OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 7.



Dotek temna - 7.Chvíle vzácného oddechu.

Jessica

 

Volnost. Tak by se dal nazvat pocit, který jsem právě cítila. Pomíjivý, předem určený k tomu nesetrvat dlouho. Ale skutečný. Cítila jsem se volná jako pták po tom všem. Na pár vzácných chvil propuštěný z klece. Mohla jsem znovu dýchat a chtělo se mi smát, létat štěstím.

Protože jsem necítila nic.

Protože jsem cítila všechno.

Nikdo z lidí ve mně nevyvolával temné myšlenky. A vnímala jsem každou jednotlivou vůni, svit slunce nad hlavou. Jako by se navrátily barvy, svět kolem ožil, stejně jako já. Vdechovala jsem ten pocit z plných plic. Volná. Alespoň na tu krátkou chvíli. Konečně zase sama sebou, naplno. A to všechno bylo tak intenzivní. Volná…

Přijala jsem do plic další hluboký nádech, se zavřenýma očima a roztaženými pažemi nastavila tvář slunci, které nepálilo nějak významně, ale pro mě v tuhle chvíli žhnulo úžasným teplem, co prostupovalo všechny mé buňky. Usmála jsem se, upřímně. Div jsem se nezačala smát nahlas.

Dárky. Měli jsme jít přece nakoupit ty dárky. A měla bych dát vědět mamce, že dorazíme… jaký časový posun tady vlastně je? Když o tom tak přemýšlím, možná to bude lepší jako překvapení… Ale i tak.

Jak dlouho už tu jen takhle stojím, zády opřená o zábradlí?

„Máš času, kolik chceš. Klidně tu můžeš stát opřená o zábradlí ještě hodinu.“ Otevřela jsem oči a otočila se k Danielovi, který mě zřejmě celou tu dobu jen tiše sledoval s vděčným úsměvem na rtech. „Nenech se rušit,“ pobídl mě hned. Zacukaly mi koutky.

„Takhle bychom ale dneska nic neudělali,“ poznamenala jsem, než jsem mu v naprosto dokonale perfektní náladě vtiskla pusu na tvář. Ano, byla jsem si vědoma toho, že tenhle den, nebo jakýkoliv další ze dnů klidu, které mi byly dány, nic neřeší a vše je stále stejně zlé, jako bylo, ale touhle myšlenkou bublající na povrchu jsem si dnešek nehodlala zkazit.

„Dobře,“ přikývl. „Takže jaký konkrétní plán na dnešek máš, velitelko?“ Skousla jsem rty v úsměvu.

„Nákupy, plus možná drobná prohlídka po městě?“ navrhla jsem. „Vlastně jsem z Benátek ještě skoro nic neviděla. A když tu mám perfektního průvodce, byla by škoda toho nevyužít.“

„Bereš jako perfektního průvodce někoho, kdo na tomhle místě přes pět set let nebyl?“ poznamenal a pobaveně mu zajiskřilo v očích.

„Hm, víceméně. Když nebudu spokojená, tak se služby dají reklamovat a vyměnit, ne?“ škádlila jsem ho. On moc dobře věděl, že bych ho nevyměnila. Nadzvedl koutek rtů v pokřiveném úsměvu a chytil mě za ruku.

„Tak to abych se snažil,“ mrkl. „Předpokládám, že si přejete prohlídku v angličtině?“

„Ano, to pravděpodobně bude nejlepší. Protože já zase nepředpokládám, že by se už našel způsob, jak číst titulky při běžné mluvě v reálném světě.“ Což je škoda, protože z nějakého neznámého důvodu jsem si italštinu už celkem stihla zamilovat.

„Mám ti koupit slovník?“ otázal se naoko nevinně, ale s pobaveným odleskem v očích. Nejdřív jsem se musela držet, abych nevyprskla smíchy. Teprve pak jsem ho jemně šťouchla a oznámila mu, že je příšernej.

A já to na něm milovala.

Nejprve jsme se šli podívat na náměstí San Marco, z něj jsme zamířili k Dóžecímu paláci, abych si oboje tentokrát mohla pořádně prohlédnout. Při našem prvním dni tady jsem neměla moc myšlenky na to dívat se kolem. Ale teď to bylo jiné. Styl architektury kolem na mě okamžitě dýchl svým kouzlem. Bylo tu… jednoduše krásně. Tímhle prohlášením, i když jsem ho neřekla nahlas, jsem ho očividně potěšila.

„Palazzo ducale di venezia,“ kývl hlavou k paláci. „Neboli rezidence dóžete. No, vlastně spíš jeho vězení. Po tom, co byl zvolen, totiž málokdy mohl vyjít ven. Což vzhledem k tomu, že úřad zastával doživotně, nezní moc ideálně.“

„Chudák,“ okomentovala jsem to. Soucítila jsem s ním. Na chvíli mi hlavou prolétla představa, že mě čeká v podstatě to samé, ale v rámci hesla „dneska se všechny takové myšlenky odkládají“ jsem to okamžitě zahnala do rohu. Daniel si toho zřejmě všiml, protože viditelně krátce zaváhal. Ale rozhodl se mi to nekazit, takže asi po vteřině opět pokračoval.

„Na druhou stranu byl nejvýše postavenou osobou v Benátkách,“ podotkl. „Volila ho takzvaná Rada čtyřiceti a její členy zase volilo Velké benátské shromáždění. A protože Benátky se považovaly za republiku, kde lidé mají účast na vládě, byl dóže při tom, když se ujímal úřadu, představen lidu slovy: „Toto je dóže, když dovolíte.“ “

„Když dovolíte?“ podivila jsem se. Co by asi tak dělali, kdyby nedovolili?

„Nekoukej se na mě tak, já si to nevymyslel,“ řekl.

„Nepovídej. Byl jsi občan Benátek, a když se oni tedy měli podílet na vládě, tak jsi na tomhle rozhodnutí tím pádem měl svůj podíl taky i ty.“

„To je velice zajímavý závěr, miláčku.“

„Jo, někdy mě holt napadají geniální závěry samy od sebe,“ mrkla jsem na něj a tentokrát jsme se oba zasmáli doopravdy.

„Víš, ale ona ta tvoje teorie má trhliny,“ pokračoval pak. „Protože velké shromáždění volilo členy čtyřicítky a ta zase volila členy Velkého shromáždění. Navíc kandidáti byli vybíráni z omezeného počtu lidí a byli to jen příslušníci vznešených rodin, takže...“

„Takže to vaši rodinu pořád nevylučuje, ne?“ oplatila jsem mu stejně nevinným tónem, jaký na mě dneska použil on. Hraně si povzdechl, ale lehce mu zacukaly koutky.

„Poznamenal bych, že táta byl sice význačná osoba, ale jen bankéř, ne šlechtic. Jenže ty by sis stejně našla nějakou další výmluvu, takže mlčím. Moudřejší ustoupí.“

„Hm, a tím jsi chtěl jako něco říct?“

„Tím jsem chtěl říct, že nevím, kdo z nás dvou je tady příšernej. Nějak jsem si tě zkazil, už mě taky chytáš za slovo.“ Skousla jsem rty, abych se nerozesmála.

„Tak pozor, aby nakonec ještě žák nepřekonal svého učitele,“ podotkla jsem. Vysloužila jsem si za to oznámení, že uvažuje o tom, jestli mě nemá čirou náhodou vyklopit, až mě vezme na projížďku gondolou, abych tu prohlídku měla se vším všudy. Samozřejmě to nemyslel vážně.

A pravděpodobně věděl i to, že tohle vzájemné pošťuchování, jako by se nic nedělo, jsem zrovna v tuhle chvíli potřebovala.

Projížďka na gondole byla něco, na co jsem se těšila, ale ještě před ní mi ukázal pár míst, co něco znamenala přímo pro něj, kde si jako malý hrál a tak podobně. To mě chtě nechtě vedlo k tomu, abych se znovu zamyslela nad tím, jak mu tady musí být. Ano, bylo to dávno a určitě se to tu nějakým způsobem změnilo, on sám chvílemi váhal, než se ve starém prostředí v novém kabátě zorientoval. Ale stále tu musely být všechny ty hrozné vzpomínky jasně hmatatelné.

Hlavou mi proběhla myšlenka, kde asi stál jejich dům. Odhadla jsem, že ne moc daleko od náměstí San Marco, když jsme se pohybovali zhruba v tom okruhu…

Zaváhal. Na zlomek vteřiny zapomněl pokračovat v cestě, než se vzpamatoval, a po tváři mu přejel zvláštní výraz. Nejspíš bych si toho ani nevšimla, kdybych ho uprostřed přemýšlení zároveň nezkoumala pohledem. Měla jsem pocit, že to bylo právě proto, co mi teď prolétlo hlavou. A v tu chvíli jsem si říkala, že jsem paranoidní, ale nezdálo se mi, aby na to reagoval tak moc. I přes trauma, které v sobě vzpomínka na to místo nesla. Rozhodně ne vzhledem k tomu, že ho k té reakci dovedla až druhá část té myšlenky. Až když jsem začala přemýšlet o tom, kde se ten dům asi nachází. Zamračila jsem se.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se.

„Ne… proč?“ odpověděl pohotově. Ale já ho měla už přeci jen trochu prokouknutého. A tohle se mi nezdálo. Zastavila jsem se, pátravě se zadívala do jeho očí. Tam to, co cítil doopravdy, skrýval nejhůř. „Jess?“ chtěl to zahnat do rohu předstíráním, že nemá ponětí, co tu blbnu.

„Ty jsi vyrůstal někde tady blízko, že jo?“ ověřila jsem si myšlenku. Odpověď byla zřejmě ano. Ale on uhnul pohledem. Uhnul! Proč by to dělal? Vždyť jsem po něm přece nechtěla, aby mě tam zavedl, nepotřebovala jsem to vidět, když jsem věděla, co by to pro něj bylo…

No-tak-moment.

Ne, to byla hloupost. Neříkej mi, že bys mi zrovna něco takového neřekl!

„Cože?“ zamrkal.

Jak cože, už dávno si přečetl ten naprosto šílený závěr, co mě napadl. Vzpomínku, utopenou v mlze vzhledem k tomu, jak špatně mi v tu chvíli bylo, ale přesto jasně připomínající jeho zakolísání, když se ptal na cestu do toho hotelu, kde jsme momentálně bydleli, a ten někdo ho navedl tím směrem. Polkl.

„Danieli,“ začala jsem a založila si ruce na prsou, „prosím tě, neříkej mi, že je tvůj bývalý domov v blízkosti toho hotelu.“ Křivý úsměv, nervózní, mu přelétl po rtech.

„Dobře, neříkám…“

„Danieli!“ Když jsem ho napomenula, krátce zavřel oči a povzdechl si.

„Technicky vzato není v blízkosti… technicky vzato… je přímo na tom místě.“ Pár vteřin jsem na něj po jeho neochotném přiznání byla schopná jen beze slova zírat.

„My bydlíme ve stejným domě jako…“ koktala jsem. Tak, že měl dost času poznamenat, že ten dům stejný není, že byl ten hotel postavený místo něj. Na tom ale přece tolik nesešlo, do háje! „Zbláznil ses?! Proč jsi mi to neřekl?!“

„Protože jsem byl rád, že jsem s tebou došel alespoň někam. A kdybych ti to řekl pak, tak bys… reagovala přesně takhle.“

„A jak bych asi měla reagovat? Kruci, jako bys neměl dost starostí, ještě uděláš zrovna… zrovna tohle!“ Nabrala jsem do plic hluboký nádech a zavrtěla hlavou. Vážně bych mu někdy jednu vlepila. Momentálně jsem si ale nebyla jistá, jestli pusu, nebo facku. Byl děsnej. Mně se pořád snažil nějak pomáhat, ale jakmile se objevilo něco, jak mohl ničit sám sebe, okamžitě se toho chytnul. Jako by to snad dělal schválně.

„Jess,“ promluvil konečně po chvíli a jemně mě dlaní pohladil po tváři s omluvným zábleskem v očích.

Oprava. Nejenže jakmile se objevilo něco, jak mohl ničit sám sebe, okamžitě se toho chytnul, ale navíc si teď ještě vyčítal to, že si kvůli tomu já dělám starosti. Nemohl přece brát za svoji všechnu vinu světa!

Smutně se pousmál. „Nic se nestalo. Ani to tam není k poznání, uvnitř rozhodně ne.“ Jak by taky mohlo, když ta budova není původní, že. „No tak,“ snažil se mě obměkčit. Skousla jsem rty.

„Až se vrátíme, tak najdeme jinej hotel,“ rozhodla jsem nakonec pevně. Krátce otevřel pusu, dost možná chtěl připomenout, že nikde jinde nemusí být místo. Nakonec se ale rozhodl, že je rád, že jsem to přešla aspoň takhle, a prozatím to neřešil.

„Dobře,“ přikývl jen. A dalších několik minut se snažil přimět mě na to zapomenout a nezkazit si tím den. Povedlo se mu to, vlastně ještě chvíli před onou projížďkou na gondole.

Další zastávkou hned po ní byl Rialtský most mezi čtvrtěmi San Marca a San Pola. „Ponte di rialto,“ sdělil mi originální název pohotově. „Nejstarší a nejslavnější most v Benátkách. Místní chlouba, tak nějak. Je na něm spousta obchodů a stánků, takže jestli chceš, můžeš nějaké dárky koupit tam.“

„To je dobrý nápad,“ souhlasila jsem.

Překvapilo mě, kolik obchodů na mostě vlastně bylo. Dokonce i restaurací. A hlavně lidí. Hodně lidí. Davy a davy. Pár hodin zpátky bych se tady zbláznila. Teď jsem ale měla tak dobrou náladu, že mi bylo úplně jedno i to, když do mě někdo omylem vrazil. Přemýšlela jsem, co koupit mamce. Třeba nějaký suvenýr… Imitace benátského skla mi přišla jako celkem dobrý nápad, i když to tu nejspíš kupovali všichni. Pro Cleo jsem po chvíli hledání našla tričko, které bylo prostě úžasné, a já si byla jistá, že se jí bude líbit. A… Daniel… Odkašlala jsem si. Je dost těžké kupovat dárek jako překvapení někomu, kdo ví i o tom, co vás třeba jen napadlo. Ale aspoň by to nemusel přímo vidět.

„Mohl bys na chvíli…“ Pousmál se. Jo, už věděl, na co myslím. A zřejmě mu bylo jasné i to, že nemá cenu namítat, že mu nic kupovat nemusím. Na druhou stranu se mu očividně moc nechtělo nechávat mě samotnou. A bez dozoru.

„Budu hned támhle,“ svolil ale nakonec po chvíli.

„Dobře, ale nekoukej se.“ Bude se koukat. Bylo mi to jasné. Minimálně chvílemi určitě. Abych se mu neztratila nebo se něco nestalo. No, aspoň byl ochotný předstírat, že ne. Usmál se, jemně mě políbil a pak se vzdálil.

A já… já se zatím marně snažila přijít na to, co mu to mám vlastně koupit. Neměla jsem ponětí. Tak jsem začala prostě procházet regály. Nakonec jsem se zastavila u pánských vůní. Zamyslela jsem se. Dobře, zřejmě nejsem kreativní, ale zase tak špatný nápad to nebyl.

Kromě toho, že po chvíli jsem neustálým zkoušením různých vůní z nabídky nevěděla, kdo jsem. Všechny se mi nějak smíchaly dohromady a já měla pocit, že mě z toho za chvíli začne bolet hlava. Nejen vůněmi, ale i marným přemýšlením.

„Buongiorno, desidera?“ Když mi došlo, že prodavačka mluvila na mě, nervózně jsem se pousmála.

„Ehm… mluvíte anglicky?“ zeptala jsem se pomalu a zřetelně.

„Ano,“ pousmála se. „Chcete s něčím pomoci?“ A její angličtina byla naštěstí celkem dobrá.

„Hledám dárek pro přítele,“ osvětlila jsem jí.

„Hm,“ zamyslela se. „A váš přítel je jaký typ muže?“ Očima jsem automaticky vyhledala Daniela, snad i pro kontrolu, že se sem nedívá. Přinejmenším vypadal, že je plně zaujatý prohlížením druhé strany obchodu. Dost možná to jen předstíral, ale to bylo vedlejší. Prodavačka sledovala stopu mého pohledu a na jejích rtech se usadil jemný úsměv. „Ukažte…“ naklonila se ke stojanu, chvíli se probírala lahvičkami. „Zkuste tohle,“ pobídla mě pak a jednu mi podala. Přivoněla jsem – nebyla to špatná vůně, ale… něco jí chybělo.

„Asi by bylo lepší něco trochu…“ Jen jsem nejasně mávala rukou, nějak jsme nevěděla, jak tu větu dokončit.

„A co tahle?“ zeptala se a podala mi další. A jo, ta žena rozhodně byla na svém místě. Při prvním přivonění mi bylo jasné, že tohle je ono. Jemná a smyslná zároveň. Na anglické části obalu stálo cosi o dřevitě jantarové vůni. Vlastně to bylo jedno, protože v tomhle jsem se moc nevyznala, ale… vonělo to úžasně. S lehce přivřenýma očima a zasněným úsměvem jsem spokojeně přikývla. Nejspíš jí už v tu chvíli muselo být jasné, že mám vybráno.

„Ta je perfektní, děkuji,“ řekla jsem.

„To ráda slyším,“ odvětila nadšeně. No, takže dárek pro něj máme taky vyřešený. Zbývá potlačit radost, že jsem ho našla, a nemyslet na to, aby se o něm nedozvěděl příliš brzy.

---

„Jak to, že nemáte volný ani jeden pokoj?“ rozčilovala jsem se. Tohle byl už nejmíň pátý hotel, který jsme zkusili, a všude měli plně obsazeno.

„Lituji, ale v tomto období chce navštívit Benátky spousta lidí. Měli jsme rezervace už dlouho dopředu.“ Krucinál.

Trvala jsem na tom, že než se vrátíme pro věci a půjdeme k mojí mámě, najdeme jiné místo, kde se po návratu ubytujeme. Ale tohle vypadalo dost zoufale.

„Nech to být, Jess, vážně,“ domlouval mi Daniel, když jsme vyšli ven, a mně unikl hlasitý povzdech.

„Jak to mám prostě nechat být?“ hádala jsem se. Do háje, aspoň s tímhle bych chtěla něco udělat. Proč to bylo tak zatraceně těžký? Tohle přece nebyl, neměl být nevyřešitelný problém. Šlo jen o to najít obyčejný hotel, který by měl aspoň jeden pokoj volný, zatraceně!

„Jess,“ vydechl a jemně sevřel moji tvář v dlaních. Ani jsem si neuvědomila, že zrychleně dýchám a tisknu ruce v pěst. Ne, dokud nezaklesl pohled do mého a ty modré hlubiny nenaplnil starostlivý, teskný odlesk. Ucítila jsem slzy ve vlastních očích. Věděla jsem, že moc vyvádím, možná zbytečně, kvůli něčemu, co nejspíš není tak závažné, jenže... S povzdechem jsem zavrtěla hlavou.

„Aspoň s tímhle můžu něco udělat…“ vzdychla jsem a vyslovila tak nahlas své myšlenky. Pochopil, i já pochopila, že tady už nešlo jenom o to najít jiný hotel. Šlo o to si dokázat, že něco můžu ovlivnit. Stále. Cokoliv, i tu nejmenší drobnost. Jen jednu jedinou věc, kterou jsem mohla udělat správně, ohledně které jsem nebyla úplně bezmocná. Jedinou věc, chtěla jsem tak moc? Jak to, že i něco, co se zdálo být tak jednoduché, se mi zřejmě zkrátka nemohlo podařit?!

Ano, snažila jsem se na to celé nemyslet, dneska. Ale všechno se mi to proti mé vůli připomínalo. To, v čem jsem byla doopravdy zcela bezmocná.

Přejel bříškem palce po mé tváři a já vítala jeho uklidňující dotek. Opět on utišoval mě.

„Tady nemůžeme zůstat,“ vzdychla jsem. Ne ve městě, kde se mu stalo tolik zlého, ne, když jsme byli ubytovaní v samotném srdci toho všeho.

Pojď někam jinam…

„Jess,“ odmítavě zavrtěl hlavou.

„Říkal jsi, že mě vezmeš kamkoliv, to snad neplatí jen pro jednou. Benátky jsem už viděla. Chci odtud pryč.“

„Vzal bych, kdybys to opravdu chtěla kvůli sobě.“ Skousla jsem rty, měla jsem chuť nahlas zanadávat. Tohle bylo i kvůli mně, nechtěla jsem, aby se kvůli mně nutil zůstávat na místě s těmi nejhoršími vzpomínkami, kruci. „Já jsem v pohodě,“ zopakoval pomalu a důrazně. A já měla chuť ho někde přivázat, až budeme u mámy doma, abych ho donutila se sem už nevracet. Paličák. Byl neskutečnej paličák tvrdohlavej. „No tak, mio caro, prostě už to nech být,“ šeptl a já se odmítavě zamračila a věnovala mu lehce podrážděný pohled, zatímco jsem se o krok vzdálila a vymanila se tak zpod jeho doteku.

„Přestaň na mě dělat oči a ukolébávat mě italštinou, vážně se na tebe zlobím,“ oznámila jsem mu.

„Jess…“ zaúpěl a svraštil obočí v tak roztomilém výrazu, že jsem se musela kousnout do tváře, abych se nezačala smát. Lekce jedna, kterou jsem se dávno naučila, bylo to, že jemu stačilo pár pohledů a doteků a já úplně zapomněla, proč jsem vlastně byla rozčilená. A to na mě předtím mluvil jen anglicky, teď by to bylo ještě horší.

V očích mu zaplály ohníčky. Zatraceně, zase jsem si nehlídala myšlenky.

„Mi dispiace. Promiň, vážně. Ale opravdu si nemusíš dělat starosti. Mám vedle sebe nejkrásnější ženu pod sluncem, a jelikož nejhezčí místo na světě je vedle tebe, je mi úplně jedno, kde jsem, la mia amata.“

Tohle tak nebylo fér!

Přišel blíž ke mně. „Mio caro, amore mio…“ pokračoval s jiskřičkami v očích. Měla jsem jen mlhavé tušení, co mi to vlastně říká, ale to bylo jedno. Propletl prsty do mých vlasů, přejel jimi po mé tváři a mně z jeho doteku poklesla kolena. Nefér. Ohromně nefér. Usmál se. A jemně mě políbil. Odmítavé napětí definitivně opustilo moje tělo a namísto něj ho zaplavila nádherná slabost a slast. Nesnášela jsem, jak věděl, co se mnou dělat, aby mě dostal do kolen.

Milovala jsem to.

A milovala jsem jeho.

„Ty jsi hroznej,“ postěžovala jsem si.

„Jo, to už jsem slyšel. Skoro stejně často, jako že jsem úžasnej,“ zašklebil se a já ho jemně šťouchla do hrudi, než se z mých rtů prodral další povzdech.

„Tak pojď, půjdeme si sbalit, nebo se dneska k mamce ani nedostaneme.“ Když nic jiného, bylo by zvláštní, abychom „přiletěli“ bez zavazadel. Myšlenka na to, že se po tomhle výletě vrátíme do stejného hotelu, ze kterého se vzhledem k naprosté nedostupnosti jiného pokoje neodhlásíme, se mi moc nelíbila. Ale co jsem měla dělat. Netrap se tím, dnes ne, jako by říkal pohledem. Podrobila jsem se.

Stejně jsem ale tak nějak doufala, že nás recepční donutí zaplatit a odhlásit se, když nás uvidí s kufry, což se mohlo zdát být dost podezřelé. Naneštěstí by si nás nejspíš sama od sebe ani nevšimla. Nebrali jsme si s sebou všechny věci, ale jen malou tašku, právě z toho důvodu. A Daniel jí ještě pro jistotu přímo oznámil, že jedeme na pár dnů na výlet po okolí, ale pokoj si necháváme. Ta ženská mě asi neměla ráda, protože mu to prošlo. Nebo to možná bylo tím, že se na ni usmál. Komu by z něj nešla hlava kolem? Sice jsem to chápala, ale stejně se mi moc nelíbilo, jak na něj zírá.

Já vážně žárlila? V tuhle chvíli, v tom všem kolem?

Na druhou stranu, bylo to poprvé, co jsem viděla jeho vliv na někoho jiného. Ale i tak.

Že by hormony?

„Co je?“ zeptal se, když se ke mně vrátil, ale z jeho poťouchlého úsměvu mi bylo jasné, že to moc dobře ví.

„Nemluvím s tebou,“ prohodila jsem teatrálně a lehce jsem se zamračila.

„Už zase?“ krátce se zasmál. Jo, protože tohle nebylo fér. A mně určitě šlo jen o to, že to nebylo fér, protože tím zkazil možnost, že bychom odtud zmizeli. Nic víc. Odmítala jsem být takhle přehnaně žárlivá. I když se na ni mohl usmívat trochu míň.

Nadzvedl koutek úst a přišel blíž.

„Vždyť víš, že jsem jen tvůj,“ šeptl mi do kůže u ucha a pak mi vtiskl polibek na krk. Do háje.

„Jestli takhle hodláš pokračovat, tak mě asi budeš muset chytat,“ oznámila jsem mu. V očích mu zajiskřily pobavené jiskřičky.

Dobře, to mi to nemluvení moc dlouho nevydrželo...


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dotek temna - 7.:

2. Withoutalight přispěvatel
11.09.2015 [15:33]

WithoutalightTo jo Emoticon Ale jak dlouho jim to vydrží, toť otázka Emoticon Emoticon Děkuji Emoticon

1. susi23
11.09.2015 [14:54]

Jé! Oddechovka! Zasloužej si to. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!