadšením a užívala jsem si každou sekundu, kdy o moje rty láskyplně pečoval.

„Mami? Tati?“ vyrušil nás šokovaný, tenký hlásek naší holčičky, načež jsme se od sebe s rozverným přistižením odtrhli a obrátili se na ni. „Vy jste... zase spolu?“ zeptala se vyjeveně a zmateně na nás mrkala.

„Ano, srdíčko,“ potvrdila jsem jí se širokým, poťouchlým úsměvem, který nešel nijak ovládnout.

„Jsme zase spolu,“ přidal Chris, kdyby to ode mě nebylo dostatečně srozumitelné. Rosie na nás doteď nechápavě civěla, ale po tomhle dvojitém utvrzení se tím nebetyčným štěstím naprosto rozsvítila.

„Ano!… Ano, ano, ano, ano!“ výskala radostí, načež se k nám splašeně rozběhla, aby nám oběma vlítla do připravené náruče. „Já to věděla! Vždycky jsem to věděla, že jednou zase budeme rodina! Vy dva patříte k sobě, my všichni!“ křičela nám do uší a mačkala nás vší svou silou, jako by nás snad chtěla rozmáčknout. Anebo spíš už nikdy nepustit, abychom se znovu nerozdělili.

„Že vám to ale trvalo na to přijít,“ dodala vzápětí s rozmrzelou výtkou, čímž tomu dodala pomyslnou třešničku na dortu a oba nás tím rozesmála. Moje nitro doslova přetékalo tím nezměrným štěstím, a to tak moc, že se mi z toho chtělo plakat. A tak jsem se smála a zároveň jsem plakala, ale byla jsem si naprosto jistá, že právě vše zapadlo na své místo. Všechno bylo zase nanejvýš v pořádku. Všechno bylo tak, jak vždy mělo být. I když mi to, a také Chrisovi, chvilku trvalo na to přijít, ale alespoň jsme si tím jistí tak, jako snad nikdy předtím. 

 No jo, já tam ten happy end prostě musela nacpat. :D Kdo to čekal a kdo nikoliv? Takhle před Vánoci to ale sedlo, ne? :) Když já to té Rebecce nemohla udělat, ona si toho slízla tolik, že ji ještě připravit o Chrise by bylo až příliš kruté. Ona si ten svůj šťastný konec doopravdy zasloužila. :) 

Další povídka je úspěšně za mnou a i za Vámi, kteří jste se pročetli až na její zdárný konec. Máte fakt můj obdiv, tohle byla celkem soda. A jsem Vám za to velmi vděčná, ani nevíte jak. Vážím se každého kliknutí na článek a také komentáře, zvláště pak svým nejvěrnějším čtenářkám May, Flu a Tex. Holky, děkuju Vám, jste nejlepší!

A nakonec Vám všem srdečně popřeju už jen co nejhezčí prožití svátků vánočních, v klidu, míru a pohodě a hodně zdraví, štěstí a lásky do Nového roku!

Já se tímto na chvíli odmlčím, po skoro půl ročním bloku nemám nic, co bych do vás zas nacpala, takže si ode mě na nějaký čas aspoň odpočinete. :D Ale nebojte, já se zase s něčím dřív nebo později vrátím, povídek mám rozdělaných hned několik. 3:)

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dirty 40 - 30. kapitola: