OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 13.



Dotek temna - 13.Dohoda na spásu a zkázu zároveň.

Jessica

Stála jsem ve sprše a nechala na sebe dopadat horké kapky. Snažila jsem si vzpomenout na to, jak tenhle pocit obvykle býval příjemný. Teď šlo ale spíše jen o další automatickou činnost. A já vlastně nevěděla, jestli jsem za to ráda, nebo ne. Takhle jsem dávno byla v podstatě mrtvá.

Takhle nic z toho kolem nebolelo tolik.

Dokonce ani Danielovu přítomnost, to, na čem jsem myslela, že budu záviset, jsem nedokázala vnímat naplno. Přestože teď jsem mohla. Pár dnů propuštění z pekla. Jenže jak se uvolnit, když při každém klamně svobodném nádechu zároveň vdechnete síru plamenů stále číhajících za vašimi zády? Neviděla jsem důvod naprosto k ničemu.

Byl začátek ledna. A stejně tak mohlo být už šestnáctého března, kdy měla smlouva vypršet. Co na tom záleželo, když jsem s tím nemohla nic udělat. Když můj život postrádal i jakýkoliv jiný cíl.

Povzdechla jsem si a prsty si zajela do vlasů, abych do nich rozprostřela šampon. A v tu chvíli se to vrátilo…

 

Zoufalý výkřik muže ve středních letech následoval bolestný, když se do jeho hrudi zabodl nůž. Člověk… tak neuvěřitelně zranitelné stvoření. Zalapal po dechu, pokusil se bránit. Ušklíbla jsem se. Jako by myslel, že mu to k něčemu bude. Jeho ruka snažící se odtlačit mou sotva byla nějaká komplikace.

Trhla jsem nožem o něco výš, abych prohloubila ránu, mým tělem projel slastný pocit, když se z jeho úst vydral další výkřik. Netrvalo dlouho a prosil o život. Prudce jsem nůž vytáhla, se zaujetím si prohlédla zakrvácené ostří. Na mých rtech se rozprostřel další úsměv…

 

Ztěžka jsem vydechla a opřela se zády o stěnu. Trvalo snad celou věčnost, než jsem se vzpamatovala. A hlavně než mi došla jedna podstatná věc. Ten muž ještě žil! Nechal ho tam, někde uprostřed lesů, a pak jednoduše zmizel. Věděl, že ho tam nikdo nenajde. Že tímhle způsobem pomalu a bolestivě vykrvácí…

Věděl, že ho nikdo nenajde a včas nezachrání... Ale já, kruci, aspoň nějakou šanci měla!

„Danieli!“ vyhrkla jsem a vyřítila se ze sprchy tak rychle, jak jsem jen dokázala. Do místnosti vtrhl sotva o vteřinu později, starostlivě a zmateně mě sledoval. „Viděla jsem další útok,“ vysvětlovala jsem rychle, zatímco jsem na sebe rychlostí blesku házela oblečení. „Tentokrát ale toho někoho nezabil úplně. Jestli ho najdeme včas, tak bysme ho mohli…“ Přetáhla jsem si tričko přes hlavu a oplatila mu jeho nechápavý, zaražený pohled. „Co je?“

 

Daniel

„Co je?“ zeptala se a já si nebyl jistý, co jí na to odpovědět. Kdyby se viděla… Pokud bych to já sám neviděl na vlastní oči, nevěřil bych tomu. Všechna ta netečnost, apatie, ztráta jakékoliv motivace najednou byly pryč. Jako by se do jejích žil opět vlil život. Jen díky tomuhle. Možnosti, že by mohla v tom všem alespoň zachránit jeden lidský život. Jenže ten muž mohl být dávno mrtvý tak jako tak. Nebylo pravidlem, že se jí ukazovaly jen současné vraždy… Klidně to mohl být odlesk dávné minulosti.

Nic jsem neřekl.

„Víš, kde hledat?“ zeptal jsem se místo toho. Nehodlal jsem zničit jedinou věc, díky které opět získala nějaký zájem, o cokoliv. Nejistě pokývala hlavou, zatímco kolem mě prošla ven, nechtěla se zdržovat. Museli jsme se tam přenést, to značilo přejít od tohohle místa do bezpečné vzdálenosti. Všechno mi mohla říct cestou.

„Byl tam nějaký les,“ odpověděla uprostřed rychlých kroků. Nepatrně jsem se ušklíbl. Divil jsem se, že si toho vůbec všimla. „Ne, já vím, co si myslíš, lesů je na světě spousta. Ale já – já…“ Prsty si promnula spánky. „Byla tam tma, takže to odtud musí být daleko, někde, kde je asi o devět hodin víc. A ten muž byl… Asiat?“ Zaúpěla, když postřehla svůj vlastní otazník na konci. Všechno měla rozmazané.

„Do háje, soustřeď se…“

Nutila se vrátit na místo činu, prožít to celé znovu… Víc se do Raffaela vžít, protože on přece věděl, kam konkrétně šel.

„Jess?“ zděsil jsem se. Tohle se mi příliš nelíbilo. Ne, ani trochu jsem si nebyl jistý, jestli to je dobrý nápad. Sotva se moje obavy ale stačily více ozvat, otevřela oči a unikl jí těžký výdech.

„Japonsko…“ vydechla tiše. Naléhavě mě chytila za ruku, já už díky jejím myšlenkám dávno věděl, o jaký les šlo. Konkrétní místo v něm už najít nedokázala… tím spíš se tam potřebovala dostat co nejdříve. Nic jsem nenamítal a okamžitě jsem nás přenesl pryč.

Sotva jsme se objevili na místě, vyrazila vpřed a zuřivě se snažila najít nějakou další stopu, nebo ještě lépe přímo jeho. Neurčitě volala na všechny strany v naději, že se ozve. Pochyboval jsem o tom, že by na to v tuhle chvíli měl ještě sílu, i kdyby se to všechno opravdu stalo nedávno.

Rozdělili jsme se, abychom pokryli větší plochu. Když jsme hledali půl hodiny, bylo mi už více než jasné, že i v tom případě, že něco najdeme, mu nebude pomoci. Ale ona neúnavně hledala dál. Až se konečně několik metrů ode mě ozval její výkřik.

„Danieli!“ Hned jsem se přenesl na místo. A opravdu, našla ho… Právě se k němu skláněla, snažila se na zápěstí nahmatat tep. Marně. Stiskla víčka k sobě, tiše vzlykla a otřásla se. „Přišli jsme moc pozdě…“ vydechla sotva slyšitelně. Přitom jeho tělo ještě nevychladlo… „Pár zatracených minut!“ vyhrkla a praštila pěstí do země. Bylo jasné, že si to dává za vinu.

„Jess,“ hlesl jsem a sklonil se k ní, abych ji objal. „Nevyčítej si to. Snažila ses. Prostě jen… neměl šanci.“ Přitiskla se ke mně, ale po chvíli rozhodně zavrtěla hlavou.

„Ale měl,“ vzdychla. „Já byla jeho šance. A zklamala jsem ho…“

„Miláčku, takhle nemluv…“ Pohladil jsem ji po tváři, setřel z ní slzy. Polkla, nabrala do plic o něco hlubší nádech, než stiskla ruce v pěst.

„Ale tohle bylo naposledy,“ rozhodla pak.

„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se zmateně.

„Copak to nechápeš, Danieli?“ otočila se v mém náručí tak, aby se mi mohla zpříma podívat do očí. „Tohle je přesně ono. Nemůžu zachránit sama sebe, nemůžu zachránit… naše dítě, ale…“ Chvěl se jí hlas, další slzy při těch slovech sklouzly přes řasy. „Ale aspoň něco dobrého z toho můžu vytěžit. Můžu pomoct aspoň ostatním. Když přes to spojení uvidím něco takového, můžu zabránit tomu, aby jeho oběť umřela… Jen se do toho budu muset víc ponořit, abych získala více detailů než tentokrát. Jen se tomu musím přestat bránit, abych to od sebe neodháněla, než bude moc pozdě…“

„Jess,“ zděsil jsem se. Ano, nějaký cíl, to bylo přesně to, co potřebovala, ale… Ale tohle… Nechat se v těch ničivých obrazech jeho činů dobrovolně utápět víc než teď… Nechat to všechno na sebe silněji působit…

Jen se hořce ušklíbla. „Když už mám shořet, tak ať je to alespoň pro dobrou věc…“

Znovu mě naprosto ohromila. Tohle byl jen další důkaz toho, že do osudu, který ji čekal, ani v nejmenším nepatřila. Jenže život nebyl fér. O tom jsme se přesvědčili už několikrát.

---

Jessica

Snadno se to řeklo… udělat to už bylo o něco horší. Protože ne pokaždé byl ten, koho mučil, člověk. Andělská smrt koneckonců přinášela větší blaho. A napadený anděl se už zachránit nedal, pokud mu právě o smrt šlo.

Také proto, že když už šlo o člověka, nestávalo se pokaždé, že by ho nechal umřít v bolestivých křečích namísto toho, aby ho zabil hned na místě. Právě i z toho důvodu Daniel pochyboval, jestli je tohle celé dobrý nápad. Viděla jsem to na něm. Zdálo se, že to nestojí za to, nechat se do všeho stáhnout hlouběji, když to nepřináší žádné výsledky.

Kromě toho, že jsem byla déle schopná vnímat za sebe i přes ty neustálé útoky na moje nitro. Měla jsem totiž důvod tomu vlivu odolávat. Stejně tak, jako jsem po neskutečně dlouhé době měla důvod vůbec vstát z postele. Obvykle s okamžitým projížděním svého snu, jestli se v něm neskrývá nějaká šance. Šance na něčí záchranu. Nevím, jestli víc pomáhalo dívat se na to tímhle způsobem, snažit se to zkoumat spíše vědecky, odklonit pocity, které to přinášelo, pryč, nebo to vědomí, že bych tím opravdu mohla někomu pomoci. Vědomí, které mě táhlo dál a díky kterému to všechno mělo smysl. I když se zatím nedostavil žádný pozitivní výsledek. I kdybych za celý čas, který mi zbývá, měla zachránit jednoho jediného člověka, bude to stát za to…

Věděla jsem, že když se snažím zesílit vzájemné spojení s Raffaelem, abych získala víc detailů, má to všechno zároveň větší efekt na mě samotnou. Ve chvíli, kdy se mi ten obraz zabíjení objevil před očima, bylo díky tomu, že jsem se nesnažila tomu bránit, všechno o tolik intenzivnější. Slast z krve, pachu smrti a strachu. Vžívala jsem se do něj stále víc a to, že po skončení všeho jsem pak sama nevyváděla, byla jen otázka mojí vůle. Pokaždé to však bylo těžší. A tohle dobrovolné vstřebávání zla nejspíš mému nitru na rozdíl od předchozí snahy se mu vyhýbat přeci jen nepatrně škodilo. Na tom však nezáleželo. Vlastně jsem s tím koneckonců i nejspíš musela počítat. To, co mi došlo až na konci měsíce, bylo něco úplně jiného a naprosto mi to vyrazilo dech.

„Děje se něco?“ zeptal se Daniel, který byl okamžitě vzhůru, když jsem se probrala já. Moje myšlenky naštěstí jen zmateně lítaly sem tam a týkaly se jen zděšení, které bylo pochopitelné, takže nezjistil, o co šlo.

„Nic, jen… zase nic,“ vykoktala jsem, abych dala najevo, že se opět žádná záchrana nekoná, a pak jsem raději zamumlala omluvu a vyběhla do koupelny, což si zase mohl vysvětlit tak, že se pro změnu ozvalo moje těhotenství a zvedl se mi žaludek.

Až tam jsem si dovolila nechat myšlenky volně plynout. Opřela jsem se o zeď, sklouzla podél ní na zem a ztěžka vydechla. Nezdálo se mi to jen? Pochybovala jsem. Tohle mě nenapadlo! Šlo to vůbec? Mohlo se to vůbec opravdu stát?! Ten záchvěv, co jsem zachytila z druhé strany…

Polkla jsem. Jestli to, co mě napadlo, byla opravdu pravda, tak jsem tím, že jsem to celé neodmítala, dosáhla ještě něčeho dalšího. Opravdového spojení s ním. S Raffaelem. Přísahala bych, že postřehl, o co se snažím, že jsem zachytila jeho tichý úšklebek mířící právě k tomu. Bože… Jestli to tak opravdu bylo, tak… Skousla jsem rty. Moje původní snaha byla okamžitě zapomenuta, alespoň pro teď. Protože jestli jsem s ním mohla takhle navázat kontakt, tak to znamenalo, že se nám nakonec přeci jen neztratil úplně.

Poskočilo mi srdce. Náhle jako by se dávno mrtvá naděje opět nepatrně zachvěla a nadzvedla hlavu. Zmizel z povrchu zemského, pro ostatní, už tak dlouho se ho marně snažili najít. Kdybych se ale ponořila ještě o trochu hlouběji, mohla bych zjistit, kde je, nebo… cokoliv.

Najednou jsem měla chuť se rozesmát. Hned záhy mi ale došlo něco dalšího. To, že on o tom ví. Že mi nedovolí určit jeho pozici, abych k němu navedla ostatní. A o dost podstatnější věc – že to by vlastně ani nepomohlo.

Olízla jsem si rty, roztřeseně si odhrnula pramínek vlasů za ucho. Ne, oni už to zkoušeli. Podrazem. Bylo jasné, že tímhle způsobem to nepůjde. Byl silnější než oni. Teď jsem musela něco vyzkoušet já. Bez jejich vědomí, nedovolili by mi to. Šlo o naprostou šílenost, a já to věděla. Ale při téhle nově otevřené cestě jsem jednoduše nemohla zůstat jen tak nečinně sedět. Moc dobře jsem věděla, že sebe nezachráním, ale… kdybych nabídla dost, možná by tu smlouvu prodloužil dost na to, aby alespoň naše dítě mělo nějakou naději na přežití. Na tom jediném už záleželo. Dohoda, ze které opět něco vytěží on sám, byla celou dobu jediná cesta… Musela jsem to zkusit!

Pevně jsem stiskla víčka k sobě a pokusila jsem se znovu najít to spojení, které jsem před chvílí cítila. Nejspíš jsem musela znít dost zoufale, když jsem doslova prosila… o schůzku. Na jedné z pláží nedaleko odtud. Hned, jak Daniel zase usne a mně se snad podaří nějak nepozorovaně vytratit. Neozvala se žádná odpověď. O to těžší bylo od toho oprostit myšlenky, aby Daniel na nic nepřišel, když jsem se k němu vrátila. Zabránil by mi v tom, tím jsem si byla jistá. Nebo by hned volal ostatním a pokusil by se spolu s nimi přijít na způsob, jak toho využít. Už jsme přece zjistili, že sami na něj nestačí! Ne, takhle to nešlo… Vyjednávat. To byla jediná možnost.

Málem jsem se zbláznila, než Daniel konečně znovu usnul. Všiml si, že jsem nervózní, a já musela vynaložit veškeré síly na to, abych to zamluvila, a hlavně abych nenechala myšlenky zabloudit k pravému důvodu, proč tomu tak je. Ani jsem neměla ponětí, jak se mi to podařilo, ale upřímně mi to bylo naprosto jedno. Nemohla jsem si být jistá, jestli spí dost tvrdě, ale prostě jsem se to rozhodla risknout. Pomalu a opatrně jsem vyšla ze dveří a potlačila úlevný výdech, když jsem to zvládla. Ta nejtěžší část přece teprve ležela přede mnou…

Srdce mi tlouklo jako splašené. Ne, neměla jsem ponětí, co konkrétně bych mu mohla ještě nabídnout. Spoléhala jsem na to, že na něco přijde on sám. Pokud se ovšem vůbec doopravdy objeví.

---

Čekala jsem. Opravdu dlouho jsem jen čekala, zatímco jsem sledovala, jak si se zrnky písku kolem mě pohrává vítr. Bylo to ubíjející a naprosto k nesnesení. Mnohem horší ale byla představa, že třeba opravdu nepřijde.

„No tak, Raffaeli, prosím…“ šeptala jsem do nočního ticha a silou vůle se ho sem snažila přitáhnout, jako bych tím tomu mohla nějak pomoct. Pomalu už jsem se vzdávala naděje, když se za mnou konečně ozval jeho hlas. Bylo to tak nečekané, až jsem nadskočila.

„Chtěla jsi mě vidět?“ zeptal se prostě, téměř bez zájmu. Polkla jsem a otočila se směrem k němu. Pootevřela jsem rty, abych hned odpověděla, ale nějak mě pouhá jeho přítomnost naprosto zamrazila na místě. Vědomí toho, že jestli tohle nevyjde…

Jen se ušklíbl koutkem rtů. „Poněkud troufalé, volat si mě k sobě po tom všem, nemyslíš?“ V očích se mu nepatrně zablesklo. Ano, ovšem. To, co zkoušeli naposledy…

„Tentokrát s tebou chci jednat já sama,“ konečně jsem nabrala síly, abych promluvila.

Další úšklebek. „Takže ses rozhodla vytratit uprostřed noci a sejít se se mnou bez vědomí kohokoliv,“ konstatoval. „Vážně si myslíš, že to k něčemu bude?“

„Jsi tady, ne?“ reagovala jsem. Tiše se uchechtl a přišel blíž. Zastavil se, až když byl doslova jen pár centimetrů ode mě.

„To sice ano. Ale to ještě nic neznamená. Nemám momentálně na práci nic lepšího. A musím uznat, že mě celkem pobavilo, když jsem postřehl tvoji snahu vytěžit z toho všeho něco dobrého a překazit to, co já způsobím. Krásný malý záblesk odhodlání střídající bezednou bezradnost. A co teď konkrétně chceš…?“ Jen sotva patrný otazník na konci. Znovu se tak chladně pousmál, než se naklonil ještě o něco blíž, až se naše nosy téměř dotýkaly. „No tak, pobav mě…“ pobídl mě.

Ztěžka jsem polkla. „Myslím, že to už dávno víš,“ namítla jsem.

„Hm…“ naoko zamyšleně si mě prohlédl. „A myslím, že ty dávno víš, že nemám nejmenší důvod ti vyhovět.“ Chvíli jen tiše sledoval zděšení, které mnou projelo, než mu zacukaly koutky a otočil se ode mě.

„Počkej!“ vyhrkla jsem a chytila ho za ruku, abych ho zastavila. Okamžitě jsem ho pustila a o krok ustoupila, když po mně šlehl pohledem. „Vím, že nemám už moc co nabídnout. Ale něco tu snad být musí!“ trvala jsem na svém zoufale, i když se mi třásl hlas. „Prosím. Udělám cokoliv, je mi jedno, co to bude stát.“

Po chvíli nepatrně nadzvedl obočí. Ani jsem se neodvažovala doufat, že jsem ho snad dokázala přesvědčit. Moje srdce vydalo několik prázdných úderů, než konečně opět promluvil.

„Víš,“ začal pomalu a rozvážně, „pokud se zamýšlím nad tím, co by mohlo tvoji drahou polovičku zničit ještě o trochu více, než tohle všechno… Jedna jediná věc mě nakonec napadá.“ Zatajil se mi dech. Nelíbil se mi výraz krutého potěšení, který nasadil. Ale na druhou stranu, jestli existovalo alespoň něco… Mohla jsem snad chtít víc? Přesto mi srdce bušilo jako splašené. A to se ještě vůbec nedalo srovnat s reakcí, která zaplavila celé mé tělo, když se do mě propálil jeho temný pohled a já konečně zjistila, o čem to vlastně mluvil. „Jak myslíš, že se bude Daniel cítit, když navzdory vší jeho snaze překročíš i tuhle poslední hranici a představy o zabíjení přestanou být jen představy?

Zděšeně jsem vydechla, jakmile se ta slova usadila v mém nitru. To ne… Panebože, to ne!

Nespokojeně se zamračil. Četl moje myšlenky, jasně. Už dříve poznamenal, abych jistá slova z rozhovoru s ním vynechala… Ale tohle… Jak bych mohla něco takového udělat?!

„Snadno,“ odpověděl s klidem. „Způsobů jsi už přece viděla až až.“

Roztřeseně jsem zavrtěla hlavou. Jak jsem mohla něco takového přijmout?! Zabít člověka… Zabít! Po takové době, kdy jsem se i přes to všechno snažila přesně tomu vyhnout, to prostě udělat, dobrovolně… to bylo něco nemyslitelného.

Ledabyle pokrčil rameny. „Ty jsi žádala, já navrhl řešení. Nic jiného nedostaneš, takže ber, nebo nech být.“ Namáhavě jsem polkla. Do háje!

„A když to udělám, když… když připravím někoho o život… Necháš mě žít? Dost dlouho na to, aby se to dítě mohlo narodit?“

„Asi si mě s někým pleteš,“ v podstatě se mi vysmál do tváře. „Připadám ti snad jako jeden z těch andělských svatoušků? To by bylo příliš jednoduché.“

„Chceš říct příliš málo zničující,“ odtušila jsem. S lehkým pousmáním přikývl na souhlas, jako by mi právě uznal bod. 

„Řekněme čtyři týdny navíc za jedno úmrtí? Napoprvé… abys měla čas si zvyknout. Pak dejme tomu jeden člověk výměnou za týden?“ pokračoval pak. To nebyl návrh. To byla platná nabídka, se kterou jsem nemohla nic dělat. „Ale žádní jedinci na okraji společnosti, po kterých nikdo ani nevzdechne. Žádní zločinci a vrahové. Jen normální lidé, na kterých taky někomu záleží, jinak dohoda neplatí. Sama si spočítej, kolik bude potřeba, aby to dítě přežilo. Přirozeně záleží taky na tom, jak velkou šanci mu chceš dát.“

To nemohl myslet vážně… Děsivé počty okamžitě obsadily mé vědomí. Když řekneme, že těhotenství trvá kolem čtyřiceti týdnů, podle toho, dle jakého měření, první vraždou jsem se měla dostat teprve na dvacet. To znamenalo celých dvacet jedna lidí padlých mojí rukou!

Udělalo se mi špatně. Musela jsem si hned sednout, nebo opravdu hrozilo, že se zřítím k zemi. Krucinál! Tohle přece ne… to přece nemůžu! Navíc, jak jsem, sakra, vůbec mohla vědět, že by to dodržel?

„A opět tu někdo zapomíná na to, že já na rozdíl od někoho svoje slovo plním,“ poznamenal prostě. „Smlouva je sice daná, ale k tomu existují dodatky. Byrokracie, znáš to. Klidně ti ho přinesu ukázat, aby sis ověřila, že prodloužení dostaneš pokaždé, když zabiješ. Ale až potom, co prokážeš, že sepisovat ho není ztráta času. Ozvi se, až se ti ta schůzka bude hodit. Nepředpokládám, že by to bylo brzy po první vraždě. Z toho se ty sama i ostatní sotva hned vzpamatujete.“ Další výsměch skrytý v jeho slovech. Tříštil mě na atomy, které posléze nechal shořet na popel. Když se ke mně následně sklonil, další nádech se mi zadrhl v hrdle. Nepatrně naklonil hlavu na stranu, pátravě si mě prohlížel. Ruku nataženou k mojí… „Andělská energie nepomůže, jakýkoliv démon ti alespoň část té mojí také odebrat nemůže. Ale já si můžu vzít zpátky, kolik chci. A jestli hodláme ten termín natahovat, bylo by to i vhodné, nemyslíš?“ Polkla jsem. Chtěl mi… ulevit? Proč?!

Došlo mi to jen o setinu vteřiny později. No ovšem. Čím míň toho budu mít, tím víc budu sama sebou… Jestli jsem hodlala zabíjet, chtěl, abych si to pořádně užila. Z odlesku v jeho očích mi bylo jasné, že jsem to odhadla správně. Můj pohled v reakci na to ztvrdl, ale zároveň… Zároveň jsem se neodvažovala něco namítat. Hádala jsem, že tohle je opět jedna z podmínek. A vlastně, proč ne. Koneckonců, alespoň samo o sobě bylo nepatrné odebrání té tíhy vítané. Snažila jsem se to tak vnímat.

Tentokrát to nebolelo, jen to bylo poněkud zvláštní. Něco mezi jemným šimráním a něčím, co jsem nedokázala popsat. A po těch pár vteřinách, kdy ruku opět odtáhl, jsem si opravdu připadala o dost lehčí… Jenže to na tom, jakou dohodu jsem právě v podstatě udělala, nic neměnilo. Znovu mě ta představa zasáhla, tentokrát o něco silněji, jak část té zvláštní otupělosti zmizela z mého těla. Jak jsem opět ještě více vnímala, jak je to, co mám udělat, špatně. Znovu se mi zvedl žaludek.

Jeho rozloučení i poznámku, že bych se měla vrátit dřív, než mě Daniel začne hledat, jsem už sotva vnímala. Sotva jsem vnímala cokoliv kolem sebe. Složila jsem hlavu do dlaní, v slzách, naprosto zlomená. Dvacet jedna lidí…

Tohle přece ne!

Co tohle, sakra, bylo za možnost?!

---

Opatrně jsem zabrala za kliku našeho pronajatého bytu. Myslela jsem, že se zpátky proplížím dost potichu na to, aby Daniel nikdy nezjistil, že jsem byla pryč.

No, to se mi zrovna dvakrát nepovedlo.

„Jess,“ vydechl okamžitě, sotva jsem stačila otevřít dveře. Odhodil stranou mobil, kterým se zřejmě nejdřív snažil sehnat mě, a pak, vzhledem k tomu, že ten můj už nevyzváněl, zjistil, že zůstal tady, a místo toho se chystal zburcovat ostatní ve snaze mě najít. Jo, tiché vplížení, jen co je pravda.

Vrhl se ke mně a pevně mě objal, dřív než jsem stačila něco říct. Sakra, nepočítala jsem s tím, že se vzbudí, když tu nebudu! Jeho zděšení a následná úleva se daly víc než chápat, teď se opravdu mohlo stát cokoliv. To, co se opravdu stalo, ale nejspíš nečekal…

Ucítila jsem, jak jeho dotek znejistěl. „Co se stalo?“ zaváhal v reakci na moje myšlenky a odtáhl se, aby mi věnoval pátravý pohled. Pootevřela jsem rty, ale moje myšlenky mě předběhly. „Raffael?“ vytřeštil oči.

„Počkej, nech mě domluvit… nebo spíš vůbec promluvit,“ snažila jsem se ho uklidnit. Jo, jasně, ke klidu tu byl určitě důvod. „Já… zjistila jsem, že se s ním přes to spojení můžu spojit víc, než jsem myslela… Tak jsem mu navrhla schůzku.“

„Cože?!“ vyhrkl. „Ty… ty jsi teď byla za ním?“ Přikývla jsem. „Do háje, Jess, proč jsi mi nic neřekla?!“

„Protože mi bylo jasný, že samotnou mě jít nenecháš. A že bys hned volal ostatním a zkusili byste vymyslet, jak té schůzky využít, jenže přesně to už vám přece jednou nevyšlo! Věděla jsem, že jediná možnost, jak něco získat je… dohodnout se.“ Zůstal na mě jen beze slova zírat. Naprosto zaražený, několik vteřin.

„Dohodnout se?“ zopakoval. I jemu bylo jasné, jak taková dohoda s Raffaelem asi tak může vypadat. „Na čem?“ zeptal se s obavami. Ztěžka jsem vydechla a stočila pohled stranou.

„Smrt mojí rukou, vždy za nějaký čas navíc…“ Ticho, které se tu rozhostilo, by se dalo krájet. Narušilo ho až to, když procedil nadávku jeho směrem a následně mou tvář jemně chytil do dlaní, aby mě přiměl se na něj znovu podívat. V jeho očích jsem jasně četla obavu… Ne, zatím jsem nikoho o život nepřipravila. Sice jsem se už pomalu hroutila, jako bych to snad dokonce už naplnila, ale… „Zatím šlo jen o dohodu.“ Viditelně si oddechl, nepatrně. Pak však znovu znejistěl, zoufale zavrtěl hlavou.

„Tohle přece nemůžeš…“ Nemůžu, musím… Ty dvě věci se propojily do sebe a navzájem se vyrušily. Bylo mi zle, zle ze sebe při pouhé myšlence na to. Ale taky jsem pomalu, ale jistě zjišťovala, že… že toho snad opravdu schopná jsem. Když nemám na vybranou. „Jess,“ zděsil se. „To přece nemůžeš myslet vážně!“ Naléhavě spojil pohled s mým. „Po tom všem, po tom, jak moc ses snažila do toho všeho nespadnout víc, než musíš, to přece nemůžeš všechno zahodit!“

„Víc, než musím…“ zopakovala jsem. „A o to právě jde. Že tohle udělat musím!“ Něžně jsem chytila jeho dlaně a odtáhla je od sebe, o krok ustoupila. Potřebovala jsem získat nějakou oporu na to, co jsem se chystala říct, a v jeho blízkosti jsem ji až příliš ztrácela. „Myslíš, že to udělat chci?“ pokračovala jsem pak a snažila se nevnímat nešťastný odlesk v jeho očích. „Myslíš, že mě neděsí už jen to, že o tom jsem schopná vůbec uvažovat? Jenže copak můžu dělat něco jiného?!“

„Zatraceně, Jess!“ vykřikl, ale šlo spíš o zoufalý výkřik do tmy, než rozčilení směrem ke mně. „Uvědomuješ si, o čem to tady mluvíš?! O vraždě člověka! Vlastně několika lidí! Ty, právě ty!“

„Já to přece vím, do háje!“ odpověděla jsem stejně zlomeně. „Jenže jednoduše nemám na vybranou! Tohle je zkrátka jediný způsob, jak to malé může přežít!“

„A to mám jako dovolit, aby ses kvůli tomu sama zničila?!“

„Jo, když to zkrátka jinak nejde!“ opáčila jsem zničeně. Jen o vteřinu později mi ze rtů unikl těžký výdech. Znovu jsem v očích ucítila slzy, rozechvěle jsem si zajela pěstí do vlasů.

 

„Copak to vážně nechápeš?! Je to přece i tvoje dítě! Naše dítě! A já jsem odsouzená k zániku tak jako tak! Tohle je jediný, co můžu… A vím, moc dobře vím, že je to špatné, ale… Ale ty nemáš ponětí, jaké to je vědět, že uvnitř tebe roste něco tak krásného, a zároveň vědět, že jestli to zůstane, jak to je, tak to malé nikdy nespatří světlo světa, nikdy neotevře oči, aby se v něm porozhlídlo, poprvé se v něm nenadechne, neusměje, nezačne se učit první slovíčka a krůčky, že nikdy nedostane šanci doopravdy začít žít jen kvůli tomu, že já…“ Už jsem ze sebe nedokázala vysoukat další slova. Hrdlo se mi stáhlo, celá jsem se roztřásla, oči mě pálily a přes slzy jsem neviděla vůbec nic.

Když mě Daniel něžně přitiskl k sobě, oplatila jsem mu stisk tak silně, jak jsem jen dokázala. Zavrtala jsem hlavu do jeho ramena, otřásala se vzlyky, které jsem snad zadržovala celou věčnost. Zdálo se mi, že budu brečet tak dlouho, než ze sebe vyplavím celé moře, než už jednoduše nezbude nic, z čeho bych brala další slzy. A on mě jen beze slova držel. Držel mě, abych se nerozpadla. A jeho dlaň, kterou mě jemně hladil po vlasech, jeho dech, který byl kromě mého pláče tím jediným, co se teď v okolním tichu dalo zaslechnout, mě nepatrně uklidňovaly.

Nepatrně… Jen tak, abych se já sama dokázala přimět vdechnout další dávku kyslíku.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dotek temna - 13.:

2. Withoutalight přispěvatel
30.09.2015 [15:36]

WithoutalightSusi, děkuju za komentář Emoticon No... tak zní dohoda, no Emoticon Tak uvidíš, co z toho vyleze Emoticon Neví, co má dělat, ale ta představa je přeci jen docela děsivá Emoticon

1. susi23
30.09.2015 [15:33]

Zabíjet? Ona bude zabíjet? Lidi?! Emoticon Emoticon Ale snad ji to za to stojí.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!