OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 6.

10.09.2015 (09:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 531×

Daniel

Snažil jsem se nedat nic najevo, když Matt s Trishou odešli. Nechtěl jsem, abych dal Jess znát, že já sám jsem nejistý. Že i na mě to všechno dolehlo. Musel jsem pro ni být oporou, jednoduše jsem se nemohl sám hroutit. Stejně tak jsem jí zkrátka nemohl říct, že proti nám stojí až příliš věcí najednou. Že i pokud by se nám zázrakem podařilo ji i to malé zachránit, neznamenalo to ještě, že ostatní z andělů dovolí jeho existenci. Byl jsem si celkem jistý, že by se nás Matt, Anne a Trisha zastali. Ale kolik asi tak mohlo vážit jejich slovo? Měli důvod, proč se ostatním nesvěřili s tím, že se stýkají se mnou a nechávají mě naživu. A rozhodně nešlo jen o to, že by se báli, co by to znamenalo pro ně. Reakce ostatních se sotva dala odhadnout. Ohledně mě. Ohledně toho malého. A na druhou stranu se dala předpokládat spíš jedna určitá. Vzájemná nedůvěra a nepřátelskost mezi našimi druhy byla příliš hluboce zakořeněná. Tak tolerantní jako Anne, která mě přesto, co jsem jí provedl, na rozdíl od ostatních zpočátku neodsuzovala, rozhodně nemohli být všichni. Kdybych se v době, kdy jsem byl naší straně věrný, dozvěděl, že jeden z andělů se kamarádíčkuje s někým z nás… Semkl jsem rty. Co jsem si nalhával, bylo jasné, jak budou reagovat.

Zahnal jsem tu myšlenku násilím do rohu. To budu řešit, až na to přijde čas. Až je nejdřív zachráním… Jess... i naše dítě. To teď bylo to hlavní.

Jediné, co jsem právě v tuhle chvíli potřeboval, bylo, aby si ona sama nedělala starosti. Jenže… záhy jsem přišel na to, že právě to se mi dvakrát nepodařilo. Vycítila to ze mě. Pochyby, obavy, to všechno. Chtěl jsem ji nějak uklidnit, ale stejně jsem vlastně nevěděl, co bych měl říct. Z jejích myšlenek jsem pochopil, že bude lepší neříkat nic. Že moje prostá přítomnost postačí. Alespoň to jsem pro ni dokázal udělat…

Nakonec znovu vyčerpáním usnula. A já ji jemně tiskl k sobě a hladil, jako bych snad stále věřil tomu, že tím dokážu nějak zmírnit noční můry, které ji právě teď pohlcovaly a ničily. Spíš proto, že jsem nemohl dělat nic jiného.

Pevně jsem skousl zuby, zatímco ona sebou trhla, několikrát. Než se konečně prudce vyzdvihla do sedu a zalapala po dechu.

„Jess?“ oslovil jsem ji, ale nevnímala mě. Jako by celkově neviděla nic kolem sebe. Několika ráznými kroky došla ke stolku opodál, její mysl byla zvláštně zamlžená, nepřítomná, až jsem chvíli myslel, že do něj vrazí. Během pár vteřin jsem byl u ní, starostlivě ji sledoval. Opřela se rukama o dřevo před sebou, ztěžka nabírala vzduch do plic a vypouštěla ho ven. „Jessico?!“ Chytil jsem ji za rameno a chtěl ji otočit k sobě, ale ona to prudce udělala za mě. Hned po tom, co udělala ještě jednu věc…

O vteřinu později jsem ucítil bolest. Palčivou bolest v boku. Vykřikl jsem, skousl zuby a chytil ji za zápěstí, abych vytáhl ven kus skleněné vázy, kterou o hranu stolu rozbila a zaryla do mě.

Nevnímala mě, stále. To jsem z jejích myšlenek už zjistil. Byla uvězněná ve své noční můře, realita s ní splývala.

„Jess,“ šeptl jsem a roztřeseně ji pohladil po tváři ve snaze ji z toho dostat, když sklo opustilo ránu.

Zamrkala, prudce se nadechla. Jakmile pak její pohled sklouzl k jejím rukám, pustila rozbitou vázu na zem, zděšeně zírala na tu krev a dlaň druhé ruky si přitiskla na ústa.

„Bože… Promiň!“ zajíkla se. „Já nechtěla, já…“

„To je dobrý,“ snažil jsem se ji uklidnit, zatímco jsem v předklonu tiskl zuby k sobě. „To nevadí, miláčku, to se zahojí… mně ano.“ To bylo taky jediné štěstí. Být člověk, rozhodně bych nebyl takhle v klidu.

V očích se jí zaleskly slzy, zavrtěla hlavou. Polkl jsem a přiměl se i přes bolest znovu narovnat, přitiskl jsem si ji k sobě do náruče. Třásla se uprostřed slz, oplatila mi objetí.

„Tohle je šílený… Já nechci… A nemůžu to zastavit, já…“ Myšlenky jí běžely hlavou jako splašené, jedna přes druhou, její slzy mi máčely tričko. Zalapala po dechu. „Nechci tohle prožívat. Nechci, aby naše dítě bylo v nebezpečí! To všechno kvůli té zatracené smlouvě…… To všechno… kvůli tobě!“

Nedokázal jsem potlačit další výkřik, jakmile mi do otevřené rány zaryla prsty.

„Jess…“ Skousl jsem zuby a ztěžka vydechl.

„Nenávidím tě, slyšíš?!“ sykla mi do tváře, když mě od sebe odstrčila, ale jen tak, aby její ruka zůstala, kde byla. „Tohle všechno zažívám kvůli tobě! Čeká mě věčnost v tomhle stavu, naše dítě je v nebezpečí, a to všechno je tvoje vina! Nechápu, jak jsem mohla být tak pitomá a takhle se obětovat zrovna za tebe, nechat se pro tebe strhnout do toho všeho! Jak jsem mohla být tak naivní, jak jsem si mohla myslet, že bys snad za cokoliv z toho stál! Jak jsem ti mohla odpouštět a omlouvat to všechno, co máš na svědomí?! Kvůli lásce? Vážně jsem byla tak slepá?! Vážně jsem byla tak pitomá, že jsem neodešla, dokud jsem mohla, a nechala se sama zničit kvůli tobě?! Máš toho na svědomí tolik, že si ani nezasloužíš dýchat, jedinou další vteřinu existovat na tomhle světě! Jsi monstrum a kvůli tobě se ze mě monstrum stává taky! Můžeš za to ty!“ Poklesla mi kolena.

„Jess…“ usykl jsem bolestivě a chtěl její ruku odtáhnout, ale když postřehla ten úmysl, jen zvýšila tlak. Po dalším výkřiku jsem se tedy znovu nepokusil, jen jsem nechal svou ruku obemknutou kolem jejího předloktí a vysílal k ní roztřesený pohled s úpěnlivou prosbou, ať přestane. Přitom jsem věděl, že nic jiného si nezasloužím. Že sice byla mimo sebe, ale do tváře mi tak vmetla nic víc než pravdu, kterou jsem věděl celou dobu. Z toho důvodu jsem se vlastně snad ani nesnažil se z toho dostat.

Její myslí se míhaly záblesky z mučení, které už kdysi viděla, propojovaly se s realitou, u které jsem se netroufal odhadovat, nakolik ji teď vnímá.

„Víš, jaká je výhoda toho, co jsi zač?“ opakovala Raffaelova slova z jedné z těch chvílí, „že nemůžeš vykrvácet. Že se nemusím ohlížet na to, abys to vydržel, že tě čeká jen utrpení tak dlouhé, dokud já neřeknu dost.“ Bolestné slzy mi vstoupily do očí, na chvíli jsem je musel zavřít, abych neviděl nepříčetný, chladný, vražedný záblesk v těch jejích. Odraz budoucnosti. Do tohohle stavu jsem ji měl dovést. Takhle měla skončit kvůli mně. Kvůli mně…

„Je to tvoje vina!“ zopakovala syčivě a já zalapal po dechu.

„Omlouvám se… mrzí… mě to…“ Zachvěl jsem se, snad se ušklíbla. „Jess…“ nabral jsem síly a znovu spojil pohled s jejím, abych ji z toho zkusil nějak dostat, když ne kvůli sobě, tak kvůli ní. „Jess, prosím… dost…“

Trvalo to pár vteřin, pár nekonečných vteřin, kdy na mě prostě jen beze slova hleděla. Pak závoj, který překryl její oči, zmizel a ty se vzápětí rozšířily zděšením.

„Do háje!“ vzlykla a těžký, snad úlevný výdech opustil mé rty, když konečně povolila sevření. Couvla o pár kroků dozadu, vyděšeně hleděla na mě, na krev na své dlani, a divoce vrtěla hlavou. „Mrzí mě to… Odpusť… odpusť mi to…“ opakovala jako smyslů zbavená. Když konečně zády narazila na zeď za sebou, svezla se po ní k zemi. Polkl jsem, přiměl se znovu postavit a zamířil jsem k ní. „Nechoď ke mně!“ vyhrkla uprostřed dalšího přívalu slz. „Nechci ti znovu ublížit…“

„To je dobrý,“ vydechl jsem a bylo mi jedno, nakolik to byla jen lež pokaždé, kdy jsem tahle slova vyslovil. Klekl jsem si před ni, snažil se nevnímat tepající ránu, která o sobě stále dávala vědět a vysílala mi do těla příšernou bolest. Snad instinktivně jsem ji přesto natočil stranou od ní. A jemně jsem chytil její ruce, než jsem si ji přivinul k sobě. To už ale spíš kvůli ní, aby se nebála, že by mohla znovu něco udělat. Tohle dokázala jen proto, že jsem to od ní nečekal, nebyl ve střehu. Teď už jsem si dával pozor, protože to něco v ní se ukázalo být dost nepředvídatelné.

Vděčně se ke mně přitiskla.

„Ať to přestane,“ plakala přitom usedavě. „Zastav to, prosím, bolí to…“

„Snažím se, miláčku,“ vydechl jsem do jejích vlasů a třaslavě ji políbil. „Snažím se…“

---

Dívala se na mě beze slova. Jen se dívala. Bylo to sotva chvíli po tom, co se po mém napadení dala znovu jakž takž do pořádku. A ona teď seděla na posteli a starostlivě mě pozorovala, zatímco já si svlékal tričko pošpiněné krví a oblékal si jiné. Rána už se zahojila.

„Víš to… nebo ne?“ zeptala se konečně tiše na to, co jí celou dobu běželo hlavou.

„Co bych měl vědět?“ otázal jsem se na stejné úrovni, když jsem si čisté oblečení přetáhl přes hlavu a chystal se jít s tím zašpiněným do koupelny. Vstala, rychle přešla ke mně a jemně mě přiměla se k ní otočit.

„Že jsem to nemyslela vážně, to, co jsem ti v tu chvíli řekla,“ objasnila mi. „Víš to… že ano?“

Semkl jsem rty a sklopil pohled ke svým rukám, nepřítomně promnul látku mezi prsty.

„Něco z tebe to tak myslelo,“ namítl jsem po chvíli.

„Ne,“ odporovala mi a lehkým tlakem na mou bradu mě donutila znovu spojit pohled s jejím. „Ne, to jsem nebyla já.“

„I kdyby, nic to nemění na tom, že všechno z toho je pravda.“ Byl jsem tak zavrženíhodný, že jsem sám sebe nenáviděl. To, co mě ale opravdu tížilo, bylo to, že jsem proto pošpinil a zničil i ji.

To, co mi řekla v tu chvíli, dávalo mnohem větší smysl, než všechno ostatní. Daleko větší smysl, než jakékoliv jiné její reakce. Nezasloužil jsem si žít, existovat, jakkoliv. Tím spíš ne vzhledem k tomu, do jakého bodu jsem se měl v nepříliš vzdálené budoucnosti opět dostat. Až poslední zbytky otupění zmizí, neměl jsem začít zabíjet dokonce ani pro vlastní přežití, cokoliv, co se dalo jakkoliv chabě ospravedlnit. Ne, měl jsem zabíjet, jen abych se nezbláznil, nebo po tom, co se zblázním. Tak jako tak, i tohle neskýtalo možnost úniku. Kromě jediného.

Myšlenku na smrt, která se mi naposledy v tomhle stavu opět vetkala do podvědomí, jsem nyní držel dál nejspíš jen proto, že teď už nešlo jen o mě. Že i kdybych byl sám tisíckrát na dně, musel jsem držet ji, zbavit ji toho. To bylo to jediné, na čem záleželo. Minimálně do té doby jsem z toho jednoduše nemohl zbaběle vycouvat, ať se bude dít cokoliv. Ale to neměnilo nic. Nic na tom, jak špatný jsem byl pro ni. Jak špatný jsem byl sám o sobě.

S povzdechem zavrtěla hlavou. „Danieli, ty jsi nic z toho přece nikdy nechtěl,“ řekla. „Ano, upsal jsi duši, ale měl jsi proč, a všechno ostatní, všechna vina padá na Raffaela. Ty za to nemůžeš. Ty sis jen vybral tu nejhorší cestu pro ten nejlepší důvod…“

„Když mě budeš pořád omlouvat, nic to nezmění na tom, kolik životů mám na svědomí,“ odmítl jsem. Další povzdech se prodral skrze její rty. Pak se ke mně naklonila a v objetí spojila ruce za mými zády.

„Já tě miluju, slyšíš?“ šeptla. „Já, mé skutečné já tě miluje. A tak to bude vždycky.“ Pousmál jsem se, nejspíš s jasně patrným odleskem smutku.

„Taky tě miluju,“ hlesl jsem však v odpověď. I její rty rozjasnil úsměv, i když stejně tak překrytý stínem. „Tak na čem víc by vlastně ještě mohlo záležet?“ Několik vteřin jsem se jen nechal utápět v jejím pohledu a ona hleděla do mých očí, snad se snažila přimět mě se na to dívat právě takhle. Že stále máme jeden druhého. Že to je to hlavní, a na to nesmím zapomínat. Pravdou ale bylo, že to už jednou nedokázalo zabránit ničemu z toho, co přišlo. Stejně tak to nemělo zastavit žádnou z katastrof, které ležely před námi. A ona to věděla. Jenže já jí neodpověděl, nepřipomenul jsem nahlas skutečný stav věcí. Protože přesně tohle potřebovala. Získat zpět alespoň kousíček víry, kterou ona měla vždy v časech, kdy já se dávno marně snažil vzpomenout, co to slovo vlastně znamená.

Oba jsme těch pár minut byli myšlenkami jinde, takže vlastně nebylo divu, že až po chvíli zamyšleně stáhla obočí a zamrkala, když si něco uvědomila. „Danieli, já…“ začala váhavě a nepatrně skousla rty. „Já… se cítím… dobře,“ dokončila konečně, ale nemohl jsem nepostřehnout nádech otázky, která se tou větou prolinula. Jako by něčemu takovému nemohla uvěřit. Jak by také mohla. V posledních dnech se cítila všelijak, jen ne dobře. Ale teď, po útoku na mě… No jistě, kruci, to dávalo smysl. Vybila si krvežíznivost a touhu po cizí bolesti spjatou s démonskou energií uvnitř ní. Kdybych byl člověk, stačilo by navíc jen málo a vykrvácel bych… Polkl jsem.

„To nejspíš kvůli tomu, jak…“ Došlo jí to. Dřív, než jsem to dořekl. Vyplašeně ke mně zvedla oči. „Aspoň něco dobrého z toho vzešlo…“ vydechl jsem. Prudce zavrtěla hlavou a o krok ustoupila. „Jess…“ začal jsem po chvíli ticha, ale ona moc dobře věděla, co chci říct.

„Ne, Danieli. To ne.“

„Mně se přeci nic nestane, ne doopravdy… Sice by tě i tohle trochu očernilo, ale to se při tom, jak čistá tvoje duše sama o sobě je, nedá skoro počítat…“

„Ale bolest cítíš stejně, do háje. To prostě ne…“

„Jen v nutných případech. Když ti bude nejhůř, tak…“

„Nehodlám tě zraňovat kvůli tomu, abych se cítila líp!“ vyhrkla konečně rozhodně ve stejnou chvíli, co já ochotně dodal, že kvůli ní bych to podstoupil rád. Poté, co se obojí vzájemně prolinulo, se mezi námi rozhostilo nové ticho. Semkl jsem rty, zatímco ona s povzdechem přešla blíž, přitiskla hlavu na moji hruď a objala mě. „Ty jsi neskutečně úžasný a obětavý a já to všechno už dobře vím,“ šeptla, „ale něco takového ti jednoduše nedovolím, jasné?“ Nadechl jsem se, abych něco řekl, ale opět mě předběhla.

„Jestli ti tak moc vadí to, že to pro mě neuděláš, tak se na to podívej jinak,“ pomyslela si, ale věděla, že ji uslyším. „Mysli na to, že já tohle nemůžu… Snažím se tomu všemu vyhnout. Umíš si představit, co by ze mě zbylo, kdybych dobrovolně… ničila toho, koho miluju, jakkoliv dočasné by to bylo?“

Krucinál…

„Já jen myslel…“

„Já vím,“ šeptla a jemně se odtáhla, aby se mi zadívala do očí. Nechala tak mé tělo, mou mysl, celou mou existenci opět naprosto zaplavit láskou, která v ní ležela a kterou jsem si absolutně nezasloužil, přestože právě mně patřila. Napůl v zamyšlení projela prsty vlasy, které mi lehce spadaly do čela, než se sotva slyšitelně zeptala: „Jak dlouho?“

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, na co se ptá. Jak dlouho… tenhle stav, vzácný klid uprostřed bouře, oáza v poušti vydrží.

„Možná den… možná týden… Nevím, nejsem si jistý. Nikdy jsem nepřišel na to, na čem přesně to závisí… I pokud na velikosti zranění, bolesti a… a tak, tak těžko soudit podle mých zkušeností, když u tebe je to přeci jen trochu jiné…“ Sklopila pohled a lehce propletla prsty jedné ruky s druhými. „Jess,“ oslovil jsem ji jemně a něžně nadzvedl její tvář tak, aby se na mě podívala. „Nemyslím, že by to trvalo méně než den…“ Hleděla na mě beze slova. A ano, moc dobře věděla, kam tím mířím. Skousla rty.

„Je… dvacátého prvního,“ namítla, lehce zavrtěla hlavou. „Vánoce jsou až…“

„Já vím,“ přikývl jsem. „Ale možná to vydrží až do té doby. Poprvé…“ odmlčel jsem se, jen krátce. „Poprvé to vydrží nejdéle.“ A i kdyby ne, svátky nesvátky, tohle byla možnost, jak se se svou rodinou vidět. Možná poslední…

Přešla k posteli a posadila se, rozpolcená. „Co když to nezvládnu?“ šeptla nakonec tiše. Prostá, obyčejná starost. Co když nezvládne vidět a opět odejít, aniž by dala cokoliv najevo. Nakonec nabrala do plic hluboký nádech. „Když už se ta šance objevila… nejspíš by bylo hloupé ji promarnit…“ Dlaní si prohrábla vlasy a na její tváři se objevil zvláštní úsměšek, když jí došlo… „Nemám dárky.“ Zacukaly jí koutky nad tak obyčejným problémem.

„No, v tom případě se jde nakupovat,“ reagoval jsem téměř automaticky odlehčeně. Podívala se na mě. A její rty krátce na to znovu rozzářil vzácný, upřímný úsměv.

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek temna - 6.: