OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 22.

01.12.2015 (11:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 592×

Bylo to teprve před dvaceti lety. Pokud se k něčí skupině dostal nový démon druhého nejvyššího typu, automaticky byl představen hlavnímu z nich. Nižší většinou ani skoro nevěděli, pod koho spadají. Ale oni měli být hned po hlavním nadřízeném nejdůležitější, byli mu nejblíže. Proto se se všemi z nich stýkal osobně, minimálně jednou. A taková byla i chvíle, kdy poprvé viděl Raula…

Rozhodně se to ale nepodobalo podobnému představení kohokoliv jiného. Raul… byl prostě Raul. I když tenkrát ještě o něco plamennější, než jakého jsem ho znal já.

Když ho k němu přivedli, snažil se démonovi, který ho držel, celou dobu vyvlíknout. „Dej ze mě ty pracky pryč!“ rozčiloval se a trhal sebou. Raffael rozpoznal portugalštinu. Horká krev, očividně. Takoví byli nejhorší. On to ale posunul ještě někam dál.

„Není nějak mladý na tohle postavení?“ Ne že by to záleželo na věku, ale nestávalo se tak často, aby se někdo dostal na tak vysokou pozici takhle brzy. Raffael tu poznámku prohodil spíš sám pro sebe, ale démon mu odpověděl pokrčením rameny.

„Pokračoval by dál, jenže dneska schytal kulku do srdce. Policajtům se asi už nelíbilo, co celá léta prováděl. Jeden z nich si ho vyhmátl po tom, co pro pár drobných přepad a skoro ubodal k smrti jeho manželku. To mu bylo to, že kvůli němu přijde o odznak, houby platný.“ Raul se sotva na těch pár vteřin zklidnil a naslouchal, protože mu došlo, že mluví o něm, ale portugalsky nemluvili a angličtinu, kterou použili, dostatečně neovládal. Z toho důvodu se na to taky vzápětí vykašlal a opět sebou trhl. Tentokrát to démon nečekal, takže se mu vyvlíkl.

„Pomalu.“ Znovu ho chytil za ruku jen o vteřinu později, aby ho náhodou nenapadlo odtud zmizet.

„Chceš snad někam jít?“ zeptal se Raffael s nadzvednutým obočím. Raul zpozorněl, když na něj promluvil jeho rodným jazykem, vzápětí si ale odplivl. Raffael stočil oči k démonovi za ním, který ho už mezitím opět chytil za obě ruce. „Ty jsi mu nevysvětlil, jak se věci mají?“

„Ano, ale…“

„Jak si tohle, sakra, představujete?“ přerušil ho Raul. „Tohle se dá pokládat za únos! Co si o sobě myslíte?! Proberu se a nějakej magor mi začne vykládat něco, co mě absolutně nezajímá, dovleče mě sem a tvrdí, že mám od teďka poslouchat nějakýho starýho páprdu. Já vám na něco takovýho kašlu! V sedmnácti jsem zdrhnul z domova právě z toho důvodu, abych nikoho poslouchat nemusel, a teď s tím rozhodně nehodlám začínat!“

Raffael semkl rty a přešel blíž k němu. Pevně ho chytil za bradu, přiměl ho podívat se na něj. „Tak pozor, chlapečku,“ varoval ho. „Odvolávat se na nějaké zákony ti bude k ničemu, protože nehledě na to, že jsi je sám nikdy nedodržoval, tady už žádné neplatí, kromě těch mých. Jsi pod mým velením po zbytek věčnosti. Takže bych ti radil se zklidnit a poslouchat.“

Chvíli se na něj beze slova díval, než pohrdavě zkřivil rty. „Když jsem teda ten démon, jak tamhleten tvrdí, proč bych měl poslouchat vůbec někoho?“

„Protože jsem tvůj nadřízený.“ A momentálně vážně přemýšlel, proč zrovna on musí mít takové štěstí.

„Hm. A co asi tak uděláš, jestli neposlechnu, když mě nemůžeš zabít?“ Zcela očividně se mu vysmíval do tváře. Jeho úšklebek se prohloubil, když Raffael dost dobře nevěděl, co mu na to odpovědět. Střelil pohledem k démonovi, který ho držel.

„To, že se navzájem zabít nemůžeme, patří k základním informacím, říkáme to přece všem,“ bránil se. Ano. A on momentálně opravdu přemýšlel o tom, jestli to nemá v budoucnu zakázat. Tohle byl přesně ten problém. S vidinou toho, že před smrtí jsou chránění, se špatně zastrašují případní vzpurní jedinci. Jiné možnosti, jak trestat, byly naneštěstí dost omezené. Bez ohledu na snahu ne dostatečně účinné.

Absence větší vědomé hrozby byl dle něj jeden z důvodů, proč jsem si i já sám později dovolil se vzepřít. Jenže aby to změnil, na to by musel mít na své straně nějakého anděla… A to bylo dost nemožné.

„Ať mi zmizí z očí,“ sykl Raffael a marně přemýšlel, jak se mu povedlo ho takhle vyvést z míry. „Běž pokračovat v tréninku a zkus ho trochu zkrotit,“ doporučil druhému muži a vrátil se ke své práci.

Tím zřejmě tahle vzpomínka skončila. Aniž bych pochopil, proč si ji vlastně tolik střežil. Proč si ji tak bránil. Ale to vlastně bylo téměř jedno. Další roky, vlastně desetiletí, která následovala, jsem opět jen prolétl, nenarazil jsem na nic, co by mě zvlášť zaujalo.

Uprostřed toho rychlého sledu jsem zaregistroval, že Raul se postupně opravdu trochu zklidnil, dokonce získal nějakou úroveň, jak to Raffael nazval, a z kluka z ulice se stal v podstatě tím, jakého jsem ho znal já. Ale stále ho rozhazoval svojí divokostí. Měl za to, že s ním jsou jen samé problémy. On vlastně stále neposlouchal, on jen plnil úkoly, protože se mu to zkrátka líbilo, a to ještě nepravidelně a jak se mu zrovna chtělo. Vzhledem k tomu, že se neupsal, a také pro jeho postavení, měl v podstatě volnost. Ale i tak by měl poslouchat jeho autoritu. Neobtěžoval se tím. Jako jeden z těch vyšších nebyl vysílaný do terénu tak často, jak by byl rád. Měl čekat v záloze častěji, než by se mu líbilo, protože kdyby se objevilo něco většího a on plýtval časem zabíjením někoho bezvýznamného, nebyla by to moc dobrá situace. A cvičit nováčky. Na to taky vůbec neměl náladu. Tuhle práci odmítal, ale jinak lítal sem a tam, jak se mu zachtělo. Tohle mu přece bez jeho souhlasu nemohlo jen tak procházet!

Zaujalo mě, nakolik ho další vzpomínka vyvedla z míry. To ani nemluvím o zabezpečení, které jí dal. Ale proč, kruci, už druhou vzpomínku týkající se Raula držel tak uzavřenou, minimálně před kýmkoliv kromě sebe?! Nevěděl jsem a neměl jsem ani příliš času o tom přemýšlet. Mezitím totiž začala plynout. A já jen žasl nad směsí všech emocí, které ji prostupovaly.

Raffael stál ve své pracovně a rukama se opíral o stůl, pohled zabodával do jednoho určitého předmětu na něm. „Volal jsi mě?“ ozval se za ním po chvíli Raulův hlas. Neohlédl se, jen se ušklíbl. Někteří jeho podřízení mu vykali, podle toho, jestli na to byli ze své mateřštiny zvyklí. Jiní dodávali oslovení pane. Dalším tykání bez ničeho toleroval, nelpěl na detailech. Ale u něj ho to z nějakého důvodu popudilo, právě teď. Další znak naprosté neúcty k němu.

„Neměl jsi mít dneska nějakou práci?“ začal po chvíli, ani teď se neotočil. Dle jeho odpovědi odhadoval, že stojí pár metrů za ním.

„Myslíš ten výcvik nováčků?“ uchechtl se. „Promiň, nějak se mi nechtělo se s nimi obtěžovat.“

„Takže předpokládám, že ti ani vůbec nevadí, že bez někoho, kdo je zaučí, vlítli samozřejmě všichni do rány prvnímu andělovi, jehož pozornost na sebe přitáhli,“ zavrčel. „Jedna věc. Měl jsi udělat jen jednu věc a neudělal. Co myslíš, že teď asi udělám já?“ Ani to nedořekl a sevřel v ruce rukojeť nože položeného před sebou, konečně se otočil a chystal se ho potrestat takhle, jednou z mála možností, které měl.

Což bylo v jeho případě opravdu omezené, protože na rozdíl ode mě nebyl problém v tom, že by si sám od sebe démonský život neužíval a neměl ani jeho smlouvu, když se sem nedostal díky ní. Jenže to nestihl.

Raul už stál u něj a vyrazil mu nůž z ruky, pevně stiskl jeho zápěstí. „Nejsem včerejší, víš? A i když jsem ho nesnášel, měl jsem dobrého učitele,“ upozornil ho. Raffael si odfrkl a semkl rty. Provrtal ho pohledem, už už se chystal mu vyvlíknout a najít jiný ostrý předmět, když se Raul pousmál. „Deset,“ oznámil mu. Raffael se nechápavě zamračil. „To je počet andělů, které jsem dnes zabil, když jsem díky absenci na vyučování měl čas jednu z nich sledovat, jestli z toho náhodou něco nekápne,“ osvětlil. „Káplo. Šla zrovna na něco jako… setkání starých známých. Byli sice jen sotva průměrní, ale to ti, co jsem měl trénovat, taky. A deset proti třem je, myslím, docela dobrý výsledek za takovou malou oběť.“

Chvíli na něj beze slova hleděl, než řekl: „Tohle tobě ale posuzovat nepřísluší.“

„To možná ne,“ uchechtl se, „ale evidentně jsem tě tím ohromil.“ Raffael zavrčel a trhl rukou, aby se mu vysmekl. Možná ho spíš nechal. „Nebylo to tak těžký, víš,“ prohodil Raul, zatímco přešel ke křeslu opodál, posadil se na něj a ležérně si přehodil nohu přes nohu. „Měl jsem moment překvapení, dvě ruce, a když jsem všechny nejdřív oslabil, nepomohla jim ani početní převaha, která proti mojí větší síle i tak měla malou šanci. Pak stačilo přecházet od jednoho k druhému a postupně to s nimi vyřídit, zatímco ostatní to sledovali, aniž by s tím mohli něco udělat.“ V jeho očích se pobaveně zablesklo, při té vzpomínce se mu rty roztáhly do úsměvu. Úsměv na jeho tváři pohrával v podstatě od chvíle, co se tady objevil. Raffaela provokoval.

Sevřel ruce do pěstí, střelil po něm pohledem od místa u stolu, kde zůstal stát. „To nic nemění na tom, že jsi neuposlechl mých příkazů,“ zavrčel skrze pevně sevřené zuby.

„Ale no tak, zase to bereš moc černě,“ prohodil, jako by o nic nešlo, a naklonil se v křesle dopředu. „Poslouchal bych tě, kdyby tvoje rozkazy pro mě měly smysl.“ Raffael se ušklíbl, zatímco on pokrčil rameny a opět se postavil. „Jsem jeden z tvých nejvyšších a k čemu mi to je?“ otázal se a při cestě blíž k němu lehce rozhodil rukama. „Prostě mě nebaví většinu času stát opodál a čekat na něco většího, no tak, to jako vážně? Nevím, jak to chodí u ostatních, ale takhle bych si tenhle život opravdu nepředstavoval. To nemluvím o tobě. Jsi démon, ty, jako šéf nás všech, si můžeš opravdu dělat, co chceš, a většinu času jsi zahrabanej tady a promýšlíš nějaký super plány, zatímco skutečný život ti utíká mezi prsty. No tak,“ usmál se, už sotva pár centimetrů před ním, „to, že žiješ věčně, neznamená, že bys tím časem měl plýtvat a trochu si tu věčnost neužít.“

Raffael ho jen chvíli beze slova pozoroval. „Na rozdíl od někoho zřejmě cítím trochu zodpovědnosti ke svým povinnostem,“ utrousil pak.

Odpověděl mu dalším úšklebkem. „Na rozdíl od někoho jsi možná už moc starej na to, abys jednoduše zvládal obojí,“ dobíral si ho. Raffael ztěžka nabral vzduch do plic.

„Co si to-“

„Já vím, teď na mě vytáhneš to s tím, že ten trénink dneska jsem nezvládl,“ skočil mu do řeči, jako by mu bylo úplně jedno, že ho právě urazil. „Dobře, v tomhle ohledu uznávám svoji nedokonalost, ale upřímně, ty si mě umíš představit jako učitele? Na druhou stranu, když mi dáš trochu volnost a tohle z mých povinností vynecháš, uvidíš, že budu zvládat jak svoje hlavní cíle, tak si tuhle existenci užít a připravit při tom o život pár lidí nebo andílků, kteří sice nejsou důležití, ale neuškodí se jich zbavit. Jsem workoholik, co s tím nadělám. Možná to je pod moji úroveň, ale víš co? Na to, co se sluší, nebo ne, jsem se přestal ohlížet už hodně dávno.“

„To je nejspíš chyba,“ ucedil Raffael a změřil si ho přísným pohledem.

Raul se ušklíbl, vyčkávavě nadzvedl obočí. „Ještě jsi mi neodpověděl,“ poznamenal.

Už ho měl vážně po krk. Chtěl odpověď? Tak ji dostane. Jenže i když Raul vypadal naprosto uvolněně, zřejmě počítal s tím, že ho právě vytočil, takže když ho chtěl popadnout pod krkem, odrazil ho, chytil ho a místo toho se s ním přenesl o pár metrů dál. Přitlačil ho zády ke stěně a usmál se. „Máš nějak opožděný reflexy, šéfe. Pořád nemyslíš, že by ti trocha čerstvýho vzduchu prospěla?“

Raffael pevně semkl rty, probodl ho rozhořčeným pohledem. Byl vytočený. Na nejvyšší míru. A doteď stále nechápal, jak to, že zrovna jemu se něco takového pokaždé povede. Stejně jako teď nechápal, proč ho ze sebe nesetřese a konečně mu něco ostrého nezaboří do těla, aby ten vztek vybil. Z nějakého důvodu tam jen stál, těch pár vteřin, než Raul znovu lehce pozvedl koutek úst a naklonil se k jeho uchu.

„Nudím se, Raffaeli,“ šeptl tiše, „co kdybys toho využil a dal mi víc možností, jak tu nudu zahnat, místo toho, abys mě trestal, když si to najdu sám?“

Raffael netušil, proč tak jasně vnímá jeho dech odražený na své kůži. Proč si je náhle tak vědom jeho dlaně, kterou tiskl k jeho hrudi a držel ho tak při zdi. Proč se jeho vlastní dech krátce zadrhl při tom, když vyslovil jeho jméno, do háje.

Znovu se od něj lehce oddálil a v jeho tmavě hnědých očích se zalesklo pobavení. „Kdybychom spolupracovali, bylo by to pro oba výhodnější,“ poznamenal a prsty zamířil k jeho tváři, snad aby mu odhrnul pramínek vlasů, co mu do ní spadal. Tentokrát ho za zápěstí chytil on dříve, než ten pohyb stihl dokončit. Pevně ho sevřel a zabodl do něj pohled, zatímco se pokoušel uklidnit svůj zrychlený dech.

Je vůbec možný, aby byl někdo takhle drzý? Aby naprosto postrádal úctu před autoritou? Před ním! A proč s tím, zatraceně, už konečně něco neudělá, namísto toho, aby tu jen zaraženě stál, aby sledoval jiskřičky v jeho očích, aby se jím nechal takhle vyvádět z míry, aby… Nesnášel ho!

„Že zrovna já musel mít takovou smůlu a vyfasovat právě tebe,“ zavrčel. Jeho další úšklebek mu do těla vyslal zvláštní, příjemnou slabost.

„Smůlu nebo štěstí?“ prohodil Raul, věnoval mu dlouhý pohled a pak se mu vyvlíkl. „Trochu se zdržím, nemám zrovna co dělat. Takže o tom zatím můžeš přemýšlet,“ oznámil mu pak, zatímco mířil ke dveřím vedoucím na chodbu. Raffael se celkem neohrabaně přesunul zpět ke stolu, o který se záhy na to opřel. To snad není možný!

„Já bych ti vážně nejradši-“

„Nařezal? Tak do toho, už se bojím,“ prohodil Raul přes rameno, aniž by se zastavil, a provokativně mrkl. Když mu v odpověď na to proti jeho vůli poskočilo srdce, Raffael ztěžka polkl. Tak jo. Tohle by mohl být problém…

Zavrtěl sám nad sebou hlavou, za Raulem mezitím zaklaply dveře. Zajel si dlaní do vlasů a unaveně si promnul krk. Pár vteřin předtím byly jeho rty jen kousek od kůže tam… Prudce ruku odtáhl. Zatraceně…

Krucinál.

Ne že by mu za ta staletí už dávno nebylo naprosto jedno, jaký postoj k něčemu takovému lidé zaujímali v jeho době i dávno potom, ale…

Na tohle neměl čas.

Jen pitomá výmluva… Ztěžka vzdychl.

Tohle se mu už dlouho nestalo. V jeho věčném životě nikdy. A jako člověk… Po jediné zkušenosti se zařekl, že už k sobě nikoho tak blízko nepustí. Do nitra ne. Tím pádem vlastně dávno před démonskou existencí přijal jejich nepsané pravidlo – žádné slabošské city. A zrovna teď to poruší. Jaká ironie.

Na druhou stranu, tentokrát byla zcela jiná situace. Jiné století. Lidské zákony neplatily, určoval je on. Byl nejvyšší démon svojí skupiny, jako takový si v podstatě mohl dělat, co chtěl. A hlavně to bylo svým způsobem o dost bezpečnější. Protože Raul nebyl jen obyčejný, křehký člověk. Tím spíš, že patřil mezi nejsilnější hned po něm samém, nehrozilo tolik, že to dopadne stejně katastrofálně, jako tenkrát… Semkl rty. Ta obava z opakování minulosti byla vlastně největší důvod, proč se tomu stranil. Daleko větší, než dovolit si podobnou slabinu, kterou by snad případně dokázal zakrýt, na to byl chytrý dost. Sledovat smrt někoho tolik blízkého mu jednou stačilo. Ale teď… nezdálo se to být tolik pravděpodobné. Co mu v tom vlastně bránilo? Proč ne?

Vydechl a znovu si zajel dlaní do vlasů, když mu hlavou prolétla daleko důležitější otázka. Proč, kruci, zrovna on?! Nechápal to. Sebe. Vždyť byl tak arogantní a neposlušný a vůbec nerespektoval jeho autoritu a… Sevřel ruce v pěst. Dělal si, co chtěl, a myslel si, že mu to projde. To se ale přepočítal. Měl by mu ukázat, kde je jeho místo. Nic víc...

Po tomhle uvědomění rázně vyšel z pracovny ven. Jen chvíli nato ho našel v obýváku. Pohodlně se rozvaloval v jeho křesle, nohu přehozenou přes nohu, v ruce knihu z nedaleké knihovny. Ještě před pár lety by Raffaela tenhle pohled překvapil. Při jejich prvním setkání by si rozhodně nepomyslel, že by se vůbec obtěžoval něčím, jako je čtení. Ale jak zjistil, Raul byl možná divoký, ale hloupý ani náhodou. Nejspíš by se bez problémů zvládl dostat i na nějakou prestižní školu. Kdyby ovšem na všechno nekašlal, jen se nepoflakoval a nechytl se se špatnou partou. Věnoval pozornost jen tomu, o co se zajímat chtěl, všechno ostatní mu bylo ukradený. Raffael nebyl jediný, kdo s ním měl problémy. Nikdy neuznával autoritu. Žádnou. Ve věcech, pro které se nadchl, dokázal skvěle vynikat, ale ve všem ostatním byl jednoduše na zaškrcení. Tím spíš, že zkrátka odmítal podvolit se nějakému velení, to, aby mu někdo rozkazoval. Jeho postavení v tomhle životě bylo dané, nic s ním udělat nemohl. To ale neznamenalo, že by se s tím smířil. Že by to celé nesabotoval. Že by cítil alespoň nějakou úctu a nevyskakoval si. Opravdu už nevěděl, co s ním.

Pochyboval, že si nevšiml jeho přítomnosti, ale očividně mu to bylo úplně jedno. Ani nezvedl oči, s naprostým klidem otočil na další stránku. Raffael ho provrtal pohledem. „Co si myslíš, že děláš?“ zavrčel. Teprve teď mu zřejmě byl ochotný věnovat pozornost. Vzhlédl a dlouze se na něj zadíval. Po chvíli roztáhl rty do úšklebku.

„Čtu si?“ navrhl. Když se na něj Raffael zamračil, jen se pobaveně pousmál. „Už jsi přemýšlel o tom přerozdělení mých povinností?“ zeptal se jakoby nic.

„Přemýšlel jsem o tom, jak tě donutím mě konečně začít respektovat,“ odsekl. Raul lehce pokýval hlavou.

„Tak to hodně štěstí. To se zatím nepovedlo nikomu. Ty máš ke všemu dost omezené možnosti,“ zhodnotil a provokativně nadzvedl koutky úst. „Navíc,“ pokračoval pak prostým tónem, „je respekt opravdu to, co nejvíc chceš?“ Odložil knihu na stolek vedle sebe, než vstal a udělal první krok směrem k němu. „Respekt není všechno,“ pokračoval. „A přiznej si to. Právě ta moje nespoutaná, ohnivě divoká povaha, na kterou neustále tolik nadáváš, je přesně to, co tě přitahuje.“

Raffaelovo zamračení se prohloubilo. „Co tím myslíš?“

Raul se jen uchechtl. „Co asi?“

Raffael mělce polkl, nemohl tu reakci ovládnout. V Raulových očích se odpověď na to dala jasně vyčíst. Takže to před chvílí nebylo náhodou… Vědomě se ho snažil rozhodit. Snažil? Vždyť se mu to povedlo, kruci.

„Jsi cvok,“ odbyl ho a odvrátil se od něj stranou, popošel o pár kroků dál, aby získal zpět trochu ztracené jistoty.

„Naopak, jsem všímavý. Víc, než si myslíš. Mám pocit, že mě většinu času zbytečně podceňuješ. A to před chvílí… řekněme, že jsem si potvrdil teorii.“ Když bylo pár vteřin ticho, Raffael se otočil, aby zjistil, co tam vyvádí. Tak tak zabránil těžkému výdechu, když do něj málem vrazil, jak se on mezitím přesunul přímo k němu. Raul se znovu ušklíbl a ještě o trochu zkrátil vzdálenost. Zahleděl se mu do očí z takové blízkosti, že se téměř dotýkali... Zbývaly doslova milimetry. „Cítil jsem údery tvého srdce,“ šeptl tiše, což z jeho slov z nějakého důvodu dělalo nebezpečnou zbraň. Stejně nebezpečné bylo i další lehké zacukání koutků jeho rtů. „Nevím, jak ty, ale podle mě běžně takhle rychle nebije… A nejsi snad zase tolik mimo formu, aby ses u toho zadýchal, ne?“

Ten dvojsmysl z toho přímo čišel a Raffael se bezděky zachvěl. Pevně stiskl ruce do pěstí, aby uvolnil napětí, které zaplavilo jeho tělo.

Další Raulův úsměv na sebe nenechal dlouho čekat. „Vidíš, tohle přesně nechápu,“ poznamenal prostě. „Tolik si v tom bráníš… A přitom se už dávno nemusíš na nic ohlížet. Čeho se bojíš? Sebe? Mně? Vždyť patříš mezi nejvyšší démony. Nemusíš se nikomu zodpovídat. Držíš se zpátky, když přitom můžeš mít, cokoliv chceš… Když si můžeš vzít, cokoliv chceš, klidně i násilím, kdo ti v tom zabrání? Zůstává jediná otázka… Co vlastně chceš?“ Proč se mu zdálo, že v podtextu té věty zaznívala úplně jiná otázka? Chceš mě?

Měl pocit, že se každou chvíli zblázní. Rozhodně by měl ustoupit minimálně pár kroků dozadu. Vzdálit se. Nestát tak blízko. Nedívat se mu do očí. A už vůbec mu nedovolit to, aby se naklonil až úplně k němu, jako teď právě udělal. „Jestli ti tolik záleží na tom, abych poslouchal… co kdybys mě zkusil zkrotit?“ šeptl mu do ucha a vyslal mu tak do kůže příjemné mrazení. Až moc příjemné… Posílené asi tak tisíckrát větší silou ve chvíli, kdy využil té blízkosti a překonal poslední vzdálenost. Projelo jím zachvění a zadrhl se mu dech, když se rty dotkl jeho krku. Nejspíš se mu na pár vteřin zatmělo před očima.

Ztěžka vydechl, zavřel oči a couvl o krok dozadu, jak najednou nějak ztratil rovnováhu. Málem přitom vrazil do knihovny za sebou, což se setkalo s Raulovým pobaveným úsměvem.

Zatraceně. Choval se jako nějaký puberťák. On! Semkl rty. Musí se vzchopit, sakra. Nemůže se nechat takhle rozhodit zrovna něčím takovým. On. Se svým postavením. Sám Raul to říkal, byl jedním z nejvyšších démonů. Chovat se takhle? Kde byl jeho klid, nadřazenost, sebejistota? Co to s ním dělal?

„Raule, já tě varuju…“ řekl tak pevně, jak momentálně dokázal. Což… nemělo takový efekt, jaký by chtěl.

„Jo, to říkáš pořád. Stále ještě čekám taky na nějakou akci,“ zhodnotil s provokativním pousmáním.

Raffael mu věnoval zamračený pohled. „Asi sis toho nevšiml, ale to já tady velím,“ sykl.

Raul se jen uchechtl. „Tak mi to dokaž,“ vybídl ho.

V tu chvíli už měl Raffael toho jeho bezstarostného, povýšeného úšklebku opravdu dost. A netrvalo mu ani dvě vteřiny, než mu ho konečně smazal z tváře. Skočil k němu, otočil se a prudce ho přimáčkl ke knihovně, kterou měl do té doby sám za zády. Během toho pohybu mu ještě stačil z pouzdra v rukávu vzít jeho vlastní nůž. Tušil, že ho nosí s sebou, lidské oběti nezanechával bez krve. Tohle místo bylo k jeho úkrytu nejpraktičtější. A věděl i to, že je pravák, takže ho logicky měl na levé ruce, šel v podstatě najisto. Jo, ušklíbl se v duchu, jeho zřejmé podrobné zkoumání každého jeho pohybu, kterého si dříve nebyl dost dobře vědom, nakonec k něčemu bylo.

Během mrknutí oka mu ostří přitiskl k hrudi, zatímco Raul šokovaně vydechl. Semlelo se to tak rychle, že vůbec nestačil cokoliv udělat. Hlavně vůbec nečekal, že on udělá něco takového. Raffael mu věnoval spokojený úsměv, když se na něj lehce zděšeně podíval. „Kdo je z formy teď?“ neodpustil si poznámku. Raul mělce polkl. To, že ho ani pro lidské bytosti smrtelná rána nožem nemohla ohrozit na životě, nic neměnilo na tom, že zatraceně bolela. Úplně stejně, jako lidi. To vážně netoužil zažít. Pokusil se mu vykroutit, ale držel ho pevně. A ten nepatrný rozdíl mezi jejich silami v tomhle případě znamenal převahu. „A-a-a-a,“ ušklíbl se Raffael a sotva znatelně zesílil tlak ostří, aby mu dal najevo, že sebou nemá cukat, nebo to bude bolet. Raul však spojil pohled s jeho a zatvrzele semkl rty.

„Tak dělej, jestli chceš, já se nebojím,“ pobídl ho. Nic víc. Raffael nepatrně nadzvedl obočí. I v tuhle chvíli zřejmě zavrhnul i jen uvažovat o tom, že se mu proti vlastní vůli podvolí. I teď nehodlal uznat něčí nadvládu a stavěl se proti němu. Musel uznat, že ho to fascinuje. A navíc, jak mu v tu chvíli došlo, tohle bylo něco, co měli společné. On sám se dávno odmítal sklánět před někým jiným…

Donutil ho zaklonit hlavu, když nožem pomalu přejel po hrudi výš, až ke krku. A zatímco pozoroval, jak střenka klouže po krční tepně, která divoce pulzovala pod kůží, vnímal naplno jeho nepravidelný dech. Jo, na tomhle místě by dokázal způsobit velké škody. Záplava krve a nemožnost dýchat, než se tělo vyléčí. Přesto se Raul zřejmě snažil dostat svůj strach pod kontrolu a nedat mu ho najevo, protože rty stále pevně tiskl k sobě, pokoušel se kontrolovat prudkost svých nádechů a ani nemukl. Raffael si ovšem všiml ještě jiné věci, která jeho snahu dost hatila. Ušklíbl se.

„Neříkal jsi, že nemáš strach? Nevím, jak ty, ale podle mě srdce běžně takhle rychle nebije…“ zopakoval se zadostiučiněním jeho vlastní slova. Byl skvělý pocit si po tom všem znovu potvrdit svoji pozici. Možná ho stále nehodlal přijmout jako autoritu, ale alespoň bude pro příště vědět, že si má dávat trochu pozor, jestli nechce zase skončit přimáčklý ke zdi… Úsměv mu při tom uvědomění nepatrně ztuhl. To, že ho měl takhle v rukou, v sobě skrývalo jistý vedlejší význam, který zřejmě během toho všeho nezmizel. Naopak se zdálo, že nabývá na intenzitě. Jenže teď měl konečně situaci pevně pod kontrolou on…

Raul polkl. „Tak dělej,“ pobídl ho ve snaze neukázat slabost. Raffael sledoval, jak se mu při těch slovech nepatrně chvějí rty. Jednu vteřinu. Dvě. Tři. A několik zběsilých úderů srdce během nich.

Pak už se nemohl dál držet zpátky a odpověděl na jeho žádost. I když poněkud jinak, než čekal…

Ten polibek byl dychtivý a majetnický, nedával prostor žádnému ne. V tuhle chvíli by tak jako tak dost dobře nemohl protestovat. Konečně byl pánem celé situace on. Nekompromisně uchvátil jeho ústa a musel uznat, že se mu to líbilo. Hodně. Ještě daleko víc, když mu to začal oplácet. Nůž zůstal na svém místě a on ho zbytkem těla ještě o něco důrazněji přitiskl k povrchu za ním.

Odtáhl se až po několika dalších vteřinách.

Musel se usmát, protože Raulův šokovaně zaskočený výraz byl k nezaplacení. Jo, rozhodně ho těšilo, že tentokrát vyvedl z míry on jeho. To se nevidělo každý den.

Raul nabral do plic několik hlubších nádechů ve snaze se vzpamatovat. Teprve po chvíli stočil oči zpět k němu a Raffael mu věnoval pousmání. „Ty taky někdy dokážeš znejistět? Zajímavý poznatek,“ poznamenal pobaveně.

Jen se poněkud křečovitě zašklebil. „Moc vtipný…“

Chvíle ticha.

„Nechtěl… bys mě teda už pustit?“

Raffael jen nadzvedl koutek úst a opět se naklonil blíž k němu. „To si ještě rozmyslím…“

------

Zůstal jsem naprosto v šoku, z mých rtů splynul těžký výdech. Já… nikdy neměl ponětí… Ale to, co jsem vycítil, zvlášť v rychlém sledu vzpomínek, co následovaly, bylo daleko víc, než jsem čekal. Než jsem za jejich vztahem tušil. Raul nebyl prostě jen oblíbenec, on…

Namáhavě jsem polkl, snad se mi zatočila hlava. Je možné najít v srdci prorostlém zlem vůbec nějaký druh opravdové náklonnosti? A mnohem víc, snad dokonce záblesk čehosi jako… lásky? Neměl jsem ponětí, ale tohle k tomu bylo přinejmenším blízko. Hodně blízko. Víc, než jsem myslel, že by jakýkoliv démon dobrovolně věrný zlu dokázal cítit.

Zatraceně! Vlastně jsem to mohl tušit. A tím spíš dávaly smysl jeho reakce na cokoliv týkajícího se jeho. Reakce na zjištění, že už nežije. Ze které jsme já ani Jess, která měla právě dny po tom osudném setkání stále ještě volno od spojení s ním, neviděli zhola nic. Neukázal přede mnou ani záblesk skutečné surové ničivé smršti, která ho zasáhla a ovládla ho, cesty destrukce, po níž se vydal. Ano, v posledních měsících zabíjel často, o hodně častěji než dříve. Kvůli sám sobě, i proto, aby to Jessica viděla. Nikdy jindy to ale nedosáhlo takové úrovně, jako po zjištění Raulovi smrti. On, právě on se nedokázal ovládnout a vybíjel si tím frustraci, vztek, všechny ty city, co převzaly kontrolu. Nemohl jsem ani spočítat, kolik životů v to období padlo… to ne!

„A každý jeden z nich jen kvůli tobě,“ ozval se jeho hlas v mojí hlavě dřív, než jsem si stačil uvědomit, že přichází k sobě. Tichý, trpký úšklebek. „Ty a Jessica jste ale dávno zvyklí ničit cizí životy, budoucnost, lásku, jen proto, abyste dál měli svoji…“

Polkl jsem. Cristina, Lieke…

„Ukončení života dřív, než opravdu začal. Jen část viny, kterou nosíš,“ poznamenal. „Všechny padlé mojí rukou si k nim můžeš přičíst!“

Vykřikl jsem a skousl zuby, když proti mně vyslal tu ničivou vlnu skládající se z bolesti a utrpení rozdaných jako odpověď na moje činy. I moje vina… Kdybych to nedopustil…

Byly jich desítky. Desítky lidí i andělů, kteří měli žít, mít rodinu, které smetl jen proto, že byli ve špatnou chvíli na špatném místě. Jen… jen kvůli mně.

„Ne!“ zajíkl jsem se a chytil se za hlavu. Místností se záhy rozlehl Raffaelův výkřik, když do něj Matt opět vyslal energii a znovu ho poslal do bezvědomí.

„Danieli,“ ozval se pak starostlivě a lehce mě podepřel pro případ, že bych se poroučel k zemi. Zachvěl jsem se, chvíli jen lapal po dechu, než jsem se dokázal trochu uklidnit.

„To… je dobrý,“ vykoktal jsem pak a ztěžka polkl.

„Vážně myslím, že bys měl...“

„Nebudu odpočívat!“ odsekl jsem rázně, až mě pustil a v obraně rozhodil rukama. S povzdechem jsem si zajel dlaní do vlasů. Žádný odpočinek. Nemohl jsem odpočívat… Na to nebyl čas. Matt sice nevypadal, že by s tím nějak zvlášť souhlasil, ale to mi bylo jedno. Musel jsem najít to, co jsme potřebovali. Rychle. Dokud to šlo. Dokud jsme měli čas.

Dokud jsem měl čas já…

Na ničem jiném nezáleželo.

Znovu jsem se ponořil do Raffaelovy mysli. Další vzpomínka na sebe nenechala dlouho čekat. Snažil jsem se konečně trochu zorientovat ve snaze najít jen to, o co mi šlo, a nezdržovat se, ale vztek, rozčilení, které jsem z ní vycítil, mě opět přimrazily na místě...

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek temna - 22.: