OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 23.

08.12.2015 (14:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 621×

Raffael vpadl do své pracovny jako velká voda, až za ním práskly dveře.

„No, no, trochu civilizovanosti,“ napomenul ho v tu chvíli známý hlas. Prudce se otočil směrem, odkud vycházel.

„Co tady děláš?“ sykl na muže ležérně opřeného o stěnu. Ten jen pokrčil rameny.

„Znáš to, poflakuju se kolem, řídím svoji skupinu, zjišťuju, že můj starý kámoš začíná bláznit… Běžný den.“

Raffael se zamračil. „Nikdo se tě neprosil o tvoje názory.“

„Možná ne, ale měl by,“ namítl. „Víš přece, že mi vždycky šlo o tvoje dobro,“ dodal pak a nepatrně nakrčil obočí, zatímco naklonil hlavu na stranu.

Raffael semkl rty. „Já jsem v pohodě.“

„Že to tak ale nevypadá,“ poznamenal. „Jeden z mých démonů tě při tom řádění náhodou viděl a poznal. Nic proti masovému vraždění, ale ty se takhle obvykle nechováš. Ne takhle krvelačně a v takovém množství. Nediv se, že mi to dělá starosti.“

„Zatraceně, Pete, říkám, že mi nic není,“ odsekl prudce. Pete mu jen věnoval významný pohled. Raffael v duchu zaklel a trhl hlavou stranou od něj, než vyšel ke stolu. Opřel se o něj dlaněmi, snažil se uklidnit rozbouřenou hladinu svého nitra. Kdysi si přísahal, že už nikdo nikdy neuvidí jeho slabost. A ten pitomec teď musel být tady.

„Víš,“ ozval se Pete kdesi za jeho zády, „mně osobně by to, že ztrácíš soudnost a potřebuješ se vybít, mohlo být fuk, ale ostatní… Tohle pro tebe není zrovna vhodná vizitka. Nenapadlo tě, co si o tobě pomyslí tví démoni nebo další z nejvyšších? Něco tu řídíš, nezapomeň. Myslíš, že ostatní potěší, že to tu klidně necháš pár dní bez pořádného velení, zatímco si někde vyléváš svůj vztek? Vím, o co jde. Ale reaguješ přehnaně.“

„To bych podle tebe měl nad takovu zradou mávnout rukou?“

Pete se ušklíbl. „O Marcovi jsem nemluvil.“ Když mu Raffael věnoval tázavý pohled, protočil oči. „Říkal jsem, že vím, o co se jedná. Doopravdy jedná. Nemohl jsem tě přece nechat úplně bez dozoru. Je mi jasný, že ti jde hlavně o tu záležitost s Raulem. Nedělej z toho takovou tirádu. Najdeš si jinýho.“ Raffael nebyl z jeho poznámky příliš nadšený. Semkl rty a propálil ho očima. Pete si však jen odfrkl. „Prosím tě. Nemusíš reagovat tak nabručeně, ani to popírat. Nebo snad myslíš, že mi to nedošlo? A neřekl jsem přece nic ani tenkrát, když jsme ještě byli lidi a společnost neměla tak uvolněné myšlení. Měl bych s tím začínat teď, když to dávno tolerují i andělé? Nebudu přece víc zpátečnický, než oni. A jestli se ptáš, jak jsem přišel na to, že jde zrovna o Raula, snadná odpověď. Vždyť to bylo bijící do očí. Všiml by si toho každý, kdo není úplně slepý… což jsou očividně všichni kromě mě,“ zavrtěl nechápavě hlavou. „Ostatním můžeš namlouvat, že byl tak hrozně důležitý pro svůj intelekt, nebo kdovíco, ale já tě znám dost dlouho na to, abych tě prokoukl, víš? A došlo mi i něco, co tobě zřejmě ne. Ten chlap s tebou manipuloval. Využíval tě. Zrovna tebe. Doteď nechápu, že jsi mu to dovolil. Upřímně, bez něj ti bude líp.“

„Tohle není jenom o něm,“ odsekl Raffael ve snaze se bránit.

„Vážně ne?“ nadzvedl Pete obočí, „ani jsi teď neřekl jeho jméno. A tahle trestná výprava taky propukla úplnou náhodou zrovna po zjištění jeho smrti, co?“ Raffael zavrčel. „Nevrč na mě,“ odpověděl Pete klidně. „Jestli se chceš prát, tak prosím. Víš, že tě vždycky porazím. Koneckonců, to já tě to naučil.“

„To bylo pár staletí zpátky, myslíš, že jsem se nenaučil něco dalšího?“

„To nic nemění na tom, že mám v tomhle ohledu náskok.“ Ten jeho úsměv mu vážně lezl na nervy.

„Dej mi pokoj,“ odsekl.

„Nemyslím si.“

„Proč se, sakra, tolik staráš?!“

„Cítím za tebe odpovědnost.“ Raffael si odfrkl. „Jestli ti tohle vysvětlení nevyhovuje, nerad bych, abychom o jednoho z nejvyšších přišli kvůli tomu, že jedná impulzivně a nechá se strhnout vztekem,“ doplnil tedy.

„A to mi říká někdo, kdo kdysi zabil chlapa jen proto, že ho nazval chlípným prasetem, což jsi navíc mohl čekat, když jsi chvíli předtím byl v posteli s jeho manželkou?!“ nevěřícně rozhodil rukama, zvýšil hlas.

Pete škubl koutkem rtů. „To ale uškodilo jen jemu, ne?“ podotkl. „Navíc, hlavní je to, že ty tohle běžně neprovádíš. Takhle riskovat kvůli jednomu nahraditelnému démonovi?!“ vynadal mu. Jako malýmu klukovi. Pak zavrtěl hlavou. „Chápu, že tě to vyvedlo z míry. Víš, proč to bolí? Protože jsi porušil základní pravidlo a k někomu přilnul, dovolil jsi, aby se k tobě někdo dostal. I když se snažíš tvářit, že to máš pod kontrolou, není to tak. Jako bys nevěděl, jaká pitomost to je. Dovolit si podobné slabé místo. Už přiznat city sám sobě je nebezpečné, natož někomu jinému. Co bys dělal, kdyby na to někdo přišel? Jasně, jsi vůdce svojí skupiny, ale to neznamená, že můžeš ignorovat názory ostatních nejvyšších. Chceš, aby si mysleli, že jsi slaboch? To ti zrovna já musím už zase vysvětlovat, že všechno zahodit kvůli něčemu, jako je láska, je naprostá pitomost? Užít si, to beru, proti tomu nemám ani to nejmenší. Ale jenom to. Nic víc. Myslel bych si, že zrovna ty budeš chytřejší. Jenže tvůj problém je, že se sice navenek skrýváš za ledovou krustou a chladnou logikou, ale uvnitř se dost často necháš řídit emocemi víc, než jakýkoliv démon. Celé to moc prožíváš…“

Raffael na něj chvíli jen nevěřícně zíral. „Moc to prožívám?!“ zopakoval pak. „Když vynechám to, co mi tu pořád předhazuješ, ten parchant nás, mě, zradil.“ Vycítil jsem vlnu nenávisti mým směrem. „Dovolil si jít proti mně. Víš, že něco podobného netoleruju. Podle tebe mu mám snad zamávat na rozloučenou?! A vůbec, když ti jde o to, jak před ostatními vypadám, nenapadlo tě, že mi na pověsti nepřidá ani to, že se jeden z mých podřízených, teď už bývalý, začal pachtovat s nepřítelem a jen jeho vinou padl jeden z mých nejvýše postavených mužů?!“ Při vzpomínce na Raula se mu proti jeho vůli zadrhl dech a sevřelo nitro. Stiskl ruce v pěst, a skousl zuby, aby potlačil ten tlak, který jím právě projel. Sotva se vrátil od poslední oběti, ale zřejmě to nestačilo, aby se toho tíživého pocitu konečně zbavil. Věnoval Petovi ledový pohled a beze slova zamířil k jedné ze skříněk opodál. Vytáhl karafu, nalitou skleničku do sebe obrátil na jedno polknutí.

„Nechtěl bys trochu brzdit?“ ozval se Pete, když karafa opět dopadla zpět na místo poté, co si podruhé dolil.

„Stejně se nemůžu pořádně opít, tak co,“ odsekl. Démonské tělo vstřebalo alkohol pomalu dřív, než začal účinkovat. V duchu nad tím zaklel a ohodnotil to jako další ránu vůči sobě.

„To je jen dobře,“ zhodnotil Pete. „Už i bez toho mi totiž momentálně začínáš silně připomínat otčíma.“

Sklenice se mu roztříštila v dlani, jak mnohonásobně zesílil stisk. Ostré úlomky skla se zařízly do kůže a on pevně semkl rty. Nevnímal ani rudou, která se záhy začala prodírat na povrch, ani zlatavou kapalinu, co se už pomalu vsákla do koberce. Jeho slova mu do nitra vyslala odpor, šířící se odkudsi z hrudi do celého těla. Snad několik úderů srdce zůstal bez hnutí stát, než se k němu prudce otočil. „Tohle už nikdy neříkej,“ varoval ho. V očích se mu zablesklo, když pomalu a s důrazem vyslovoval ta slova.

„Tak mi k tomu nedávej důvod,“ opáčil. Moc dobře věděl, co s ním jeho poznámka udělá. Že jestli ho něco přiměje se probrat, je to tohle. Věděl, že i po všech těch letech je to pro něj citlivé téma. Něco, s čím se nikdy nevyrovnal, ne zcela, navzdory tomu, že se tak tvářil. Zůstalo to v něm, i když hodně hluboko. I když by to nepřiznal. Kromě chvílí, kdy to přiznával sám sobě, připomínal tu nejlepší část. Jen čas od času. Nechával oběť vykrvácet stejně jako jeho. Netušil, proč si ten zvyk uchoval. Zcela zabít přece obecně přinášelo největší blaho. Ale ať to znamenalo cokoliv, cítil se u toho tak dobře… rozhodně nehodlal přestávat. Pár posledních dnů to ovšem bylo něco zcela jiného. Spíš se to dalo přirovnat k likvidaci jako na běžícím pásu. Ale představa, že by se z něj stal stejný barbar, jako byl on… Ne. To rozhodně ne.

Pete spokojeně nepatrně nadzvedl koutky úst, zatímco Raffael nabral do plic o něco prudší nádech a krátce zavřel oči. Získat zpět rovnováhu… Jasně. Nedovolí, aby ho to zničilo. „Necháváš to být?“ ujišťoval se.

Střelil k němu pohledem. Věděl, že by měl. Pomstu už měl tak jako tak. Ale nebylo to dost. „Ten parchant by si zasloužil o hodně víc,“ sykl. „Pitomé pravidlo, že není možné energií zranit vlastní druh. Ani netušíš, jak rád bych mu tu neskutečnou bolest vlastnoručně způsobil. Samozřejmě bez toho, abych ho zabil, protože to by to měl moc jednoduchý.“

„Jo, to je teda nevýhoda,“ souhlasil Pete. „Nic ve zlým, ale nikdo u nikoho nezažil neposlušnost v takovém měřítku, jako ty. Nejspíš to bude tím, že jsi na ně moc měkký,“ připomněl mu znovu to, co mu vyčítal už několikrát, a významně nadzvedl obočí. „Stejně, bylo by fajn nemít tak omezené možnosti. Někdo s andělskou energií by se někdy k zajištění kázně hodil.“ Raffael se jen ušklíbl. Vítej do utopie. Andělé jsou možná naivní cvoci, aby z dobroty srdce přijali mezi sebe démona, ale aby oni přešli na druhou stranu, je maximálně nereálný…

„Ale no tak,“ nakrčil Pete po chvíli obočí. „Neber si to zle, ale něco takového, jako jsi udělal s Marcem, jsi přece zkoušel poprvé. On měl být anděl… To je jako vinit Frankenstainovo monstrum za něco, co provedlo. Byl to experiment, sotva jsi věděl, co se může stát.“

„To ho jako ospravedlňuješ?“

„Vůbec ne. Jen říkám, že by sis z toho měl vzít poučení a prostě jen pokračovat dál. Svoji pomstu už máš. Neriskuj zbytečně nic dalšího.“ Raffael si odfrkl. Neriskuj…

Napadlo ho, že jsme třeba našli nějakou podporu, tenkrát, když se s námi měl vidět poprvé. Proto si s sebou taky někoho vzal. Když jsme ale přišli jen my, ve chvíli, kdy šlo o všechno, pochopil, že v tom jsme sami. Takže jaké riskování?

„Myslím to vážně,“ trval na svém Pete a přišel blíž. „Radím ti pro tvoje dobro, nech to za sebou. Dřív, než tě to zničí. Jakýmkoliv způsobem.“ Díval se na něj, dokud ho nepřiměl spojit pohled s jeho. Pak se jen zašklebil. „No, už jsem tady prokecal dost času. Půjdu taky něco dělat,“ rozhodl. Raffael ho nezastavoval. Věděl, že řekl všechno, co chtěl. Stejně asi tak nějak tušil, že i když to neříká, nebo říká, ale tím stylem, že to zní jako lež, má opravdu starost. Svým vlastním specifickým způsobem. Koneckonců spolu strávili celý život, víceméně. Po takové době si připadali skoro jako bráchové. A Pete to byl skoro schopný přiznat. Ale měl pravdu, jak si uvědomil. Vážně by to raději měl nechat být…

Nechal by, kdyby mu Jess neposlala tu zprávu, že se s ním chce sejít. Tomu se nakonec nejspíš prostě odolat nedalo… Ještě o něco to všechno zhoršit.

Tím spíš, že by ho nenapadlo, že podporu získáme až pak... I tak ale naposledy nepřišel sám, protože čekal, že se o něco zase pokusíme. Naštěstí to nestačilo. Nikdo, dokonce ani on, nebyl neporazitelný...

Zbystřil jsem, když jsem si uvědomil, že po Petově odchodu semkl rty a střelil pohledem ke knihovně. Ke knihovně, za kterou se skrýval velký trezor naplněný smlouvami. Včetně té Jessičiny… To bylo přesně to, na co jsem čekal. Rychle jsem ještě prolétl zbytek až do jeho zajetí a vnímal při tom jedinou věc. Nepřesunul ji. Zůstala tam…

Ztěžka jsem vydechl a otevřel oči. Zavrávoral jsem, opřel se o konec stolu, na kterém ležel. Jo, tohle mi dalo zabrat. Okamžitě jsem na sobě ucítil Mattův starostlivý pohled. Nereagoval jsem na něj, jen jsem krátce polkl.

„Mám to…“ vzdychl jsem úlevně.

---

Anne nebyla moc nadšená, když zjistila, co jsem posledních pár hodin prováděl. Trvalo to tak dlouho… ani jsem si nevšiml. Čas ubíhal jinak. A já neměl kdy zkoumat, kolik je. Uprostřed snahy proniknout do jeho vzpomínek a následně se nezhroutit pod silou, jakou mě to zasáhlo. Někdo, kdo je v něčem podobném zběhlejší a není tak slabý jako já, by s tím nejspíš takový problém neměl, ale to nebyl můj případ. Už jsem se nedivil, že se mě Matt tolikrát starostlivě ptal, jestli jsem v pohodě. Jestli si nechci na chvíli odpočinout. Stejně starostlivě se na mě teď dívala i Anne. Byla nejspíš nervózní už z toho, že jsem byl tam dole. Natož tohle… Skenovala mě pohledem jako doktor prohlížející pacienta a hledající symptomy zhoršení. Ale já byl v pohodě. Zatím. A myšlenka na to, že konečně budeme mít možnost Jess zachránit, mě držela nad vodou.

Karen se vrátila krátce po tom, co ji zavolali. Spolu s Mattem, Trishou, Šimonem a Anne pak vyrazili na místo, které jsem jim popsal, jakmile to šlo. Bylo lepší vzít si s sebou co nejvíce lidí, přeci jen se chystali vloupat právě do jeho domu. Mohl tam mít nějakou ochranku... nebo cokoliv. Ale vzít tu smlouvu a zase zmizet, to bylo vzhledem k tomu, že ode mě znali i kombinaci zámku, záležitost maximálně pár minut. Přesto jsem si oddechl, když se konečně vrátili. Jessica právě spala, takže jsem se předtím opatrně, abych ji nevzbudil, přesunul do obýváku ve snaze tu chvíli, až se objeví, nepropást.

„Našli jste ji?“ vyhrkl jsem hned.

„Ano,“ přikývla Karen. „Ale…“ Nejistě sáhla do kapsy a sevřela smlouvu mezi prsty.

„Ale co?“ naléhal jsem a projelo mnou špatné tušení. Sklesle k ní stočila oči, než prudce trhla, jako by se ji snažila roztrhnout. Nic se nestalo. Zamrkal jsem. Trvalo snad několik vteřin, než mi to došlo. To, co to znamená.

„Zkusili jsme to hned na místě, plnou silou, ale ten papír zůstává dokonale neporušený,“ potvrdila moje obavy. Jak bylo něco takového možné?

Jak bylo možné vůbec cokoliv, co se týkalo našich dvou druhů.

Bylo to chráněné… To, sakra, ne!

„Třeba se to dá zničit nějak jinak…“ navrhl jsem chabě. Šimon vytáhl z kapsy zapalovač, škrtl a bezvýrazně přiložil plamen k papíru.

Nic. Absolutně nic.

„Můžeme ještě zkusit skartovačku, dynamit nebo cokoliv tě napadne, ale mám takové tušení, že to nepomůže. Tohle se vymyká čemukoliv, co známe. Ani jsme nemohli tušit, že je něco takového možné.“ I když mluvil věcně, něco sotva postřehnutelného v jeho výrazu mi dávalo znát, že ani jemu to není tak úplně jedno, přesto, jaký postoj k tomu všemu měl. Jenže si taky nemyslel, že by byla možnost s tím něco udělat.

Krucinál! Ne, něco existovat jednoduše musí!

Semkl jsem rty, okamžitě vystřelil na nohy ze sedačky, na které jsem seděl, a cestou popadl Matta, aby šel se mnou. „Co chceš dělat?“ nechápal.

„Znovu se vloupat do hlavy toho parchanta a zjistit, jak tu zpropadenou smlouvu sprovodit ze světa,“ sykl jsem. Zastavil jsem se, věnoval mu vážný pohled. „Pomůžeš mi, nebo ne?“

„Jsi si jistý, že to zvládneš hned teď?“ starala se Karen. Skvělý. Zřejmě jí stačil vykecat, jak mě to sebralo. Chybělo jen, aby se svými obavami přispěla i Anne, i když ta se na mě dokázala starostlivě dívat dostatečně důrazně i sama. Střelil jsem k nim pohledem plně dávajícím najevo, že je to nemusí zajímat, protože mně samotnému je to ukradený. Zbývalo ještě pár dní, než prodloužení smlouvy vyprší, ale na tom vůbec nesešlo. Nemínil jsem tu jen tak sedět na zadku. Matt mě už znal dost na to, aby mi to ani nezkusil navrhnout.

Prudce jsem rozrazil dveře a naprosto ignoroval Raffaelův úšklebek, když pochopil, co jsem zjistil a jak to teď dopadlo. Sevřel jsem ruce v pěst, švihl pohledem k Mattovi. Bez dalšího pobízení přistoupil k němu a vyslal mu do těla energii, aby mi opět usnadnil snahu dostat se přes jeho zábrany. Když jsem konečně po bolestivé snaze prorazil dovnitř, s prudkostí valící se vody jsem zkoumal každé zákoutí. Jak zničit tu smlouvu… Krucinál!

On mohl. On to dokázal.

Zlostně jsem zavrčel, když jsem pochopil, že přesně tohle věděl. To, že s tou smlouvou stejně nic nemůžeme udělat. Právě z toho důvodu by nám ji s naprostým klidem tenkrát mohl opravdu dát, kdyby šlo všechno podle plánu. I kdyby se nám výměnou podařilo se jí zmocnit, k ničemu by nám to nebylo. Celou dobu se v tom vědomí vyžíval. A schválně nám neřekl, kde ta smlouva je teď, abychom na to všechno přišli až takhle pozdě, když nebyl čas. Vypočítavej parchant!

On mohl… a nic víc jsem nenašel. Ale odmítal jsem se smířit s tím, že tohle je jediná možnost! Odmítal, protože v tom případě jsme už skutečně prohráli, zcela, bezpodmínečně. Neexistovala možnost, že by ji sám zrušil. Že bychom ho k tomu nějak donutili.

Muselo to jít ještě nějak jinak! Jednoduše muselo!

Prolétl jsem doslova všechno, bez odpočinku vrážel do betonových zdí a prorážel se jimi na druhou stranu. Nezůstalo přede mnou ukryté absolutně nic, včetně krutých, bolestných vzpomínek popisujících celý jeho lidský život plný rány za ránou, který ho dotáhl až k tomu, že se stal takovým, jaký byl, a spolu s Petem za své činy nakonec zaplatil životem, když je oba chytili. Ano, i to jsem při snaze nevynechat jediný kousíček, kdyby právě v něm se nacházelo něco, co by mi pomohlo, prolétl. I přesto, že jsem se tomu vyhýbal právě z toho jednoduchého důvodu, že jsem tak alespoň v odlesku cítil všechno, co i on sám. Že jsem nechtěl vědět, co měl za sebou. Nic. Absolutně nic.

A stejně tak už nezbývalo absolutně nic, co bych vynechal. Nic. Nic! Přestože jsem zprostředkovaně viděl úplně všechno, z čeho se skládala jeho duše, až mě to připravilo o dech, i když jsem to vnímal jen odrazem a při takové rychlosti. Nezbývala jediná věc, které se chytit, cokoliv, co bych držel v rukách, jediný směr. NIC!

„Danieli!“ ozval se Mattův hlas a cosi se dotklo mého ramene. Otevřel jsem oči. Zjistil jsem, že se třesu. Ani jsem nevěděl, čím víc. Tím, co všechno jsem právě viděl, nebo tím, co jsem neviděl? Proč, zatraceně?! Proč neexistovala možnost, jiná, než ta jediná nemožná?!

Ucítil jsem slzy v očích, vytrhl se zpod jeho dlaně a začal běžet po schodech zpátky nahoru. Už z dálky jsem přitom zaslechl hlasy.

„… Jenže ta malá to jednoduše nemá šanci v tomhle stádiu přežít…“ Zakolísal jsem a ucítil jsem za zády zeď, když jsem do ní po téhle Karenině poznámce jako v omámení vrazil. Zprudka jsem oddechoval, jak mě to všechno dokonale smetlo a rozmetalo na kousky. Tohle, jako další rána přímo do srdce, při vědomí bezmoci, která do mě prosákla před chvílí. Ta malá.

Holčička… Jess čekala holčičku…

Konkrétnější vědomí toho, co mám vlastně ztratit, se do mě zařízlo jako nože s novou, neochvějnou silou. A vyslalo do těla prudký jed. Zachvěl jsem se a přitiskl si dlaň na ústa, abych si zabránil v nelidském výkřiku. Slzy se prodraly na povrch, sklouzly k mým prstům. Kdybych se neopíral o stěnu, dávno bych se poroučel k zemi. Proč? Proč, zatraceně?!

Pak, teprve pak jsem si uvědomil, že se rozhostilo ticho.

„Jess?“ ozvalo se zděšeně a provinile zároveň. Ztuhl jsem. Vlastně jsem si dokázal domyslet, co se stalo. Slyšela je… Teprve to vědomí mě donutilo setřít slzy, sebrat se a doběhnout zbytek vzdálenosti.

Jess stála tam, ve dveřích od pokoje. A dle výrazu na její tváři skutečně věděla všechno. Plně obeznámená se situací. Chtěl jsem něco říct, ale to vědomí mě zcela zamrazilo na místě. Nedokázal jsem nic než vnímat, jak zbledla. Jak se z její tváře během pár vteřin vytratila snad veškerá barva.

Slyšel jsem, jak mě Mattovy kroky doběhly, a ostatní se otočili ke mně, aby se zeptali, jestli jsem byl úspěšný. Pootevřel jsem rty, ale nedokázal jsem ze sebe dostat absolutně nic. Nakonec jsem jen pomalu zavrtěl hlavou.

Jessica se zajíkla, zatímco ji samotnou zaplavila nová vlna bezmocné tíhy, která ji začala tříštit na kusy. Jako v omámení ztěžka vydechla, couvla dozadu. Až teprve, když se za ní znovu zavřely dveře místnosti, jsem se dokázal vzpamatovat.

Byl jsem u ní sotva o pár vteřin později. To už seděla na posteli, opřená o zeď. V slzách. Sevřelo se mi srdce. „Jess…“ povedlo se mi vydechnout, neměl jsem ponětí jak.

„Takže je po všem…“ šeptla sotva slyšitelně, „je konec…“ Dívala se kamsi před sebe, do prázdna. A z jejích slov zazníval takový žal a bolest, že mi zabránily v nádechu. Cítil jsem se, jako by mě právě rozdrtily na tisíce nicotných částeček. Teprve po chvíli jsem dokázal pokračovat blíž k ní. Posadil jsem se na okraj postele, váhavě si ji prohlédl. Nevěděl jsem, co dělat, co říct. Jestli bych ji měl obejmout, nebo… Tak moc jsem chtěl udělat alespoň něco! A přitom se mi zdálo, jako bych svým dotekem měl tu bolest jen posílit.

Vlastně nebylo divu. Moje tělo k tomu bylo určené. Nic jiného, než ničit a rozdávat bolest, jsem nedokázal…

Dřív, než jsem se stačil rozmyslet, si rukama objala hruď, jemně skousla ret. „Víš, na vteřinu, jen jedinou, jsem si myslela, že tentokrát možná… možná opravdu máme nějakou šanci…“ vzlykla. Z jejích očí se vyvalil nový příval slz, jen rozechvěle do sebe dostala další nádech. „Ale tohle dokazuje, že pokaždé, když se objeví jen jediný záblesk slunce, vždycky se znovu přiřítí mraky, aby mě zase zanechaly zlomenou… Ještě víc, než už jsem byla, protože už dávno nejsem bez prasklin. Nejsem silná. Jsem až příliš slabá, křehká, a dobře to vím. Snažila jsem se s tím bojovat, ale… jen jsem s každou tou ránou klesla níž a níž, stále slabší. A po každém takovém úderu jsem si řekla, že příště nesmím být tak bláhová a uvěřit… Protože dokážu zvládnout jen určité množství bolesti. Protože možná nakonec nějak překonám stovku smrtících úderů, ale po sto prvé už se jednoduše nezvednu… A všechno to bolí o tolik hůř, když si dovolíš doufat… Jen marně doufat v něco, co nikdy nepřijde…“ Z jejích úst se vydral další vzlyk, zatímco ona lehce potřásla hlavou. Když se pak zadívala na mě a mě naplno zasáhlo všechno to utrpení skryté v jejích očích, bylo to, jako by svět jednoduše přestal existovat. Zůstala jen ona. A její tichý výkřik plný zoufalství. Její trýzeň.

Moje vina.

„Jess…“ vydechl jsem konečně po chvíli, přiměl jsem se vzpamatovat. Natáhl jsem ruku jejím směrem, jednoduše jsem nedokázal dál jen tak sedět. Ten pohyb jsem nedokončil. Odvrátila se, má dlaň zůstala viset v prostoru mezi námi. První zcela její reakce, která dávala smysl.

Bylo to jako proud ledové vody, co zamrazil až do morku kostí. Třaslavě promnula prsty, sklonila hlavu k nim. „Přemýšlela jsem, víš…“ vzdychla snad po celé věčnosti. „Když jsem uvěřila tomu, že tohle všechno by alespoň mohlo mít šťastný konec… Dokonce jsem se na to malé začínala těšit…“ Její slova doprovázelo rozechvělé, trpké pousmání. A slza, která dopadla na hřbet její dlaně, když jí jemně přejela po bříšku. Následovaná několika dalšími. Ztěžka polkla. Trvalo jí pár nádechů, než se vůbec dokázala přimět pokračovat. „Přemýšlela jsem o jméně…“ Další pohled směrem ke mně. Další zmučené pousmání. „Vím, že tohle je něco, co by měli probírat oba rodiče, ale prostě mě napadlo, že přijdu se svými návrhy a uvidím, co na to řekneš…“ Krátké stisknutí víček k sobě. „Přemýšlela jsem… pro chlapečka i pro holčičku. Pro kluka mě napadl Mark… je to trochu podobné tvému původnímu jménu a mně se to celkem líbí… A pro holčičku… Eileen… To jméno jsem vždycky měla ráda…“ V tu chvíli už přes slzy sotva viděla, a ony dál stékaly po tváři v nezadržitelném proudu. Celé její tělo se otřásalo vzlyky, které už dál jednoduše nedokázala zadržet. A které přitom ani z poloviny nedávaly znát pravou míru všeho, co ji zaplavilo. Co ji stáhlo pod hladinu, kde nebyl kyslík…

Nedokázal jsem reagovat. Nedokázal jsem nic říct. Několik vteřin… Celou tu dobu.

„Jess…“ šeptl jsem konečně znovu sotva slyšitelně, zničeně. Dřív, než jsem stačil nějak pokračovat, však do sebe nabrala další roztřesený nádech a zavrtěla hlavou.

„Prosím tě, prostě jdi pryč…“ vzdychla. „Já už tohle dál nezvládnu… nemůžu… Nemůžu se na tebe dívat a ještě víc tak přemýšlet o všem, co ztratím, to prostě nedokážu, už ne…“ Několik minut ticha. Prosyceného skrz naskrz tím vším, co zůstalo nevyřčené. Její vědomí, jak na mě ta slova zapůsobí. Neschopnost to neudělat přes výčitky vůči sobě samé… že to opravdu chce. Abych odešel. Po tom všem, co udělala, že se upsala vlastně právě jen pro nic víc, než moji blízkost. Pochopil jsem, že k tomuhle rozhodnutí dávno nezaujímá tak jasný postoj jako dřív, a mohl jsem se jen domnívat, kdy konkrétně ten zvrat přišel. Spíše šlo ale o postupnou ztrátu. Všeho. Proklouzlo to mezi prsty a jediný důvod, proč se to přesto snažila zachytit, byl ten, že jen to jí zbývalo. Teď, když měla ztratit všechno, zákonitě vyvstávala otázka, jestli by nebylo lepší nemít právě to, co ji dovedlo sem. To, co se už nezdálo být dostatečným důvodem těch muk. Nedokázal jsem jí to vyčítat. Byla to hořká pravda, kterou jednoho dne zkrátka musela přijmout. A přestože se díky tomu cítila snad ještě hůř… zároveň neměla sílu, aby si to opravdu vyčítat dokázala. „Prosím, prostě jdi…“ zopakovala nakonec tiše. Její oči přitom prosily o pochopení. Nemusela se omlouvat, nebo to jakkoliv vysvětlovat. Chápal jsem. Až příliš dobře…

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek temna - 23.: