OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 4.



Dotek temna - 4.Zjištění, které zhorší úplně všechno.

Stál jsem téměř bez dechu. A jen přebíhal očima po okolí. Naprosto zaražený několik vteřin.

„Danieli?“ oslovila mě Jessica a jemně mě chytila za ruku. Po chvíli vzdychla. „Říkala jsem, že to není dobrý nápad. Benátky jsou kulturní památka. Nikdo to tu nebude předělávat nějak významně.“

„Ne, je to tu jiné,“ ujistil jsem ji. Jenže zároveň to tu bylo tak nějak… až příliš stejné.

Dóžecí palác vypadal stále téměř identicky, jen čas se na něm sotva neznatelně podepsal. A přímo přede mnou, jen pár metrů vzdálený, stál most. Nebyl to stejný most, jaký jsem znal, přestavěli ho. Ale i tak ten pohled vyvolával vzpomínky. Na Lisabeth. Tady se mnou definitivně přerušila styky. Tady jsme spolu poprvé mluvili…

 

Jessica

„Danieli?“ zopakovala jsem, ale nevnímal mě. Několikrát. „Marco?!“ zkusila jsem to tedy nakonec jinak, když už jsem nevěděla, co jiného udělat, po vyřčení jeho původního jména jsem jemně zatřásla jeho ramenem. Zamrkal a stočil pohled ke mně, spolu s váhavým úsměvem.

„Promiň… Nějak jsem se zamyslel.“

„To vidím,“ poznamenala jsem, skrze mé rty se prodral povzdech. „Říkala jsem, že to není dobrý nápad. Měli bychom odsud zmizet.“

Zavrtěl hlavou. „Chtěla jsi jít sem. A já jsem v pohodě, vážně.“ Když jsem nadzvedla obočí, pousmál se a vtiskl mi polibek na tvář. „Jen mě to zaskočilo, už jsem to rozdýchal. Jo, je to tu plné… hořkosladké nostalgie, ale nemusíš si dělat starosti. Přísahám.“ Další povzdech. Neměla jsem ponětí, jestli bych mu měla něco takového věřit. Stejně by mi nepřiznal, kdyby v pořádku nebyl. „No tak,“ chytil mě za ruce, „užívej si to. Jsi v Benátkách. A odteď máš oficiálně zakázáno si dneska dělat starosti.“ Díval se na mě tak dlouho, než mě přiměl alespoň trochu nadzvednout koutky úst v úsměvu. „Tak je to lepší,“ poznamenal spokojeně. „Tak pojď,“ pobídl mě lehkým kývnutím hlavy, „trochu tě tady provedu.“ Udělal už při tom krok dozadu a nechtěně tak vrazil do nějakého muže, který právě procházel za ním.

„Attenzione,“ ohradil se dotyčný.

„Scusi,“ odpověděl obratem. Zatímco ten někdo zavrtěl hlavou a mířil pryč, Daniel stočil oči zpátky ke mně. „Co je?“ usmál se. Až teď jsem si uvědomila, že se sama lehce usmívám.

„Nic, jen že to bylo tak přirozené a automatické,“ podotkla jsem. „Po celých těch staletích a reaguješ takhle pohotově… to si vážně svůj rodný jazyk pamatuješ celou tu dobu? Chci říct, měla jsem za to, že když se někdo někam přestěhuje, naučí se mluvit jinak a původní řeč nepoužívá, že se mu tak nějak postupně vypaří z hlavy.“

Pokrčil rameny. „Nikdy jsem neměl moc velký problém si jazyky pamatovat. Asi jsem holt nadaný,“ zašklebil se. Rozesmál mě, nepatrně, na vteřinu. Všimla jsem si, že mu to udělalo neskutečnou radost. „Minimálně na základní slovíčka si jeden vzpomene skoro vždycky,“ doplnil pak. „Ale musím uznat, že je dost… zvláštní pocit tak znovu mluvit.“

„Hm,“ udělala jsem a nepatrně skousla rty. „Líbí se mi to. Italština ti sluší.“

„Tak to v tom můžu pokračovat,“ navrhl.

„No…“ zaváhala jsem. „Když mi k tomu dodáš titulky.“ Tentokrát jsem rozesmála já jeho.

„Tak pojď, amore mio,“ zopakoval pak svoje pobídnutí. Jo, tohle jsem náhodou znala. Asi jako jediné. Další nepatrný úsměv přelétl přes mé rty. Právě nejspíš přemýšlel, kam mě má vzít nejdřív. Když mi ale najednou zakručelo v břiše, omluvně se pousmál. „Nějak jsem zapomněl na to, že jsme vlastně nesnídali,“ řekl. „Tady už to bude vzhledem k posunu času spíš na pozdní oběd, ale… pojď, půjdeme se nejdřív podívat po nějaké restauraci.“ Chtěla jsem namítnout, jestli by nebylo lepší se nejprve někde ubytovat a odložit tašky, ale nejenže mě nenechal táhnout ani jednu z nich, ale odmítl i tenhle můj návrh s tím, že pro něj to nic není a můj žaludek je přednější. Věděla jsem, že stejně prohraju, takže jsem se s ním nehádala.

Nějaký podnik jsme našli celkem brzy a posadili se k jednomu ze stolů. Daniel si začal prohlížet jídelní lístek, po chvíli ke mně zvedl pohled.

„Co si dáš?“ zeptal se.

„Ehm,“ protáhla jsem. Sama jsem už zkoumala nabízená jídla, ale… I když tam u nich byl anglický překlad, nějak jsem moc nevěděla, co si pod názvy představit. Když už jsem byla v Itálii, chtěla jsem zkusit něco odsud a ne některé převzaté známé věci, ale nerada bych si objednala něco, co by bylo úplně jiné, než jak to podle názvu zní. „Vyber mi něco ty,“ navrhla jsem.

„Dobře.“ Znovu se zadíval do menu. „Dáš si kafe?“ otázal se pak. Z nějakého důvodu se mi při slově kafe zvedl žaludek.

„Ne, díky, tohle asi vynechám,“ řekla jsem tedy.

„Zrovna ty nemáš chuť na kafe?“ podivil se a nejspíš i proto, že si v mojí hlavě přečetl, jak se necítím dobře, se na mě starostlivě zadíval. „Jsi v pořádku?“

„Jo,“ hlesla jsem. „Možná to je tím, že jsem ještě nejedla… To bude dobrý.“ Nebyl si moc jistý tím, jestli mi to má věřit, ale přesunul svoji pozornost na číšníka, který právě dorazil. A já… já vlastně taky.

Snad až v ten okamžik mi došel další problém spjatý se stavem, ve kterém jsem se nacházela. Problém, který mi měl být jasný od začátku, ale se kterým jsem se setkala vlastně poprvé. Moje tělo nejspíš chápalo, že útočit na anděly, ke všemu na takové výši, by byla sebevražda, takže v tomhle ohledu byl u Matta s Trishou klid. A ven jsem od sepsání smlouvy zatím doteď vyšla, jen když jsme se s Danielem přenášeli. Při tom přesunu o pár ulic dál od mého a následně Trishina a Mattova bytu kvůli bezpečnosti jsem ale kolemjdoucí dvakrát nevnímala. Stejně jako v prvních chvílích tady.

Jenže teď jsem seděla na místě. Měla jsem víc než dostatek času uvědomit si přítomnost jiných lidí kolem. Instinkt zaútočit se náhle začal ozývat s plnou silou.

Snažila jsem se zírat do stolu, na Daniela, kamkoliv, jen ne na ostatní. Při číšnikově příchodu, odchodu i během toho, co jsme čekali na naši objednávku. Pokoušela jsem se veškeré okolí nevnímat tak moc, že jsem dokonce ani pořádně neposlouchala, co mu Daniel říká, protože jsem chtěla neslyšet jejich rozhovor pro tu skutečnost, že on mu odpovídal a dával tak najevo, že vedle mě někdo stojí. Člověk. To vědomí mě neskutečně dráždilo.

Všude kolem byli lidé. Obyčejní, zranitelní lidé, kterým bych mohla doopravdy ublížit. Znělo to až ironicky vzhledem k tomu, jak drobná jsem byla. Ale tohle nebylo něco, s čím bych si mohla zahrávat. Myšlenky na strach, že něco provedu, jsem se snažila odhánět, ale moc se mi to nedařilo, soudě podle Danielova starostlivého pohledu.

Pak se číšník vrátil s jídlem. A na našem stole se ocitla i nádobka s příbory.

Skousla jsem rty, stočila pohled k zemi a propletla prsty, pevně je stiskla k sobě. Do háje. Nůž. Byl tam nůž. Nejspíš ne jeden z těch ostrých, ale na tom tak nesešlo, úder do nějaké měkké tkáně, třeba krku, by, hádám, stačil, při jeho tuposti by možná jen stačila prudší rána… Zhluboka jsem do plic nabírala nádechy a opět je vypouštěla ven.

Ten tlak… Bože, ten tlak. Teď se to zdálo ještě horší, protože tady byla právě teď opravdová příležitost, ke všemu tak zatraceně blízko. A bylo by to tak snadné, z jednoho úhlu pohledu. Volalo mě to k sobě, lákalo. Tak neodolatelně, že jsem se musela držet ze všech sil, abych to doopravdy neudělala. Proto, jak špatné by to bylo. To mi zatím ještě stále docházelo.

Ale ta touha sotva o pár vteřin později už jen nevolala, už přímo křičela tak nahlas, až mi trhala bubínky.

Lákalo mě to. Chtěla jsem to vyzkoušet, chtěla jsem to udělat prostě jen proto, abych viděla, jaké to je, jaké to bude mít následky, co se kvůli tomu stane. Jestli umře hned, nebo až za chvíli, jestli při průrazu kůže poteče hodně krve, jestli to bude schopný vnímat. K zešílení jsem toužila vidět bolestný odlesk v jeho očích, slyšet jeho výkřik nebo dusivé chrčení, vnímat jeho strach, sledovat, jak z něj uniká život. Utopit pohled v horké krvi barvící kůži, cítit ji na svých dlaních, fascinovaně sledovat, jak pomalu přichází o své teplo. Jaké to je ve skutečnosti, ne se na něco takového jen dívat? Chtěla jsem tu odpověď znát. Tak neskutečně mě to táhlo k sobě. Prostě to udělat.

Se zachvěním jsem zavřela oči.

„Jess…“ O vteřinu později jsem na hřbetu dlaně ucítila Danielův dotek. Nadzvedla jsem víčka, okamžitě jsem se utopila v jeho konejšivém, starostlivém pohledu. A bylo mi líp. Podstatně líp.

Zamrkal a něco mu řekl, nejspíš poděkování, nevím, nevnímala jsem to. Navíc to bylo italsky, takže by mi moc nepomohlo, ani kdyby ano. V podstatě ze mě během toho nespustil oči. A jakmile číšník odešel, vytáhl druhou rukou nebezpečnou část příborů a odložil ji na stůl za ním, aniž by přerušil kontakt. Včetně toho očního déle než na pár vteřin. Vděčně jsem se pousmála. Teoreticky by se nejspíš dalo zranit i ostatními z nich, ale takhle jsem přeci jen byla klidnější. Věděl to. Znal to.

„Jsi v pořádku?“ zajímal se. Přikývla jsem, lehce třaslavě. Povzdechl si. „Jess…“

„Já to zvládnu,“ ujistila jsem ho. Kruci, přece nemůžu být pořád zalezlá doma, přece nejde, abych nemohla jít mezi lidi a nic se nestalo.

A ono se nestalo… díky němu.

On byl tady, s ním jsem se nemusela bát. Ničeho. Ani sama sebe.

Bříškem palce přejel po mojí kůži, dalším pohledem se naposledy ujistil, že jsem v pohodě. Nebo alespoň natolik, jak moc jsem v téhle situaci mohla být. A pak jsme se pustili do jídla.

Jedli jsme mlčky. Mezi námi se rozprostřela zvláštní atmosféra. Snažili jsme se udržet iluzi normálnosti kvůli tomu druhému. Ale moc nám to nešlo, ani jednomu. A já stále až příliš jasně cítila přítomnost každého jednotlivého člověka kolem, jako by jejich srdce bila s důrazem hlasitých bubnů, jako by jejich bytí pulzovalo a zářilo nepřehlédnutelnou rudou barvou… Označením možného cíle.

Pokoušela jsem se je nevnímat. Nešlo to. Ale alespoň jsem se držela a zůstala sedět, i když jsem chvílemi musela zarýt prsty do stolu, přitisknout se k židli pode mnou. Ale on to zmírňoval. Hlídal mě, kontroloval. A odnášel to pryč, minimálně a tolik zároveň.

Když jsem pomalu dojídala poslední sousta, náhle se mi znovu zvedl žaludek. Do háje. Přiložila jsem si ruku k ústům ve snaze udržet jídlo uvnitř.

„Jess, jsi v pořádku?“ I kdybych chtěla zalhat, že ano, nestihla bych to, protože další vlna na sebe nenechala dlouho čekat. Chytila jsem se druhou rukou za břicho, pokoušela se uklidnit vlastní tělo. Bylo mi slabo. A špatně. Hrozně špatně. To už vstal a nakláněl se ke mně. „Jess?“ Starost v jeho hlase byla téměř hmatatelná. Jen jsem zavrtěla hlavou, vzápětí jsem toho litovala. Zaklel. „Tak jo… Najdeme tu nějaký hotel, odpočineš si… zvládneš to chvíli vydržet?“ Pohladil mě po tváři. Přikývla jsem, váhavě. Nejspíš jen proto, abych to nekomplikovala a abych ještě víc neznervóznila jeho samého.

Teď už nebylo těžké nevnímat lidi kolem. Sotva jsem totiž vnímala okolí celkově, všechno, co se dělo. Všechno kromě reakcí vlastního těla, snahu udržet obsah žaludku na svém místě. Nechal na stole peníze, pomohl mi vstát a podepřel mě. Ušli jsme sotva pár metrů, když se zastavil a na něco se zeptal jednoho z kolemjdoucích. Mluvili spolu chvíli. Melodie jeho hlasu mě uklidňovala, ale neměla jsem ponětí, na co se ptá, italsky jsem nerozuměla. Bylo mi moc špatně na to, abych to zkoušela odhadnout. Po další odpovědi mi přišlo, že zakolísal, ale taky se mi to mohlo jen zdát. Nechala jsem to být, nebyla jsem schopná to teď řešit. Další otázka, další odpověď.

„Grazie mille,“ řekl, nejspíš se rozloučil a pak se otočil ke mně, aby mě znovu zkontroloval. Pokusila jsem se o pousmání, ale vyšlo z toho spíš pokřivené zašklebení. „Jeden hotel je odsud kousek,“ oznámil mi ve snaze mě uklidnit a jemně stiskl moji dlaň. Svraštil obočí. „Nemám tě vzít do náruče?“

„Radši ne,“ šeptla jsem. Kdoví, co by se mnou ten pohyb udělal.

Semkl rty, v jeho pohledu se zaleskl stín obav. A pak jsme pokračovali v cestě. Já jen doufala, že blízko znamená pokud možno hned za dalším rohem.

 

Daniel

Vůbec se mi nelíbilo, jak bledá byla. Neměl jsem ponětí, co jí je, ale sotva se držela na nohou. Musel jsem najít nějaký hotel, rychle. Rozhodl jsem se tedy zeptat někoho z kolemjdoucích, abych to zbytečně neprotahoval.

„Senta, scusi!“ zastavil jsem prvního, kdo byl nejblíž. („Promiňte, prosím.“)

„Dica,“ odpověděl postarší pán. („Prosím.“)

„Mi può aiutare?“ („Můžete mi pomoci?“) Když jsem ze sebe nějak dostal otázku, kde je tady nejbližší hotel, krátce se zamyslel.

„Vicino,“ odpověděl a ukázal doleva. („Blízko.“) Prý to nebylo ani padesát metrů odtud. Zaváhal jsem. Ale to…

„Dove? Può ripetere ancora una volta?“ („Kde? Můžete to, prosím, zopakovat?“) Možná jsem se přeslechl… Nepřeslechl. Zopakoval mi to stejně, slovo od slova. Měl jsem nepříjemný pocit, že až příliš dobře vím, o jakém místě mluví. Znejistil jsem, na chvíli. Ale pak jsem se přiměl vzpamatovat.

„Grazie mille, arrivederLa,“ rozloučil jsem se a otočil se zpět k ní. („Děkuju moc, nashledanou.“) Věděla, že ji kontroluju, takže se zkusila pousmát, ale spíš jí jen zvláštně cukly koutky.

„Jeden hotel je odsud kousek,“ vydechl jsem, abych ji trochu uklidnil, jemně jsem stiskl její dlaň. Bylo to blízko, ale byl jsem dost nervózní, jestli tam vůbec dojde. „Nemám tě vzít do náruče?“ zeptal jsem se.

„Radši ne,“ špitla.

„Kdoví, co by se mnou ten pohyb udělal.“ Semkl jsem rty, tohle se mi vážně ani trochu nelíbilo.

Znovu jsme vyšli a já přemýšlel, jestli by nebylo lepší se s ní aspoň přenést o trochu blíž, ale když jsem to po chvíli navrhl, odmítla to s tím, že to už by asi určitě obsah žaludku neudržela. Po nekonečně dlouhé době jsme dorazili do cíle.

Ztuhl jsem, jen na vteřinu, když se mi otevřel výhled na hotel. Protože jsem to na sobě nemohl dát znát.

Tady… kdysi stál náš dům. Teď se mi to potvrdilo. Co hůř, nejenže se hotel nacházel ve stejné ulici, on byl postavený doslova na stejném místě.

Krátce jsem polkl a zkusil na tu skutečnost zapomenout, nevnímat pocity, které mnou projely. Rozhodně se mi moc nechtělo trávit čas právě tady. Ne při tom… co se tu stalo. Ale na hledání jiného hotelu jsem neměl čas, nebylo jí dobře, a to bylo hlavní. Mlčel jsem, neřekl jsem nic. Protože mi bylo jasné, že kdybych se jí svěřil, nesouhlasila by s tím, že půjdeme právě sem, ať už jí bylo špatně sebevíc. Násilím jsem odvál vzpomínky pryč, což vzhledem k tomu, že budova nebyla původní, nakonec naštěstí nebylo tak těžké. Navíc jsem neměl kdy to řešit, když jsem úzkostlivě sledoval ji.

Měl jsem o ni starost celou dobu, kdy jsem objednával pokoj. Naštěstí měli jeden volný, kdosi právě zrušil rezervaci. Vážně jsem se bál, že se tam složí. Nebo v lepším případě pozvrací recepci. Případně mě, když už jsme vyrazili po schodech nahoru a ona se o mě cestou opírala. Posadila se na postel, jakmile jsme vešli a jakmile se k ní pomalu došourala. Na pár vteřin. Pak už to jednoduše dál nemohla udržet a doslova vystřelila ke dveřím do koupelny.

„Jess?“ Zaklepal jsem, když jsem rychle odložil tašky vedle dveří. Podle zvuků přicházejícím zevnitř jsem odhadl, že zvrací. „Jess, jsi v pořádku?“ naléhal jsem. Neodpověděla. „Jdu dovnitř,“ oznámil jsem.

„Nechoď sem!“ zarazila mě ale, sotva jsem stihl stisknout kliku.

„Jess?“

„Zrovna takhle mě vidět nemusíš.“

„Lásko, vážně si myslíš, že po tom všem bych…“ Zarazil jsem se, když se ozval další zvuk dávení. „Jess?“ Protože delší dobu neodpovídala, jednoduše jsem vešel dovnitř bez pozvání. Nakláněla se nad toaletní mísou, jednou rukou si držela vlasy. Po chvíli se vyčerpaně postavila, a když zjistila, že jsem uvnitř, stočila oči stranou a odhrnula si jeden ze znovu volných pramínků blond vlasů, který jí spadl do tváře, za ucho. „Jsi v pořádku?“ zopakoval jsem nejspíš už poněkolikáté.

„Jo,“ přikývla třaslavě a přešla k umyvadlu, pustila vodu. Vlhkou rukou si přejela po rtech, pak si opláchla obličej a znovu ji zavřela. „Nejspíš mi to jídlo jen trochu nesedlo,“ šeptla po chvíli, opřela se dlaněmi o umyvadlo před sebou.

„Co jiného by to bylo? Ale nebylo mi moc dobře ani předtím… Kruci, mně ale přece takhle špatně normálně nebývá…“

Náhle ztuhla. Zalapala po dechu, prudce se otočila ke mně. „Je už dvacátého…“ šeptla. Přiložila si prsty ke spánkům, prudce zavrtěla hlavou.

„Jak mi to mohlo nedojít?! Jak? Jednoduše. V tomhle všem… když byl pryč, i když se vrátil, neměla jsem myšlenky na něco tak banálního, jako…

Když byl pryč… už tenkrát mi bylo nějak zvláštně. Ale myslela jsem, že to je kvůli tomu, že není vedle mě, že jsem zesláblá… A třeba bylo. Nemohlo se to přece projevit tak rychle, ne? Nebo ano? I kdyby normálně ne, tohle nebyl přece obyčejný případ, třeba to funguje trochu jinak, třeba…“

„Jess?“ Nechápal jsem, co se děje, její myšlenky byly tak zmatené a jedna rychle střídala druhou, že jsem to neměl šanci zjistit ani tímhle způsobem, a dál jsem tam jen zaraženě stál. Dokud neotevřela oči a nespojila svůj pohled s mým.

„Myslím, že jsem těhotná,“ vydechla tiše. Její rty se posléze roztáhly do váhavého úsměvu. „Jsem těhotná…“ zopakovala šeptem, téměř omámeně. A na tu jedinou vteřinu se jí v očích mihl něžný, šťastný odlesk. Který byl ale následován krutým uvědoměním. Její úsměv zhořkl, vytratil se a nahradil ho čirý děs. „Bože,“ zajíkla se, rukama si objala hruď, břicho, a slzy jí stekly přes řasy. Slzy, po takové době. Jenže ne ty šťastné. „Já jsem těhotná!“ vyhrkla a ta jediná věta, ta, která ji ještě před chvílí po celé věčnosti rozjasnila, náhle zněla jako to nejtěžší závaží. Závaží tak těžké, že se neudržela na nohou, že padla na kolena k zemi a následně se na ni uprostřed vzlyků zcela zhroutila.

Okamžitě jsem byl u ní, přitiskl jsem ji k sobě a objal. Chytila se mě, pevně, slzy jí tekly po tváři proudem, máčely mé tričko, prosakovaly až do nitra.

„Danieli… já přece nemůžu… Nemůžu, nejde… On nebo ona… za tři měsíce… já…“ škytala a nebyla schopná tu myšlenku ani vyslovit nahlas. Nebyla schopná ničeho, jen se třásla. A já ji hladil po dlaních, po vlasech, po tváři. Zatímco jsem marně přemýšlel, jak ji mám alespoň trochu uklidnit.

Sám naprosto rozhozený...


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dotek temna - 4.:

2. Withoutalight přispěvatel
08.09.2015 [19:58]

WithoutalightJop, to není dobrý pro nikoho z nich Emoticon Děkuji Emoticon

1. susi23
08.09.2015 [19:12]

Těhotná?! Chudák Jess! To pro ni neni dobrý! Těším se na další!

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!