OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 3.

07.09.2015 (09:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 593×

Daniel

Co budeme dělat teď? Jo, to byla perfektní otázka. Všichni jsme se předčasně upnuli k tomu, že brzy budeme mít o problém méně. Včetně mě. Kruci, jako bych nevěděl, že osud, vesmír, nebo jakákoliv síla to nad námi ležela, se mi musela neustále vysmívat. Ovšemže v tom musel být nepřekonatelný zádrhel. Ovšemže to nemohlo jen tak vyjít, alespoň jediná věc. Vzdychl jsem.

„Dneska už je pozdě na to cokoliv řešit,“ řekl jsem pak. „Běžte se vyspat, probereme to jindy,“ dodal jsem směrem k Mattovi a Trishe a ta slova doplnil významným pohledem, aby jim došlo, co konkrétně tím myslím. Tohle nám nevyšlo. Tím spíše jsme museli pracovat na tom, abychom ji dostali z celé téhle situace, zajistili zrušení smlouvy. Můj plán využít k tomu Raula byl značně děravý a zdál se naprosto nesmyslný, ale bylo to to jediné, co jsme měli. Přikývli, lehce váhavě. Když zmizeli za dveřmi, opatrně, něžně jsem si Jess přitiskl do náručí a nadzvedl ji, znovu ji položil na postel.

„Je mi to líto,“ vydechla, jako by to snad byla její vina. To, že to nevyšlo. „Nevím, co se stalo, prostě… prostě to nešlo.“

„Za to ty přece nemůžeš,“ namítl jsem. S povzdechem zavrtěla hlavou. Následně skousla rty, zatímco mě sledovala, jak jsem se posadil na druhou stranu postele vedle ní. Pochopila. „Sice to dneska znovu nezvládnu a ty to víš, ale… To, že já už spát nepůjdu, neznamená, že se mnou musíš být vzhůru.“

„Někdo tě musí hlídat,“ namítl jsem.

„Danieli,“ vzdychla a matrace se nepatrně zhoupla, jak se ke mně natočila celým tělem. „Musíš si odpočinout. Pořádně se vyspat. A nabrat síly… dokud sám můžeš.“ V jejích očích se leskla smutná připomínka. Toho, že pro mě samého je tohle jen krátká zastávka před další cestou přímo dolů. Ne, nebyli jsme v pořádku. Ani jeden z nás. A všechno se přitom do současného stavu poskládalo tak rychle. Během pár týdnů. I když se zdály jako věčnost.

Je zvláštní, co všechno se může stát během tak krátkého údobí času. V průběhu pár dnů se dokáže celý život převrátit naruby. Celý život zničit. Mým přičiněním.

Kolikrát jsem si říkal, co všechno by bylo jinak, kdybych ji nikdy nepotkal. Kdybych nepodlehl lásce k ní a její lásce ke mně, kdybych nezůstal a neodvážil se překroutit samotné základy mého světa, čímž jsem otřásl základy jejího. Kde bych teď byl já? A kde by byla ona? Stále uvězněná v manželství s Victorem, kterého až můj stisk na jeho krku ve chvíli zatmění přiměl nechat ji jít, dovolit rozvod? Jedno bylo jisté, nečekalo by ji to, co teď. Nebyla by kvůli mně dobrovolně odsouzená ke stejnému osudu jako já. Osudu démona. Kletba, kterou spolu s úpisem přijala. Pro moji záchranu.

A přitom, k čemu to vlastně bylo? Nezměnilo to to, co jsem. Tu temnou touhu k braní životů svázanou s mým bytím, která mě měla znovu dohnat, až vyprchá její naplnění získané v době, kdy jsem pro svou neposlušnost na čas přišel o lidskost, poslední možnost rozhodovat za sebe, kterou mi Raffael uzamkl a kterou jsem díky její oběti získal zpět. Ale proč? Nezměnilo to nic na tom, co jsem byl, co mě sžíralo. Jen se to přeneslo i na ni.

Zbývaly měsíce. Pouhé tři měsíce, už dokonce ani to ne, do háje! Opět tak krátká doba. Než ji někdo z démonů zabije, aby se znovu probudila jako jedna z nás. A kolik zbývalo mně, než mě opět doženou mé vlastní sny? Než slupka démonské netečnosti zmizí a mě zaplaví noční můry plné toho, co jsem měl na svědomí, plné viny nastřádané za celých pět staletí, která mě naprosto strhne a nakonec donutí znovu zabít, tak jako tak?

Minule to trvalo příliš krátce, než mě to vše znovu dohnalo. Předtím jsem ale také nezabíjel tolik a tak bezcitně jako ty dny, než mě Jessica přivedla zpět. Paradoxně mi to mohlo pomoci. Tíha těch vin se přidala k zástupu dalších, které jsem měl později o to víc chtít stejným způsobem znovu utlumit, uprostřed začarovaného kruhu. Ale zabíjel jsem víc než naposledy. Mohl jsem déle vydržet bez toho. Déle udržet noční děsy dál od sebe. Déle doopravdy nevidět odpornou zvrácenost toho, co jsem měl na svědomí.

Déle to vnímat dostatečnou měrou jako necitelný parchant, aby mě to nesmetlo.

„Podívej,“ začala Jessica a odmlčela se, aby přešla ke dveřím, zamkla je a sevřela klíč v dlani. Ten mi vzápětí podala. „Tak, vidíš? Nemám, jak se odtud dostat, tím pádem nemám, jak něco provést.“ Moje oči po jejích slovech váhavě přelétly k oknu. „No tak, jsme nejmíň ve čtvrtým patře a já po okapu slízt neumím,“ namítla.

„No právě,“ prohodil jsem.

„Dle všeho se nemůžu zabít, než mi vyprší čas,“ připomněla a div, že ledabyle nepokrčila rameny.

„Jess,“ povzdechl jsem si.

„Promiň,“ mírnila mě hned. Zavrtěl jsem hlavou. Přešla ke své straně postele, posadila se na ni a přisunula se blízko ke mně. „Běž si lehnout,“ naléhala znovu. „Budu v pohodě, slibuju. A nějak se už zabavím…“ Právě jsem se jí chtěl zeptat, čím by se tu asi tak chtěla zabavit, když mi na to v myšlenkách odpověděla sama.

„Ráda sleduju, jak spíš. Prostě jen tak, bez hrozby, co z toho vzejde. Jen klidné nádechy a výdechy. Všechnu se v tu chvíli zdá tak… jednoduché.“ Nepatrně jsem pozvedl koutky rtů v napůl smutném úsměvu. A ona se na mě dívala. Než mě jemným zatlačením proti hrudi přiměla si lehnout.

„Spi,“ šeptla, „potřebuješ to…“ Potřeboval jsem tisíce dalších věcí, ale tahle mezi ně nepatřila, alespoň zatím.

Potřeboval jsem jedinou věc, a ta se zdála zoufale mimo dosah. Doufal jsem, že i v tomhle případě hraje slůvko zatím svoji roli.

Musel jsem brzy nějak rozjet plán, jak z tohohle ven, jak mám z toho dostat ji. A ne o tom dál jen mluvit. Protože jinak jsem už měl nejspíš každou chvíli začít bláznit. Protože jinak nezáleželo vůbec na ničem…

---

Jessica

Usnul, nakonec. A já se přitiskla k jeho boku, opřela si hlavu o jeho rameno. Jen na chvíli. Protože ani tohle předstírání, že je všechno v pořádku, mi nebylo dovoleno na dlouho. Začínala jsem totiž cítit, jak se mi klíží víčka, jak pomalu usínám. Jeho klidný dech, jemné nadzvedávání jeho hrudi pode mnou mě ukolébávalo. A to jsem nemohla dopustit.

S povzdechem jsem něžně odsunula jeho ruku, kterou kolem mě instinktivně obtočil, a posadila se. Prohrábla jsem si vlasy, skousla rty. A přemýšlela, co mám dělat, abych neusnula. Říkala jsem to už jemu. Nezvládla bych to. Dneska už ne. I když jsem se sotva vyspala dostatečně. Bylo s podivem, že jsem vůbec ještě nějak fungovala. Pokud se tomu tak dalo říkat, ušklíbla jsem se. Ale nikdy jsem nebyla dvakrát velký spáč, vlastně jsem nikdy moc nedodržovala ani zdravý počet hodin spánku. Byla jsem zvyklá, nejspíš mi to pomohlo. Co bych teď za zachumlání se do postele a klidnému spaní do oběda dala.

Pomalu, abych ho nevzbudila, jsem se několika opatrnými pohyby přesunula k okraji postele a spustila nohy na zem. Měla jsem pár hodin k dobru. Pár hodin, kdy nikdo nebude skenovat moje myšlenky a dělat si kvůli nim starosti. Bylo mi jasné, že jsem všem z nich přinášela jen starosti… Proto jsem se snažila v nich tyhle pocity neumocňovat, držet od sebe ty úvahy dál, pokud možno. Připomínky toho, jak moc mě tohle všechno vlastně děsilo. Ta prázdnota, která prosakovala do mého nitra, až ze mě měla zbýt snad jen prázdná skořápka toho, kým jsem bývala. Chuť ubližovat jiným. To všechno.

Byla jsem smířená s tím, co mělo nevyhnutelně přijít. Protože to byla o tolik lepší možnost, než se snažit to zvrátit, než aby se všichni vrhali do nebezpečí kvůli mně. Vždyť Raffael byl o tolik silnější. Silnější, než byli dokonce i Matt s Trishou nebo Anne, i když oni sami stáli mezi anděly dost vysoko. Nemluvě o tom, že on měl pod sebou kdoví kolik démonů, kterým poroučel. Neměli jsme v tomhle boji šanci. A já nemohla dopustit, aby se jim při snaze mi pomoci něco stalo. Komukoliv z nich.

Ano, byla jsem smířená se svým osudem, ale to neznamenalo, že jsem se nebála. Jenže když člověk už jednoduše nevidí žádnou cestu ven, jen se přikrčí a čeká na poslední ránu. A snaží se nevnímat, jak se k němu blíží, být k tomu lhostejný. Prostě se jen nutí udělat další krok, dokud ještě musí. Uprostřed zvláštního otupění. I když musím uznat, že nic nevnímat a přitom se snažit vychutnat si Danielovu přítomnost naplno, všemi smysly, dokud to šlo, byla dost nemožná kombinace. Ale vlastně to odpovídalo.

Cítila jsem se, jako bych byla dávno bez života, chodící odlesk sebe samé. A přitom při jeho doteku jako bych jedině na pár vteřin opět ožívala… Ze rtů mi unikl další povzdech.

Vstala jsem, přešla k taškám uloženým v rohu a vytáhla z nich mobil a sluchátka. Potřebovala jsem se nějak udržet vzhůru. Hlasitá hudba byla, jak jsem zjistila, celkem účinný prostředek. Pouštět si ji kdoví jak nahlas do uší nebylo dvakrát zdravé. Ale co na tom, když jsem stejně měla zanedlouho umřít.

Další úšklebek přejel po mé tváři. Nejspíš měli pravdu, bylo docela zvláštní, že jsem podobné věci brala tak automaticky. Jenže co jiného jsem měla dělat? Byla jsem za to vlastně docela ráda. Rozhodně lepší, než se z toho hroutit, jako se tomu dělo na začátku, těch prvních pár dnů, které jsme ještě strávili u mě.

Posadila jsem se zpátky na postel, opřela se zády o stěnu a pustila si k tomuhle účelu už dávno vytvořený seznam skladeb. Vzdejme chválu technice. I když vzhledem k tomu, že decibely útočící na bubínky v tomhle stádiu ospalosti nefungovaly zrovna perfektně, ani ona nebyla dokonalá.

---

„Dobré ráno,“ pozdravila nás Trisha, když jsme s Danielem vstoupili do kuchyně. Podivila jsem se, že je tu tak brzy. Teprve před chvílí začalo svítat. Ani my bychom tady teď nebyli, kdyby se Daniel už neprobudil.

Měl lehké spaní, kvůli mně. Zřejmě mě nějak podvědomě hlídal i v tomhle stavu. Proto když jsem se málem přerazila o postel ve chvíli, co jsem si chtěla najít další činnost, jakmile hudba přestala dostatečně zabírat, okamžitě byl vzhůru.

„Dobré ráno,“ vykoktala jsem v odpověď. Všimla si mého zmatení.

„Nemohli jsme spát,“ pokrčila rameny. Nemohli? Až teď jsem si všimla Matta sedícího u stolu kousek opodál. Tahle místnost byla totiž zároveň i jídelna. Vzdychla jsem.

Výborně. Kvůli mně se celý dům proměnil na schůzku nespavců.

„Z toho si nic nedělej,“ uklidňovala mě. „Dělám palačinky, dáš si?“ Váhavě jsem přikývla, když mi nepatrně zakručelo v žaludku. Až pak jsem si uvědomila, že vlastně ještě pořád stojím ve dveřích. Přešla jsem tedy o pár kroků dál. Blíž k Mattovi, vedle kterého jsem si chtěla sednout. Jenže jsem se najednou zasekla uprostřed pohybu.

„Jess?“ zvedl ke mně tázavý pohled.

„Co?“ dostala jsem ze sebe.

„Děje se něco?“ Otevřela jsem pusu, abych mu odpověděla, i když jsem dost dobře nevěděla, co říct. Místo toho jsem ale prudce trhla hlavou, když jsem zaregistrovala Trishu, která se s talířem blížila mým směrem. Aniž bych si byla vědomá toho, co dělám, jsem rychle couvla dozadu, abych zvětšila vzdálenost. Narazila jsem na Daniela za mnou, ten mě jemně chytil za ramena ve snaze mě uklidnit a zabránit tomu, abych si ublížila.

„Jess, co se děje?“ naléhal i on. Trisha na mě vyděšeně hleděla, nebyla sama. Starostlivé pohledy ke mně vysílali nejspíš všichni tři, i když na Daniela za sebou jsem neviděla. Jenže já nevěděla, co se děje. A z mých myšlenek sotva mohli vyčíst něco víc, než obrovský zmatek. A nevysvětlitelný strach. Který se zvýšil ve chvíli, kdy Matt vstal a pomalu zamířil ke mně.

V tu chvíli mi to došlo. Šlo o ně.

Cosi ve mně se vzepřelo a rozechvělo, snažilo se mě odtáhnout z jejich blízkosti.

„Ne!“ vyhrkla jsem hystericky po Mattově dalším kroku. „Zůstaň tam, drž se ode mě dál!“

„Jess?“ Ne, neměl ponětí, o co jde. Ani já nevěděla. Nevěděla jsem nic, než že s nimi déle nedokážu vydržet v jedné místnosti. Vyvlíkla jsem se Danielovi a rychlostí blesku vyběhla schody, zamkla se v pokoji. Sotva o pár vteřin později se před dveře přesunuli i oni, slyšela jsem jejich ťukání, zkoušeli zabrat za kliku.

„Jess, otevři,“ naléhal Daniel. Jako omámená jsem zacouvala až ke zdi naproti dveřím, sedla si, schoulila se na zemi a objala si kolena. Zatímco mým tělem probíhal třes. Nedokázala jsem vnímat, jak je tohle absurdní. Že jsem se bála vlastních přátel, jako by byli to největší zlo. A to byli andělé! Jenže nejspíš právě to byl ten problém. Celé nitro se mi zkroutilo do malého uzlíčku a já prudce zavrtěla hlavou.

„Běžte pryč, prosím!“ vzlykla jsem.

„Jess…“ To promluvil Matt. Stiskla jsem víčka k sobě, po páteři mi projelo nevysvětlitelné mrazení. „Jess, co je s tebou?“

„Danieli, ať jdou pryč!“ vyhrkla jsem a přitiskla se k chladné stěně za mnou ještě o trochu víc, zatímco jsem do plic nabírala roztřesené nádechy.

---

Daniel

„Tak jo, jdu dovnitř,“ rozhodl jsem okamžitě.

„Jsi si jistý, že je to dobrý nápad?“ zaváhala Trisha.

„Podle všeho jí já nevadím,“ poznamenal jsem. Neměl jsem ponětí, proč reaguje takhle, ale zřejmě to mělo co dělat jen s nimi.

„Počkej,“ zastavil mě Matt, když jsem se chystal ty dveře vyrazit. Protože přenést jsem se nemohl, já ne. Stál jsem na žebříčku příliš nízko na to, aby stopa mého přenosu nebyla jasně čitelná na kilometry daleko, takže by hrozilo, že jim sem někoho přitáhnu. Matt, to byl jiný případ. On tu svoji dokázal zakrýt, takže to bylo bez rizika.

Jakmile jsem se spolu s ním dostal za dveře, abych jim tu nemusel ničit zařízení bytu, Jessica sklíčeně zakňučela a zaplavilo ji zděšení, stočila oči stranou ve snaze to alespoň trochu potlačit. Viděl jsem, že chce Matt něco říct, rychle jsem rozhodně zavrtěl hlavou. S povzdechem se přenesl zpátky.

„Jess,“ šeptl jsem jemně a pomalu, opatrně přešel k ní. „Jess, je to v pořádku, není tady, už sem nepřijde,“ uklidňoval jsem ji, klekl jsem si před ni a něžně ji pohladil po vlasech. Zachvěla se, stočila ke mně uslzený pohled. Neměl jsem ponětí, co bych měl dělat, nemotorně jsem se ji snažil uklidnit hlazením jejích rukou, kterými si k sobě tiskla kolena.

„Danieli,“ vydechla tiše a třaslavě, „ohro-žují mě.“ Hlas se jí krátce zlomil.

„Nikdo tě neohrožuje, miláčku.“

„Ohrožují,“ hádala se se mnou. „Neumím… neumím to vysvětlit, ale… Já… Jejich energie… Mohli by udělat to, co navrhli, vyslat do mě energii, já nemůžu…“ Nepatrně se kolíbala dopředu a dozadu.

„Jess, řekla jsi, že to nechceš, tak to dělat nebudou. To by neudělali, jsou to přátelé, mají tě rádi, vzpomínáš? Jsi v bezpečí, nemusíš se bát.“ Znovu se otřásla.

„Danieli, já tady nemůžu zůstat!“ vyhrkla s takovým důrazem, že jsem se neodvážil sebeméně odporovat, a rytmus jejích pohybů se zrychlil.

„Dobře, dobře,“ reagoval jsem rychle ve snaze ji uklidnit a jemně sevřel její tvář do dlaní. „Odejdeme odsud, když chceš. Kam budeš chtít. Úplně kamkoliv. Jen se snaž trochu uklidnit, ano? Všechno je v pořádku, rozumíš? Všechno je v pořádku…“ Váhavě přikývla, i když jsem pochyboval o tom, že by moje slova kdoví jak zázračně pomohla. „Půjdu jim to říct,“ začal jsem po chvíli. „Budu pryč jen chviličku, slibuju. A pak odsud zmizíme, kamkoliv řekneš.“ Roztřeseně polkla.

„Mrzí mě to,“ vzdychla uprostřed vzlyknutí.

„To nic,“ ubezpečil jsem ji hned. „Oni to pochopí, nic se neděje.“ Přitom jsem já sám rozhodně nebyl v klidu. Proč najednou tahle reakce? Měl v tom prsty Raffael? Ale jak by něco takového mohl způsobit? Bylo možné, aby temná energie v ní vycítila hrozbu? Proč až teď? Nedávalo mi to smysl…

„Tak co se děje?“ vyzvídala Trisha okamžitě, jak jsem za sebou zavřel dveře.

„Musíme odjet,“ oznámil jsem.

„Cože?“ vyhrkl Matt.

„Jessica podle všeho prostě teď nevydrží ve vaší přítomnosti. Nevím proč ani co by se s tím dalo dělat, prostě to tak je.“

Nahlas zaklel. Ale sám věděl, že nic jiného dělat nemůžeme. „Jsi si jistý, že ji zvládneš sám?“ otázal se starostlivě.

„Už jsem to pár dní zvládal, než jsme přišli sem,“ připomněl jsem. „Ale rozhodně budeme v kontaktu. I co se toho, jak ji zachránit, týče. Pro začátek nechte nějakýho démona, aby dal Raffaelovi vědět, že máme Raula a jsme ochotní ho vyměnit za zrušení Jessičiny smlouvy.“ Já sám to udělat nemohl, nechtěl jsem se od ní hnout. A taky by to nejspíš nebylo moc moudré rozhodnutí. To nemluvím o tom, že jsem nevěděl, kde ho hledat, a určitě by mě k němu někdo jen tak nezavedl. Stejně tak jsem pochyboval o tom, že kdybych zavolal na číslo, ze kterého mi dříve volal on, dovolal bych se právě k němu.

„Počkej – cože?“ zarazil mě Matt, když už jsem měl pomalu namířeno zpátky dovnitř. „To mám jako najít démona jen proto, abych mu tohle vyřídil, a zase ho pustil?“

„Zvládl jsi nezabít mě, tak se překonej ještě jednou,“ nadzvedl jsem obočí.

„Jo, ale ty-“ Zřejmě chtěl dodat něco v tom smyslu, že já nebyl nebezpečný, nešel jsem někoho zabít, nebo podobnou poznámku. Nedořekl to, protože mu dřív došlo, že to nebyla pravda. Snažil jsem se tomu vyhnout. Jenže snahu oběti a jejich rodiny sotva nějak ocení. Stejně jako on, když pokud by se mě tenkrát zbavil, jak chtěl, nikoho bych o život připravit nemohl. Povzdechl si. „Každopádně,“ rozhodl se pak raději od tohohle nepříjemného tématu odejít, „konkrétně máš v úmyslu co? Neříkej mi, že tohle je celý tvůj plán.“ Pokrčil jsem rameny.

„V podstatě jo.“

„Tak znovu, cože?!“

„Hele, Raffael možná využije jakoukoliv skulinku, aby nám to zavařil, ale svým způsobem zatím dodržoval to, na čem se s ním kdo dohodnul, když to bylo přesně stanoveno,“ vysvětlil jsem. „Jeho úhybné manévry, dodatky a chytání za slovo už jsou druhá věc, ale když si dáme pozor, co vlastně chceme dohodnout, drží slovo nejvíc, jak se snad dá od démona očekávat. Plus, nehodlám riskovat jeho reakci na nějaký náš úskok, když máme možnost to udělat takhle. On dostane jeho, my zachráníme ji, všichni můžou být spokojení. Lepší a hlavně bezpečnější možnost jednoduše není.“

„Jo, až na to, že když Raul bude volný, bude venku o dalšího vraždícího maniaka víc,“ podotkl.

„To se tu teď snažíš moralizovat?“ nevěřil jsem. „Jde tu o Jessicu, krucinál.“

„Myslíš, že to nevím?!“ rozčiloval se. „Ale on tím pádem bude mít na svědomí životy dalších lidí. Nedivím se, že ti tohle uchází, ale my jako andělé nad tím nemůžeme jen tak mávnout rukou.“ Zkřivil jsem rty a ironicky pokýval hlavou.

„Jasně. Takže se opět dostáváme k tomu, že mně jako démonovi cizí nevinné životy vůbec nic neříkají. Zvláštní, že ve chvílích, kdy plně vnímám, co jsem za svoji existenci napáchal, mám z jejich likvidace noční můry, co mě sápou uvnitř. To je asi znak toho, že mi na tom vůbec nezáleží, že.“

„Tak jsem to nemyslel.“

„A jak jsi to myslel? Předhazuješ mi to v jednom kuse, to, co jsem zač. Jestli ti to nedochází, tak nebýt jednoho osudového rozhodnutí, byl bych podle všeho anděl taky, takže by ses mohl přestat povyšovat.“

„Já se nepovyšuju, kruci, já jen…“ Vzdychl, nabral do plic hluboký nádech a krátce si promnul kořen nosu ve snaze se uklidnit. Nejspíš i on se marně snažil pochopit, jak se mu pokaždé povede plácnout něco, co tak třeba ani nemyslí, a vyvolá hádku. „Hele, já tím chtěl jenom říct, že vzhledem k tomu, v čem jsi doteď žil, se dá pochopit, když na tuhle skutečnost zapomínáš,“ zkusil to znovu. „Ale další démon, volně zabíjející, kdy se mu zachce, ke všemu někdo na takové úrovni, prostě nemůže být dobrá zpráva.“ To jsem chápal. Jenže… jenže v tomhle dilematu pro mě prostě nemohl vyhrát nikdo jiný, než ona. Jaký v tom byl rozdíl oproti tomu, než když například voják zabije pro ochranu svých blízkých? Není to správné a nemělo by se to dít, ale pro každého má zkrátka něčí život větší váhu, než život někoho jiného.

„Jeden navíc se už ztratí,“ poznamenal jsem o poznání tišeji, než jsem měl původně v plánu.

„Jenže ten jeden navíc bude mít na svědomí životy těch, co jsou taky pro někoho důležití, jako ona pro nás. Lidí s rodinami, s dětmi… Nebo i někoho z našich řad,“ připomněl stejně tiše. A jenom ticho se také hned nato rozhostilo mezi námi.

Jo, já to věděl. Já tohle všechno, zatraceně, věděl. Bez něj by bylo všem na světě líp.

Stejně tak, jako beze mě.

Jeden navíc se ztratí… Ironií mých slov bylo, že tím jedním jsem už byl já sám. Že všechno to, co bylo právě řečeno, mohlo stejně tak dobře mířit ke mně.

„I když odsuneme všechno ostatní, pochybuju, že by nám ostatní vůbec dovolili ho prostě jen tak nechat jít,“ dodala po chvíli Trisha a přerušila tak moje zamyšlení. Připomněla mi, že o mě nejde. Jess. Šlo jenom o ni, celou dobu. Kvůli ní jsem se nutil fungovat. Přinejmenším, dokud jsem mohl. Kvůli ní jsem byl ochotný udělat cokoliv.

„Tak je o tom aspoň zkuste přesvědčit,“ odpověděl jsem na její poznámku. „Už jsme se, myslím, dost poučili, že podrážet Raffaela se nevyplácí. Raději bych to zkrátka neriskoval, pokud máme tu možnost.“ To zřejmě chápali.

To stále neměnilo nic z toho, co to znamenalo.

Opět jsme se všichni odmlčeli na několik vteřin.

„Kam půjdete?“ zeptala se pak Trisha ve snaze změnit téma. Zavrtěl jsem hlavou.

„To ještě nevím. Uvidím, co řekne, zařídím se podle ní a dám vám vědět. Nejspíš by ale bylo lepší, kdyby… Kdybyste při našem odchodu nebyli nablízku a neviděla vás.“ Z tohohle závěru nebyli dvakrát nadšení. Ale souhlasili. Uznávali, že to nejspíš jinak nepůjde.

„Vyřiď jí, že si s tím nemusí dělat starosti,“ požádala mě ještě Trisha a já krátce přikývl, než jsem zamířil zpátky do pokoje.

Jessica se mezitím opravdu trochu uklidnila. Stále se chvěla, ale dokázala znovu sbalit těch pár vybalených věcí a dokonce se převléknout do oblečení na ven. Když uslyšela otevírání dveří, lehce sebou cukla, ale jakmile zjistila, že jsem to já, ulevilo se jí.

„Zlobili se moc?“ otázala se opatrně.

„Ne,“ ujistil jsem ji hned. „Chápali to. Říkal jsem, že to pochopí. Nemáš si s tím dělat starosti.“ Věnovala mi sotva patrné smutné pousmání. Přešel jsem blíž k ní. „Už víš, kam bys chtěla jít? Třeba nějaké místo, kam ses chtěla vždycky podívat?“ zeptal jsem se a jemně ji zezadu objal. Mohl jsem ji vzít kamkoliv, doslova kamkoliv na světě. Kruci, klidně bych ji vzal postupně úplně všude, kdyby jí cestování kolem světa vrátilo do očí alespoň slabý radostný záblesk, kdyby jí to dalo zapomenout na tohle všechno.

„Vždycky ne… Ale od jisté doby mě lákají…“ Ztěžka jsem vydechl, když dokončila myšlenku, která jí projela hlavou dřív, než si v ní sama sobě stačila zabránit. To poslední slovo, které se jí téměř podařilo nechat odeznít do ztracena a přerušit. Ale nejspíš bych věděl, kam tím mířila, i kdybych ho nakonec přeci jen nezachytil.

„Ne, Danieli, to… To vážně nemusíš,“ vyhrkla okamžitě a natočila se v mém náručí tváří ke mně. „Tohle nemusíš dělat, nemusíš mě tam brát.“ Jenže ona tam chtěla.

„Je to jenom město,“ snažil jsem se to zamluvit.

„Je to město, kde ses narodil, zamiloval se, kde se ti zhroutil život, odkud jsi musel utéct a opustit svou rodinu,“ připomněla a přiložila mi dlaň na tvář, zaklesla oči do mých. „Danieli, nemusíš mě brát zrovna do Benátek,“ zopakovala s důrazem. Měla pravdu, ta představa mi nebyla zrovna dvakrát příjemná. Ale pro ni…

„Nejspíš bude jenom dobře, když se tomu konečně postavím,“ řekl jsem. „Navíc… je to přes pět staletí. Dost možná se to tam všechno změnilo tak, že to ani nepoznám.“ Povzdechla si. Bylo jí jasné, že to chci udělat jen kvůli ní. Stejně tak jí ale bylo jasné, že v tom případě nemá šanci mě přemluvit, abych to nedělal.

„Vždyť stejně neumím italsky,“ zkusila to ale přeci jen naposledy.

„Se mnou přece nemusíš.“

Já si to pamatoval. Pamatoval jsem si všechno…

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek temna - 3.: