OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Do propasti lásky - Prolog + 1. kapitola

26.01.2012 (14:00) • Anchel • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 896×

Pravidla se mají porušovat, hříchy páchat.

(Pojmy: valsee – manželka, dívka)

Prolog

Každý den jsem sledoval její úsměvy, které den co den házela na okolí. V létě jsem sledoval její božské nohy, vybízející k pohlazení. Na podzim jsem se vždy touhou málem zbláznil, když špulila rty na spadlé listí. Když její oči zářily štěstím, jakmile se jí podařilo spatřit šplhající veverku po stromě. V zimě, když natahovala dlaně k zachycení sněhové vločky. V dešti, když svou tvář dávala všanc smutnícímu nebi.

Pozoroval jsem ji už jejích sedmnáct let. Od té doby, co jsem spatřil malou holčičku s červenajícími tvářemi a vlásky barvy poledního slunce. Nikdy jsem z ní nedokázal odtrhnout zrak. I dnes září každý pramen jejích hustých vlasů svěží žlutostí.

Její tvář už ale rok nevydává žádné emoce, její rty už se nezvlňují do úsměvů, její tělo se už pohybuje zcela automaticky. Už z ní nevyřazuje ona šťastná aura, ne. Zbyl tam jen smutek a ztráta. Z radosti se staly výčitky. Z úsměvů chladné pohledy. Z dobrých známek nedostatečné.

Vše zavinila ta hrozná nehoda.

Pod kola jejich auta skočil dvanácterák. Stál přímo naproti autu, měl dost času na to, aby jedoucí hrozbě uhnul, ale on ne. Stál tam, ve tváři odhodlaný výraz a jeho tělo šířilo do okolí smířenost. Jakoby ho tam někdo poslal. Nevím. Každopádně její otec už nedokázal uhnout, předek auta narazil přímo do paroží jelena. Jediný, kdo přežil, byla ona. Lidští doktoři to přirovnávali k zázraku. Tady v nebi k osudu.

Celá její rodina se odebrala do věčného klidu, přešla most a tam se jich ujal Anděl smrti. Bratr, matka, otec. Všichni teď odpočívají v pokoji pospolu.

Jen ona nenašla klid. Cítím její výčitky. Myslí si, že je to kvůli ní. Důvod je dokonce i pro mne neznámý.

A kdo jsem já?

Jsem jeden z milionů strážných andělů, co hlídají lid na Zemi. A já jsem ten její…

1. kapitola

„Tak tady jsi!“ ozvalo se mi za zády a já se rychle otočil. Připadal jsem si jako načapaný kluk, který šmíroval svou nejlepší kamarádku, jak se sprchuje. Vlastně je to docela i dobré přirovnání, poněvadž má Alex zrovna hodinu plavání. Je neskutečně těžké, odtrhnou zrak od jejího pohybujícího se zadečku. Dokonce jsem si musel skousnout jazyk, abych nevzdychl, když pohodila svými mokrými vlasy dozadu, jakmile doplavala ke břehu. Byla docela nahá!

Jen plavky, to je skoro to samé, jako by se tu producírovala ve spodním prádle. A ta křivka jejích ňader vykukující z-

„Andreasi, ona strádá. Nikdy v životě neměla lásku, nepoznala ji. A pak ta nehoda…“ Ano, nehoda. V novinách to popsali jako tragickou smrt se zázrakem. Lahůdka pro tisk.

„Pán mi nařídil poslat tě na Zem, abys jí pomohl najít polovičku. Nechápu proč, ale Pánovi na téhle duši strašně moc záleží. Nechápu to.“ Kýval Deméten hlavou.

Lásku?

„Amor říkal, že na Zemi pro ni neexistuje nikdo, do koho by se zamilovala a dokázala by alespoň z části zapomenout na rodinu. Diala se s ním hádala, ale nijak zvláště to nedopadlo. A pak začal Amor říkat to o tom svém věku, že s věkem přibývá vědomostí a blá - blá - blá.“

Uchechtl jsem se. Amor, malé miminko starší než svět. Jaká ironie. Ale nedokázal bych si představit, že já bych nestárl. Navždy bych byl malý. Určitě bych ani nedostal za úkol hlídat Alex a nemohl bych se na ni každý den dívat. Nemohl bych se touhou zužovat po jejím těle a ani v duchu snít o nás. Jako o páru. Je to nemožné.

Já – anděl.

Ona – člověk.

Pán by mi nedovolil pojmout ji za svou valsee. I kdybych prosil sebevíc. Má striktní pravidla. Člověk se nemůže beze smrti vznést, anděl nemůže z ničeho nic padnout. To je to nejstarší pravidlo na světě.

Dokonce jsem slyšel příběh o tom, jak se on sám zamiloval do člověka.

Jmenovala se Marie. Byla krásná, ale z velice dobré rodiny. Každý den se na ni chodil dívat dolů. Sledoval, jak tančí před vstupem do své chýše. Jak s láskou v očích pohlíží na svého otce. Miloval ji, doslova k ní hořel láskou. Vzdal by se pro ni všeho. Obětoval by všechen svůj majetek jen za jedno vyslovení jeho jména z jejích úst, ale věděl, že to nelze. Jednou, když sešel na Zem, ho zahlédla. Její srdce se rozbušilo a tvář zkrásněla do úsměvu vhodného bohyni. Pán se neubránil a začali si… povídat. Scházeli se každý den, vykládali si o blbostech, ale i o důležitých věcech. Jejich láska kypěla z lahve. Milovali se tak vroucně, že jedné noci došlo k naplnění. Marie byla vyhnána od rodiny, jelikož zplodila dítě nevdaná. Pán jí nemohl pomoci. Tehdy ještě nebyl na tom postu. Marie si našla smrtelného druha jménem Josef. Na jejích očích prý bylo vidět, že jeho lásku neopětuje. Ale lidé na Zemi to neviděli. Přisoudili jim věčnou lásku a mír. Pán se na to musel stále dívat, jak jeho láska se oddává smyslným hrátkám s jiným. Jak se rodí jeho dítě a přitom sedět na oblacích mlhy a hlídat nebeskou bránu. Ten den mu prý puklo srdce. Od té doby je jeho ledové srdce známo na tisíce světelných mil. Láska je pro něj neznámé slovo. Proklel jméno Josef a svou Marii uvrhl do pekel. Nesmířil se s jejím podvodem. Nikdy. Krista nikdy nepojal za vlastního, ale strážil ho. Dával mu rady, dal mu i druhý život. Ale on vše promarnil. Zamiloval se do striptérky a od té doby se o něj už Pán nestará. Při jeho smrti stál nehybně u přihlížejících a nakonec svého syna poslal za matkou.

Tak se to říká. Kdo ví co je na tom pravdy?

„Chápeš, Andreasi? Musíš jí najít lásku. Pán tak poručil…“

Má první povídka. Prosím o vyjádření...

Autor: Anchel, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Do propasti lásky - Prolog + 1. kapitola: