OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 14.

06.10.2015 (11:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 546×

Věděli to. Už i ostatní věděli, jakou dohodu jsem uzavřela. A bylo to stále dokola, každý den. Snaha přimět mě věřit, že to udělat nemusím. Ujišťování, že přijdou na něco jiného. Marné pátrání po dalším řešení. Nemyslela jsem, že bych byla jediná, kdo si dokázal přiznat, že žádná jiná cesta neexistuje. Spíš to nikdo jiný nechtěl přiznat mně. Dát mi poslední důvod to opravdu vzdát.

Nevěděla jsem, co konkrétně se snaží najít, zjistit. Jestli se někdo někdy dokázal vyvlíknout z úpisu a jak? O tom jsem pochybovala. Co peklo jednou schvátí… A koneckonců to bylo jedno. Nemohli nic najít a já to věděla. Za daných okolností opravdu existovala jedna jediná cesta…

Stále častěji jsem se musela sama sebe ptát, jestli bych toho opravdu byla schopná. Jestli toho budu schopná, až budu postavená před hotovou věc. Vlastně jsem neměla ponětí.

A přitom jsem věděla, že pro svoje dítě udělám cokoliv. I kdyby mě kvůli tomu měl ten pekelný oheň propálit skrz naskrz.

Mezitím dny míjely, jeden jako druhý. V podstatě stejná bezradnost jako dříve. Jen uklidňující lži, stále dokola. Říkala jsem je i já sama, když mi volala Cleo, která se už od chvíle, co zjistila, že jsem těhotná a objevily se „komplikace“, dožadovala mnohem častějšího spojení. Stejná zatuchlá nehybnost všude kolem. Jen tentokrát ta tíha snů a přeludů nebyla tak důrazná a trvalo mi déle, než jsem začala bláznit… A i tak jsem se dokázala ovládnout, většinou. Hádala jsem, že energie uvnitř mě je téměř na stejné úrovni, jako ji kdysi po úpisu měl Daniel. A on to vydržel přece opravdu dlouho…

V podstatě celý únor jsem se dokázala jen uvnitř lámat na kusy, ale zůstat sama sebou, kromě pár krátkých záblesků. Ale pak… tak silná jako on jsem nejspíš nebyla. A hlavně jsem toho v sobě stále ještě měla víc, i když jsem nevěděla o kolik. Nakonec to tu únosnou míru přerostlo. A Daniel mě toho zase zbavil… stejně jako předtím. Jediný způsob, který znal. Opět naprosto neposlouchal moje námitky. Začínala jsem si uvědomovat, že s tím, že tohle bude dělat, se nejspíš prostě budu muset smířit. Stejně, pokud to je potřeba jen po tak dlouhé době, už se s tím trápit nemusím… V duchu jsem se při té myšlence hořce ušklíbla.

Čas nemilosrdně plynul kolem nás. Při prvním březnovém dni už napětí dosáhlo nejvyšších hodnot. Šestnáctého března mělo být po všem. To datum mě ve dne v noci děsilo. Šestnáctého března, pokud neudělám… to, co po mně Raffael chtěl.

Docházel mi čas. A ostatní stále dokola trvali na tom, že na něco přijdou, že musí. Jako by tomu opravdu věřili, i po vší té době. Nenašli nic doteď, za těch pár zbývajících dnů neměli šanci. Únava a starosti se vryly do Danielovy tváře, i on si ten termín příliš dobře uvědomoval. Vypadal, jako by ho dohnalo několik let naráz, přestože nemohl stárnout. A to všechno bylo stále jenom horší.

Jo, až čas vyprší, někdo z démonů bude muset přijít, aby mě zabil. Tak to fungovalo. Jediný plán, který z toho vycházel, tedy bylo jednoduše mu to nedovolit. Ale to znělo naprosto absurdně. Měli jsme na své straně sice tři dost silné anděly, ale copak by dokázali odrážet útoky celé měsíce? Tím spíš, když stačila chvíle nepozornosti… Klidně i kulka z dálky, kterou nedokážou včas zaregistrovat a zastavit...

Ne, tohle byla marnost nad marnost. Jedinou poslední použitelnou kartu jsem měla v rukou já.

A jak dny plynuly, byla jsem si stále jistější, že ji nakonec na stůl vyložím.

---

Ten den se opravdu blížil mílovými kroky. Pozítří měla smlouva vypršet. Každá vteřina se mi ozvěnou ozývala v hlavě a přinášela tupou bolest. Bylo nutné, abych to konečně udělala, hned teď… Dokud mám šanci. A ne, nemyslela jsem na to, když byl Daniel zrovna poblíž. Nebo jsem se o to alespoň snažila. Stejně jako se on snažil mě hlídat, jen pokud možno nenápadně.

Ani on na tu dohodu nezapomněl. Nechtěl mi to dovolit. Proto jsem už dávno pochopila, že musím vymyslet, jak se mu ztratit, aby mi v tom zabránit nemohl… Přemýšlela jsem o tom vždycky jen v koupelně, kde on nebyl. Aby nemohl postřehnout, že to opravdu beru v úvahu. Ne jen jako zoufalou, jedinou možnost, ale jako možnost, kterou se chystám využít. Musela jsem zjistit, jak se nenápadně vytratit. Jenže jsem nějak nedokázala přijít na nic dostatečně inteligentního. Takže jsem nakonec musela skončit u spoléhání na jeho důvěru ve mě. Zlomit ji… A ne, ani trochu se mi to nelíbilo. Ale v koupelně bylo okno, kterým bych se mohla protáhnout. Nic lepšího než říct, že se jdu osprchovat, nechat puštěnou vodu a jednoduše zmizet, mě prostě nenapadlo.

Tenhle plán stál a padal na tom, že mi to uvěří a nebude ve střehu. Že mu budu do očí lhát a nehnu ani brvou, neprozradím se. Když nic nepostřehne v mých myšlenkách, nemusel by můj útěk čekat… Tohle byla jedna z nejtěžších věcí, které jsem kdy měla udělat. To už vůbec nemluvím o tom, jak mu něčím takovým ublížím a jak ta skutečnost raní mě. Ale nic lepšího jsem neměla. A naštěstí jsem se pro ten plán rozhodla už dávno, takže jsem měla dost času v koupelně po kouskách trénovat kontrolu nad svými myšlenkami v tomhle ohledu. Stále jsem uvnitř trnula strachem, že na to přijde, že se podřeknu, že něco zachytí. Hlavní bylo nic z toho nedat najevo. A teď jsem ten plán konečně rozjela…

„Jdu se osprchovat,“ oznámila jsem prostě a vzala si do náruče čisté oblečení, abych zachovala detaily vyvracející podezření.

„Dobře,“ přikývl jen a nepatrně se smutně pousmál. Tohle dělal poslední dobou často. Šlo o snahu zachovat alespoň zdání toho, že je všechno v pořádku, která se mu vysloveně nedařila…

Vešla jsem do koupelny a zavřela za sebou dveře. Potlačila jsem úlevný výdech. Zdálo se, že opravdu nic nepostřehl. Ani jsem nedokázala uvěřit tomu, že jsem to opravdu zvládla… Teď ale přišla ta horší část.

Počkala jsem pár minut, tak dlouho, jak by zhruba trvalo, než bych se svlékla a vlezla do sprchy. Pak jsem pustila vodu. Přirozeně jsem nestačila dost rychle uskočit, takže jsem už nebyla tak úplně suchá, ale na tom mi tolik nesešlo. Naštěstí jsem si zabránila vyjeknout a při úskoku stranou jsem do ničeho nenarazila. Nabrala jsem do plic o něco hlubší nádech a snažila se uklidnit a získat síly na další krok. Oblíkla jsem si na sebe mikinu, kterou jsem sem nenápadně přinesla spolu s věcmi, co jsem si na sobě po sprše měla jakoby vzít. Venku bylo docela chladno, nevěděla jsem, jak dlouho tam budu. A nastydnout během těhotenství není dvakrát skvělé.

Stejně jako všechno to ostatní kolem, ale s tímhle jsem aspoň mohla něco udělat.

Okno při otevírání nepatrně zaskřípělo a já se přikrčila a napjatě čekala, jestli se na to ozve nějaká reakce. Naštěstí ten zvuk zřejmě přehlušil proud vody ve sprše. Znovu jsem se zhluboka nadechla a začala lézt ven. Radiátor, o který jsem se nohou opřela, pode mnou naštěstí nerupnul, i když vypadal dost chatrně. Za chvíli už jsem byla venku. A srdce mi bušilo jako splašené, protože to znamenalo, že jsem se konečně měla vrhnout na to hlavní.

Ale nejdřív jsem se potřebovala dostat dost daleko odtud. Zase tolik času, než mu začne být divné, co tam dělám tak dlouho, jsem neměla. Nepotřebovala jsem, aby mě vyrušil těsně před tím, než… Otřásla jsem se a v duchu se napomenula. No tak, holka. Musíš se sebrat. Jestli budeš omdlévat při pouhé představě toho, co máš před sebou, tak to v životě nedokážeš!

Zatnula jsem zuby a konečně se přiměla k pohybu. Nemám ponětí, jak daleko jsem běžela, ale měla jsem pocit, jako by mi při jediné další vteřině měly vypadnout plíce. Což znamenalo dost daleko. Nejspíš bych ani já sama nečekala, že se dostanu až sem. Nebude mě hned hledat až tady. Čistá půda. Dost času. Teď jen zbývalo někoho najít a… dokončit to.

Nějaký noční klub jen kousek dál mi seslalo samo nebe. Nebo spíš peklo. Stála před ním spousta lidí a většina ani pořádně nevnímala okolí. Pomalu mi ale začínaly docházet dvě drobné komplikace. Nemohla jsem někoho napadnout takhle uprostřed davu. Sotva bych přeprala všechny, co by se na mě následně vrhli. Sotva jsem mohla přeprat kohokoliv, a přesně z toho důvodu jsem potřebovala někoho odtáhnout stranou a využít moment překvapení, aby se mi nevyvlíkl. A pokud možno někoho slabého, abych měla šanci… Vyděsilo mě, když jsem si uvědomila, jak klidně a chladně, čistě logicky o něčem takovém vlastně přemýšlím. Ale zahnala jsem to do pozadí, s tím jsem si teď nemohla dělat hlavu. Namísto toho jsem přesně v tomhle uvažování pokračovala a jako bezcitný predátor jsem si nakonec zvolila perfektní oběť. Mladou ženu, která byla přinejmenším nejblíže mojí váhové kategorii. Teď jen zbývalo přijít na způsob, jak ji odlákat stranou. A vyřešit problém číslo dvě – jak ji zabít.

Na tohle jsem nějak nemyslela, doteď. Možná jsem si nikdy doopravdy nepřipustila, že se dostanu tak daleko. Navíc, táhnout s sebou do sprchy třeba nůž by taky bylo dost podezřelé.

Rozhlédla jsem se kolem ve snaze něco najít dřív, než mi zmizí dovnitř. Měla jsem štěstí. Někdo tu rozbil cosi skleněného. Moc jsem nedokázala odhadnout, o co šlo, ale to bylo jedno, protože hlavní bylo to, že tu na zemi zůstal ležet jeden střep, který vypadal dost ostře. Vzala jsem ho do ruky a tiše usykla, když jsem si to ověřila. Jo, tohle rozhodně půjde. Nůž to nebyl, ale poslouží to stejně dobře…

Zvedla jsem pohled zpátky k ní a snažila se přijít na dostatečně uvěřitelnou výmluvu, proč má jít se mnou. Jen na chvíli, kousek stranou. Cestou sem jsem si všimla, že jsou zdejší uličky v tuhle noční hodinu vesměs celkem vylidněné. Nebylo to zase tak zvláštní, tohle městečko bylo dost malé, spíš něco jako o něco větší vesnice. Rozhodla jsem se vsadit na to, že na první pohled sotva vypadám nebezpečně, rozhodně když před ní ten střep zakryju. Jsem turistka, co se ztratila a hledá cestu… Vypadala jako jedna z těch lidí, co neodmítnou pomoc člověku v nesnázích. Ztěžka jsem při té myšlence polkla. Ruku se střepem jsem strčila do kapsy u mikiny a vykročila blíž.

Stála docela daleko od ostatních, jako by se nechtěla moc připlést mezi ten opilý hlouček opodál. Na tváři měla takový ten výraz dávající najevo nepochopení skutečnosti, že se někdo dokáže bavit jen v případě, že je zpitý pod obraz. Byla jsem jen kousek od ní, když si povzdechla a zkontrolovala mobil. Nejspíš na někoho čekala… Nikdy bych neřekla, že vysoukat ze sebe nějaké slovo bude tak neskutečně těžké.

„Promiňte,“ vykoktala jsem nakonec. Krátce zaváhala, a když zvedla oči a zjistila, že mluvím na ni, zatvářila se zmateně.

„Potřebujete něco?“ odpověděla však pohotově. Skvělé, alespoň uměla anglicky. I když v téhle zemi vlastně nebylo tolik divu.

„Já… myslím, že jsem se tak trochu ztratila,“ donutila jsem se vykouzlit na tváři zostuzené pousmání. „Jsem tu na dovolené, takže to tu moc neznám. Šla jsem se chvíli projít a úplně mi vypadlo, jak se dostat tam, kde momentálně bydlím. Byla byste tak hodná a navedla mě?“

„No… jasně, když to budu vědět. Kam potřebujete?“ Řekla jsem jí název ulice, ve které bylo naše momentální útočiště. Na tomhle koneckonců vůbec nezáleželo. Začala mi vysvětlovat cestu, ale to jsem nepotřebovala. Věnovala jsem jí tedy zmatený, nejistý pohled. I když mi cestu popsala tak dobře, že bych tam normálně v pohodě trefila.

„Promiňte, ale… nešla byste kousek se mnou?“ požádala jsem. Dřív, než stačila odpovědět, mi bylo jasné, že se jí do toho moc nechce a budu ji muset přemluvit. „Jen kousek, byla bych vám moc vděčná. Moje orientace stojí za houby. Po pár ulicích se snad už chytnu…“ Znovu zaváhala. Očima při tom spíše nevědomky přelétla ostatní lidi kolem. Nejspíš záhy dospěla k závěru, že poslat mě za někým z nich není moc dobrý nápad. A ten, na koho čekala, se stejně ještě neobjevil. Vzdychla.

„Vlastně proč ne,“ svolila nakonec.

Netrvalo to dlouho, stačilo přejít snad jen o ulici dál a kolem se rozhostilo ticho. Hudba z klubu už nebyla slyšet, posledního člověka jsme minuly asi před patnácti minutami. Srdce mi divoce bušilo, jak jsem se odhodlávala k tomu poslednímu kroku… Pokaždé, když už jsem to skoro udělala, na poslední chvíli jsem zaváhala a jednoduše nemohla.

Jenže já to udělat musela. To mi neustále běželo hlavou. A jestli jsem to chtěla zvládnout dřív, než se dostaneme příliš blízko na to, abych narazila na Daniela, který mě nejspíš dávno hledá a pravděpodobně zburcoval i ostatní, tak jsem nemohla dál otálet!

Vrhla jsem se k ní a přitiskla ji ke zdi za rohem. Naštěstí to šlo celkem snadno, protože to nečekala. Nestačila ani vykřiknout, a když se o to posléze chtěla pokusit, už jsem jí ke krku tiskla ostré sklo. To fungovalo jako dostatečná výhrůžka, aby byla zticha. Dech se jí zadrhl v hrdle. Nepatrně se roztřásla, i když se to snažila ovládnout; vzhledem k ostrému střepu blízko místu, kde jí pod kůží zběsile pulzovala tepna, neměla na tyhle nekontrolované pohyby těla dostatek prostoru. I tak okraj střepu nepatrně prořízl první vrstvu kůže, jediná rudá kapka vytekla ven. Zděsila jsem se. A skousla zuby, abych se přiměla zůstat přesně tam, kde jsem. Nemohla jsem ji pustit. Nemohla jsem podlehnout lítosti a soucitu, zaváhat… teď ne!

Nutila jsem se udělat ten jediný další pohyb a prostě to ukončit, rychle. Ale nešlo to. Nedokázala jsem se k tomu přimět. Vzít život! Něco tak odporně příšerného! Nešlo to tím spíš, když jsem jí hleděla přímo do tváře... Dívala jsem se jí do očí. Na pár vteřin, než mi došlo, že to není dobrý nápad. Ano, až tak zbabělá jsem byla. Nesnesla jsem pohled na odlesk strachu, děsu v jejím pohledu. Nesnesla jsem pomyšlení na to, co mi záhy došlo.

Že na jednu stranu jsem si ho chtěla vychutnat naplno. Kvůli tomu, co proudilo mými žilami. Kvůli tomu všemu…

Ano, ta energie na mě opět působila už dost dlouho na to, aby zvlášť v téhle vypjaté situaci vyplula napovrch a nutila mě to vnímat i úplně jiným způsobem. Byla jsem doslova rozedraná vedví.

Další roztřesený výdech splynul z jejích rtů. „Vezmi si peníze…“ Slova následovaná slzami, které konečně stekly na tváře. Byla vyděšená… Stejně, jako bych na jejím místě byla já sama.

„Nechci peníze,“ vzdychla jsem po chvíli.

„Tak co chceš?“ šeptla zoufale. První slzy stekly přes řasy i mně samé.

„Přesný opak toho, co teď musím udělat,“ hlesla jsem tiše, třaslavě. Já sama byla vyděšená, jen o něco méně než ona. Jako bych na to měla právo! Polkla jsem. „Jak se jmenuješ?“ Věděla jsem, že si to všechno dělám ještě těžší. Že čím déle s tím budu otálet a čím víc toho o ní budu vědět, tím to bude horší. Ale už jsem měla být vrah. Nemusela jsem rovnou patřit i k těm chladnokrevným, pro které jejich oběť snad ani není lidská bytost.

„Lieke,“ vzlykla tiše.

„Je mi to líto, Lieke,“ nepatrně jsem zavrtěla hlavou. „Nejde o nic osobního… nejde ani o to, že bych to chtěla udělat. Celé měsíce jsem se tak moc snažila právě o to, abych to neudělala, víš? A bránila bych si v tom dál, ať by to stálo cokoliv, kdyby šlo jen o mě...“ Další těžké polknutí, nejspíš od nás obou. Další vzlyk opouštějící mé rty, zatímco já pokračovala a třásl se mi hlas, i ruka, ve které jsem svírala svoji smrtící zbraň. „Jenže to je právě to, že nejde o mě,“ vzdychla jsem. „Tohle je totiž jediná možnost, jak můžu zachránit svoje dítě. Život za život… ale ne můj. Ne, můj ne. Kdybych to celé mohla vyřešit obětováním vlastního života, tak bych to udělala, ale nemůžu. Nemůžu, protože tuhle cenu už mám splatit za něco jiného…“ Mluvila jsem dál, i když mi bylo vlastně jasné, že si jen musí myslet, že jsem se zbláznila, a tím spíš ji děsím. A stejně tak mi bylo jasné, že… „Vím, že tobě je tohle všechno úplně jedno a že to tím sotva můžu nějak ospravedlnit. Vím, že na to nemám právo. Ale… já nic z tohohle nikdy nechtěla… Chtěla jsem… chtěla jsem jen žít normální život s tím, koho miluju. Jenže nám to nebylo dopřáno. Okolnosti, vždycky ty okolnosti, všechno stojí proti nám! Jenže teď, teď už nejde jenom o nás… Teď jde o to malé. Nevinný tvoreček, který za nic nemůže, ani za pitomá rozhodnutí svojí mámy, ani za všechno zlo světa, co nám od začátku podkopává nohy. Jednoduše nemůžu dovolit, aby zaplatilo za tohle všechno spolu se mnou… A tohle je jediná možnost.“

Několik dalších slaných střípků vyplavených z mého nitra mi steklo na tváře, než jsem do plic nabrala další roztřesený nádech. „Není to fér,“ pokračovala jsem pak, „není to fér a já to vím. Ale víš co? To je přesně ono. Život zkrátka není fér. Trvalo mi příliš dlouho, než mi to došlo, ale je to tak. A vím, moc dobře vím, že mě to neospravedlňuje vzít život někomu jinému a že tím přijdu o poslední věc, která mě dělí od toho, abych se přestala cítit jako člověk… Vím, že jsem špatná a že se ze mě stane to, čím jsem nikdy nechtěla být. Ale prostě nemůžu… já prostě nemůžu jinak! Není čas… je pozdě… pozdě na všechno…“ Znovu jsem ztěžka polkla, srdce mi bušilo tak rychle, že jsem se divila, že ještě neprorazilo skrze hruď. A ona mezitím pochopila, že ji odtud nehodlám nechat odejít živou.

Pokusila se nějak zapřít a vyvlíknout se mi. V tomhle postavení to bylo dost nebezpečné, proto se o to doteď nesnažila. Ale pokud by nic neudělala, měla by smrt jistou. To byla dobrá motivace to alespoň zkusit.

Ani jsem nevěděla jak, ale podařilo se mi zabránit v tom, aby se dostala z mého sevření. Jednou rukou jsem jí zakryla ústa, aby nemohla zavolat o pomoc. Tou druhou jsem ji přitiskla ke zdi o něco pevněji, dala jsem celou svou sílu do toho, abych ji udržela na místě. Střep se v tu chvíli přesunul blízko jejího srdce… Vlastně daleko lepší způsob, méně děsivý obraz, než kdyby se všechna ta krev vyvalila z rány na krku. Už jsem to ale konečně musela udělat. Dřív, než se jí přeci jen povede zmizet. Ale jak?!

Tohle jsem přece nemohla…

Tohle byla jediná věc, co jsem udělat dokázala! Abych to aspoň dočasně znovu zachránila…

Abych to všechno udělala tisíckrát horší.

Nasucho jsem polkla, očima hypnotizovala střep. Střep, pod jehož ostrou hranou pulzovala její krev, tlouklo její srdce. Stačilo se pohnout o pár milimetrů. Letmý pohyb, jen jemně přitlačit. Bylo to tak zatraceně snadné. Mrknutí oka.

Mé vlastní srdce bušilo prudkými údery, až jsem měla pocit, že mi snad vyskočí z hrudi. Ale kvůli zcela opačným pocitům, než byl strach. Kvůli vině, která mě měla zaplavit a kvůli které jsem balancovala mezi touhou vypnout, nevnímat ji jako lidskou bytost, a touhou udržet si nesnesitelnou lítost, co mě zaplavovala, abych právě něco takového nebrala jen automaticky, bez vnímání, jako bych se právě nechystala k odporné vraždě.

Moje tělo křičelo, abych to udělala. A já se to udělat chystala. Ale ne kvůli té touze, která mě uvnitř spalovala na popel. Kdyby to mělo být jen kvůli tomu, nikdy bych to nedopustila, ať by to mě samou zničilo sebevíc.

Třásla jsem se, ona se třásla podstatně víc. Ona. Lidská bytost. Kolik jí mohlo být? Ne víc než dvacet. Jak se jmenovala? Měla sourozence, kamarády, přítele? Koníčky? Plány, celou budoucnost před sebou. Na koho tu čekala…? Skousla jsem zuby a silou vůle ty myšlenky odehnala pryč. Nechtěla jsem se chovat jako šílenec bez slitování a nevnímat, co se chystám udělat, ale tolik si to připomínat to všechno dělalo ještě milionkrát těžší. Proč, proč ona? Měla jsem si vybrat někoho, kdo měl alespoň většinu života za sebou!

Proč ona? Proč kdokoliv jiný? Ne, kdybych odtud zmizela, věděla jsem, že podruhé se až k tomuhle bodu nedostanu. Že to nezvládnu. A já musela. Já jednoduše musela, zatraceně!

Cítila jsem na dlani její dech, její slzy, a vlastní srdce se mi stáhlo. Musela jsem. Nemohla jsem… Ne, nemohla jsem o ní dál přemýšlet jako o člověku. I když tím jsem se měla stát ještě horším. Něčím horším, než jsem byla. Pokud to ještě vůbec šlo… Zavřela jsem oči, přestala jsem vnímat. Její pláč, její třes, její strach. Přestala jsem to vnímat sama za sebe. Utopila jsem se v tom, jak nádherně to všechno rozechvívalo mé nitro…

Bála se… Měla proč. Pod skleněným ostřím byla jen tak neuvěřitelně křehká vrstva kůže a pod ní horká, spalující krev. Stačila jedna rána a její život měl vyhasnout. Zacukaly mi koutky rtů. Lidé byli tak neuvěřitelně křehcí…

Přitlačila, jsem, jen lehce, cítila jsem na dlani, jak se její dech zrychlil, když v ní zanikl její bolestný výkřik. Výkřik, bolest, strach… Bylo mi nádherně. Opřela jsem se o střep celou vahou a otevřela oči. V těch jejích se zračilo neskutečné utrpení, které ani nemohla dát najevo světu kolem, bránila jsem jí v tom. Netrefila jsem se napoprvé. Její srdce stále bilo, neměla jsem dostatečné zkušenosti, abych střep zarazila hned na správné místo. Z rány vytékala krev. Barvila její oblečení, moje prsty. Fascinovaně jsem ji pozorovala. Přežila, ještě byl čas couvnout.

Dávno bylo pozdě.

Chtěla jsem to udělat. Musela jsem to udělat. Obě části se na tom shodly, ta zvrácená z nich už nějakou dobu vytrvale křičela, ať to dokončím.

Nemusela.

Jediným rychlým pohybem jsem sklo vytáhla z rány a znovu ho zabodla o trochu dál. Během vteřiny jsem si byla jistá, že tentokrát jsem se trefila. Znovu jsem ho s trhnutím dostala ven, nemohla jsem tu nechat důkazy. Střep byl celý od krve. A další se řinula z její hrudi. Ustoupila jsem, už nemohla nic. Sípavě zalapala po dechu, přitiskla dlaně k srdci, na bodnou ránu. Zbarvily se její krví, tu chvíli, než ke mně zvedla poslední bolestný, vyčítavý pohled. Než její tělo bezvládně dopadlo na zem.

Stála jsem tam. Několik vteřin. Stála a jen se dívala, v ruce pevně tiskla tu vražednou zbraň. Čas kolem jako by běžel pomalu.

Roztřásla jsem se. Po chvíli jsem si uvědomila, že mé vlastní tváře zmáčejí nové slzy. Setřela jsem si je dlaní, zhrozila jsem se, když jsem si uvědomila, že ji mám od krve. Krev… Na mých rukou, tváři, všude… Ta odporná krev.

Neutuchající volání v mé hlavě zmizelo, stejně s ním i zadostiučinění, radost z tak odporného činu. Zůstala jen neskutečná hrůza z toho, co jsem to provedla, z toho, že jsem díky tomu cítila cosi jako úlevu, když jsem tak byla opět na pár dnů volná od toho křiku. Hrůza z toho, co jsem to byla schopná udělat.

„Odpusť…“ z mých rtů se vydralo vzlyknutí. Skousla jsem rty, chytila se za hlavu, prudce s ní zavrtěla, jako bych to tím mohla všechno odvát pryč. Nebyla jsem schopná pohybu, nebyla jsem schopná přemýšlet. Dokud se její mobil nerozezvonil a v blízkosti se nezačalo ozývat čísi volání.

„Lieke?!“ Mužský hlas… Někoho hledal... Hledal ji. Zalapala jsem po dechu, konečně jsem dokázala rozpohybovat tělo a dát se na útěk. Nesměl mě tu najít.

Běžela jsem pryč, tak rychle, jak to šlo. Dokud to šlo. Pak už jsem přes slzy dál neviděla. Zastavila jsem na místě, ani jsem neměla ponětí, kde jsem. Jen matně jsem vnímala světla na ulici. Kdyby mě teď někdo viděl, hned by mu došlo, že se něco stalo, ale naštěstí tu zřejmě právě nikdo nebyl. Opřela jsem si dlaně o stehna, předklonila se, zhluboka oddychovala a snažila se tak udržet další slzy v očích, dát se trochu do pořádku, sebrat se… úplně se nerozpadnout.

Třásla jsem se. Ale musela jsem jít dál. Dostat se někam, kde mě nenajdou. Za chvíli určitě přijede policie, ten kluk ji zavolá, budou hledat… jejího vraha. Bože, já byla vrah! Zabila jsem ji. Zabila…

Znovu jsem vyšla, jen silou vůle, každým krokem jako bych na sebe nabalovala černou mazlavou hmotu, která mě táhla dolů, moje tělo jako by bylo z olova. A přitom jsem vrávorala, nejistá na nohou, aniž bych vlastně věděla kam.

„Jess?“ ozval se náhle pár metrů ode mě hlas. Mattův hlas… Zakolísala jsem, otočila se jeho směrem. A bylo mi až příliš jasné, co on právě vidí před sebou. Musela jsem vypadat jako troska, těsně před zhroucením. Přitom díky krvi kolem a střepu, který jsem stále nepřítomně držela v rukou, bylo příliš jasné, co jsem doopravdy. Monstrum. Vrah, odporný vrah, v jehož rukách právě vyhasl nevinný život.

Hledal mě, chtěl mi pomoct. Při tomhle pohledu, zjištění, co jsem provedla, se však zarazil na místě, naprosto ztuhlý. V jeho očích se zaleskla lítost, bolest, tiché výčitky, než semkl rty, zavřel oči a odvrátil hlavu stranou. Věděla jsem, že větší ránu jsem mu nemohla dát. I to, že se ke mně nejspíš neobrátí zády, ne, než mě odsud dostane, on ne.

Neřekl nic, a tím to bylo horší. Ale ten pohled, ten mluvil za všechno. Byla jsem stvůra. Odporné nic. A nenáviděla jsem se, z hloubi duše.

Pokud jsem vůbec ještě nějakou měla.

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek temna - 14.: