OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dirty 40 - 9. kapitola

22.05.2022 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 306×

Ještě dlouho poté, co nás Rosie načapala s Peterem rovnou při sexu, jsem byla vzteky bez sebe. Pochopitelně největší díl patřil jednoznačně mně, jelikož jsem přestala být opatrná a poddala se obyčejné animální potřebě, což se mi hodně nepříjemně vymstilo. Na Petera jsem se opravdu chtěla zlobit, ale vypadal ještě víc provinile, než jak jsem se cítila já sama, takže jsem se nad ním slitovala a cíl svého hněvu jsem hledala někde jinde. Mimoto jsem byla také solidně frustrovaná, že jsem svou vlastní blbostí dopustila, aby Rosie viděla to, co viděla. To se rozhodně nemělo stát. Co jsme si, do háje, vlastně mysleli? My spíš hlavně vůbec nemysleli, nebo alespoň ne hlavou... Bože, jsem jako nějaká náctiletá nanynka! Musím se z tohohle poblouznění honem rychle probrat... 

Jako nejjednodušší řešení se mi jevilo zchladit si žáhu na Chrisovi, to se úplně nabízelo. To přece on nedal včas vědět, že Rose doveze domů dřív a navíc ji pouze vysadil před domem, aniž by se aspoň slovem zmínil, načež odjel pryč. Takže tahle polízanice nastala především kvůli němu, proto by si měl také vyžrat tu svoji část. Sice se nesměl dozvědět, co se doopravdy stalo, jelikož to by byl další nepředstavitelný průšvih. Teprve jsem se chystala vyřešit to s Rose, která ještě stále trucovala. Muselo to pro ni být strašné vidět svou matku v takovéhle delikátní situaci. A navíc se synem mé nejlepší kamarádky, její tety. Co to s ní, do háje, asi tak udělá? Už takhle na tom není psychicky úplně nejlíp, natož po tomhle obřím trauma...

Odmítla ode mě snad úplně všechno, čím jsem se ji snažila uplatit, abych se jí nějak vloudila, takže jsem tu úpornou snahu nakonec vzdala. Zřejmě měl Peter pravdu v tom, že ji mám nechat nějaký čas to zpracovat, jenomže trpělivost bylo teď to jediné, co mi akutně scházelo. Potřebovala jsem to neodkladně vyřešit a nedokázala jsem to nutkání nijak potlačit. Nakonec jsem ale neměla na výběr.

A tak jsem se raději zaměřila opět na ten nezměrnou zlobu, která ve mně neustále hlodala, abych v sobě uhasila alespoň tenhle žár. Vytočila jsem Chrisovo číslo a on to po čtvrtém pípnutí zvedl. Nejspíš zkoušel, jestli to je fakticky tak důležité.

„Ano, Rebecco? Děje se něco?“ ozval se do telefonu jako první a přešel rovnou k věci. Na co bychom se vybavovali, jak se máme a jaké je dnes pěkné počasí. 

„Můžeš mi říct, co to mělo znamenat s tou Rose?“ vyjela jsem na něj zostra a měl jediné štěstí, že nestál naproti mně, jelikož bych ho jinak chytila za límec a pořádně s ním zacloumala. Christopher akorát otráveně zafuněl, protože snadno z mého ofenzivního tónu hlasu rozpoznal, že je něco špatně. K žádné nejapné reakci se naštěstí neměl, abych se na něj neobořila ještě za to, že hraje hloupého. Škoda, protože to bych stopro využila a užila bych si to. 

„Najednou se objevila v baráku, aniž bys mi dal včas vědět, kdy ji sem dovezeš! A ani ses neobtěžoval ji doprovodit dovnitř, Christophere! Co kdyby doma vůbec nikdo nebyl?!“ syčela jsem zlostně a v každé slabice zaznívala silná výčitka, nad čímž si můj bývalý manžel pouze znaveně povzdychl.

„Rose by to sama doma nějakou chvíli s přehledem zvládla, je to šikovná holka. Možná bys jí měla o něco víc důvěřovat a nedělat z ní pořád malý dítě, nesnáší to,“ poradil mi s uštěpačnou blahosklonností.

„Proboha, je jí jen devět, takže to ještě je malý dítě! Nechceš mi tím snad říct, že ji u vás necháváte samotnou, že ne?!“ vyvodila jsem si z té jeho rádoby bodré poznámky a zděsila jsem se. Ano, Rose je sice na svůj věk poměrně vyspělá, ale pořád je to jenom dítě. Cokoliv se může kdykoliv přihodit, a co potom?

„Mohla by ses uklidnit? Viděl jsem, že máš na příjezdové cestě auto, jinak bych ti dal samozřejmě vědět. Nejsem takový nezodpovědný rodič, i když to by se ti to určitě k soudu hodilo,“ rýpl si do mě také on, aby mi nezůstal nic dlužen, a já nad tím pouze protočila panenky. Když s ním ovšem za běžných okolností nebyla domluva, protože mi dělal záměrné naschvály, tak jak jsem to asi měla řešit jinak?

„Je to pro tebe fakt takový problém mi zavolat, abys mi řekl, že sem vezeš Rose?!“ vyrukovala jsem na něj znovu, podstatně víc jízlivě něž před chvílí, abych mu to dala patřičně sežrat.

„To není, ale možná tě prostě jen rád vytáčím,“ shrnul suše a sám se nad tím pobaveně uchechtl.

„Ať už se to neopakuje, jasný?! Nechci toho snad po tobě tak moc, ne? Jenom trochu obyčejný komunikace!“ vyčítala jsem mu jeho způsob verbálního kontaktu, který byl zoufale nedostatečný, protože mezi námi tyto konflikty vznikaly docela často.

„Když jsem od tebe obyčejnou komunikaci očekával já, tak to rozhodně bylo nad tvoje možnosti,“ připomněl mi duchapřítomně a zněl u toho podivně rozmrzele, snad až zklamaně. Krátce mi hlavou problesklo několik jeho pokusů se mnou mluvit, když jsem naplno propadla kouzlu mateřství a nic jiného mě pak dlouho nezajímalo. Několik těch vzdálených střípků mě ale stejně kdesi hluboko uvnitř ostře řízlo, rovnou do živého a pekelně to zabolelo. Ani jeden z nás na to evidentně nezapomněl…

„Prostě mi dej vědět, když bude nějaká změna, Chrisi! To je všechno!“ zaprskala jsem dopáleně, jelikož zatímco jsem si původně umanula, že si na něm zchladím žáhu, tak mě akorát s každou další větou o to víc vytáčel.

„Jistě, Rebecco,“ odsouhlasil mi bez jediného zaváhání, což mi pochopitelně přišlo značně podezřelé.

„Fajn. Díky!“ zafuněla jsem rozčileně, když se kýžená úleva z toho, že někoho seřvu, stále nedostavila, a tak jsem mu bez rozloučení zavěsila a málem jsem s telefonem mrštila o zeď. Tak jo, když tohle nezafungovalo, panák, anebo dva, tři jistě zaberou…

Obezřetně jsem nakoukla do Rosiina pokoje, když nastal čas jí popřát dobrou noc. Veškeré mé předešlé snahy o verbální kontakt poměrně radikálně zavrhla, ale já se s ním o tom, co k pozdnímu odpoledni viděla, musela prostě pobavit. Než se zasekne úplně a zůstane v ní to, co v ní ten nestandardní výjev zanechal, aniž by dostala možnost to ze sebe jakkoliv dostat ven.

„Rosie? Můžeme si promluvit?“ houkla jsem do zešeřené místnosti, kde v pokoji svítily poslední tři lampy.

„Musíme?“ zabručela neochotně zpátky, ale již v tom jsem spatřila svou příležitost.

„Je vážně důležité, abychom si o tom promluvily,“ zdůraznila jsem a vešla jsem dovnitř, rovnou k její posteli. Ležela na ní a četla si svou oblíbenou knížku, Země příběhů, což byl určitý náznak toho, že pro ni ten předešlý zážitek musel být velký šok a že se uchýlila k něčemu, co by jí napomohlo zase najít nějaký klid a mír v sobě samotné. Tuhle knížku skoro neodložila z ruky, když jsme jí s Chrisem oznámili, že se rozcházíme, takže jsem pochopila, že pro ni představuje určitou formu terapie. 

„Jenže já o tom nechci mluvit,“ zamítla vzdorovitě a mohutně se na mě zamračila.

„Tak co kdybys mi alespoň řekla, jak se teď cítíš?“ zaonačila jsem to trochu jinak, ale pořád s tím stejným záměrem. Zadumaně na mě našpulila pusu, ale neustále se tvářila odmítavě a současně také znepokojeně.

„Já vím, co jsem viděla,“ prohlásila najednou pozorně a posadila se do tureckého sedu. Pochopila jsem, že nakonec usoudila, že si o tom se mnou promluví, alespoň v rámci jejích aktuálního, celkem ochotného, rozpoložení, za což jsem byla opravdu vděčná. Vzala jsem to jako určitou pozvánku, a proto jsem se posadila na okraj postele, abych s ní mluvila z očí do očí. Zjevně se jí to úplně nelíbilo, ale neprotestovala vůči tomu.

„A co jsi teda viděla?“ vyzvala jsem ji, ať se tedy nahlas vysloví.

„No co asi. Že jste s Peterem sexovali,“ odsekla podrážděně, brutálně přímočaře a brutálně uvědoměle, jako by fakt věděla, co ten pojem znamená. Na to konto jsem si vybavila Chrisovu glosu, že Rose už není malá holka, a tohle byl jen další důkaz. Když už vaše dítě ví, co je to sexovat, můžete dát definitivní sbohem jeho nevinnému dětství. Přesto mi obočí vyskočilo vysoko nahoru, jak mě to její sebejisté shrnutí zaskočilo.

„T-to… je pravda,“ připustila jsem zahanbeně a rozhodla jsem se raději v tom víc nehnípat. „A… jak to vnímáš? Naštvalo tě to? Zklamalo tě to nebo…?“ skončila jsem s nejapným otazníkem, jelikož jsem další příměry nechtěla vytahovat a cokoliv jí tím podsouvat. Chtěla jsem slyšet přímo její autentickou odpověď.

„Nevím jistě, ale… asi jsem z toho nejvíc ze všeho smutná,“ zhodnotila nakonec a tvářila se docela vyplašeně, když nad svými slovy opravdu vědomě váhala.

„Proč?“ otázala jsem se jí bez zvláštního zabarvení hlasu.

„Protože to znamená, že už s tátou určitě nebudeš,“ konstatovala sklíčeně a v jejích bezelstných očích se objevily slzy, které její tvrzení neomylně potvrzovaly. Tyhle její myšlenkové pochody mě na pár okamžiků dočista umlčely, přestože jsem od ní nejednou slyšela nepokryté přání, abychom se spolu s Chrisem dali zase dohromady. Bezradně jsem si nad tím povzdychla a soucitně se na ni pousmála.

„Vždyť táta má Lily,“ namítla jsem to jediné, co mi přišlo jako dostatečně velký kalibr, který by tu její naivní ideu mohl usadit zase pevně na zem. Rose nad tím ale energicky zavrtěla hlavou, až se jí ten její závoj medově zlatavých kadeří zahýbal ze strany na stranu.

„On ji ale nemá rád. Ne tak jako tebe, mami,“ přesvědčovala mě, navíc něčím, co mi taky již několikrát v minulosti tvrdila. „A ty máš Petera ráda?“

„Mám ho ráda, jenom ne tak, jak si ty myslíš. Tohle je docela složité téma, zlatíčko, a možná si o tom za pár let znova popovídáme, ale teď záleží hlavně na tom, jak ti je po tom, co jsi dneska viděla. I když si to především vidět vůbec neměla, za to se ti vážně omlouvám, Rosie. Jestli je tu něco, co bys k tomu chtěla říct,... naprosto cokoliv, tak se to neboj říct nahlas, ano?“ vysvětlovala jsem jí téměř až úzkostně, aby se nezdráhala vyjádřit jakýkoliv svůj pocit či myšlenku. Loupla po mně nejistě očima a pak se zatvářila veskrze bezradně. 

„Já bych chtěla, abys byla šťastná,“ špitla jaksi zdráhavě, ale já jí rozuměla v tom tichu každé slovo a měla jsem co dělat s tím, abych ukočírovala ten nával dojetí, kterému mě tou svou nezištnou větou vystavila.

„To já bych si u tebe přála taky, srdíčko,“ hlesla jsem plačtivě a nejraději bych ji objala, ale nechtěla jsem to zbytečně pokoušet, když už se alespoň takhle rozmluvila. Sice to vlastně nebylo úplně k věci, ale o to koneckonců stejně nešlo. „My tě s tátou nechceme nijak trápit tím, že už spolu nejsme, ale spolu být už bohužel taky nemůžeme,“ zopakovala jsem jí asi po tisící, což sice vnímala, ale sotva na půl ucha.

„Ale Peter nebude můj nový táta, že ne?“ přeptala se ztrápeně, když jí momentálně frustrovalo zjevně i tohle.

„Určitě ne,“ prohlásila jsem vzápětí a naprosto nekompromisně, aby si do té své hlavinky nevzala něco, co za mě nepřipadalo absolutně v úvahu. Popravdě jsem přemítala nad tím, že bych ten románek s Peterem rovnou ukončila. Rozhodně by to bylo lepší.

„Ví o tom teta Samantha, když je Peter její syn?“ vyrukovala na mě s dost ošemetným dotazem, kterým se trefila přímo do černého. Na sucho jsem polkla a mozkové závity mi jely na dvě stě procent, abych v nějakém nenápadném časovém úseku přišla na nějakou smysluplnou odpověď.

„Zatím ne, Rose,“ vystačila jsem si pro jistotu s obyčejnou pravdou, protože jsem důvěřovala tomu, že toho Rose nezneužije, když to správně podám. „A táta by o tom taky neměl vědět, Rose. Můžeme se domluvit na tom, že mu o tom ani jedna neřekneme?“ navrhla jsem jí s nevyřčenou modlitbou, abych na ni nemusela vymýšlet žádné další finty, jak bych ji přiměla mi vyjít vstříc. Zároveň jsem ji ale nechtěla nějak oblbovat nebo jí snad lhát, což by mi u ní beztak asi neprošlo. Rose měla snad nějaký šestý smysl, nebo dokonalou dětskou intuici.

„Protože by ho to naštvalo?“ snažila se tomu přijít na kloub, ale mě tím akorát tak zaháněla slušně do úzkých. Nemínila jsem jí povídat o tom, proč nechci, aby se o mně a Peterovi Chris dozvěděl. Já totiž současně bez ustání dumala nad tím, proč nechci, aby se o tom Chris dozvěděl. Kromě tedy toho absolutně zjevného důvodu. Nebo jsem si to odmítala přiznat.

„To nejspíš taky, ale především tohle už není jeho starost, víš. Nejsme spolu, takže každý můžeme mít jiného partnera. Takového, jakého chceme. On je s Lily a já jen nechci… být úplně sama,“ osvětlila jsem alespoň menší část.

„Nejsi sama, mami. Máš přece mě,“ ohradila se pohotově a koukla na mě těma svýma velkýma očima jako smutné, ublížené štěňátko, že s ní jakože vůbec nepočítám. Hluboce jsem se zastyděla za to, že jsem takový nesmysl vyslovila nahlas a do očí se mi teď již neústupně vtlačily ty slzy dojetí.

„Srdíčko moje, já vím, já vím,“ zamumlala jsem chraptivě a natáhla se k ní s otevřenou náručí, aniž bych se zamyslela nad tím, jestli to na ni po tom všem nebude příliš. Kupodivu, a naštěstí, se ode mě obejmout nechala a dokonce mi ten vřelý dotek s o něco slabším zápalem vrátila. Než jsem ji opět pustila, tak jsem ji ještě letmo políbila do voňavých, jemných vlásků. „Tak pojď už pod peřinu, jo?“ vybídla jsem ji vzápětí. Poslušně mi vyhověla a nechala se pod tu peřinu ode mě zachumlat tak, jako vždycky.

„Můžu si ještě chvíli číst?“ otázala se pro mé svolení, které jsem jí rozhodně nemohla odepřít.

„Tak dobře, ale maximálně třicet minut, hm?“ srozuměla jsem ji včetně jasně dané podmínky, aby si to bez ní nevzala jako povolení k nocování. Slabě se na mě děkovně pousmála, načež jsem jí tu knížku podala, když jsem ji před chvilkou uvěznila pod nadýchanou peřinou. Nato jsem se zvedla a s poměrně dobrým pocitem, že to s Rose dopadlo mnohem lépe, než s čím jsem dopředu počítala, jsem se chystala pomalu k odchodu z jejího pokojíčku.

„Takže je to… v pořádku, Rosie?“ přeptala jsem se kontrolně, abych se nějak neunáhlila a nebrala ten boj již předem za vyhraný.

„Od toho, co jste se s taťkou rozešli, mi nic nepřipadá v pořádku, ale už jsem si na to asi zvykla,“ odzbrojila mě další ze svých bezprostředních odpovědí, která mě totálně vykolejila. Jakmile si otevřela knihu na té stránce, kde skončila, když jsem ji vyrušila, mi došlo, že se o tom neplánuje dál bavit, ale já stejně absolutně netušila, jak na tohle reagovat. Hodila na mě obří bombu, kterou jsem potřebovala nějak zpracovat. Nejvíc mě rozhodilo s jakým ledovým klidem, odevzdanou smířeností, to řekla, protože to v sobě již měla dlouhodobě vžité.

„Tak dobrou, srdíčko, a hezké sny,“ popřála jsem jí jakoby nic, přestože jsem měla sešněrované hrdlo tou tíhou uvědomění, jak se na ni ten rozvod s Chrisem ošklivě podepisuje.

„Dobrou,“ vrátila mi nazpět, v podstatě jako bychom v několika posledních minutách neřešily žádné závažné téma. Nakrátko jsem zapochybovala o tom, jestli si tu závažnost vůbec uvědomovala, ale to jsem jí samozřejmě nemohla mít za zlé. Je dost možné, že zítra bude zase všechno jinak.

S úzkostlivým knedlíkem v krku jsem si to rovnou namířila do rozlehlého obývacího pokoje, ve kterém postávalo ono inkriminované křídlo a kde jsem si potřebovala nalít vrchovatou sklenici něčeho ostřejšího. Zase. Nezdráhala jsem si nalít trojitou whiskey, kterou obvykle popíjel u nás doma výhradně Chris a která tu po něm dost pravděpodobně taktéž zůstala, a kterou jsem do sebe najednou bez mrknutí oka obrátila. Nato jsem se celá otřásla, poněvadž to na mě přece jenom bylo hodně silné, ale nepatrně se mi potom ulevilo. Kdyby Rose nedodala na závěr tu šílenou jobovku, asi bych ten rozhovor považovala za velký úspěch, ale takhle jsem se cítila snad ještě mizerněji než poté, co nás načapala s Peterem. Kupodivu to evidetně ani tolik neřešila jako spíš mě a Chrise.

„Naliješ mi taky?“ ozval se za mnou Peterův hlas, který mě nefalšovaně vyděsil. S vykulenýma očima jsem se na něj otočila a příkře se do něj zabodla pohledem. Nakonec jsem povolila a přikývla, načež jsem vzala novou skleničku a nalila mu stejně jako před momentem sobě. „Mluvila jsi s ní?“ zajímal se, když přišel blíž ke mně. Ovál mě jemný odér s jeho jinak výraznou vůní a to živočišné teplo z něj přímo sálalo. Stiskla jsem pevně čelisti k sobě, jelikož tyhle myšlenky nebyly absolutně na místě. 

„Mluvila, ale vůbec si nejsem jistá, jak na tom je. Od našeho rozchodu s Chrisem se chová jinak. Někdy se v ní prostě nevyznám,“ přiznala jsem nešťastně a sama sobě nalila už druhou skleničku.

„A jaký z ní máš dojem?“ zkonkretizoval svůj dotaz, ale já se vzmohla akorát na bezradné pokrčení ramen.

„Nezdálo se, že by jí to nějak zvlášť vadilo,“ zhodnotila jsem po několika vteřinách přemítání, ale ruku do ohně bych za to v žádném případě nedala. Podala jsem mu sklenici ze silného skla se zlatavou tekutinou, což vřele přijal. Přitom si mě poněkud váhavě prohlížel, něco mu zřejmě běželo hlavou, ale asi si nebyl jistý, jestli to vyslovit nahlas.

„Takže... v tom můžeme pokračovat?“ ztišil hlas a vměstnal do něj špetku nemravnosti. Současně přitom ke mně přistoupil velmi blízko, až se o mě záměrně, nestoudně otřel tělem, čímž mě nejprve poněkud vyvedl z rovnováhy, ale nakonec jsem se nad tím stejně musela lehkovážně pousmát. Tenhle jeho neustále povznesený přístup k životu byl neobvykle osvěžující, inspirativní a imponující. I když se teď fakt ani v nejmenším nehodil... 

„Tobě tu chuť nemůže nic zkazit, že,“ rýpla jsem si do něj, pak jsem si ťukla s jeho sklenkou a tu svou jsem do sebe bez okolků obrátila. On mě přitom nerušeně pozoroval, s takovou dychtivostí a obdivem, až jsem se z toho nevítaně začervenala a málem zakuckala.

„Na tebe rozhodně ne,“ zašeptal mi do ucha, které pak roztouženě olízl. Tomu jsem se pošetile zachichotala. Ano, ve svém pokročilém věku jsem se jeho flirtování opravdu zachichotala, a nevěřícně jsem na něj dlouze zadívala. Na jednu stranu jsem se cítila hrozně provinile, jelikož jsem se až příliš rychle oklepala z té nelehké debaty s mou dcerkou, ale vedle Petera jsem jednoduše nedovedla udržet vážnou tvář nějak dlouho. Během chvilky jsem dočista pookřála a nezodpovědně hodila celé to drama za hlavu. Takový podivuhodný vliv na mě měl. 

„Když jsem tě slyšel mluvit sprostě, tak jsem myslel, že se i před tou Rose neudržím,“ provokoval mě dál a tlačil se na mě víc a víc.

„Ale no tak, Pete! Tohle se fakt nehodí,“ okřikla jsem ho a naoko pohoršeně jsem na něj zamrkala, načež jsem do něj s citem strčila ramenem. Pobaveně se tomu zasmál a zase ode mě o něco poodstoupil, aby mi poskytl určitý prostor a sám se mezitím hodnotně napil.

„Řekl bych, že teď už se nehodí ani, abych tady třeba bydlel,“ poznamenal ironicky, ale hned zády se mu nad tím svraštilo čelo, jako by se v tichosti rozhodl, že to tak skutečně bude.

„To je mi fuk. Ještě tady zůstaň,“ vypadlo ze mě pod jakýmsi spontánním zatměním racionálního uvažování, protože kdybych se řídila jím, tak to mezi námi nadobro ukončím a požádám ho naopak, aby si co nejrychleji našel nějaké jiné bydlení. Jenže já se nechtěla chovat rozumně, nýbrž jsem se chtěla cítit líp, což se mi s ním nesporně dařilo a já se toho zatím nehodlala vzdávat. Zatím prostě ne. 

„Cokoliv, co budeš chtít,“ zapřisáhl se mi a oddaně na mě zpříma hleděl. Odložil skleničku zpátky na domácí bar, aby své ruce zaměstnal něčím jiným, a to mnou. Majetnicky je kolem mě obmotal a ujal se toužebně mých rtů, které musely chutnat po té whiskey, přesně jako ty jeho.

„Momentálně se chci přesunout do tvé ložnice a dokončit, co jsme předtím nestihli,“ vydechla jsem mu na horké rty, když jsme se od sebe odtrhli. Pokřiveně se nad tím usmál a doslova mě svlékal očima.

„Tak to by mě nenapadlo podle toho, jak tě to s tou Rose vzalo,“ prozradil mi konsternovaně, ale v tom dobrém slova smyslu. Tentokrát jsem se na něj suverénně poušklíbla já, protože jsem aktuálně cítila určité osobní zadostiučinění nad tím, že jsem ho překvapila zrovna v téhle záležitosti. A ba co víc, překvapila jsem tím hlavně sebe. Nebylo mi to totiž moc podobné...

„Tohle teď už nechci řešit. Vlastně nechci řešit vůbec nic.“ Tím jsem s konečnou platností naznala, že po dnešním dni si zasloužím vypnout a tohle se mi jevilo jako ten bezesporu nejlepší způsob. Vzala jsem ho proto za ruku a mlčky s přihlouplým úsměvem jsem ho vedla do jeho pokoje, kam mě s klopýtavým, nedočkavým krokem následoval. A vše, co odteď přijde, budu řešit, až to přijde. Dřív to stejně nemělo žádný význam. To přece nezní jako úplně špatná životní strategie, ne?

 Becca se ne a ne vzdát toho románku s Peterem, což je poněkud na pováženou poté, co se stalo, ale budiž. Taky je na pováženou, že si to moc nebere ani Peter, že už o nich malá Rosie ví, ale to asi bude tím, že k ní nemá žádný extra vztah. Nejvíc na pováženou asi je, že úplně nejlíp to z těch tří vzala právě Rose. Ona ta dnešní mládež je docela otrkaná, očividně je jen tak něco nerozhází. Navíc Rosie spíš trápí to, že spolu už nejsou její rodiče, než že přistihla svou matku inflagranti. I když to teprve může tzv. přijít k sobě, že. 

Příště přijde další menší incident s Rosie a taky se zas ukáže Jacob. A Peter vyrukuje s jednou velmi troufalou žádostí. 

Všem opravdu srdečně děkuji za Vaši podporu, jste báječní! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dirty 40 - 9. kapitola: