OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 17.

27.10.2015 (14:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 563×

„Stále čekám na vysvětlení toho, že jsi mi o ničem neřekl,“ připomněla Karen znovu a zamračila se.

„Nemohl jsem odhadnout, jak na něco takového zareaguješ,“ začal Matt po chvíli nejistě. Olízl si náhle suché rty, bezděčně promnul prsty, aby uvolnil napětí. Pak nabral do plic hluboký nádech. „Jsem si vědom toho, že jsi kvůli tomu asi rozčilená…“

„To si piš, že jsem rozčilená,“ přerušila ho a on znovu polkl. Po dalším rozechvělém nádechu však rozhodně zavrtěl hlavou.

„Jess je moje kamarádka. Dělal jsem to ve snaze ji chránit… A to hodlám i teď. Takže jestli mě chceš potrestat, tak do toho. Ale jestli máš v plánu něco udělat jí, nebo jemu… tak budeš muset jít přese mě…“ I přesto, že se mu nepatrně třásl hlas, jeho slova zněla odhodlaně. A já zůstala stát jako opařená. On vážně udělal něco takového? Rozhodl se jít proti ní, i když byla silnější, i když by si tím úplně zničil vlastní život? Rozhodl se za nás bojovat, za mě, pokud to bude nutné? I po tom všem? Zavrtěla jsem hlavou. Na jednu stranu jsem cítila vděčnost, že se nás v tom rozhodl nenechat, ale tohle jsem mu nemohla dovolit. Životů jsem už zničila dost. Právě i z toho důvodu jsem si jeho pomoc nezasloužila…

„A tohle mělo znamenat co?“ Zamrkala jsem, když mi došlo, že mluvila ke mně. Matt semkl rty, zatímco ona nepatrně rozhodila rukama.

„Jo, čtu jí myšlenky. Zdá se, že je to jediný způsob, jak se tady někdo něco dozví, a upřímně mi začíná docházet trpělivost. Takže se zeptám přímo: udělala snad něco, o čem bych měla vědět? A je mi jedno, kdo z vás mi na to odpoví.“ Kruci! Sakra!

Daniel se nepatrně přesunul přede mě a já jen byla vděčná za to, že moje myšlenky nebyly konkrétnější. Vědomí toho, co jsem měla na svědomí, by to všechno jenom zhoršilo.

„Ethane?“ pobídla Matta, protože všichni mlčeli a já už raději myslela na něco jiného. Při tom strachu, který mě zaplavoval a ovládal myšlenky, to vlastně vůbec nebylo těžké. Přísně nakrčila obočí, když neodpověděl. I jemu bylo totiž jasné, že tohle byla další věc hrající proti nám. Nechtěl nám to zhoršit…

Vzdychla. „Musím ti připomínat, že jsem tvoje nadřízená? Vážně se snažím být v klidu, ale začínám toho mít dost. Takže podotknu něco, co by ti mělo být naprosto jasné. Slušně se ptám, protože chci. Stejně tak bych si to všechno mohla zjistit sama. Právě proto, že patříš do mojí skupiny, je pro mě najít tvoji mysl hračka. Jelikož jsem silnější, můžu se stejně tak probourat dovnitř, i bez dovolení. Víš, že čím víc by ses bránil, tím víc by to bolelo a stejně by ti to k ničemu nebylo. Nenuť mě k tomu.“ Ztěžka polkl. Ale zřejmě byl odhodlaný mlčet, i přes to. Zadrhl se mi dech, když jsem si něco uvědomila. To vědomí mě smetlo tak prudce, jako přílivová vlna.

Já mu to dovolit nemohla…

Daniel

Všiml jsem si, jak se Jess zachvěla. A její myslí projely dvě myšlenky téměř naráz. „Nemůžu dovolit, aby trpěl kvůli mně… Už pro nás udělal dost…

Jenže… kdyby šlo jen o mě… Co to malé? Když potrestá mě, co bude s ním?“ Během pár vteřin dospěla k hořkému závěru. Karen se to dozví tak jako tak. Nebyl v tom jediný rozdíl. Kromě toho, že když se přizná sama, ušetří bolesti aspoň jeho. Nestáhne ho k zemi s sebou…

„Někoho jsem zabila,“ šeptla sotva slyšitelně, dřív než jsem jí v tom stačil zabránit. Matt zděšeně vydechl. Během mrknutí oka stál před ní, v obranném postoji. I já se připravil na všechno. Protože i bez pohledu na Karenin šokovaný výraz bylo jasné, co tohle doznání může způsobit. Vždyť i Mattovi, Trishe, dokonce i Anne trvalo, než tohle překousli! Jaká byla šance, že ona bude reagovat líp? Jo, mohl jsem sázet na to, že je tolerantnější a víc prostoupená dobrem než oni, když se dostala na takovou úroveň. Ale upřímně, tomu se moc věřit nedalo. Ne co se týče čehokoliv, co má něco společného s démony.

„Jess,“ poznamenal Matt, když se k ní lehce naklonil, aby při tom nespustil oči z Karen. „Když už ses rozhodla jít s pravdou ven, mohla jsi taky začít s něčím trochu míň děsivým, aby si hned neudělala ten nejhorší obrázek, víš?“

Souhlas. Kdyby alespoň jako první nepřiznala něco takového! Ale nemohl jsem ji za to vinit. Byla zoufalá, neviděla cestu ven. To jsem příliš dobře znal i já sám. A ten pocit jen nabíral na intenzitě, den za dnem, vteřinu za vteřinou. Sama si byla vědoma, co riskuje. Srdce se jí stáhlo při čekání další pohromy. Snad už ani neměla sílu doufat v opak. Jeden z představitelů nejvyššího dobra na zemi mohl znamenat zkázu.

„Když mě má tornádo roztrhat na cáry, ať je to aspoň rychle.“ Lepší, než se pomalu vyléčit jen pro přijmutí další rány.

V tu chvíli mi došlo, že už v podstatě přemýšlí jako já. Dokonalé prohnilé souznění. Nenáviděl jsem se za to. Protože to byla moje vina. Protože ona takhle skončit neměla. Protože tím spíš bylo jasné, nakolik jsem ji zničil.

Karen nás bedlivě sledovala, založila si ruce na prsou a přísně se zamračila. „Pro tohle byste radši měli mít sakra dobrý vysvětlení.“ Její pohled dával znát, že ani to by ještě neznamenalo, že nás mine trest. Matt vzdychl. Ale zřejmě dospěl k názoru, že teď už nemá smysl mlčet. Naopak, že je potřeba říct co nejvíc, abysme měli nějakou šanci, že to pochopí. A vzhledem k tomu, že Jess nebyla schopná ze sebe vysoukat cokoliv dalšího, ujal se toho on.

Řekl jí o smlouvě, i o tom, co s ní Raffaelova energie v těle dělala. Snažil se vyzdvihnout skutečnost, že přes všechen ten nátlak celé měsíce brát cizí životy odmítala. Že raději nechala sama sebe rozpadat na kusy, než aby někoho zabila. I v naprostém zoufalství, přesto, že uprostřed vlastní bolesti neměla důvod se na nikoho dalšího ohlížet. To, že až hrozba vypršení termínu a tím pádem blízká smrt našeho dítěte spolu s ní ji donutila přistoupit na tu dohodu, co stejnou měrou ničila i ji. Zabít za prodloužení lhůty…

Když skončil, v místnosti se rozhostilo napjaté ticho. Jess se tiskla k mému boku, jako by se bez opory měla poroučet k zemi. A pohledy nás všech mířily ke Karen, která zatím nedala jakkoliv najevo, co si o tom myslí. Těch několik úderů srdce, než konečně promluvila, muselo trvat věčnost.

„Takže abych si to shrnula,“ začala, když skončil, „už několik měsíců jste v pořádném maléru, ze kterého nikdo neví jak ven. A už několik měsíců to přede mnou skrýváte. Vážně nevím, co si o tom myslet. Zklamali jste mě. Tebe i Alyssu bych ještě chápala, ale ani Anne nenapadlo mi něco říct?! A ne, nezačínej s tím, že ony s tím nemají nic společného, je mi jasné, že v tom jedete všichni.“ Jednoduchým gestem ruky ho zastavila, když otevřel pusu, aby něco řekl. Matt se nervózně zavrtěl. Stiskl rty, které se vzápětí zkřivily do hořkého úšklebku. Vážně se o těch dvou ani slůvkem nezmínil ve snaze je z toho vynechat, aby případně aspoň ony zůstaly mimo nebezpečí. Zřejmě mu to moc nevyšlo.

Karen ho ještě chvíli provrtávala pohledem, než se její výraz náhle změnil a ona s povzdechem zavrtěla hlavou. „Ani jednoho z vás nenapadlo se o to se mnou podělit. A přitom kdybyste to udělali, ta dívka by byla naživu. Uvědomuješ si to vůbec?“ Matt nasucho polkl. Dle záblesku v jeho očích byla odpověď jasná. Ano. Až příliš dobře.

„Já… nevěděli jsme…“

„Jak mi to říct?“ doplnila za něj. „A o kolik je tohle lepší? Co jste vůbec chtěli dělat dál? Chápu vaše obavy z mojí reakce, ale copak mě neznáte, kruci? Chováte se, jako bych byla nejvyšší u démonů, nebo co. Někdo, kdo jakýkoliv problém hned bez milosti smete z povrchu zemského. Co je lepšího na tom, že jsem to zjistila teď? Ke všemu úplnou náhodou! Kdyby ti dva dneska nepřivedli zraněného muže zrovna do téhle nemocnice, nevím nic doteď,“ zhodnotila nevěřícně. Matt se zarazil a do tváře se mu vepsalo překvapení, když se opět nepatrně natočil k Jessice. V tom všem nějak zvlášť nepřemýšlel o tom, kde jsme se tu vlastně vzali…

„Raffaelova oběť,“ osvětlila mu. „Viděla jsem, jak ho napadl…“ Nechtěla, aby si třeba myslel, že utekla, na někoho zaútočila, a jen to nestačila dokončit. Lehce se pousmál. Uvědomila si, že… nevypadal šokovaný z toho, že to nebyla ona. Snad ho to doopravdy ani nenapadlo... Potěšilo ji to. Váhavě mu oplatila úsměv, než se znovu zadívala k ní. Tohle jí připomnělo něco, co jednoduše potřebovala vědět.

„Jak je na tom?“ zeptala se tedy. Nemusela to více specifikovat.

„Bylo to tak tak, ale přežije to,“ odpověděla. Úlevně vydechla. Náhle se cítila o něco lehčí. I když naše situace byla stále stejně závažná, jako před chvílí. Nejspíš… Karen stále nedala jakkoliv najevo svoje rozhodnutí.

„Co s námi plánuješ udělat?“ šeptla tedy. Chvěla se nervozitou, ale… Bude to lepší vědět hned.

Spojila pohled s jejím, lehce se ušklíbla. „No, to je tedy otázka,“ zhodnotila ironicky. „Promarníte si šance, necháte zemřít člověka, a já se to teď všechno dozvím ne jen za pět minut dvanáct, ale pět minut po dvanácté, a mám s tím něco dělat?!“ Její pohled, mířící k Mattovi, dával znát, že má chuť ho zaškrtit, a skrývala se v něm poznámka typu „vy jste ale pitomci“, kterou ale nevyslovila nahlas. Možná proto, že to bylo pod její úroveň. Znovu vzdychla a promnula si čelo. „S Joshuou si to taky ještě vyřídím,“ zhodnotila prostě. „To je snad nějaká epidemie, že mi nikdo nic neříká. Co kruci dělám špatně? Když zabil Raula, myslela jsem, že na tom nic není. Anne už byla v bezpečí a kvůli tomu jsme ho přece drželi. Stejně bysme z něj nevytáhli nic dalšího, ani místo, kde ji vězní, nechtěl prozradit. Předem jsem to schválila. Vážně mě nenapadlo, že jste ho k něčemu potřebovali. Když už na to on přišel, proč se, do háje, neporadil se mnou, než něco udělal?“

Matt zaváhal. „My… skoro nic jsme mu neřekli, abysme moc neriskovali. Jen to, že chceme Raula vyměnit za něčí úpis ve snaze předejít tomu, aby se ho zbavil… když jsme o tom pak přemýšleli, napadlo nás, že ty jsi o tom… věděla a...“ nedořekl. Stejně bylo jasné, co tím myslel.

Pootevřela rty, pak frustrovaně vzdychla. „Jo, tak to to dost vysvětluje. Když jsem nesouhlasila s tímhle, proč bych pomáhala s vědomím, o kolik horší to všechno vlastně je, že…“ zavrtěla hlavou. „Ale já o tom vážně neměla ani ponětí. Kdybych to věděla, už jen proto, že pokud by se to předání třeba jen předstíralo, mohli bysme se během toho zbavit jednoho z nejvyšších démonů, bych to jen tak jednoduše neodmávla… Minimálně nad tímhle bych uvažovala tak jako tak.“ Její výraz už se zdál téměř nešťastný. Jako by se tiše ptala, proč se celý svět zbláznil a všichni kolem jí tohle dělali. „Vlastně nemůžu říct, že nechápu, proč jste mi to zatajili,“ uznala však po chvíli odevzdaně. „Byl to risk, buď anebo. Tím spíš, když jste mysleli, že mám s tím s Raulem prsty, dává smysl, že jste mlčeli. Ale i když byste tím dali v sázku hodně, kdybyste bývali trochu věřili tomu, že udělám správnou věc, která nemusí vyloženě zahrnovat likvidaci všeho démonského v okolí, když jde o tak komplikovaný případ… Dávno bysme se mohli někam posunout. Kdybyste to aspoň probrali přímo se mnou a nedali na nějaká tušení a odhady…“ vzdychla. „Vážně si budu se všemi muset promluvit ohledně problémů v komunikaci,“ zhodnotila konečně a stiskla rty do pevné linky. „Nejdřív ale vyřeším tohle. S vámi dvěma. Jessico, byla bys tak laskavá a nechala nás o samotě?“ Jess nás přelétla vyděšeným pohledem.

„Proč?“ zeptala se ostražitě. Nebylo to jedno? Jestli chtěla, aby ona odešla, znamenalo to, že... Že jí snad z její strany nic nehrozilo. Jen nám. Hlavně mně.

A přesně toho se bála…

Chytila mě za ruku, s jasným odhodláním v očích. „Já tady zůstanu.“

Karen se pousmála. Shovívavě. „Potřebuju s těma dvěma něco probrat. Což dost dobře nepůjde, když budeš přítomná, vzhledem k tomu, jak tě chrání a že je to to jediné, na co se dokážou soustředit, když jsi tu.“ Jess nepatrně vzdorně našpulila rty a ona přistoupila o krok blíž. Významně se na ni zadívala. „Zvažuju, že i přes to všechno vám zkusím pomoct,“ oznámila klidně. „V tom případě to ale bude muset být po mém,“ dodala tónem, který nedával prostor jakýmkoliv dohadům.

Jess zaváhala. Nevěděla, jestli jí má věřit. Jestli se ji jen nesnaží obelhat, aby mě tu nechala… aby mě mohla zabít bez toho, že ona bude u toho. V klidu. Karen nic z těch vnitřních dohadů nevyvedlo z míry.

„Moc dobře víš, jak to vypadalo doteď. Moje pomoc je jediná naděje, co máte. Tak pomysli na to malé a pořádně si to rozmysli.“ Jess ztěžka polkla a stočila bezradný pohled k Mattovi. Ten jen nepatrně pokrčil rameny. Z jeho výrazu bylo jasné jedno. Ani on nevěděl. Jednoduše nevěděl. Co čekat? Cokoliv. Ale zdálo se, že jí by snad pomoc opravdu nabídnout dokázala. Koneckonců to ona tady byla oběť. Moje oběť. Nechávat naživu mě, k tomu ale důvod neměla. Jediný. Sotva by to mohlo být jinak, když ani já žádný neviděl. Možná jsem tedy opravdu šel na smrt. Zbavit se démona a zachránit dívku v nesnázích. To přece dávalo smysl. To bylo přesně to, co se mělo stát už dávno. Když zůstávala v mém smrtícím objetí i pouhou silou přitažlivosti, navzdory tomu, že já se ji dávno nesnažil držet, že jsem se ji naopak pokoušel od sebe odstrčit, někam do bezpečí. Jediná možnost zřejmě bylo vytrhnout ji až z mých studených mrtvých rukou. Proč sakra ne. Proč se bránit něčemu, o čem jsem dávno věděl, že je jediné správné. Rozhodně za daných okolností. Bylo to jako rovnice, ze které mi vždy vycházel jen kladný výsledek. Konec mě. Naděje pro ni. Nejlepší řešení všeho.

„Jess,“ šeptl jsem a jemně se jí vykroutil. Šlo to ztuha, držela mě pevně. Její prsty svíraly látku i sval pod ní a jejich otisk na mně zůstal ještě několik vteřin poté, co jsem se vymanil zpod jejího doteku a ustoupil, abych se na ni podíval. A dal jí znát, že je to v pořádku. Oplatila mi přesně opačným zábleskem v očích, její myšlenky běžely naplno. Napovrch vyplula jedna nevyřčená otázka. Mně ohrožení mého života možná nevadí, ale jí nedokáže být jedno. Měl jsem chuť se trpce ušklíbnout. Ještě stále...

Navzdory jejímu jasnému nesouhlasu jsem jí pokynul směrem ke dveřím. „Běž…“ Jess mi věnovala nesouhlasný, nešťastný pohled. Po několika dalších vteřinách, kdy jsem ji doslova prosil beze slov, ale nakonec vyšla vpřed. Jen na chvíli. Než se prudce otočila zpátky a chytila za ruku Matta, naléhavě.

„Dej na něj pozor…“ Její rty se zastavily v němé prosbě. Co by asi tak mohl udělat? Co po něm chtěla? Aby se se mnou přenesl pryč, když to bude nutné? Stal se psancem? To bych mu nedovolil. I v případě, že by byl takový blázen, a opravdu to chtěl udělat. Že by všechno zahodil, kvůli mně. Nebo spíš kvůli ní... A osobně jsem sázel na to, že tak rád mě neměl. Že na tohle by nestačilo dokonce ani to, jak měl rád ji. Možná byl ještě před pár minutami odhodlaný se za nás prát, ale teď věděl, že Karen pochopila jednu podstatnou věc – nebyl v tom sám. Nemohl dopustit, aby jeho rozhodnutí ovlivnilo i Trishu a Anne. Jess to nejspíš věděla taky. Nemohla to žádat. Něco takového ne. Stačilo už to, že po tom všem se postavil za ni, za nás, chvíli předtím. Každý má své limity. Sklesle sklopila oči, když mlčel. A stiskla víčka k sobě.

„Udělám, co budu moct,“ hlesl však polohlasně. Překvapeně zamrkala, znovu vzhlédla. Po její tváři se posléze rozšířil lehký, váhavý úsměv.

„Děkuju...“ šeptla tak tiše, že jsem to sotva postřehl. Za to jediné, co jí mohl dát.

Když vyšla ke dveřím, Matt se ke mně přiblížil na doslech. „Budu tě hájit, ale…“

„Já vím,“ přerušil jsem ho. „Nemusíš to vysvětlovat. Chápu to. Máš vlastní život… vlastní rodinu. Nic víc bych ani nečekal.“ Krátce mi beze slov oplatil pohled, pak jen lehce přikývl.

„Takže,“ začala Karen, když za Jess zavřela dveře a došla zpět k nám. „Mám několik otázek. A ocenila bych, kdybyste odpovídali hned a narovinu, ušetří to čas.“ Založila si ruce na prsou. „Nejprve to dítě. Předpokládám, že je tvoje,“ přelétla pohledem ke mně. Přikývl jsem. Nemělo cenu zapírat něco, na co už přišla. Karen si s povzdechem prohrábla vlasy. Matt znejistěl, poznal jsem to. Byl připravený na to, že bude muset bránit mě, ale tohle ho rozhodilo. Nějaké zlé tušení, co mu proběhlo myslí. Ani trochu se mi to nelíbilo. Pomalu zavrtěl hlavou.

„Karen... prosím...“ vzmohl se na jediný výdech. Zvedla pohled k němu, pak ho stočila ke mně.

„Nebude první napůl démonské dítě v historii,“ začala, když z mého výrazu pochopila, že tak úplně nevím, o co jde. Čekal jsem, že se to andělům nebude líbit. Tvrdil to i Matt, ale zřejmě nám neřekli všechno. Měli nejen tušení, měli důvod, proč si to myslet. „V minulosti se už párkrát stalo, že někdo z démonů zplodil dítě s lidskou ženou… jako nechtěný následek jejich hrátek samozřejmě,“ znechuceně se zašklebila. „Je jim to jedno. Nepoužívají ochranu, a po jednorázovce se už prostě nestarají. Nevidí důvod. Dle jejich úhlu pohledu, když se něco náhodou uchytí, žena půjde buď na potrat, nebo, což se tak často nestává, porodí dítě, co jim je stejně k ničemu, protože nemá téměř žádné schopnosti. Ale nějaké ano. Kromě chráněné mysli fungující stejně jako ta naše, i nepatrné množství energie po otci. Stačila by na zabití anděla, ale to není tak důležité, protože by se sotva někdo z nich dostal i k nejnižšímu z nás tak blízko a na tak dlouho. Jako nebezpečí byly vždy shledány jen pro možnost zabíjení lidí, protože to koneckonců zvládají i lidé samotní, nic speciálního k tomu nepotřebuješ. A dle předpokladu, že i v nich je od narození zakořeněné zlo…“ Vlastně jsem tušil, co řekne, dřív, než to vyslovila. Krátká pauza, kterou ale předtím udělala, mluvila snad ještě výrazněji než její slova. „Jakmile jsi někoho z nich viděl, zabil jsi ho. Bez otázek...“

Srdce se mi stáhlo při té představě. Jestli se o ty děti nikdo nestaral, neměly žádný výcvik. Dokonce ani ponětí o tom, co se děje. Sebemenší šanci. A nezáleželo na tom, jak staré byly. I v dospělém věku se nedokázaly bránit a nejspíš zemřely, aniž by věděly, proč. V mojí mysli se to okamžitě spojilo s jediným slovem. Jatka. Zvedl se mi žaludek. Vycítila to. A v jejím pohledu se k mému překvapení zalesklo cosi, co se snad dalo nazvat lítostí

„Nestává se to tak často,“ pokračovala. „Nepotkáváme je na ulici každý den, spíš je to vzácný úkaz. Jeden z miliardy. Možná i z většího počtu. Je jich víc než polovičních andělů, vzhledem k tomu, že se démoni nestarají o následky svých činů v tomhle ohledu a spustí se s kýmkoliv, když se jim zachce. Přesto si nepamatuju, kdy jsem o někom z nich slyšela naposledy. A doteď se jejich likvidace bere jako něco normálního. V zájmu dobra a ochrany lidí. Já to ale nikdy neschvalovala. O kolik jsme pak lepší, než démoni? Není správné prostě jen tak zničit, cokoliv se nám nelíbí, aniž bysme kladli otázky… Možná jsem naivní, ale já věřím tomu, že ta lidská část může něco změnit. Že se nikdo nenarodí zlým. Že nemusí být všechny ty děti hrozba. Ale je těžké o něčem takovém přesvědčit ostatní. A je mi jasné proč. Některé ty děti jsou následek znásilnění, jiné strčí do dětského domova, chytí se s pouličními gangy… je toho příliš a prostředí výchovy udělá hodně. Možná proto, že něco démonického v nich opravdu je, se některé z nich skutečně vydají na dráhu zločinu, když to v nich tímhle způsobem vyklíčí. Ostatní jsou pak s nimi strčené do jednoho pytle…“ Skousla rty.

„Řeknu vám něco, co neříkám jen tak kdekomu…“ rozhodla po krátké chvíli ticha. „Moje kamarádka kdysi také přišla k podobně neplánovanému těhotenství, když jsem byla ještě člověk. Rozhodla se, že si to dítě nechá… Bylo to v sedmnáctém století, takže si asi umíte představit, jak se na ni okolí díky tomu dívalo. Neprovdaná a s dítětem kdovíkoho. Její matka původně plánovala těhotenství utajit a pak jí to dítě vzít, jako by se nic nestalo, ale když se to náhodou dozvěděla, utekla z domu, aby k tomu nedošlo. Pomohla jsem jí zmizet. A ona porodila nádherného chlapečka...

Jenže sotva o pár měsíců později mi od ní po služce, která mi tajně předávala její dopisy, přišel další z nich, s tím, že mám okamžitě přijet. Udělala jsem to. A dozvěděla se, že je její dítě mrtvé… Stačilo, aby si ho nějaký cizinec při procházce všiml. Tvrdil při tom, že je to pro dobro všech... zabil ho.“ V očích se jí zaleskly slzy, na pár vteřin stočila pohled k zemi a jen tam beze slova stála. „Až když jsem umřela a stala se andělem, pochopila jsem, že šlo nejspíš právě o tohle. Napůl démonské dítě…“ pokračovala pak, jakmile do plic nabrala o něco hlubší nádech. „Ale prostě nedokážu věřit tomu, že by z toho malého měl vyrůst vrah. Že je to dané pravidlo a neexistuje výjimka. Že kdyby některé z nich strávilo dětství v milující rodině, jako měl on u ní, nemohl by být normální…“ Znovu zvedla pohled ke mně a Mattovi. „Co chci říct je, ano, chci pomoct. Nejen se zachráněním Jessicy, ale i s tím, aby tohle jednou pro vždy skončilo a ty děti dostaly aspoň šanci. Dlužím své kamarádce dokázat, že to, co se stalo, nebylo správné. Dá práci přesvědčit o tom ostatní. Ale pokud to malé bude od začátku v dobrém prostředí, pokud zřejmě i otec dokáže milovat, je to ta nejlepší podmínka. Kdyby se mi podařilo zajistit, že nás to nechají zkusit, že andělský svět udělá výjimku a neodsoudí to dítě hned, mohlo by se prokázat, že mám v tomhle pravdu. A možnost normálně žít by dostali i další podobní.“

A co když je nepřesvědčí? Zdálo se mi jako risk čekat, jestli naše dítě nechají naživu, nebo ne… Byl to risk, do háje! Musela jim to říkat?

Zadívala se mi do očí a já měl pocit, jako by mě dokázala prohlédnout skrz na skrz. Na rozdíl od Raffaela to nebylo tak nepříjemné. Ale to tenhle vševědoucí pohled uměli všichni na nejvyšších pozicích?!

„Je lepší jim to říct, než to zatajit,“ upozornila mě. Zřejmě odhadla, na co myslím. „Nemůžeš spoléhat na to, že na to dítě nikdo nepřijde. A kdyby zjistili, že jsme jim to zatajili, neváhali by a neměli by ani důvod poslouchat. Říct to narovinu je jediná šance… Já se svými lidmi i ostatními nejvyššími anděly promluvím,“ ujistila mě. „Přece jen mám nějaké slovo. Jen jsem do téhle chvíle neměla možnost prokázat, že mám pravdu. Dokážu být dost výmluvná, když chci. Slibuju, že udělám, co budu moct.“ Nechtěl jsem to přiznat sám sobě, protože dovolit si třeba i jen nepatrnou úlevu bylo zrádné. Přes svoji snahu jsem však uprostřed hrudi ucítil záchvěv lehkosti. Chtěla se zastat našeho dítěte. Co bude se mnou, na tom už vůbec nesešlo.

„Děkuju,“ vydechl jsem.

„Ještě mi neděkuj,“ zavrtěla hlavou. „K ničemu nám to nebude, i jestli se mi to povede, dokud nezrušíme smlouvu a tím nezajistíme, aby to malé vůbec přežilo. Je tu nějaká další šance, jak se k ní dostat?“ Vlastně byla. Jessičino setkání zatím nedohodnuté na určité datum a čas. Raffael jí měl přinést ukázat dodatek potvrzující, že každá smrt z jejích rukou prodlouží lhůtu, že se v tom neskrývá nějaký další podvrh jako například to, že se tak stane jen prvně. Už jsme přemýšleli, jak toho využít, ale vzhledem k tomu, že sami jsme se snahou smlouvu mu vzít neuspěli ani na poprvé…

„Dobře,“ přikývla, když jsme ji obeznámili se situací. „V tom případě dohodneme setkání. Ale nemůžeme si dovolit, aby to ani tentokrát nevyšlo. Proto svolám pár svých zkušenějších nejbližších podřízených a obeznámím je se situací. Pokusím se je přesvědčit, aby pomohli. Tohle není obvyklý typ mise, takže bude záležet na jejich rozhodnutí, jestli do toho půjdou s námi. A aby se rozhodli, budou muset vědět všechno. Čímž se dostávám k další podstatné otázce.“ Pohlédla mým směrem. „Je tu něco, co bych o tobě měla vědět?“ zeptala se věcně, bez náznaku emocí. „Protože dokážu bez důkazu věřit tomu, že někdo, kdo je démon jen napůl, může žít normálně. Ale plnohodnotný démon, to je něco jiného. Chci vědět, jak na tom jsi.“ Nepatrně jsem polkl. Jenže na tom, co udělá se mnou, jednoduše nesešlo. Opravdu ani v nejmenším. Proto jsem taky Matta posunkem umlčel, když chtěl zřejmě něco říct. Pokoušet štěstí a tajit jí tuhle skutečnost? Ne. Rozhodla se pomoct a já nehodlal riskovat, že si to rozmyslí, až jistí, co se se mnou děje a že jsme jí to neřekli.

„Mám… touhu zabíjet a ubližovat,“ začal jsem tedy neochotně. „Něco, jako co kvůli mně prožívá i Jess... Snažil jsem se to potlačit, ale nejde to. Když dlouho nezpůsobím bolest, dožene mě to, zatemní mysl, převezme kontrolu... nakonec se nedokážu ovládat.“ Jako potřeba naplnit vyschlou studnu. Za každou cenu.

Po mém přiznání jen přikývla. Sklesle, ale nepřekvapeně. „Zeptala bych se, jak jste to řešili, ale vzhledem k tomu, že jsi pár týdnů zpátky vzal úkol za Allysu, hádám, že jsem si to domyslela,“ sklouzla pohledem k Mattovi. S povzdechem zavrtěla hlavou. „Jak často se to stává?“

„Zhruba jednou za čtrnáct dní,“ odpověděl Matt dřív, než jsem to stačil udělat já. Ano, dávno jsme museli snížit rozestupy. Tři týdny jsem vydržel v klidu jen napoprvé, po vybíjení se na několika životech v období mojí nepříčetnosti. Od té doby už ke mně čas tak štědrý nebyl. Týden byl v pohodě, druhý týden se to pomalu začalo projevovat, ale ještě se to dalo zvládnout.

Aspoň to jsem jim řekl.

Karen jen lehce kývla. „Měla jsem si všimnout, že se něco děje... Ale jak to, že jste se ty a Alyssa na misi prohodili jen jednou?“ Matt nevesele pokrčil rameny.

„Buď jsi zavolala v době, kdy jsme byli k dispozici oba, nebo právě ten z nás, co zrovna nebyl zesláblý. Štěstí,“ zhodnotil prostě. Potřásla hlavou.

„A to jste to takhle chtěli dělat stále?“ nevěřila. „Ethane, to štěstí by vám sotva vydrželo napořád. Jedno zastoupení možná ještě podezřelé není, ale dříve či později byste k tomu byli nuceni víckrát, a to už by mi neuniklo, že je na tom něco divného. A kdyby se to stalo už dávno, bylo by to naopak lepší, protože bych zjistila, co se děje, daleko dřív a netlačil by nás čas.“ Matt provinile sklopil oči. „Jessica o tom ví?“ zeptala se Karen po chvíli ticha.

„Ne,“ vydechl jsem. „A rád bych, aby to tak zůstalo…“

„To bude nejlepší,“ souhlasila. Už tak toho má ta holka dost…“ Krátce se odmlčela. „Dřív, než budeme dělat cokoliv dalšího, musíme se tedy zbavit téhle hrozby.“ Přes mou snahu mi vyschlo v ústech, nepatrně jsem polkl. „Nemyslím tím zabít tě,“ opravila okamžitě můj závěr. „Ani to by jí nepomohlo. Potřebuje tě. A my potřebujeme, aby ses účastnil té schůze s mými podřízenými, abychom se jim pokusili dokázat, že i jako plnohodnotný démon můžeš cítit lásku, takže to dítě toho bude schopné taky. Doufejme bez těch vedlejších efektů…“ Její výraz jasně dával znát, že můj problém je naneštěstí problém i v tomhle ohledu. Přesně to nejspíš všechny napadne. Že to malé to zdědí. „Později se pokusíme něco vymyslet, teď se ale musíme soustředit na něco jiného. Potřebujeme ale najít alespoň dočasné řešení téhle situace, než opravdu vyřešíme, co s tím…“ Zamyslela se, skousla rty. „Obávám se, že budete muset pokračovat v tom, co jste začali, pokud jste stále ochotní to podstupovat,“ oznámila pak. „Musíme udržet to nutkání pod kontrolou. Ale je tu ještě jedna věc. Naneštěstí většina i tak Daniela uvidí jako nebezpečné zvíře, alespoň zezačátku. A to dokážeš tolerovat jen, když je pod zámkem. Tak daleko bych to zase nebrala. Ale to, že na něj někdo musí dohlížet, je jasné. Neustále, bez ohledu na to, jestli se mu právě bude dát věřit, nebo ne. Ráda bych taky, abys souhlasil s jednou věcí,“ dodala pak přímo ke mně.

„S čím?“ zeptal jsem se.

„S tím, že ti zabráníme v přenosu,“ osvětlila a opatrně čekala, jak zareaguju. Jo, představa, že budu takhle vydaný na milost a nemilost nebyla zrovna příjemná. A co když to někdy budu nutně potřebovat? Takhle budu ještě víc k ničemu než doteď. „Je to jediná šance, jak všechny přesvědčit, že tě udržíme pod kontrolou, zůstaneš nám na očích, a tím pádem se nic nestane,“ podotkla. A měla pravdu, sakra. Kdybych se utrhl, takhle mě zpacifikují snadněji a nikam jim nezmizím… I vzhledem k tomu, že tak nebude tolik hrozit, že bych někoho napadl, to bylo jen správné.

„Dobře,“ přikývl jsem tedy. Nepatrně nadzvedla koutky rtů.

„Ethane, byl bys tak laskav a ujal se toho? Včetně kontrolování lhůty, za kterou se ta schopnost obnovuje, a opakování procesu, aby se to nestalo? Vzhledem ke svým dalším povinnostem ho na rozdíl od vás nebudu mít na očích dvacet čtyři hodin denně. Můžu, doufám, předpokládat, že ten úkol budeš plnit svědomitě?“ Lehké pousmání mu dalo najevo, že mu ten kiks odpouští a nic to mezi nimi nemění. Ale radši by ji neměl pokoušet a ještě někdy vyvést něco podobného. Kdokoliv z nich. Po jeho tváři přelétla úleva, ihned kývl. Jakmile pak z jejího pohledu vyčetl, že přesně na to čeká i teď, přešel blíž ke mně. V jeho očích jsem postřehl záblesk provinilosti při myšlence, k čemu se chystá. Ušklíbl jsem se.

„Nebuď tak melodramatický. Je to potřeba a já souhlasil. Když to já, ke všemu ve větším měřítku, dělám tobě, taky to neřešíš. Nejsem z cukru.“ A tohle na rozdíl od jeho případu opravdu nic není. Oplatil mi úšklebek.

„Jen jsem nechtěl, aby sis myslel, že mě to těší,“ utrousil. Pak přiložil dlaň na správné místo na hrudi. Skousl jsem zuby v očekávání záchvěvu bolesti. Ve chvíli, kdy konečně přišel, jsem sebou přesto trhl. Ale tohle trvalo jen vteřinu. To stačilo. Ani jsem nestihl vykřiknout, i když se tomu sotva dalo zabránit téměř okamžitě po vstupu energie do těla, bez ohledu na vaši vůli. A bylo po všem. Kdyby se tak i další nesnesitelné bolesti přehnaly během vteřiny, namísto toho, aby zůstávaly na dosah. Jako přízrak, co šedým mrakem zastiňuje dny. Ze kterého jsem měl opět nutkání bláhově vyhlédnout ven a hledat lepší zítřky, o kterých jsem si ani nebyl jistý, jestli opravdu existují.

Doufat bylo zrádné. Ale zakažte si čekat alespoň to nejmenší zlepšení, když vám někdo jako tomu nejubožejšímu žebrákovi vtiskne do ruky minci. Dokud ji máte v ruce, budou vám v hlavě probíhat všemožné způsoby, jak by se dala využít. Jídlo, pití teplo. Budete ji s úsměvem tisknout k dlani až do chvíle, co zjistíte, že si za ní nekoupíte téměř nic a stejně zase skončíte, kde jste začali. I v případě, že přesně to vlastně předem tušíte.

Jessica

Nervózně jsem přecházela po chodbě, sem a tam. Občas jsem se přitiskla ke dveřím a snažila se zjistit, o čem se baví, ale byl tu takový hluk, že jsem neměla šanci. Sakra! Skousla jsem rty, nervózně propletla prsty. Musí to dopadnout dobře. Jednoduše musí.

Jako by se tak někdy v poslední době stalo. Ohledně čehokoliv.

Násilím jsem odehnala tu myšlenku pryč. Myslet na to, tak se už určitě zblázním. A právě ve chvíli, kdy jsem začínala mít pocit, že se mi to povede tak jako tak, se konečně otevřely dveře. Moje oči rychlostí blesku přelétly po místnosti, abych zjistila to nejdůležitější. Matt a Daniel byli oba v pořádku. Oddechla jsem si, spadl mi kámen ze srdce. Ale co se za těmi zavřenými dveřmi odehrálo?

Stručně mě do toho zasvětili. A myslí mi záhy v ozvěnách tepalo jediné. Opravdu bude bojovat za to, aby naše dítě přežilo… Ona… zatočila se mi hlava, nedostávalo se mi kyslíku. Taková nálož naděje, kde ještě před chvílí nebyla žádná, působila stejně jako záplava na poušti. Musela jsem si sednout, abych se z toho nesložila. Daniel byl okamžitě u mě a pomohl mi na nedalekou židli dosednout o něco jemněji, než by se mně samotné povedlo. Chytil mě za ruku, starostlivě si mě prohlédl. Mě a moje bříško. Jo, podobné záchvaty slabosti se mu logicky nemohly líbit. Ale já se nezmohla na nic, kromě unaveného váhavého pousmání. Konečně jsme zase měli něco. Někoho na naší straně, co nás vytáhl z bezmocnosti. Ji! Nemohla jsem tomu uvěřit…

„Ten váš předchozí plán by nebyl tak špatný, kdybyste měli víc síly. Zvlášť pokud se mi podaří přesvědčit alespoň pár dalších, budeme mít větší naději na úspěch… I když náš úkol bude o něco složitější,“ pokračovala Karen ve vysvětlování a já ji sotva vnímala. „Bylo by sice nejspíš bláhové myslet si, že tu smlouvu přinese přímo na místo, když se tak nestalo ani minule, ale pokud se nám podaří dostat Raffaela, snad se nějak dostaneme i k ní. Můžeme jen doufat, že se zničením fyzické smlouvy se zruší i závazky s ní spojené, nikdy jsme do podobné situace nedostali, nevíme, jak to funguje. A Daniel v tomhle ohledu není o nic moudřejší než my sami, bylo to mimo jeho pravomoc.“ Tohle jsem snad už účelně naprosto vypustila z hlavy. Ne, nebylo bezpečné nepočítat s tím, že to tak jako tak nevyjde. Že tohle ještě nic neznamená, že zdaleka nemáme vyhráno. Jenže já potřebovala alespoň jeden den odpočinku od toho všeho. A právě teď jsem měla možnost. O tom, co bude, když selže i tohle, můžu přemýšlet zítra… „Ještě předtím ale musím zařídit pár věcí, takže je ještě čas, než budeme moct něco udělat,“ zhodnotila po chvíli Karen a stočila oči ke mně. „Co kdybysme toho využili k tomu, že se konečně podíváme, jestli je miminko v pořádku?“ pousmála se. „Nebudu vás soudit za to, že jste zanedbali všechny kontroly, protože to je v současném stavu pochopitelné a navíc jen logické, když se nedá předpokládat, jestli by lidský doktor neviděl něco, co nemá. To u mě ale nehrozí, takže myslím, že je nejvyšší čas se na to malé podívat.“

Teprve teď jsem jí znovu dokázala naplno věnovat pozornost. Zatajil se mi dech. A zřejmě jsem nebyla jediná, koho tím naprosto zaskočila. Nejen touhle nabídkou. Tím vším. Bylo to doslova, jako by se celý svět otočil o sto osmdesát stupňů. Skok z beznaděje přímo do prvního záblesku první skutečné šance, kterou jsme měli. Z toho, co vypadalo jako další z katastrof, se vyklubalo to nejlepší, co nás za poslední měsíce potkalo…

„No?“ ozvala se znovu po chvíli ticha a v jejím hlase zaznívalo nepatrné pobavení, „jsme v nemocnici, já se vyznám i v tomhle, můžeme to rovnou zkontrolovat. Co, tatínku, jdeš s námi, nebo ne?“ Když se s těmihle slovy otočila k Danielovi, neubránila jsem se úsměvu. Stejně tak on se nepatrně zarazil, v očích se mu mihl zvláštní záblesk. Jeho pohled zněžněl, modré hlubiny se zaleskly. Lehce pootevřel rty, ze kterých nic nevyšlo, a stejně tak jemně nakrčil obočí. Koutky rtů se mu posléze nepatrně, váhavě nadzvedly a i přes to všechno kolem se zdálo, jako by po těch slovech roztál. To celé trvalo sotva pár vteřin, než se přiměl vzpamatovat a přikývl. „Výborně,“ zhodnotila, „tak jdeme na to…“

Gel příjemně studil na kůži a já zvědavě natahovala krk a snažila se na obrazovce něco zachytit snad ještě dřív, než to vůbec šlo. Karen mě musela napomenout, abych ležela trochu v klidu, ale usmívala se u toho. A pak jsem toho drobečka konečně uviděla... Hned v první vteřině jsem si byla jistá, že na světě nemůže existovat nic krásnějšího. Oči se mi naplnily slzami, když jsem se jimi vpíjela do obrazu před sebou. Karen mi ukazovala, kde má hlavičku, ručičky… Viděla jsem, jak se pohnulo, a šťastný úsměv rozzářil mé rty. Myslela jsem, že z přemíry náhlého štěstí zapomenu dýchat, když jsem na dlani ucítila Danielův dotek. Chytil mě za ruku, jemně, na tváři stejně rozněžnělý výraz jako já sama. Oplatila jsem mu stisk, než jsme se oba zadívali zpět na přístroj vedle nás.

„Tak jo, všechno je v pořádku, těhotenství zřejmě probíhá, jak má,“ oznámila nám Karen s pousmáním. „Chcete znát pohlaví?“ zeptala se pak a úplně mě tím zaskočila. Nad tímhle jsem nějak nepřemýšlela. Nejistě jsem přelétla pohledem k Danielovi. Nadzvedl koutky úst v úsměvu a vtiskl mi letmý polibek na hřbet dlaně.

„Je to na tobě,“ ujistil mě, že se přizpůsobí. Skousla jsem rty, a po chvíli přemýšlení zavrtěla hlavou.

„Ne… asi si to radši nechám jako překvapení.“

„Dobře,“ přikývla a podala mi ubrousek, abych si mohla setřít gel z kůže. A já jen žasla nad tím, jak se všechno náhle zdálo krásné. Jak jsme se mrknutím oka dokázali přesunout ze smrtící zimy přímo doprostřed letního tepla. Myslela jsem, že snad musím jen snít. Po nekonečně dlouhé době jsem se konečně cítila opět alespoň trochu šťastná…

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek temna - 17.: