Dotek temna - 16. • OurStories.cz ~ naše povídky

Jedno nečekané setkání, co může všechno změnit - otázka je, jestli k lepšímu, či horšímu

21.10.2015 (10:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 558×

Jessica

Z prodloužení, které jsem získala, už zbýval týden. Jediný týden, po kterém mělo všechno tak jako tak skončit. Život, který jsem vzala, měl vyjít nadarmo, pokud jsem teď měla zemřít. Pokud naše dítě stejně nepřežije. Což byl jediný důvod, proč jsem to udělala. Ale pochybovala jsem o tom, že by mi ostatní dovolili v tom pokračovat, přes tolik z nich bych se sotva proplížila ven, minimálně Daniel by si toho všiml… a hlavně, nedokázala jsem si představit, že bych to měla zopakovat. Neměla jsem sílu… Možná to Raffael tušil, už když mi to navrhoval. Neměla jsem sílu, a přitom to bylo jediné, co zůstávalo, i když jsem se za to nenáviděla. Takže jsem byla dokonale ztracená. Svázaná. V koncích. A situace s Mattem se přitom nijak zvlášť nelepšila. Vlastně, celkově se všechno zdálo být zoufale zamrzlé na místě, každý den byl jako druhý. Až se ta netečnost v jednom z nich zlomila…

Prudce jsem vystřelila do sedu a zalapala po dechu, když jsem se probrala z další noční můry. Tentokrát ale nebyla jako ostatní. Byla… byla…

Zavřela jsem oči, abych si to celé ještě jednou vybavila. Opuštěný dům… Zatáhl ho dovnitř. Muže asi čtyřicetiletého. Zavázal mu ústa šátkem, aby nekřičel, protože ruch města nebyl dostatečně daleko. A svázal… Než ho tam krvácejícího nechal. Stačilo mu vědomí, že bude trpět. Že tam bude ležet, dokud nevykrvácí, tak blízko pomoci. Každou chvíli za oknem projelo auto a vrhalo dovnitř světlo, lidé procházeli pod okny. Nikdo o něm nevěděl. Nemohl nic. A to vědomí ho mělo spolu s bolestí stravovat, zatímco si bude tisknout znehybněné ruce k otevřené ráně…

Ještě žil! Ztěžka jsem vydechla a otevřela oči. Zachytila jsem pohled Daniela, který se nejspíš probudil chvíli po mně. Hádala jsem, že už mu bylo všechno jasné. Tohle byla šance. Šance konečně udělat to, o co jsem se snažila už dávno. Zachránit ho. Šance… ne k vykoupení. K tomu, abych udělala alespoň jednu dobrou věc.

Rychlostí blesku jsem na sebe naházela oblečení a vyrazila směrem ke dveřím. „Počkej, neměli bychom jim říct, že odcházíme?“ zeptal se šeptem, když mě na cestě ke schodům dohnal, a kývl hlavou směrem k ložnici Matta a Trishy.

„Na to není čas,“ rozhodla jsem. Když jsme měli to štěstí, že nás neslyšeli, nemohli jsme se zdržovat. Vysvětlíme jim to potom. Pochopí to. A možná mě Matt přestane tolik tiše nesnášet, když pro změnu někoho zachráním. Ne že bych to dělala kvůli tomu.

Vyběhli jsme ven a přeběhli do té nejkratší vzdálenosti, která byla pro přenos bezpečná. Tohle mohlo vyjít! Znala jsem město, ulici, a ten dům byl dost nepřehlédnutelný. Navíc rozhodně ne tak rozsáhlý jako les. Kolik by asi tak na prvním podlaží mohlo být místností? Tohle mohlo vyjít! Prosím!

Přenesli jsme se. Někam do chodby. Okamžitě jsem se zorientovala a vyrazila směrem, kde jsem tušila kuchyni. Nespletla jsem se. A on tam opravdu byl…

Zatajil se mi dech, když zaregistroval něčí kroky, a stočil ke mně pohled. Zamumlal cosi, čemu přes látku nebylo rozumět, ale znělo to zoufale, naléhavě a zesláble.

Na vteřinu jsem ztuhla, dokonale zamrzla na místě. Nejprve mě zasáhlo vědomí toho, že jsme konečně měli správné podmínky a přišli včas. A hned pak…

On už pomalu umíral. Měl umřít. Dost možná umře. Všechna ta krev, která barvila jeho dlaně, provazy… Polkla jsem. Kdybych se o tom nedozvěděla, kdybych sem nepřišla, zemřel by tak jako tak. Teď stejně nebylo jisté, že to opravdu přežije. Možná by to tak bylo jednodušší. Při tom vědomí. Jen to dokončit, to by se počítalo stejně, ne? Bylo by to tak snadné. Další čas navíc…

Udělej to, ozval se znovu ten temný hlas. Dřív, než bude pozdě a vykrvácí sám…

„Jess?“ oslovil mě Daniel, který mě mezitím dohnal. Věděl, o čem přemýšlím, v jeho hlase zaznívala starost.

Rychle jsem se rozhlédla kolem, otevřela jedno ze šuplat. Vlastně jsem to nečekala, ale měla jsem štěstí, předchozí majitel se zřejmě kromě několika kusů nábytku nehodlal tahat ani s pár příbory. Včetně nože… Vyběhla jsem jeho směrem. Daniel se přenesl vedle mě, sotva jsem se k němu stačila sklonit, a zachytil moji ruku, aby mi zabránil… přeřezat provazy. Uprostřed příjemného překvapení spojil pohled s mým, když pochopil můj záměr.

Smutně jsem se pousmála. Nedávalo to smysl vzhledem k tomu, co jsem udělat potřebovala… Ale byla jsem tu proto, abych ho zachránila. Slíbila jsem sama sobě, že to dokážu. A ten slib jsem hodlala naplnit. Aspoň jen jednou, jedinkrát něco udělat správně.

Pomohl mi s tím, měl větší sílu a zabralo mu míň času se provazů zbavit. Společně s ním jsme se pak přenesli, abychom ho dostali do nemocnice. Nejspíš měl mít později spoustu otázek, pokud si tohle bude pamatovat. Ale na tom tolik nezáleželo. Teď bylo hlavní, aby přežil. Což nebylo tak úplně jisté vzhledem k tomu, kolik krve už ztratil…

Musela jsem to vědět. Proto jsme oba zůstali na místě. Čekali jsme na chodbě snad několik hodin. Celou tu dobu jsem byla jako na trní. Nehledě na to, že mi občas proběhlo hlavou, že jestli se Matt s Trishou už probudili, budou se divit, kde jsme. Nestihli jsme si v tom všem ani vzít s sebou mobil…

Když bylo asi šest ráno, Daniel už opravdu začal uvažovat o tom, že za nimi aspoň jen krátce zaskočí, aby jim dal vědět, co se stalo, a zabránil jim tak dělat si starosti. A taky si vyčítat, že zanedbali hlídku a nejspíš zuřivě prohledávat široké okolí. Nechtěl mě tu nechat samotnou, jen proto to doteď neudělal…

Náhle jsem si všimla, že někdo vyšel ze sálu. Asi třicetičtyřletá doktorka s delšími kaštanovými vlasy, které byly momentálně vzadu svázané do něčeho jako drdolu, zřejmě aby jí při operaci nepřekážely. Dle jejího výrazu jsem nedokázala odhadnout, jestli to šlo dobře, nebo ne. Natož takhle z dálky. Chtěla jsem se jí na to jít zeptat, ale ona se mezitím naklonila k jedné ze sestřiček. Podle toho, že ona pak ukázala směrem k nám, se jí nejspíš zeptala, kdo toho muže přivedl. A v tu chvíli jsem si všimla toho, že Daniel vedle mě ztuhl.

„Co se děje?“ vydechla jsem hned.

„Anděl,“ šeptl prostě.

Vytřeštila jsem oči. Moje myšlenky se naplnily zděšením, když jsem pochopila. Anděl… Ta doktorka byla anděl. A bylo zatraceně jasný, jak někdo takový může reagovat na démona!

Okamžitě jsem se postavila před něj, abych ho v případě potřeby chránila vlastním tělem, protože ona už mezitím vyšla směrem k nám. Sotva by stihl nějak zmizet, když se na chodbě plné lidí nemohl přenést pryč. Překvapeně nadzvedla obočí, něco takového zřejmě nečekala. Pomalu přešla až k nám a já se celou tu chvíli nepatrně třásla. Chvěla jsem se, jako bych v ohrožení byla já sama a ne on. Za těch několik vteřin mi hlavou proběhlo asi milion panikařících myšlenek prosících, ať ho nechá na pokoji. Jestli mě poslouchala, musela snad pochopit, že tohle není běžná situace. Aspoň jsem v to doufala.

„Asi bychom si měli promluvit,“ konstatovala zkrátka, když konečně stála před námi. Její tmavě hnědé oči si nás oba důkladně prohlížely. S jemnými rysy ve tváři a drobnými pihami, které ji pokrývaly, nevypadala dvakrát nebezpečně. Ale první dojem klame. A i když nás přímo nepropalovala pohledem, její výraz se také nedal nazvat zrovna přátelským. Olízla jsem si rty.

„Můžeme si promluvit tady,“ poznamenala jsem. Když kolem bylo tolik lidí, sotva by se ho mohla pokusit zabít.

Nepatrně se pousmála. „Všichni víme, o čem ta diskuze bude. Vážně chceš něco takového probírat na chodbě, kde nás může kdokoliv slyšet? Sotva by se tím prozradil náš svět, ale…“ Asi by dost hrozilo, že nás zavřou do blázince. Přikývla a potvrdila tak moji myšlenku. Kruci. „Chci si jen promluvit,“ ujistila mě. Ale já jí moc nevěřila.

„Jess,“ šeptl Daniel, na rameni jsem ucítila jeho dlaň. „To je dobrý…“ Nebylo. Srdce mi bušilo jako splašené, protože jsem neměla ponětí, co si o tom jejím návrhu promluvit si někde o samotě myslet. Chtěla jsem jen aspoň někoho zachránit před smrtí způsobenou démonským útokem, ne ho dostat do nebezpečí… Ne! Ne, to sakra není, jak to vyznělo, není to jeho oběť, kterou se mi podařilo dostat od něj, když se neovládl nebo… Sevřela jsem dlaně v pěsti, myšlenky mi lítaly neposlušně sem a tam. Do háje! Proč tu musí být pořád něco?! Proč nemůžu řešit normální problémy jako ostatní těhotné… Polkla jsem. Tu myšlenku už jsem nestačila včas přerušit. Což mě dost znervóznilo vzhledem k tomu, že jsem neměla ponětí, jak na tuhle skutečnost bude reagovat. Zřejmě si toho doteď nevšimla, ale po téhle poznámce její oči okamžitě sklouzly k mému břichu. Nebylo na něm zatím skoro nic vidět, ale jí to k potvrzení toho, co mi prolétlo hlavou, zřejmě stačilo.

„Rozhodně si musíme promluvit,“ zhodnotila tónem, který neakceptoval žádné výmluvy. Nějak jsem se nedokázala pohnout z místa, dokud Daniel nepřešel vedle mě a jemně mě nechytil za ruku. Věnoval mi nepatrné pousmání, kterým se mě snažil povzbudit, a já mu ho váhavě oplatila. Bylo mi jasné, že je stejně nervózní, jako já. Jen si řekl, že jít dobrovolně je asi vážně lepší řešení. S tím jsem nakonec musela souhlasit. Ale stejně jsem si nemohla pomoct a ve snaze se něčím uklidnit jsem si připomněla, že v nejhorším případě se můžeme přenést pryč… Pokud se něco nestane a ona mu v tom nezabrání. Jo, takže tohle jako uklidnění fungovalo vážně perfektně.

Navedla nás do jednoho prázdného nemocničního pokoje, vstoupila jako poslední a zavřela dveře. Když následně i zamkla, nervózně jsem se ošila, i když mi bylo jasné, že to bylo proto, aby sem někdo náhle nevpadl.

„Takže,“ začala, když se otočila k nám, a pak se krátce zamračila. „Asi by bylo nejlepší se nejdřív představit, abych věděla, s kým mám tu čest, alespoň v tomhle ohledu. Jsem Karen.“

„Jessica,“ odpověděla jsem.

„Daniel,“ přidal se a ona mu hned věnovala významně tázavý pohled. „Momentálně…“ dodal tedy zdráhavě, když pochopil. Spokojeně přikývla.

„A původně?“

„Marco,“ prozradil a já vycítila, že se při tom necítil moc pohodlně.

„Ital?“ tipla si. Jen přikývl.

„Dobře. Taže, Marco…“

„Daniel,“ přerušil ji a znělo to téměř automaticky. Až když nepatrně tázavě svraštila obočí, lehce znejistěl. Nepřemýšlel, když se ozval. Ale stále jsme nevěděli, co si o ní myslet a jestli to tím pádem bylo moudré. Přesto po krátkém polknutí pokračoval. „Já… preferuju tohle oslovení. Moje staré já zemřelo staletí zpátky, ta etapa skončila. A navíc…“ Jeho oči sklouzly ke mně. Jako by tím chtěl říct, že nejde jen o snahu oprostit se od minulosti, ale i o to, že právě během nošení tohohle jména potkal mě, jeho život znovu získal smysl a alespoň na čas i štěstí. Znovu jsem žasla nad tím, jak dokázal laskat jediným pohledem. A vlastně až v tu chvíli mi došlo, že jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, jak bych mu měla říkat, po tom, co jsem se o jeho minulosti dozvěděla. Poznala jsem ho jako Daniela, bylo to tak nějak přirozené. Ani mě nenapadlo se ho na to zeptat. Možná jsem měla… ale na druhou stranu jsem právě teď věděla, že i podle něj to takhle má správně být. Jako by říkal, že naivní a neposkvrněný Marco, který miloval Lisabeth, už dávno zemřel a zmizel v propadlišti dějin. A Daniel patřil ke mně…

„Dobře,“ připustila Karen, „jak bude oslovován, to si koneckonců každý může svobodně vybrat.“ Krátce se odmlčela, než pokračovala. „Nuže, Danieli… nejspíš si jsi vědom toho, co by za normálních okolností kdokoliv z andělů udělal, kdyby ve své blízkosti zaregistroval démona. Nicméně démon v nemocnici není zrovna obvyklý úkaz, tím spíš, aby sem dopravil pacienta ve snaze zajistit, aby přežil. To nemluvím o tom, že tě tady Jessica hodlala bránit. Z vlastní vůle a lásky, jak jsem zjistila z jejích myšlenek, když jsem se snažila to pochopit. To všechno mě přimělo se rozhodnout, že si s vámi nejdřív promluvím a teprve pak se podle toho zachovám… Má pro mě tedy někdo hrubé shrnutí toho, o co tady jde, podle kterého bych se mohla zařídit?“

Neboli likvidace stále visela ve vzduchu jako jedna z možností. Kruci…

„Daniel není jako ostatní,“ začala jsem okamžitě s obhajobou. „Nechce zabíjet. Dokáže cítit normální lidské emoce včetně lásky. Kdyby bylo všechno, jak má, ani by u démonů neskončil.“

„Kdyby bylo všechno, jak má…“ zopakovala. „Úpis?“ odhadla následně. Jen provinile přikývl.

„Ale aby někoho zachránil,“ dodala jsem hned. Proč si pořád jen všechno vyčítal a zapomínal vyzvednout tyhle zásadní polehčující okolnosti?!

„Ti, co se upíší, sotva mají i ten sebemenší záblesk svobody, co ostatní,“ namítla vážně, snad ani moji poznámku nevnímala. A bylo mi jasné, na co myslí teď. Že on sám může chtít třeba modré z nebe, ale zvlášť za těhle okolností musí chtě nechtě plnit příkazy. To rozhodně nevyznělo jako něco hrajícího v jeho prospěch. Zavrtěla jsem hlavou.

„Sice je stále démon, protože to se nedá změnit, ale už k nim nepatří. Pod nikým neslouží, je… volný,“ osvětlila jsem hned. Přelétla nás pátravým pohledem.

„Jak by bylo něco takového možné?“ nechápala. Úpis. Další. Můj. Který se měl každým dnem dobrat k novému datu naplnění. Jestli ostatní přeci jen na něco nepřijdou…

Zpozorněla. Nechápala jsem proč. Myslela jsem, že ji možná tak zaujala ta skutečnost, že jsem upsala duši za démona, ale záhy jsem zjistila, že jsem se spletla.

„Ethan?“ vydechla. Teď jsem se nechápavě zamračila já, zato Daniel následoval jejího příkladu a taky zabral o něco ostražitější pozici. Kruci, co se děje? Zřejmě jsem byla jediná, komu něco unikalo.

„Matt,“ šeptl směrem ke mně, když mu to došlo. Vykulila jsem oči. Jasně, Matt se určitě taky původně nejmenoval tak, pod jakým jménem jsem ho znala. Ale hlavní bylo to, že ona poznala jeho. Musel mi v myšlenkách jen problesknout, když jsem přemýšlela o tom všem a… sakra, sakra, sakra. Proč jsem měla takový pocit, že jsem ho právě dostala do pěknýho průšvihu?!

„No, to se nám to pěkně vyvíjí,“ zamumlala a vytáhla z kapsy mobil. „V tom případě bude, myslím, nejlepší dostat sem dalšího z těch, co by se tohohle rozhovoru měli účastnit.“ Vytočila číslo, nepatrně nakrčila obočí, když čekala, než se volaný ozve. „Ahoj, Ethane,“ oslovila ho pak jakoby nic. „Potřebuju, aby ses okamžitě přenesl do Metropolitní nemocnice v New Yorku, pokoj dvě stě deset. Čekám tě.“ Zavěsila tak rychle, že by snad nestačil něco namítat, i kdyby chtěl, a mobil uklidila.

Matt se objevil sotva o pár vteřin později. Nejdříve zalétl pohledem ke Karen, pak si ale uvědomil přítomnost někoho jiného. Otočil se k nám, vytřeštil oči a šokovaně pootevřel pusu.

„No, vidím, že ptát se, jestli ty dva znáš, asi není potřeba,“ zhodnotila s rukama založenýma na prsou. „Co bych ale uvítala, je odpověď na otázku, proč jsi mi o ničem z tohohle neřekl,“ dodala a významně nadzvedla obočí, zatímco ho provrtávala přísným pohledem. Polkl.

„Já… ti to vysvětlím,“ vykoktal.

„No to doufám. A mohl bys začít s tím, jak tě, sakra, napadlo mi něco takového zatajit,“ trvala na svém. Já celou dobu jen nechápavě přelétala očima z jednoho k druhému. Takhle nervózního jsem ho snad ještě neviděla. Ale zdálo se, že to je i proto, že šlo zrovna o ni.

„Odkud se vy dva znáte?“ pípla jsem tiše, jak mi při té otázce selhal hlas. Nepatrně se ušklíbl.

„Asi jen vy si můžete na návštěvu vybrat zrovna nemocnici, kde pracuje moje šéfová,“ zhodnotil prostě. Zalapala jsem po dechu. Šéfová?! Ale to znamenalo… Byla jednou z úplně nejvyšších andělů, měla stejné postavení jako Raffael na démonské straně. To snad ne! Srdce se mi stáhlo. Pokud se nesmiluje, byla to pro nás větší pohroma, než kdyby na nás přišel jen obyčejný anděl. A pro Matta to v tom případě nejspíš taky nevypadalo moc dobře. Nejhorší bylo, že jsem stále nevěděla, jaký postoj Karen zaujme. Ale čekala jsem spíš jen to nejhorší.

Asi se z toho za chvíli zblázním!

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Karen