24.06.2009 (15:50) • Aniska • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1150×

Po travnatém kraji jela podivná dvojce. Mladá dívka na svém černém koni oblečená do dvorních šatů a rytíř po předu klusající na šedákovi. V brnění, které měl na sobě, vypadlo opravdu mohutně. Každý kluk i lidé z okolí ho znali. Říkali mu Šedý rytíř. Snad kvůli svému oři nebo možná i kvůli neproniknutelným šedým očím. Chlapci si na něj hrávali avšak jeho pravé jméno ani neznali. Vždy cestoval sám a tak jim přišlo nanejvýš podivné, že jej doprovázela dívka. Byl neskutečně chladný. Viděl jistě už mnoho dívek, ale žádná jej neučarovala tak jako tato. Jak jen je to možné? Sám nad tím také uvažoval. Počínal si bláznivě když si myslel, že jí sám ochrání. Co nevidět jí bude sedmnáct a zrodí se v ní taková moc, která bude dalece přesahovat hranice jakýchkoli možností. Tušil, že by dokázala probudit půdu k životu a poslat sopky k spánku. Zachrání svět a vrátí mu jeho milovaný domov. Než si mohl začít přestavovat jaké by to bylo úžasné, vzpomněl si na to co jej vrátilo zpět na zem. Motrenský pán to určitě zjistí, když se jako obvykle nevrátí podat hlášení. Navíc mu sloužila jedna stará vědma, která měla velkou moc. Její vize budoucnosti se většinou také plnily. Neměli žádnou šanci. Červený král pošle za nimi celá vojska a své nejlepší vrahy. A kdyby se jim přece jen podařilo dožít jejího sedmnáctého roku, netrénovaná moc a kouzlo, které po ní vyžadoval by jí zcela určitě zabilo. Otočil se. Angela za ním poslušně jela v dámském sedu. Bylo vidět, že o něčem hodně přemýšlí, když však uviděla Arthasinu tvář, usmála se na něj. On jí úsměv nuceně oplatil. Byl hlupák. Nikdy, za celý svůj život, mu dívka nepomotala hlavu. Smál se bláznům co lítají za holkami a plní jim první poslední. Nenapadalo ho, že i on si bude počínat stejně z Angelou. Potřeboval někoho kdo mu pomůže jí ochránit. Někoho z neuvěřitelnou mocí.

„Co se děje?“ ptá se Angela vyděšeně.

„Jdeme špatně. Musíme do Traivenského lesa,“ pronesl. Většinu vesničanů by tato odpověď nejspíš vyděsila k smrti. Všeobecně se říkalo, že tam straší. Angela tomu nevěřila. Znala každý kout tohoto lesa. Vycházela pravidelně z hradu aby jej prozkoumala. Nenašla vůbec nic zvláštního. A tak se teď divila co budou na tak obyčejném a zcela nudném místě dělat. Jediné z čeho měla strach byl Wiliem. Netušila kde je a nestačila se sním ani rozloučit. Jedinou světlou poznámkou byl Arthasův slib že, ho opět brzo uvidí. Brala ho jako svého mladšího bratra a skoro nic nepodnikala bez něho. Zvláštní. Zrovna v Traivenském lese se s Wiliemem poprvé pohádala kvůli Arthasovi. Vlastně ji vyčetl, že přišla opět pozdě kvůli svým plánům. Když se obhájila, že se nezpozdila a přišla přesně v tolik, kolik předpokládala. A to z 30-ti minutovým zdržením. S tím, jak mu Angela připomněla, měl počítat, poněvadž mu to řekla předem. Přinutilo ji to k úšklebku. Princ byl vždy až moc sebejistý. Zdálo se to strašné dávno co Arthase, coby neznámého rytíře, chodívala potají okukovat. Pohlédla dopředu. Les už nebyl daleko. Po chvilce již uviděla jeho vysoké stromy. Arthas sesedl s koně a Angela v tom okamžiku udělala totéž. Moc dobře věděla, že koně tam s nimi nepůjdou. Les byl příliš hustý a terén moc nerovný. Navíc tam nebyla žádná lesní cesta. Arthas, jakoby přesně věděl kam jde, jí vedl houštím. Co chvíli odbočil napravo nebo nalevo.

„Co hledáme? Nebo spíš kam nás to vedeš?“ zeptala se Angela. Bylo jí jasné, že zbůhdarma po lese nechodí.

„Víš kdo je to Kensai?“ řekl po chvíli rozmýšlení Arthas.

„Ne a netuším, co to má společného s mým dotazem.“

„Je to válečnice, nejlepší na světě. A za ní jdeme. Naučí tě bojovat.“ Angela si odfrkla. Bojovat uměla dobře i sama. Nepotřebovala k tomu nějakou Kensai. A co jí štvalo nejvíc, to bylo, že o ní mluvil s velkou a neskrývanou úctou.

„To bych být tebou před ní nedělal.“

„Co?“

„To pf,“ napodobí ji Arthas.

„A proč ne?“ chtěla vědět Angela

„Nemá ráda dvě věci a to jsou neuctiví a vetřelci. Hm. I když to my koneckonců jsme. Tedy ti vetřelci. Výborně už tam budeme.“

„Jsme v polovině lesa,“ konstatovala.

„Ano. Blízko mýtiny.“

„Tady žít nemůže. A žádná mýtina tu není. Znám tu každý krok.“

„Já také, tomu věř.“ Když už se Angela protestovat uviděla nádhernou mýtinu. Ačkoliv se ještě před chvíli zdálo, že venku svítí slunce, tady dopadalo měsíční světlo. Byl úplněk. Tak počkat. To je nemožné. Včera byl měsíc v Novu. Snad se jí to všechno jen nezdá?

„Nezdá se ti to dítě,“ ze tmy protějších stromů vyšla asiatka s rovnými, černými krátce střiženými, lesknoucími vlasy. Měla hnědé oči a kulatou tvář. Lícní kosti jí možná až příliš vystupovaly z obličeje. Zdála se být celkem hezká. Oblečení měla jako samuraj a v pase nosila dva japonské meče. Ovšem zvášní bylo, že zrovna ona jí říká dítě. Vypadala, že jí je nanejvýš sedmnáct.

„Co tě sem opět přivádí Šedý rytíři?“ tato otázka směřovala jistě k Arthasovi. Dívka se usmála, avšak v očích jí nepříjemně zablesklo.

„Zdravím,“ řekl rytíř a poklonil se „Omlouvám se, že jsem nejspíš přijel nečekaně, ale potřebuji tvou pomoc.“

„A proč bych ti měla pomáhat?“

„Protože to dlužíš.“

„Nic ti nedlužím.“

„Mě ne. Ji,“ tvrdil a pohlédl na Angelu „Jmenuje se Angel Ryan of Darkness. Ano je to ona.“

Dcera boha, pomyslela si válečnice. Tak to je ta slavná dívka z věštby. Vypadá obyčejně. Až na ty oči. Stejné jako Arthasovi. Šedé jako dvě skály.

„Jsem Kensai, bojovnice,“ vydechla Kensai nakonec.

Autor: Aniska, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dračí ostrovy 7. část: