OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dirty 40 - 5. kapitola

18.04.2022 (13:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 344×

K nedělnímu večeru jsem očekávala, že Chris přiveze Rosie domů. Blížila se šestá hodina, večeře, kterou jsem připravila, již na plotně chladla, a malá nikde. Začínala jsem z toho být docela nervózní, anebo spíš především rozčilená. Byla to naše oboustranná ústní dohoda, že Chris v neděli doveze Rose nejpozději do šesti, ale bohužel se nejednou stalo, že to nedodržel. To ale vždycky alespoň dopředu zavolal. Bezesporu to dělal proto, aby mě naštval a aby tím pokazil naši původní rodinnou tradici, protože na nedělní společnou večeři už on sám neměl více nárok. Dřív jsme takhle jedli společně, jako jedna rodina.

„Za tři minuty bude šest a oni tu pořád nejsou! Tohle mi vyloženě dělá naschvál,“ rozčilovala jsem se před Peterem, který mi kurážně nahrazoval hromosvod, a pochodovala jsem před ním nabroušeně přes kuchyň sem a tam. Byla pravda, že mi poslední dobou stačilo skutečně málo a okamžitě jsem startovala kvůli čemukoliv, co Chris pokazil.

„Zkus mu ještě jednou zavolat,“ poradil mi, protože sám také netušil jak jinak to řešit.

„Volala jsem mu asi pětkrát a pokaždý mi to spadlo hlasovky,“ ucedila jsem hořce, ale stejně jsem dala na jeho radu a vytočila Chrisovo osobní číslo. Znovu se ozvala hlasovka, a tak jsem jen praštila telefonem o stůl. Peter na mě zaskočeně pohlédl, díky čemuž jsem si uvědomila, že to asi opravdu přeháním. Jenže mě tolik iritovalo, že tu naši dohodu Chris záměrně sabotoval, protože ho štvalo, že o tyhle nedělní rodinné večeře přišel. Mohl si za to přece sám, svou vlastní pitomostí, což zajisté věděl, ale přesto tím trestal mě a Rosie.

„A co Rose?“ napadlo ho vzápětí, ale jen jsem nad tím odmítavě zavrtěla hlavou.

„Tenhle víkend měla zákaz,“ připomněla jsem mu trochu netrpělivě, protože jsem mu to už jednou říkala. Omluvně na mě pohlédl a pak se podíval raději jinam. Rosie si poslední dobou nedělala příliš těžkou hlavu s učením. Jestli školu záměrně zanedbávala anebo se nedokázala soustředit, mi ani třídní učitelka nebyla schopná říct, ale prospěch se jí docela dost zhoršil a já už netušila, jakou jinou formou než všelijakým trestáním ji přimět si ho opět zlepšit. Ovšem ani tohle nijak nezabíralo a přestože jsem s ní soucítila, že ten náš rozchod s Chrisem špatně nesla, v žádném případě to nemohlo ovlivinovat její vzdělávání, její budoucnost. 

„Když to Chris nehodlá respektovat ode mě, tak od soudu už rozhodně bude muset,“ zavrčela jsem s hlasem, ve kterém mi prosakovala pomstychtivost, kterou ve mně vyvolávaly všechny ty negativní emoce, které jsem kvůli Chrisovi za poslední měsíce neustále pociťovala. Bylo to opravdu těžké břemeno a já jen hledala způsoby, jak se ho zbavit. A směřovat to zpět ke jeho původci jsem považovala za spravedlivé, no ne?

Vtom se domem konečně rozezněl onen kýžený zvonek. Zpozorněla jsem, načež jsem se bleskově vydala k vnitřnímu intercomu, abych na displeji zjistila, že Rosie nepřivezl její otec, nýbrž jeho nynější přítelkyně Lily. Jeho bývalá asistentka, se kterou mě podváděl. Vjel do mě takový příšerný vztek, protože ten její zmalovaný obličej jsem už v životě nechtěla vidět, až se mi z toho šoku málem zatmělo před očima. Navíc jsem Chrisovi jednoznačně sdělila, že se k našemu domu ona ani nepřiblíží. A on ji pošle rovnou sem s naší dcerou?! Si ze mě dělá prdel? 

„Tohle snad nemyslí vážně?!“ vyjekla jsem nahlas a než jsem se vyřítila z domu rovnou k venkovní bráně, periferně jsem zahlédla, že mě Peter věrně následoval. Chtěla jsem mu říct, ať zůstane v domě, ale nejspíš mě chtěl v téhle vyhrocené situaci podpořit, což jsem chápala a ostatně se mi to také jeho přítomnost hodila. Kdybych se náhodou rozhodla v momentu silného pomatení smyslů vrhnout na tu umělohmotnou káču a zakroutit jí krkem.

Než jsem otevřela, několikrát jsem se zhluboka nadechla, abych nevypadala úplně nepříčetně. Především jsem nechtěla přivítat Rosie tím, že ji hned vyděsím. S Lily jsem hodlala dát řeč poté, co Rose pošlu domů, jelikož jsem jí to rozhodně nemínila darovat. Když už jsem získala tu možnost si na ní zchladit žáhu, té příležitosti se s nadšením ujmu. 

„Ahoj, mami,“ zdravila mě Rose ne tak nadšeně, jak bych očekávala, jakmile jsem otevřela dveře menší branky, hned vedle té velké. Ani se mi nevrhla do náručí, tak jako to dělávala dříve, když jsme se delší dobu neviděly. Přičítala jsem to raději věku, než abych si přiznala, že je to jeden z důsledků toho rozvodu s Chrisem. Rose vyloženě nechtěla každý druhý víkend, a také každou středu, cestovat za otcem přes půlku L.A., ale nedalo se to vymyslet jinak.

„Rosie, zlatíčko, ahoj. Tak jak ses měla?“ nasadila jsem veselejší tón, přestože jsem slyšela, že je značně vynucený a taky mi příliš často oči sklouzávaly směrem k té potvoře, která ničí spokojené rodiny.

„Jo, dobrý,“ okomentovala to stručně Rose a přišla konečně o něco blíž ke mně. Peter postával bokem o něco vzadu, ale byl tam, což jsem na jednu stranu vnímala jako milé gesto, ale na tu druhou stranu ničemu z tohohle přihlížet nemusel, nic mu do toho nebylo. Ale ani kvůli němu jsem se nehodlala nějak držet zpátky.

„Zdravím, paní Chadwicková. Chris bohužel Rose přivézt nemohl, přišlo mu do toho něco naléhavého. Práce, však to znáte, takže poslal mě,“ vysvětlovala Lily, která na první dojem působila neuvěřitelně prostoduše až naivně. Ale kvůli jejímu intelektu s ní Chris určitě nechodil. Takové ohrané klišé… K její smůle mě oslovovala příjmením mého snad co nejdřív bývalého manžela a asi ji úplně unikala ta absurdní ironie,  což samo o sobě také něco vypovídalo o její bystrosti. 

„No jo, práce… To mi taky říkal, zatímco… byl někde jinde,“ nedořekla jsem na přímo, protože tomu stále přihlížela Rose, a tak jsem pouze pohodila hlavou k ní. Lily se zatvářila nejistě a já nedovedla odhadnout, jestli tu mou narážku vůbec pochopila. „Chris ti asi zapomněl říct, že tu má být Rose do šesti. A měl mi dát, kruci, vědět, protože jsem vůbec netušila, co se děje! Vyřiď mu, laskavě, že přesné časy, kdy si Rose předáváme, budeme příště řešit u soudu, protože tohle nebylo poprvé a já toho mám už tak akorát… A pak ještě pošle tebe,“ chrlila jsem na ni vodopády slov plné jedu, jelikož ona teď byla jediná na ráně a pochopitelně jsem k ní nechovala absolutně nulové sympatie. Vyplašeně na mě zírala těma svýma vyvalenýma bulvama, když jsem si povšimla, že jimi nakrátko střelila někam za mě. Automaticky jsem se otočila, abych spatřila Petera, jak zvědavě vykukuje ven, takže jsem mu dala jasně najevo, ať zase zapadne. Naštěstí mě jenom z mého výmluvného gesta a výrazu pochopil a vyšel mi vstříc.

„J-já se omlouvám, paní Chadwicková, ale po cestě jsem někde omylem špatně zahnula, a tak jsme si s Rose trochu zajely. To je má vina,“ sypala si popel na hlavu a kajícně na mě mrkala svými dlouhými, umělými řasami.

„Nejenom tohle,“ odsekla jsem záštiplně a provrtávala jsem ji skrz na skrz opovržlivým pohledem. Ta ženská se mi hnusila už ze samotného principu. „Ale že si sem nepamatuješ cestu, to ti fakt nevěřím,“ ucedila jsem posměšně, na což pouze nechápavě vyvalila ty obří oči zvýrazněné silnou černou linkou. Fakt jsem nedovedla odhadnout, jestli to na mě jenom hraje, anebo jestli mi opravdu nerozumí. Vlastně jsem ji vůbec neznala a samozřejmě jsem o to ani v nejmenším nestála. Chrise jsem varovala, ať mi tu ženskou vůbec nevodí na oči nebo že se neznám, ale očividně na všechno z toho kašlal. 

„Prosím, nezlobte se za to na Chrise, on za to opravdu nemůže,“ zastávala se Christophera, nad čímž jsem pouze otráveně protočila panenky. Nemohla jsem si pomoct, ale chvílemi mi mentálně připadala na stejné úrovni jako Rosie.

„Mně je to ale úplně jedno. Prostě mu jen vyřiď, co jsem ti říkala a hlavně po cestě zas někde špatně nezahni, ať tě ještě Chris nemusí hledat někde po městě. Měj se,“ bavila jsem se na její účet, načež jsem jí zabouchla dveře před nosem, aniž bych počkala na jakoukoliv její reakci. Stejně by jí ničím nepřispěla a ničím by ji zajisté neobohatila. Navíc mě nesmírně uspokojovalo s ní jednat takhle spatra. Však si to naprosto zasloužila.

V rychlosti jsem zkontrolovala, jestli mi na záda stále ještě nedýchá Peter, ale zřejmě se poté, co jsem ho upozornila, aby se odebral někam do pozadí, rozhodl raději úplně zmizet ze zahrady. Možná jsem se k němu někdy chovala až příliš direktivně a starostlivě, jak jsem automaticky přepínala do mateřského módu, jenže on byl tak mladý a navíc jsem ho znala od mimina. Což celé dělalo o tolik ujetější. Každopádně mě potěšilo, že nic nenamítal a prostě mi vyhověl, bylo to přinejmenším ohleduplné.

„A kde je vůbec táta, že tě nemohl odvést domů, co?“ obrátila jsem se na Rosie, která na mě trochu vyjeveně zírala. Já vím, nebylo to úplně výchovné, když v přímém přenosu přihlížela takové otevřené nenávisti, kterou bych mohla projevovat ještě mnohem víc agresivně, ale ona moc dobře věděla, jakou v tomhle všem sehrála roli její víceméně macecha. Velmi pravděpodobně se jí právě proto ke Chrisovi vždycky tak moc nechtělo, a kdyby to záleželo pouze na mně, tak ji tam neposílám, ale takhle to výslovně nařídil soud. Leda když Chris pracovně nemůže, tak potom zůstává Rose doma.

„Já nevím, mami. Jel prostě někam pryč,“ řekla Rose nezúčastněně a dívala se na mě poněkud netrpělivě.

„A jak ses teda měla? Moc jsi mi toho neřekla,“ zkusila jsem se jí zeptat podruhé, ale ani to se u ní nesetkalo s nějakým extra zápalem. Spíš se zdálo, že se nemůže dočkat, až bude ve svém pokoji.

„Protože toho nemám moc co říct,“ objasnila mi takovým tónem, jako by to snad bylo nad slunce jasné. Slabě jsem si nad tím povzdechla, jelikož mi přišlo, že ta její revolta proti našemu rozvodu měla taky už co dočinění s předčasnou pubertou. Četla jsem o tom několik publikací, že dnešní urychlená doba má vliv i na takové věci, ale já na to asi ještě nebyla připravená. Pořád jsem ji měla za malou holčičku, kterou jsem nejdřív vozila v kočárku a později vodila za ručičku, jenomže ona si už každé ráno sama vybírala oblečení a zkoušela na mě, jestli bych ji občas nemohla do školy přikrášlit alespoň řasy. 

„Představ si, zlato, že mám pro tebe překvapení,“ nakousla jsem nedočkavě, abych ji tu nejnovější novinku nějak lákavě podala. Lhala bych, kdybych se alespoň trochu neobávala toho, jak Peterovu přítomnost vezme, ačkoliv jsem sázela na to, že z toho bude mít alespoň  trošku radost.

„Vážně? Jaký?“ Konečně se mi povedlo zahrát na tu správnou strunu, tak snad ji příliš nezklamu tím, že se nejedná o žádné líčení nebo něco podobného.

„Máme tady na nějakou dobu návštěvu. Je to někdo, koho si ty sice nepamatuješ, protože když tady byl naposledy, tak jsi byla ještě miminko, ale on si tě pamatuje moc dobře,“ pokoušela jsem ji Petera nějak přiblížit a dokonce se mi ji tím podařilo zaujmout.

„A na jak dlouho tu bude?“ zajímala se, přičemž se nad tím zadumaně podmračila.

„Je to trochu složitější. Když tady s náma bude bydlet, tak mu tím hodně pomůžeme, víš,“ naťukávala jsem opatrně, abych jí citlivě sdělila, že se tu s námi Peter možná na několik delších týdnů zdrží.

„Aha… No tak ať tu zůstane, jak dlouho chce,“ vyrukovala na mě s takovým závěrem, kterým mě bezmála dojala. S pohledem, kdy jsem se nad ní dočista rozplývala, jsem ji vzala kolem ramen a přitáhla ji o něco blíž k sobě. Nijak se tomu nebránila, ale přijímala to s určitou strnulostí.

„Jsi moc hodná holka, Rosie,“ uznala jsem pyšně a jakmile jsme vešly do domu, vedla jsem ji rovnou do obýváku. Peter zase seděl u klavíru a zapáleně hrál skladbu, kterou jsem protentokrát neznala.

„On hraje taky na klavír, jako táta,“ povšimla si Rose okamžitě a já nebyla schopná rozklíčovat, jestli je to dobře, anebo ne. Jakmile si nás Peter všiml, tak přestal a otočil se na nás obě. Nasadil takový neodolatelný úsměv, že bych se na něj nejraději hned teď vrhla, ale na mou mladší verzi očividně nijak nezabíral. Dívala se na něj velmi obezřetně.

„Rose, tohle je Peter Foster,“ představila jsem jí ho, načež její batoh spadl vedle jejich nohou hlasitě na zem.

„Ty si mě určitě nepamatuješ, Rose, ale já tě znám už od malička, když jsi byla ještě úplně malý, roztomilý miminko,“ ujal se slova Peter a Rose si ho trochu nedůvěřivě prohlížela. Asi teprve zjišťovala, jestli se jí zamlouvá nebo ne. Každopádně jeho spolubydlení už schválila.

„Mamka mi to říkala,“ zhodnotila stručně jeho pokus se s ní sblížit, ale Peter se rozhodně nemínil jen tak vzdát.

„A vyrostla z tebe opravdu půvabná mladá dáma,“ podotkl v laskavém komplimentu s milým úsměvem, aby to zbytečně nepřehnal, ale zahrál to opravdu dobře. I když je Rose teprve devět, pořád je to přece marnivá ženská.

„Máš nějaký průšvih, Petere, že tady budeš s náma?“ vyrukovala na něj ve své dětské bezprostřednosti, které se Peter uvolněně usmál. Krátce na mě kontrolně pohlédl, a tak jsem ho počastovala omluvným pohledem a bezradným pokrčením ramen.

„Nějak tak. Nebude ti vadit, když tady budu chvíli bydlet s tebou a tvou mamkou?“ požádal o svolení také ji, čímž si u mě získal další plusové body. Prostě to byl takový neskutečný cukrouš.

„Jestli ti to pomůže, tak ne,“ řekla prostě a konečně se na něj alespoň trochu usmála. Tím by mohl mít vyhráno. „A jak to že mě znáš už od malička?“ začala se vyptávat, což nabíralo jedině ten správný směr. Spokojeně jsem se usmívala, zatímco jsem přihlížela jejich rozhovoru, protože jsem z toho měla opravdu dobrý pocit.

„Tetu Samanthu určitě znáš, viď?“ začal jí vysvětlovat, načež jenom uvědoměle přikývla. Sam tu sice nebyla už opravdu dlouho, ale Rose ji znala velmi dobře. „Tak to je zase moje mamka,“ řekl prostě a mrkl na ni.

„Ale vždyť už jsi dospělý! Jak to?“ podivila se Rose a vypadala, že je tím solidně zmatená. Tímhle všetečným dotazem nám oběma solidně zavařila, ale já měla v rukávu schované nepříliš dokonalé, ale za to účinné řešení.

„Rosie, běž si už umýt ruce, protože večeře bude za chvíli fakt úplně studená. Přijeli jste pozdě, čekali jsme na tebe, takže upaluj,“ vyzvala jsem ji důrazně, čímž jsem ji vytrhla z toho horečného přemýšlení nad tím, jak to teda může být. Nesouhlasně se na mě podívala, a tak jsem jen výhrůžně povytáhla obočí a ona nakonec poslušně odkráčela. Vsadila bych se, že kdyby tu nebyl Peter, tak to doprovází daleko více řečí.

Jenom co Rosie zmizela za rohem, tak Peter vyskočil ze široké, polstrované stoličky od klavíru a mířil si to přímo ke mně. Než jsem se nadála, svíral mě ve svém náručí a uličnicky se na mě culil. Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou, ale to jeho automatické, majetnické gesto mě dostalo. Nemluvě o tom, že si takhle provokativně zahrával a balancoval přímo na hraně, což bylo na jednu stranu imponující, ale já v žádném případě nehodlala riskovat, že nás dva Rosie odhalí. To se nesmělo stát, za žádnou cenu.

„Dobrá práce, mámo,“ zavrněl vyzývavě a nebojácně mi sjel dlaněmi až na zadek. Obočí mi překvapeně vyskočilo nahoru.

„Petere! Je tady Rose,“ napomenula jsem ho, přičemž jsem mu zatlačila do úzkých ramenou, abych zvýšila šance, že mě v nejbližším okamžiku pustí. Probodávala jsem ho vyčítavým, nesouhlasným pohledem, ale na víc jsem se jaksi nevzmohla.

„Ale no tak. Vždyť teď odešla. Máme chvilku pro sebe,“ odbyl naprosto suverénně moje pohoršující napomenutí a rty se mi lačně přisál ke krku. Přestože jsem ho rezolutně odmítala, ihned jsem pod jeho doteky zvláčněla a naprosto se jim poddávala. A když mi zajel teplou dlaní pod tričko, pouze jsem slabě zasténala. V hlavě mi ale pořád hlasitě vyřvával varovný hlas, že se Rosie může každou chvíli objevit a v žádném případě nás nesmí přistihnout. 

„Mami? Kde jsem nechala batoh?“ ozval se blížící se hlas mojí dcery, která se vzápětí objevila mezi futry. Jen tak tak jsem se stihla od Petera odtrhnout, načež on se natočil směrem od Rose, jelikož se ze všech sil bránil tomu, aby se rozchechtal na celé kolo. Možná jsem ho s tou jeho mentální zralostí poněkud přecenila.

„Tady zlatíčko! A ještě přendej špinavé prádlo do koše, jo? Já mezitím nandám jídlo,“ instruovala jsem ji k jejím dalším povinnostem, když už tu nechala ten batoh jen tak povalovat. Taky jsem potřebovala, aby zase na chvilku odešla.

„No jo, mami. Už jdu,“ zamumlala si Rose rozmrzele pod nos, ale šla a i s tím batohem se vrátila do koupelny.

„Hmm... kde že jsme to skončili?“ nadhodil Peter a okamžitě si mě k sobě zase přitáhl.

„Zapomeň!“ odsekla jsem a varovně jsem se na něj podívala, přičemž on si z toho pochopitelně vůbec nic nedělal. Místo toho si na prst namotával moje vlasy a hladil mě na kůži těsně nad lemem mých oblíbených, elastických legín. Ani s jeho přítomností jsem nemínila cokoliv měnit na svých domácích zvycích. Ať žije pohodlí.

„No promiň, ale já si prostě nemůžu pomoct. Když jsi poblíž, tak mám neodkladnou potřebu na tebe neustále sahat.,“ pronesl dostatečně výmluvně, přičemž se na mě lišácky zaculil.

„A ty už sis umyl ruce, co?“ rýpla jsem si do něj, na což reagoval teatrálním zděšením, že se ho na něco takového opovažuju vůbec ptát.

„Hned to bude, paní domácí,“ vrátil mi to i s úroky a než se na několik kroků vzdálil, tak mě plácnul přes zadek. S pohledem, který jsem mu zabodla do zad, jsem ho dohnala, ale když mi vlípnul pusu do vlasů, lehkovážně jsem se rozesmála. Bože, jakého blázna jsem si to nastěhovala do baráku?

Společně jsme boku po boku poté přihřáli a nandali jídlo na talíře a s malou Rose jsme zasedli ke stolu. Párkrát jsem se pozastavila nad tím, že je doopravdy fajn sedět u stolu zase ve třech, ale pokaždé mě zarazil pohled na Peta, protože na jeho židli měl sedět Chris a ne on. Ten pohled navíc pokaždé trochu zabolel, ale Peter to svým humorem a historkami, kterými nás s Rosie dobře bavil, docela dobře kompenzoval. A bylo poznat, že si Peter Rosie získával čím dál víc. A naštěstí ten dotaz, jak to že je Peter, syn mojí nejlepší kamarádky, už dospělý, zatímco ona je ještě dítě, úplně vynechala.

* * * 

„Tak jak, zlatíčko? Co říkáš na Petera?“ vyzvídala jsem nepokrytě, když jsem ji ukládala do postele. Rose vykouzlila záhadný výraz, kdy přemítala nad vhodnou odpovědí, zatímco jsem ji uhlazovala vrchní deku, jakmile se pod ní dostatečně zavrtala.

„Je s ním docela sranda,“ vyčetla jednu z jeho význačných vlastností, která na ni zabrala asi nejvíc.

„A opravdu ti nevadí, že tu bude bydlet taky?… Navíc, když už tady táta není. Víš, nechci, abys to brala, jako že je tu místo něj, aby zaujal jeho místo nebo tak… protože takhle to rozhodně není. Peter je v nouzi a požádal mě o pomoc, takže je správná věc mu pomoct,“ ujišťovala jsem se, jestli platí ještě to samé rozhodnutí jako před večeří.

„Já vím, mami,“ odpověděla poměrně skoupě, ale poslední měsíce prostě už nebyla tolik sdílná jako dřív. Ten rozvod ji bohužel hodně ovlivnil a ne v tom dobrém slova smyslu. „Stejně bych byla raději, kdyby tady byl pořád táta,“ hlesla posmutněle a já si pouze frustrovaně povzdechla. Bylo mi ji tak líto. Celé mi to bylo líto. 

„Ach, srdíčko. To já taky,“ přitakala jsem ji a pohladila jsem ji po jejích krásných, heboučkých vlasech. „Ale víš, proč to nejde,“ naťukla jsem, nad čímž se zatvářila vzdorovitě.

„Kdybyste oba dva chtěli, tak by to šlo,“ namítla trochu vyčítavě a já tenhle rozhovor mínila raději utnout, než by se opět zvrhl v nějakou ošklivou hádku. 

„Táta má ale někoho jiného...“

„Ale má tě pořád hodně rád!“ skočila mi nezdvořile do řeči, a tak jsem se na ni příkře podívala. Pouze se na mě zaškaredila a nafoukla obě tváře, ale naštěstí dál ani necekla.

„Už dost, Rosie. Je čas jít do hajan, zítra musíš vstávat brzy do školy. Nechceš přečíst třeba nějakou pohádku?“ navrhla jsem jí, abych tuhle dusnou atmosféru zahnala, ale ona jenom zavrtěla hlavou, že o to nestojí.

„Už nejsem mimino, abys mi četla pohádky, mami,“ připomněla mi dotčeně, že jsem se jí vůbec zeptala.

„Dobře, dobře. Tak dobrou zlatíčko, sladké sny,“ popřála jsem jí, načež jsem ji políbila na čelo a při cestě z jejího pokoje jsem ji lampičku ztlumila na nejnižší noční režim. Navíc měla postel s nebesy, takže ji to světlo nijak dvakrát nerušilo, ale ještě byla příliš malá na to, aby spala v úplné tmě. O tom jsme raději vůbec nemluvily. Ale na pohádky už byla velká... 

Plížila jsem se domem z koupelny do své ložnice, když vtom mě zachytily dvě velké, nenechavé dlaně. Překvapeně jsem vyjekla, ale nijak jsem se nebránila. Když jsem procházela kolem Peterova pokoje, zřejmě si na mě počkal, aby mě pak nestydatě zatáhl k sobě. Nestihla jsem říct ani slovo, protože jakmile za námi zaklaply dveře, zase mě na ně nedočkavě natlačil a okamžitě se zmocnil mých rtů. Jenom jsem mu obmotala ruce kolem nahého pasu, protože na sobě neměl žádné triko, a za který jsem si ho k sobě přitiskla, abych mu tak dala najevo, že tentokrát tohle jeho vášnivé laskání vřele vítám.

„Co ti tak dlouho trvalo?“ mručel mi do rtů, když se ode mě odtáhl, abychom se oba dva mohli nadechnout. Chtě nechtě jsem se na něj hloupě culila a celý můj vnitřek doslova hořel. Hořel touhou po něm. Mezi námi to bylo teprve čerstvé, takže jsem se toho pořád ani zdaleka nemohla nabažit. Vzbudil ve mně mé dlouho potlačované já, které by teď  chtělo dohnat nejraděj úplně vše, co za těch několik předlouhých měsíců zameškalo. I proto mě tolik morálně netrápilo, že vůči Rosie to rozhodně nebylo správné, ale já Peterovi prostě popravdě nechtěla odolávat. S radostí a plnými doušky jsem hodlala přijímat vše, čeho se mi od něj dostávalo. Zoufale jsem to potřebovala. 

„Na ničem jsme se nedomluvili,“ osvěžila jsem mu paměť a on si nad tím akorát odfrkl.

„Já myslel, že je to snad naprosto jasný,“ pronesl také odpovídajícím hlasem, načež se opět nenasytně zmocnil mých rtů. V dalším okamžiku jsem se ocitla v posteli, kam mě v podstatě odhodil a sebevědomě mě zalehl.

„Nejsem si jistá, jestli s tebou zvládnu držet krok,“ podělila jsem se s ním o své skryté obavy, ačkoliv jsem je podala s notnou dávkou nadhledu. Peter se na mě s teatrálním zamračením zadíval, že se mu tomu vskutku nechtělo věřit, načež udělal jedinou věc, kterou bych nečekala, a to že mi zajel rukou rovnou mezi nohy, kde se přesvědčil o opaku mých slov.

„Nezdá se, že bys s tím měla mít nějaký problém,“ odporoval mi takovým smyslným tónem, díky kterému mi přejel mráz po zádech, nemluvě o tom, co se mnou dělaly jeho prsty, které se záměrně zdlouhavě dobývaly pod látku kalhotek.

„To si povíme později,“ namítla jsem mezi povzdechy, jelikož ty Peterovy nenechavé prsty se mnou dělaly divy.

„Mně stačí, že vůbec uvažuješ nad tím, že nějaký později bude,“ převzal si to Peter po svém, čemuž jsem se v rámci možností zasmála, ale znělo to opravdu podivně, když jsem do toho sem tam vzrušeně zavzdychala.

„Jen jestli trochu ubereš, protože… Rose každopádně nesmí vědět, co se tady děje,“ vysoukala jsem ze sebe rezolutně.

„Děláš, jako byste s Chrisem...“ zasekl se, když si předem domyslel zbytek té věty a raději ji utnul, stejně jako to dobývání mého klína. Trochu se mi ulevilo, jelikož tahle debata nabrala na o něco vážnějším duchu, takže jsem se nadzdvihla na loktech a tázavě jsem na něj pohlédla, jestli opravdu chtěl říct to, co tak hloupě načal.

„Petere, teď fakt naprosto vážně. Rose se o nás dvou nesmí dozvědět. Nesmí nás nikde a nikdy přistihnout, v žádném případě. Tobě to možná dneska přišlo zábavný, ale já z toho málem dostala infarkt. Tohle musí zůstat jenom mezi náma,“ přikázala jsem mu důrazně a uvažovala jsem nad tím, že ho to nechám vysloveně odpřisáhnout. A možná nějaký kontrakt a podpis krví by mohl přicházet v úvahu.

„Dobře, dobře. Chápu, Becco,“ ubezpečil mě, přestože se mi nezdálo, že by to bral skutečně na plné vědomí.

„Petere, slib mi to, prosím tě,“ vyzvala jsem ho nakonec a hodlala jsem si za tím pevně stát. Petera to trochu překvapilo, ale alespoň se naplno dovtípil, jak moc to pro mě bylo důležité. Jednak jsem v tom nechtěla Rose nadělat nějaký zmatek, protože bohatě stačilo, že Chris chodil s Lily. Navíc jsem teď Rose navykládala, že Peter rozhodně není nějaká náhrada za Chrise, ačkoliv pro mě částečně ano. Zejména se o to rozhodně nesměl dozvědět Chris, anebo nedejbože Samantha, protože pak by nastalo hotové peklo. A to jsem riskovat nehodlala. Trochu jsem se obávala toho, že Petera viděla Lily, ale proč by o tom vykládala Chrisovi, že? Zbytečná paranoia. Nemluvě o tom, že Peter je v podstatě člen naší rodiny a má legitimní důvod v mém domě zůstávat. 

„Když mi to teď slíbíš, tak ti budu vděčná… velmi vděčná,“ lákala jsem ho a dle jeho příjemně zaskočeného výrazu to spolehlivě zafungovalo. Ještě jsem mu přitom prsty kroužila po kůži na jeho obnažém hrudníku, abych tím trochu podpořila tu svou žádost. 

„Ty rozhodně víš jak na to,“ okomentoval mou značně vypočítavou vyjednávací taktiku a propaloval mě u toho doslova chlípným pohledem. Pak si asi nevědomky přejel jazykem po spodním rtu, což bylo takové zpola nevinné a zpola neuvěřitelně smyslné gesto, díky němuž jsem se nekontrolovatelně otřásla.

„Takže…?“ Zastavila jsem ho, když se ke mně opět skláněl, protože zatím jsem neslyšela to, co jsem slyšet chtěla. Spiklenecky se na mě přitom usmál a stejně mi stihl vtisknout jeden rychlý polibek, než mi vyhověl.

„Slibuju, Becco. Udělám všechno pro to, aby se o nás Rose nedozvěděla.“

„Hodný kluk,“ pochválila jsem ho, drzou nemravnou průpovídkou, která ho kupodivu nažhavila, protože mi celkem silně stiskl kůži pod svou dlaní. Mě tedy to jeho oslovení mámo či mamino fakticky nerajcovalo, ale tohle se mi líbilo hodně.

„A co Rose? Zabodoval jsem u ní?“ zajímal se, zatímco mě dlaní hladil pod látkou trika.

„Myslím, že je to na dobré cestě,“ zhodnotila jsem tak, aby to co nejvíce odpovídalo realitě. Peterovi to ke spokojenosti zjevně stačilo, anebo se možná nemohl dočkat, až konečně přestaneme mluvit. Anebo spíš já. „Ale teď už dost řečí,“ zašeptala jsem, než jsme si ho k sobě docela zprudka přitáhla za zátylek a definitivně ho umlčela svým jazykem. Nadešel čas, abych taky já dostála té své části dohody, když on tu svou již splnil.

 S Rosie to šlo překvapivě snadno, že? V téhle kapitole se taky ukázala Chrisova nynější partnerka, ale zatím se mi v těch dalších nějak nenaskytlo ji tam znovu nacpat, takže asi jenom takhle na okraj. Ale pro nějakou představu by to asi mohlo postačit, ne? 

Jinak bych Vám chtěla popřát krásné Velikonoce, užijte si prodloužený víkend co nejlíp! A mockrát děkuju všem svým stávajícím čtenářům, jste prostě skvělí! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dirty 40 - 5. kapitola: